28 Cdo 2687/2018-906
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) M. H., P., a
b) M. H., P., zastoupených Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze
4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad,
IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr.
Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o
nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp.
zn. 3 C 53/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 7. března 2018, č. j. 17 Co 200/2017-767, ve znění opravného
usnesení ze dne 3. dubna 2018, č. j. 17 Co 200/2017-776, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům rovným dílem na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 5 203 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Dolečka do tří
dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, v
rozsahu výroku I., kterým byl ve výrocích I. a II. potvrzen rozsudek Okresního
soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 7. 8. 2017, č. j. 3 C 53/2017-545, jímž byl
nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobci, jakožto osobami
oprávněnými ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v účinném znění (dále
jen „zákon o půdě“), o bezúplatném převodu v rozsudku blíže specifikovaných
pozemků v katastrálním území J. v O. h. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu).
Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky
liknavosti žalované vůči oprávněné osobě, když ji dovodil z délky správního
řízení a nezohlednil rozsah veřejných nabídek, v nichž mohly oprávněné osoby
své nároky uspokojovat, a při posuzování otázky vhodnosti žalobci požadovaných
pozemků k převodu, když byly jako náhradní vydány pozemky tvořící funkční celek
se sportovním areálem. Odkazovala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
31 Cdo 3767/2009, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, sp. zn.
28 Cdo 2364/2017 a sp. zn. 28 Cdo 4447/2017. Jako dovolací důvod ohlásila, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.),
odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se připomíná, že zjišťování a hodnocení
rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu
dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou
skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při
přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu
– o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle
či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6.
2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10.
2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015.
Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky
skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko
prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.
s. ř.).
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu –
srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30.
10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12
2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v
závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu
dovolatelky (či jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba
nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by
důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné
nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta
sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu
srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod
č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky lze označit nejen za
liknavý, nýbrž i žalobce diskriminující, přitom není nepřiměřený zjištěným
skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž i přes aktivní přístup žalobců
(právní předchůdci žalobců uplatnili svůj nárok již v roce 1992 a o jejich
právu na vydání náhradních pozemků bylo rozhodnuto teprve v roce 2005, resp. až
v letech 2014, 2015, každý z žalobců se v pěti případech neúspěšně účastnil
veřejné nabídky) dovolatelka bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala jejich
uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky
pozemků; srov. § 11a zákona o půdě) nesprávným oceněním restitučního nároku
(nerespektováním ustálené soudní judikatury, dle níž pozemky, které byly v době
přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k
výstavbě /v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za
účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby/, je třeba ocenit jako
pozemky určené pro stavbu ve smyslu § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve
znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. - srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo
4678/2014, či ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 1025/2015; k důsledkům lpění dovolatele na nesprávném ocenění
restitučního nároku srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož do současné doby nedošlo k jeho
uspokojení, pročež se dovolatelka ocitla v mnohaletém prodlení, odvolací soud
zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem jejího liknavého
postupu nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat další účast ve veřejných
nabídkách a bylo namístě vyhovět jejich žalobě o vydání konkrétních vhodných
pozemků. Odvolací soud přitom své závěry očividně neopírá jen o zjištěnou délku
řízení před pozemkovým úřadem, nýbrž též o celou řadu dalších skutkových
okolností, jež v průběhu dokazování vyšly najevo. Platí současně
(argumentuje-li dovolatelka tím, že liknavost byla dovozována jen z nepřiměřené
délky správního řízení), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu
§ 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z
jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud;
když samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) v režimu dovolacího
řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění nálezu Ústavního soudu
ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16).
Závěry odvolacího soudu se přitom nijak neodchylují ani od dovolatelkou
citovaných rozhodnutí dovolacího soudu, jež se otázkou liknavosti dovolatelky
při uspokojování restitučních nároků zabývají (v souladu s ustálenou
judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem
jednotlivých posuzovaných případů.
Od judikatury dovolacího soudu se pak odvolací soud neodchýlil ani při řešení
otázky, zda žalobci požadované pozemky jsou vhodné k převodu jako pozemky
náhradní (§ 11a odst. 1 zákona o půdě).
Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly – nebýt liknavého
postupu Pozemkového fondu ČR, resp. dovolatelky – zařaditelné do veřejné
nabídky; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp.
zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28
Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení
ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku
náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) přitom nutno hodnotit, zda převodu
nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6
zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo
1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu
k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013),
zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda
nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp.
zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k
individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě
pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s
přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Při posuzování existence funkční souvislosti pozemků se stavbou je pak nutno
přihlížet k celkovému účelovému propojení dotčených pozemků s ostatními
nemovitostmi, tvořícími vzájemně provázaný areál. Zákon o půdě totiž slouží k
odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které
vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný
zájem, který v konkrétním případě může převážit nad právem na naturální
restituci (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017). V rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo
2518/2006, se Nejvyšší soud současně podrobně vyjádřil k otázce funkčního
vymezení areálu a současně formuloval i některá interpretační kritéria
podstatná pro vydání pozemku, přičemž připomněl, že překážkou bránící při svém
naplnění restituci podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být právě
funkční spojení pozemků se stavbami, které plní určený účel, dále případný
zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak svázány s přilehlou
stavbou či provozem, a konečně přiměřený poměr, či naopak nepoměr výměry
pozemků, jež mají být vydány, vůči ostatním pozemkům v areálu. Zmíněná kritéria
pak vskutku nemají kumulativní ani taxativní charakter (viz např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, případně jeho usnesení ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014). Jestliže by extenzivní výklad mohl vést k závěru o pouze
„volném“ spojení pozemků se stavbou, a tedy k jejich vydání, je třeba zvážit,
zda funkce, již pozemky plní v souboru nemovitostí, může být plněna i v
redukované míře (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 28
Cdo 2392/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28
Cdo 220/2014). Nadále je rovněž třeba brát v úvahu i rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, dle něhož institut překážek vydání
nemovitosti podle § 11 zákona o půdě stanovuje výjimku z účelu restitucí, jímž
je částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má
mít vždy snaha o restituci in integrum před poskytováním náhradních pozemků či
finančních kompenzací. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného
zájmu nebo práv třetích subjektů, jež v určitém případě převažují nad
restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu
zatížení nemovitostí vylučovaly nebo omezovaly jejich využití v soukromém
vlastnictví (srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS
1499/07, bod 37, či usnesení téhož soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS
3714/12, bod 11). Platí také, že zákon o půdě směřuje především ke zmírnění
křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy, potažmo jiného zemědělského
majetku v době nesvobody.
Citovaný předpis sice jako s jedním z cílů počítá
rovněž se zlepšením péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením narušených
vlastnických vztahů k půdě, avšak z jeho preambule se podává, že tento účel má
být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd a v případě konfliktu mu musí
ustoupit (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28
Cdo 436/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo
3588/2011, dále srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000, a jeho usnesení ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 101/03).
Odvolací soud se výše rozvedených judikaturních východisek (na něž odkazuje i
dovolatelka), od nichž není důvodu se odchylovat, zjevně přidržel, když se
zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu (předmětné pozemky jsou
sice v zimním období užívány jako sjezdová lyžařská trasa, avšak není na nich
umístěna žádná stavba či zařízení bránící jejich zemědělskému využití, přičemž
jsou k provozování zemědělské výroby dokonce i pronajímány) dovodil, že jde o
pozemky vhodné k převodu na žalobce, coby pozemky náhradní, jejichž funkce
jakožto tras pro sjezdové lyžování nijak nebrání jejich zemědělskému využití,
pročež v projednávané věci veřejný zájem na zachování vlastnického práva
dovolatelky nad restitučním zájmem oprávněných osob zjevně nepřevažuje (srov. v
obdobných skutkových souvislostech též závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017).
Z výše uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání v posuzovaném
případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo
odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněných) žalobců patří odměna advokáta za
každou z jím zastupovaných osob ve výši 2 000 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5,
§ 9 odst. 3 písm. b/, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových
výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby
(§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3
písm. a/ o. s. ř.) ve výši 903 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 9. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu