28 Cdo 1142/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, PhD., a JUDr. Josefa
Rakovského v právní věci žalobců: a) o. D. V. u H., b) Ing. J. P., c) M. L.,
všech zastoupených advokátem, proti žalovanému: Č. r. s., V. ú. s., H. K.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 145.950,- Kč, vedené u Okresního
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 187/2005, k dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. října 2007, č. j. 21 Co
334/2007-144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 11.339,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Žalobci se domáhali uložení povinnosti žalovanému zaplatit jim částku 145.950,-
Kč (došlo ke změně žaloby z původních 110.000,- Kč) s příslušenstvím na základě
toho, že po odpadnutí právního důvodu užívá žalovaný neoprávněně vodní nádrž
N., nacházející se na parcelách blíže specifikovaných v žalobním návrhu. Tato
nádrž je vlastnictvím žalobce a) a do 14. 10. 2005 byla část pozemků, na nichž
se nádrž rozkládá, předmětem spoluvlastnictví žalobců b) a c). Tím, že žalovaný
užíval nádrž bezplatně, aniž na to měl vzhledem k novele zákona č. 102/1963
Sb., o rybářství, provedené zákonem č. 410/2000 Sb., právo, vznikl žalobcům
nárok na vydání bezdůvodného obohacení.
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2007, č. j. 14 C
187/2005-109, bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni a) částku 143.420,-
Kč, žalobci b) částku 1.265,- Kč a žalobkyni c) částku 1.265,- Kč, vše do tří
dnů od právní moci rozsudku (výroky III až V). Dále bylo žalovanému uloženo
zaplatit ve stejné lhůtě na náhradě nákladů řízení České republice částku
2.880,- Kč a žalobcům a), b), c) částku 41.320,- Kč (výroky VI a VII),
připuštěna změna žaloby (výrok I) a zastaveno řízení do částky 330,- Kč (výrok
II).
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 10. 2007, č. j. 21 Co
334/2007-144, potvrdil rozsudek okresního soudu (vyjma nenapadeného výroku II,
nenapaden byl přitom i výrok I) a současně uložil žalovanému povinnost nahradit
žalobcům náklady odvolacího řízení. Krajský soud se ztotožnil se skutkovým i
právním posouzením soudu prvního stupně a argumentoval ve shodě s ním tak, že
vzhledem k absenci přechodných ustanovení zákona č. 410/2000 Sb. je třeba jeho
vztah k zákonu
č. 102/1963 Sb. chápat jako vztah nepravé retroaktivity, tedy tak, že od
účinnosti nové právní normy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní
normy řídí právní normou novou. Přestože tak výkon rybářského práva žalovaného
byl původně založen jako bezplatný (viz ust. § 8 odst. 1 zákona č. 102/1963 Sb.
před uvedenou novelou), počínaje dnem 29. 11. 2000 (s účinností zákona č.
410/2000 Sb.) již o bezplatný výkon práva v dané věci jít nemůže. Rovněž v
současnosti platný a účinný zákon č. 99/2004 Sb., o rybářství, bezplatný výkon
rybářského práva přímo ze zákona (např. bez dohody obou stran) neumožňuje.
Bezdůvodné obohacení v tomto případě spočívá v tom, že žalovaný užíval v období
od 11. 8. 2003 do 11. 8. 2005 a od 14. 10. 2005 do 14. 10. 2006 bezplatně vodní
plochu o rozloze 194.584,- m2 a pozemky ve vlastnictví žalobců pod ní, nájemní
smlouva mezi nimi uzavřena nebyla a výkon práva žalovaného tak postrádá právní
důvod, čímž byla naplněna skutková podstata § 451 odst. 2 obč. zák. (nesnížila
se aktiva žalovaného). Krajský soud odmítl jako právně nevýznamnou a s
bezdůvodným obohacení žalovaného přímo nesouvisející jeho námitku, že žalobci
mají právo požádat o odnětí výkonu rybářského práva. Na podporu své argumentace
odvolací soud uvedl, že rovněž zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve svém ust. § 22 odst. 1 písm. d)
již k 24. 6. 1991 zrušil v určitých případech právo bezplatného užívání rybníků
a ze zákona zde vznikl nájemní vztah. Pokud by byly uznány argumenty
žalovaného, znamenalo by to, že by existovaly dvě kategorie vlastníků, jedni
oprávněni vybírat nájemné, druzí pak bez tohoto oprávnění. Odvolací soud také
dodal, že právní vztahy mezi účastníky řízení nelze v současné době odvozovat
od správního aktu vydaného v době mocenského
a neomezeného postavení státu (rozhodnutí Ministerstva zemědělství a výživy ČSR
ve věci „rybářské revíry – předání do užívání“ ze dne 1. 1. 1985, č. j.
584/84-440).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
spatřoval v řešení otázky zásadního právního významu (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř.)
a důvodnost v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř.). Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud nesprávně interpretoval
novelizaci výkonu rybářského práva provedenou zákonem č. 410/2000 Sb. a
aplikoval tuto normu na výkon rybářského práva založený podle dřívějšího
předpisu a dosud kontinuálně existující. Zákon č. 99/2004 Sb. pak podle něj
nijak neodkazuje v souvislosti s výkonem rybářského práva na jeho úplatnost,
pouze stanoví okruh oprávněných žadatelů o povolení rybářského práva, kterými
jsou u rybníků a uzavřených vod vlastníci či nájemci pozemků, na nichž je
rybářský revír vyhlášen. Vzhledem k tomu, že odvolací soud dovodil v daném
případě nepravou retroaktivitu, postrádá dovolatel vymezení nových nároků,
neboť nájemní, resp. vlastnický vztah není právní skutečností, která by
nastávala nezávisle na vůli subjektů. Dovolatel rovněž argumentuje tím, že
rybářské právo je ve své podstatě velmi specifické, neboť je státem delegováno
na soukromoprávní subjekty, které neprovádí exploataci rybníků, ale musí plnit
zákonem
a správními orgány ukládané povinnosti, což tyto subjekty stojí nemalé
náklady. Z toho důvodu je podle názoru dovolatele legitimní na rybnících
hospodařit v souladu s ust. § 4 odst. 2 zákona č. 102/1963 Sb., ve znění zákona
č. 410/2000 Sb., na základě „jiného právního důvodu“, přičemž za tento důvod
lze považovat i rozhodnutí Ministerstva zemědělství a výživy ČSR ze dne 1. 1.
1985. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkou v
tom smyslu, že instrument bezdůvodného obohacení má svůj základ ve vztazích
občanskoprávních, tedy horizontálních, avšak právo dovolatele na výkon
rybářského práva je odvozeno z vrchnostenského aktu v rovině vertikální. Navrhl
proto zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Ve svém písemném vyjádření k dovolání vyjadřují žalobci nesouhlas s názorem
žalovaného, že výkon práva rybářství má být bezplatný. Vzhledem k ust. § 4
odst. 2 zákona č. 102/1963 Sb., ve znění zákona č. 320/2002 Sb., nelze
dovozovat bezplatnost výkonu rybářského práva, neboť uvedené ustanovení říká,
že na rybnících lze hospodařit na základě práva vlastnického, nájemní smlouvy
nebo jiného právního důvodu. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že zmíněné
ustanovení v tomto znění nezavedl zákon č. 320/2002 Sb., jak tvrdí žalobci, ale
zákon č. 410/2000 Sb. Obdobně je tomu i v případě vypuštění slova „bezplatně“ z
textu § 8 odst. 1 zákona č. 102/1963 Sb. Ke změně tedy nedošlo k 1. 1. 2003,
ale k 29. 11. 2000. Vzhledem k dvouleté promlčecí době to situaci žalobců nijak
nemění, na druhou stranu však je vhodné uvést tuto informaci na pravou míru.
Žalobci nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že tento s ohledem na rozhodnutí
Ministerstva zemědělství a výživy ČSR ze dne 1. 1. 1985 nebyl povinen uzavírat
nájemní smlouvu s vlastníky rybníka nebo pozemku, na němž se nachází uzavřená
voda. Krom toho žalobci uvádějí, že žalovaný si byl vědom své povinnosti
uzavřít s nimi nájemní smlouvu – ať již podle zákona č. 102/1963 Sb. či zákona
99/2004 Sb., a proto sám návrh této smlouvy vypracoval a žalobcům předložil.
Žalobci současně poznamenávají, že žalovanému byl vyjmut výkon rybářského práva
u předmětné vodní nádrže z rybářského revíru. Rozhodnutí Ministerstva
zemědělství č. j. S-36042/2006-16230, které bylo v tomto případě odvolacím
orgánem, nabylo právní moci dne 21. 11. 2006, žalovaný jej však napadl žalobou.
Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§
240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), jeho přípustnost byla dovozována z ust. §
237 odst. 1 písm. c) a důvodnost byla uplatňována podle ust. § 241a odst. 2
písm. b)
o. s. ř.
V posuzované věci přichází v úvahu s ohledem na obsah spisu i na znění
ustanovení § 237 odst. 1 o. s . ř. pouze přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud by dovolací soud shledal napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zásadně právně významné.
To se však netýká dovolání proti rozsudku krajského soudu ve vztahu mezi
žalobci b) a c) na straně jedné a žalovaným na straně druhé, neboť v této části
je dovolání s ohledem na samostatnost nároků jednotlivých žalobců nepřípustné
ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
O takový případ se však zde nejedná.
Z dovolání není žádným způsobem patrné, v čem konkrétně spatřuje dovolatel
otázku zásadního právního významu, přestože právě toto vymezení je pro
posouzení přípustnosti dovolání zcela nezbytné (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne
29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit 1, ročník 2005). Otázku zásadního
právního významu není možné spatřovat ani ve vzájemném vztahu zákona č.
102/1963 Sb. a jeho následné novely, tedy zákona č. 410/2000 Sb. Dovolací soud
se v tomto směru ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že v daném případě se
jedná o nepravou retroaktivitu, kdy se existující právní vztah, jenž vznikl
před účinností nového právního předpisu, ode dne účinnosti nové právní normy
řídí touto novou právní normou, avšak podle dosavadního předpisu se posuzuje
vznik tohoto vztahu a jednotlivých nároků, jež z tohoto vztahu za účinnosti
dosavadního předpisu vznikly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1389/2005). Z této definice je zřejmé, že vznik vztahu
mezi žalobci a žalovaným se sice bude řídit dle původního znění zákona č.
102/1963 Sb., avšak ve zbytku se dále tento vztah přesouvá do režimu citovaného
zákona po novele provedené zákonem č. 410/2000 Sb.
Pokud zákonodárce uvedl do právního řádu předpis, kterým byl změněn předpis
dřívější, bezpochyby tak učinil s jasným úmyslem tuto změnu provést. Došlo-li
tedy k vypuštění slova „bezplatně“, bylo cílem ukončit stav, kdy je výkon
rybářského práva přenecháván v zákoně uvedeným organizacím bez jakékoliv
úplaty. Důvodová zpráva k zákonu č. 410/2000 Sb. říká, že cílem novely je
úprava nevyhovujícího stavu, kterému dal vzniknout zákon (tedy zákon č.
102/1963 Sb.), jež se zrodil v době zásadně odlišného právního a společenského
klimatu a této skutečnosti bylo přizpůsobeno jeho pojetí (viz sněmovní tisk č.
601, PSP ČR, 2000, III. volební období). Za zásadní vadu původního znění zákona
č. 102/1963 Sb. je zde považována skutečnost, že již v době svého vzniku
nepřiznával vlastnickému právu náležitý význam, čímž v dnešní době znemožňuje
rovný přístup k rybářskému právu všem subjektům a zvláště vlastníkům. Má-li
tedy dojít k posílení právního postavení vlastníků, bylo by zcela v rozporu s
touto myšlenkou, aby byla zachována situace, kdy vlastník sám nemůže předmět
svého vlastnictví užívat a požívat jeho plody a užitky (ius utendi et fruendi),
ale musí naopak strpět fakt, že jej užívá jiný subjekt a to zcela bez jakékoliv
finanční kompenzace.
Stejně tak je neopodstatněná námitka dovolatele, dle které není možné v daném
případě použít institut bezdůvodného obohacení z toho důvodu, že právo
dovolatele na výkon rybářského práva bylo původně odvozeno z vrchnostenského
aktu v rovině vertikální. Tato skutečnost totiž žádným způsobem nebrání tomu,
aby na vzniklý vztah mezi účastníky, jenž má občanskoprávní povahu, dopadla
právní úprava týkající se bezdůvodného obohacení.
Námitka dovolatele, poukazující na to, že odvolací soud nesprávně aplikoval
ustanovení zákona č. 410/2000 Sb. na kontinuálně existující právní vztah, jež
vzniknul dlouho před nabytím účinnosti předmětného zákona, je bezpředmětná,
neboť právě na tomto principu je postavena nepravá retroaktivita, jak bylo
popsáno výše. Stejně tak není právně významné tvrzení dovolatele, že může v
daném případě legitimně hospodařit s uváděným majetkem vzhledem k ust. § 4
odst. 2 zákona č. 102/1963 Sb., ve znění zákona č. 410/2000 Sb., a sice na
základě „jiného právního důvodu“. Nic by to totiž neměnilo na tom, že by se tak
nemohlo dít bezplatně. Pokud tedy nedošlo mezi žalobci a žalovaným k uzavření
nájemní smlouvy, nesvědčil žádný právní titul k výkonu rybářského práva
žalovanému.
Dovolací soud tak dospěl k závěru, že v daném případě je zákonná úprava
naprosto jednoznačná a bezrozporná, a přípustnost pro otázku zásadního právního
významu zde tedy není dána (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1.
2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované v Souboru civilní rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 103, svazek 2, ročník 2001).
Ze shora uvedených důvodu Nejvyšší soud dovolání podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Žalobcům vzniklo podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146
odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů vynaložených v dovolacím řízení, jež
představovaly odměna advokáta za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k
dovolání – § 3 odst. 1, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č.
484/2000 Sb. – odměna dvakrát snížená o polovinu a jednou zvýšená o 30 % ) ve
výši 10.439,- Kč a tři režijní paušály po 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 11. března 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu