28 Cdo 116/2025-1158
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 31/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2024, č. j. 54 Co 308/2024-1120, takto:
Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2024, č. j. 54 Co 308/2024-1120, a Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. června 2024, č. j. 27 C 31/2017-1079, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. 27 C 31/2017-1079, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obci XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Žalobce se domáhal bezúplatného převodu pozemku jakožto oprávněná osoba dle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Soud zjistil, že zůstatek žalobcova restitučního nároku činí 26.255,30 Kč, zatímco hodnota žádaného pozemku je dle shodných závěrů dvou znaleckých posudků 26.072,25 Kč, včetně na něm stojících trvalých porostů poté 26.438,25 Kč. Co se týče převoditelnosti pozemku, neshledal žádnou zákonnou překážku, přičemž s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu nepřisvědčil námitce žalované, že by pozemek nebyl vhodný k převodu, neboť je používán jako lyžařská sjezdovka. K rozdílu výše nároku žalobce a hodnoty žádaného pozemku uvedl, že jde o částku 182,95 Kč, jež je v daných souvislostech nevýznamná, a žalobce ji může žalované doplatit. Uzavřel tedy, že je pozemek vhodný k převodu na žalobce, a rozhodl popsaným způsobem.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2024, č. j. 54 Co 308/2024-1120, k odvolání žalované rozsudek soudu prvého stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud doplnil dokazování ke tvrzení žalobce, že je předmětný pozemek v letních měsících zemědělsky obhospodařován a k takovému účelu je i propachtován, čímž toto tvrzení osvědčil. Ztotožnil se tedy se závěrem soudu prvního stupně, že převodu pozemku jakožto náhradního nebrání žádné zákonné překážky, neboť, ač je součástí lyžařského areálu a v zimě fakticky využíván jako sjezdařská trať, jeho zemědělskému využití nebrání žádné zařízení ani stavba, v současnosti je dle pachtovní smlouvy celoročně užíván k zemědělským účelům, a může tak být činěno i nadále, neboť práva a povinnosti dle zmíněné smlouvy přejdou na nového vlastníka pozemku. Zdůraznil, že vydání pozemku, jenž je sezónně využíván coby sjezdařská trať, jako náhradního nevylučují bez dalšího ani závěry judikatury Nejvyššího soudu. K přečerpání restitučního nároku žalobce o 182,95 Kč uvedl, že jde o částku skutečně zanedbatelnou, dle judikatury získá restituent prospěch zjevně nepatrný, což vylučuje nutnost určování výše bezdůvodného obohacení na straně žalobce. Rozsudek obvodního soudu tudíž potvrdil.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze co do výroku I podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího vztahující se k překážkám převoditelnosti pozemků mimo režim veřejných nabídek. Dále namítá rozpor s judikaturou dovolacího soudu v otázce „přečerpání“ restitučního nároku žalobce. Dovolatelka rekapituluje judikaturu dovolacího soudu hovořící o podmínkách převoditelnosti pozemku mimo veřejnou nabídku a namítá, že závěry odvolacího soudu nerespektují rozhodovací praxi ohledně překážek převodu daného náhradního pozemku. Odkazuje též na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1702/2023 a cituje rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, odkazující na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 485/21. K výši restitučního nároku žalobce a hodnotě pozemku poté uvádí rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3455/2020 a namítá, že soudy opomenuly určit výši přečerpání nároku žalobce ve smyslu recentní judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu a rozhodnout o povinnosti žalobce žalované částku vydat.
4. Žalovaná tudíž proponuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil později jmenovanému k dalšímu řízení. Domáhá se též odkladu právní moci dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu.
5. K dovolání žalované se žalobce nevyjádřil.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Mimořádný opravný prostředek dovolatelky není přípustný pro řešení otázky vhodnosti sporného pozemku k převodu na žalobce jakožto náhradního, neboť se při jejím řešení odvolací soud od judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
10. Jakkoliv se dovolatelka nemýlí v úsudku, že otázku převoditelnosti náhradního pozemku je třeba posuzovat vzhledem ke všem zákonem a judikaturou dovozeným možným překážkám a že tato hlediska je nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem konkrétního případu, což vyžaduje i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vztahující se k situacím, v nichž posuzovaný pozemek byl součástí lyžařského areálu (viz za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2687/2018, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3093/2018, ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1408/2020, ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2244/2021, či dovolatelkou citovaný rozsudek téhož soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1702/2023), není již pravdou, že by nalézací soudy řečenému postulátu nedostály a pozemek by byl k převodu nevhodný.
11. Odvolací soud po doplnění dokazování ohledně současného reálného využívání pozemku uzavřel, že ač je daná plocha součástí lyžařského areálu, nenachází se na ní obslužné objekty či stavby trvalého charakteru, a existence sjezdovky vedoucí přes část pozemku ani celkově jeho umístění v rámci skiareálu neznemožňují jeho převod na žalobce. Jestliže je totiž nyní pozemek celoročně propachtován k zemědělskému využití, jemuž nebrání žádné zařízení ani stavba, a bude moci ke shodnému účelu být užíván i při změně jeho vlastníka, neshledaly nalézací soudy správně žádné překážky jeho převodu, což je i v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srovnej namátkou již citované usnesení sp. zn. 28 Cdo 2687/2018). Odkaz dovolatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 485/21, citované jí uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, není též případný, neboť Ústavní soud se v něm omezuje na konstatování, že Nejvyšší soud nepochybil při aprobaci logicky vylíčených důvodů rozhodnutí nalézacích soudů v individuálních skutkových okolnostech dané věci. Nad rámec řečeného Nejvyšší soud upozorňuje, že samo rozhodnutí krajského soudu konstantní judikaturu nezakládá. Tato dovolatelkou vznesená otázka tudíž nemůže přípustnost dovolání přivodit.
12. Dovolání žalované je však přípustné pro řešení otázky přečerpání restitučního nároku oprávněného o zjevně nepatrnou částku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že nerozhodl o povinnosti žalobce uhradit žalované sporný přeplatek.
13. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není smlouva o převodu pozemku uzavřená mezi povinnou osobou a oprávněnými osobami projevem svobodné vůle smluvních stran, nýbrž jejím prostřednictvím je realizována zákonem stanovená povinnost převést na oprávněné osoby náhradní pozemek (pozemky) v odpovídající zákonné hodnotě; pokud je proto na oprávněnou osobu v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než je hodnota odňatého pozemku (odňatých pozemků), dojde na straně oprávněných osob k bezdůvodnému obohacení. To však nemůže být vykládáno tím způsobem, že hodnota odňatého a náhradního pozemku se musí shodovat zcela přesně (dva totožné pozemky ostatně neexistují a takovýto požadavek by proto ani neodpovídal realitě); hodnoty těchto pozemků však musí být přiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, kde byla odvolacím soudem uložena povinnost oprávněné osobě zaplatit České republice na přečerpání restitučního nároku 75 Kč (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 3459/19), a dále judikaturu v něm citovanou]. Za vhodný náhradní pozemek proto je možné se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu považovat i takový pozemek, jehož hodnota nepatrně převyšuje restituční nárok oprávněné osoby, jež souhlasí s úhradou doplatku ceny pozemku Pozemkovému fondu ČR, resp. Státnímu pozemkovému úřadu (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 927/2019, či rozsudek téhož soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1543/2021). Z judikatury též plyne, že částka, o niž byl dosud neuspokojený restituční nárok oprávněné osoby vydáním náhradních pozemků přečerpán, by měla být přiměřená a rozumná. Je tedy třeba při jejím určení zohlednit koeficient, jenž odráží míru inflace, a vyrovnává tudíž ztrátu hodnoty peněz, k níž došlo ode dne účinnosti zákona o půdě do současnosti (k tomu srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1769/2024).
14. Lze se ztotožnit s argumentací dovolatelky, že se jeví nesprávným rozdíl mezi hodnotou převáděného pozemku a restitučního nároku žalobce nikterak nevypořádat, byť by se jednalo o přeplatek zjevně nepatrný, což ovšem po shora uvedeném zohlednění případného koeficientu dané částky nebude tento případ. Jak plyne z rozhodnutí dovolacího soudu výše citovaných, v řízeních jim předcházejících byl postup nalézacích soudů aprobován za situace, v níž i zjevně nepatrný přeplatek uložily oprávněné osobě za povinnost Státnímu pozemkovému úřadu proplatit. Odvolací soud tedy v nynější věci pochybil a odchýlil se od judikatury Nejvyššího soudu, když zmíněný přeplatek nikterak nevypořádal.
15. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání žalované opodstatněným, přistoupil, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dle § 243e odst. 1, 2 o. s. ř. ke zrušení rozsudků soudů nižších stupňů a vrácení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
16. Rozhodl-li Nejvyšší soud o dovolání v přiměřené lhůtě, nevypořádal již samostatně návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34).
17. Soudy nižších stupňů jsou podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
18. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 3. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu