28 Cdo 1072/2023-362
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby: 42196451, s adresou pro doručování: Lesy České republiky, s. p., Oblastní ředitelství jižní Čechy, se sídlem Dobrá Voda u Českých Budějovic, Sadová 2388/19, za účasti Cisterciáckého opatství Vyšší Brod, se sídlem ve Vyšším Brodu, Klášter 137, identifikační číslo osoby: 00476684, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, o vydání nemovitých věcí a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 8/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2023, č. j. 4 Co 36/2018-318, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit Cisterciáckému opatství Vyšší Brod náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce, v pořadí svým druhým rozhodnutím ve věci, rozsudkem ze dne 19. 1. 2023, č. j. 4 Co 36/2018-318, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) ze dne 13. 11. 2017, č. j. 11 C 8/2017-128; jím soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 6. 1. 2017, č. j. 201603/2013/R481/RR22947, výrokem soudu, jímž nebudou vydány dalšímu účastníku řízení (promiscue rovněž „Cisteciácké opatství Vyšší Brod“) pozemky parc. č. 251/2 a parc. č. 253/4, oba v katastrálním území Lipno nad Vltavou - dále „předmětné pozemky“ a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.). Dále uložil žalobci povinnost nahradit Cisterciáckému opatství Vyšší Brod k rukám jeho zástupce náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 8.228,- Kč (výrok II.).
2. Odvolací soud, vázán právním názorem vysloveným Ústavním soudem v předchozím kasačním nálezu ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19 (zmíněný nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), uzavřel, že překážka vydání předmětných pozemků dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), není dána, jelikož ve vztahu k majetku účastníka řízení nedošlo k jeho konfiskaci, nemohla-li být konfiskace s jistotou do 14. 6. 1948 provedena; ve shodě s konkluzemi Ústavního soudu pak odvolací soud dovodil, že byly naplněny podmínky pro naturální restituci církevního majetku ve prospěch oprávněné osoby.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované zejména usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3598/2022 (označené usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Akcentoval přitom též nejednotné judikatorní závěry Ústavního soudu týkající se účinků konfiskace původního církevního majetku; staví přitom proti sobě nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, a závěry vyslovené ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaném pod číslem 477/2005 Sb., a na něj navazující judikatuře. Domnívá se, že další účastník řízení pozbyl vlastnické právo podle dekretů č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. ex lege ke dni jejich účinnosti, tedy ke dni 30. 10. 1945, respektive 23. 6. 1945, a tudíž úkony provedené podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 142/1947 Sb.“), nemohly vyvolat žádné relevantní účinky. Namítal i nesprávné uplatnění zásady ex favore restitutionis a poukázal i na překážku naturální restituce předmětných pozemků dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Další účastník řízení se k dovolání žalobce vyjádřil nesouhlasně a navrhl jeho odmítnutí, popřípadě zamítnutí.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. 1. 2023 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 22. 2. 2017 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
6. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolání není přípustné.
8. Dovolatel zakládá přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. na odklonu odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího soudu představované - ve věci týchž účastníků, jež je vymezena zásadně shodnými skutkovými okolnostmi - usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, č. j. 28 Cdo 3598/2022-704. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že Cisterciácké opatství Vyšší Brod není v řízení o určení vlastnického práva dle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou dle ustanovení § 3 písm. b) citovaného zákona, neboť ke spáchání majetkové křivdy na jejím právním předchůdci došlo před rozhodným obdobím vymezeným v ustanovení § 1 citovaného zákona (původní církevní majetek byl platně a účinně konfiskován na základě dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. před 25. únorem 1948). Sluší se nicméně uvést, že v odkazované věci nebyl Nejvyšší soud procesně vázán právním názorem vyjádřeným ve věci týchž účastníků nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19. Proto prostor pro uplatnění argumentace použité v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, č. j. 28 Cdo 3598/2022-704, není v poměrech přítomné právní věci dán. I Nejvyšší soud je tak ve smyslu článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky procesně vázán právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19 (jím bylo, mimo jiných, zrušeno i v této věci dříve vydané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1722/2019).
9. Ústavní soud se již ve své rozhodovací praxi mnohokrát vyslovil ke kasační závaznosti svých nálezů (z poslední doby srovnej např. usnesení ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 3183/21). Již v nálezu ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 425/97 přitom výslovně uvedl, že vykonatelný nález Ústavního soudu je závazný pro všechny orgány i osoby (článek 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Pro řízení o ústavních stížnostech před Ústavním soudem se přiměřeně též uplatní ustanovení občanského soudního řádu, pokud zákon č. 182/1993 Sb. nestanoví jinak (§ 63 citovaného zákona). Na rozhodnutí vydaná Ústavním soudem se per analogiam vztahuje § 226 odst. 1 o. s. ř., přičemž pravidlo o vázanosti právním názorem platí v tomto případě pro všechny soudy rozhodující v dané věci, tedy i pro Nejvyšší soud, který podle § 10a o. s. ř. rozhoduje o dovoláních proti rozhodnutím krajských soudů nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 77/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 12, č. 142, a nález ze dne 14. 2. 1996, sp. zn. II. ÚS 156/95, publikovaný tamtéž, svazek 5, č. 9). Obecné soudy tak musí respektovat právní názor vyslovený v kasačním nálezu Ústavního soudu vydaném v téže věci a musí podle něj postupovat a řídit se jím (k problematice závaznosti nálezů Ústavního soudu lze dále odkázat např. i na nálezy vydané ve věcech sp. zn. III. ÚS 425/97, sp. zn. Pl. ÚS 4/06, sp. zn. IV. ÚS 301/05, sp. zn. IV. ÚS 1642/11 či sp. zn. IV. ÚS 2213/16, z nichž vyplývá mimo jiné, že v řízení následujícím po kasačním nálezu není prostor pro úvahy o správnosti či úplnosti právního názoru, na němž je takový nález založen; uvedené pravidlo vyplývá i z nutnosti definitivně ukončit konkrétní spor a předejít nekonečnému soudnímu ping-pongu, který by neúměrně prodlužoval řízení, a tím porušoval právo účastníků na spravedlivý proces; k tomu srov. i nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1642/11).
10. Odvolací soud, jenž přitakal závěrům soudu prvního stupně o naplnění podmínek naturální restituce, se od závazného právního názoru Ústavního soudu, který byl vyjádřen v této (nyní projednávané) konkrétní věci, že naplnění výlukového důvodu dle § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. (potažmo účinkům dekretální konfiskace) brání (se zřetelem k učiněným skutkovým a právním konkluzím) nedostatek účinného provedení konfiskace dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., nikterak neodchýlil. Jeho postup přitom plně koresponduje výše citované judikatuře Ústavního soudu o kasační závaznosti jeho nálezů. K ní se ve své recentní judikatuře hlásí i dovolací soud (srovnej např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1468/2023).
11. Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce, směřovalo-li proti části výroku I. rozsudku odvolacímu soudu, jíž byl ve výroku I. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
12. Protože žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k té části výroku I., v níž odvolací soud potvrdil i výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, a ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího a (předchozího) dovolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
13. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto a dalšímu účastníku řízení vznikly v dovolacím řízení náklady v souvislosti se zastoupením advokátem, je žalobce povinen tyto náklady v celkové částce 4.114,- Kč dalšímu účastníku řízení nahradit. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 3.100,- Kč – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce dalšího účastníka řízení je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 714,- Kč.
14. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce dalšího účastníka řízení, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se další účastník řízení domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 6. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu