28 Cdo 1769/2024

28 Cdo 1769/2024-259

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) P. G., b) S. G., c) J. G., všech zastoupených Mgr. Tomem Káňou, advokátem se sídlem ve Frenštátě pod Radhoštěm, náměstí Míru 6, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o zaplacení částky 4.635.136,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 254/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2023, č. j. 70 Co 76/2023-200, takto:

I. Dovolání směřující proti části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2023, č. j. 70 Co 76/2023-200, v níž byl ve výroku I. až III. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. listopadu 2022, č. j. 4 C 254/2017-173, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 9. prosince 2022, č. j. 4 C 254/2017-176, se odmítá. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2023, č. j. 70 Co 76/2023-200, se vyjma části výroku I. v níž byl ve výrocích I. až III. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. listopadu 2022, č. j. 4 C 254/2017-173, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 9. prosince 2022, č. j. 4 C 254/2017-176, ruší; současně se, vyjma výroků I. až III., ruší rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. listopadu 2022, č. j. 4 C 254/2017-173, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 9. prosince 2022, č. j. 4 C 254/2017-176, a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.

1. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 11. 2022, č. j. 4 C 254/2017-173, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 9. 12. 2022, č. j. 4 C 254/2017-176, uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 263.809,40 Kč (výroky I. až III.), zamítl tu část žaloby, v níž se každý ze žalobců domáhal na žalované zaplacení částky 1.281.235,90 Kč (výrok IV.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok V.).

2. Městský soud v Praze (dále odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 30. 3. 2023, č. j. 70 Co 76/2023-200, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až III. v rozsahu částek 232.784,25 Kč pro každého z žalobců potvrdil a co do částky 31.025,15 Kč pro každého z žalobců změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) a o nákladech řízení státu (výrok IV.).

3. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Opava ze dne 23. 4. 2010, č. j. PÚ/ 1720/92-NM/4277/10, bylo určeno, že žalobci, každý v rozsahu ?, nejsou vlastníky pozemků dle PK parc. č. XY díl „f“, role, o výměře 4.099 m2 a parc. č. XY díl „g“, les, o výměře 4.206 m2, v obci XY a katastrálním území XY (dále „pozemky“ nebo „předmětné pozemky“), neboť pozemky jsou zastavěny zemním vodojemem a zásobovacím řadem pro město XY (nárok ve zbývající ? náleží bratru žalobců, R. G.). Pozemky přešly do vlastnictví státu na základě kupní smlouvy ze dne 9. 6. 1976 uzavřené v tísni. Na restituční nároky žalobců bylo dosud žalovanou plněno převodem náhradních pozemků v hodnotě 32.000,- Kč. Podle znaleckého posudku Ing. Zdeňka Tomíčka ze dne 2. 3. 2022, č. 11621-446/2010, hodnota nevydaných pozemků zjištěná oceněním provedeným ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“) činí 155.809,40 Kč.

4. Na takto zjištěný skutkový stav soudy obou stupňů aplikovaly ustanovení § 4, § 14 odst. 1, § 16 odst. 1 písm. a) a § 28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), a § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Dovodily, že žalobcům náleží za nevydané pozemky ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě finanční náhrady, jejichž základem je cena zjištěná ke dni účinnosti zákona o půdě podle cenového předpisu.

Skutkovým podkladem pro určení takové ceny pak byl posudek znalce Ing. Tomíčka, jenž odvolací soud označil - na rozdíl od znaleckého posudku Ing. Cihelkové, jež provedla ocenění nevydaných pozemků podle oceňovacího předpisu platného v době vyhotovení posudku - za souladný s požadavky restitučního zákona a aplikované vyhlášky č. 182/1998 Sb. Za pochybení soudu prvního stupně nemající vliv na správnost rozhodnutí ve věci pak odvolací soud označil situaci, kdy znalec sice nebyl i přes požadavek žalobců v řízení vyslechnut, nicméně ze závěrů posudku bylo přesto možné vycházet, neboť ke všem vzneseným námitkám se znalec vyjádřil a nebylo by možné očekávat, že by učiněný znalecký závěr jakkoliv měnil.

V návaznosti na toto konstatování pak odvolací soud neshledal důvodnými námitky žalobců k provedeným úpravám ceny pozemků (jejímu snížení o 4 % z důvodu ztížených základových podmínek a o 7 % pro nemožnost jejich napojení na veřejnou kanalizaci) a k ocenění lesního porostu, jež znalec – na rozdíl od mínění žalobců – částkou 8.075,68 Kč provedl. Rovněž však neshledal opodstatněnou námitku žalované, že cena pozemků měla být snížena z důvodu jejich „nesrostlosti“ se zastavěným území obce. Dále se odvolací soud ztotožnil s konkluzí soudu prvního stupně o potřebě navýšení základní ceny nevydaných pozemků na šestinásobek, jež je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu pojímána jako finanční náhrada v rozumné a přiměřené výši [odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.

2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, jenž byl uveřejněn pod číslem 86/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a je rovněž přístupný - shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - na internetových stránkách Nejvyššího soudu

http://www.nsoud.cz, a dále na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, a na nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19 (tyto nálezy jsou přístupné - stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - na internetových stránkách Ústavního soudu

http://nalus.usoud.cz)]. Uvedený násobek, dle mínění odvolacího soudu, reálně odráží míru inflace a vyrovnává tudíž ztrátu hodnoty peněz, k níž došlo ode dne účinnosti zákona o půdě. Připomněl současně, že podle závěru výše označeného rozsudku Nejvyššího soudu byl uvedený násobek určen nad rámec zjištěné hodnoty inflačního vývoje ve zřejmé snaze o stabilizaci hodnoty koeficientu na období několika nejbližších let, kdy lze pokračování inflačního vývoje očekávat.

Mimořádný výkyv v letech 2021 až 2022, jež žalobci spojili s požadavkem na přehodnocení výše judikatorně ustaveného koeficientu, dal odvolací soud do souvislosti s nastalými neočekávatelnými skutečnostmi, jejichž vliv na inflační vývoj již v současné době slábne. Odvolací soud korigoval konkrétní výši finanční náhrady pro jednotlivé žalobce určené soudem prvního stupně, přičemž vyšel z ceny nevydaných pozemků stanovené znaleckým posudkem Ing. Tomíčka a přihlédl k plnění, jehož se každému z žalobců do současné doby na uspokojení restitučního nároku dostalo.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu výroků I. a II.) podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání maje je ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu za přípustné pro řešení otázky odpovídající výše finanční náhrady za nevydané pozemky dle ustanovení § 16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě, jež sice již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, nicméně dovolací soud by ji měl znovu posoudit jinak. Dovolatelé připomněli, že v důsledku inflačního vývoje v letech 2021 až 2022 již nemůže obstát koeficient ve výši šestinásobku ceny zjištěné podle ustanovení § 28a zákona o půdě, jenž vycházel z průměrné míry inflace pod úrovní pěti procent. Tento koeficient by se tudíž měl přiměřeně zvýšit, aby reflektoval inflační vývoj, jenž v průběhu pouhých dvou let zrychlil v míře jako za celou předchozí dekádu, popřípadě by přiměřená a rozumná výše peněžité náhrady za nevydané pozemky měla být navázána na jiný výpočet. Žalobci dále namítali, že odvolací soud nenapravil procesní pochybení soudu prvního stupně, který neprovedl výslech znalce Ing. Tomíčka, ač obě procesní strany provedení tohoto důkazu navrhovali. Dovozovali, že v tomto ohledu se odvolací soud odchýlil od ustálené (blíže ovšem dovolateli nespecifikované) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

6. Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobců bylo odmítnuto, neboť neobsahuje vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání upraveného v ustanovení § 237 o. s. ř. Dále uvedla, že žalobci nepředestřeli žádné mimořádné okolnosti, pro které by měla být peněžitá náhrada za nevydané pozemky navýšena nad koeficient ustavený rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Domnívá se, že značný rozptyl mezi přiznanou výší peněžité náhrady a aktuální tržní cenou pozemků, včetně vysoké míry inflace, je dán vývojem na trhu s nemovitostmi a celospolečenským děním, tj. okolnostmi, na něž nemá žalovaná žádný vliv. V případě námitky o neprovedení důkazu výslechem znalce připomněla, že svou povahou jde o námitku skutkového charakteru, jež se míjí s jediným důvodem

dovolání, jímž může být pouze nesprávné právní posouzení věci. Nadto, dle mínění žalované, námitka neobstojí v konfrontaci s povinností dovolatele vymezit nejen důvod přípustnosti dovolání, ale v případě výtky o odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i specifikovat judikaturu, jíž odvolací soud nerespektoval. 7. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2022, č. j. 28 Cdo 2627/2023-222 (dále také „Rozhodnutí Nejvyššího soudu“), bylo dovolání žalobců coby nepřípustné odmítnuto s odůvodněním, že při řešení nastolené právní otázky přiměřené a spravedlivé výše finanční náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované konkluzemi vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, neodchýlil. Dovolací soud v poměrech projednávané věci dovodil, že finanční náhrada ve výši šestinásobku ceny předmětného pozemku stanovená dle ustanovení § 28a zákona o půdě a vyhlášky č 182/1988 Sb. požadavek na náhradu spravedlivou, přiměřenou a rozumnou splňuje. 8. Ústavní soud nálezem ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 63/24 (dále „Kasační nález“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne17. 10. 2022, č. j. 28 Cdo 2627/2023-222, zrušil s konstatováním, že jím „byla porušena základní práva stěžovatelky zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ V Kasačním nálezu s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22, vydaný v obdobné právní věci (vůči němuž deklaroval, že je jím bezprostředně vázán), Ústavní soud vyjádřil souhlas s jednotným judikatorním určením koeficientu pro zvýšení finanční náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, od nějž se lze odchýlit pouze ve výjimečných případech. Dovodil ovšem, že v souladu s principem, dle něhož přiměřená finanční náhrada sice nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny odňaté nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jak by tomu bylo při vydání věci (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16), je třeba, aby judikatorně určený koeficient zvýšení finanční náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě zohledňoval za dobu od roku 1991 též reálný růst cen nemovitostí.

II. Přípustnost dovolání 9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. 3. 2023 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 12. 6. 2017 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné nejen se zřetelem na hlediska upravená v ustanovení § 237 o. s. ř., ale i v závislosti na tom, zda jsou žalobci k podání dovolání v rozsahu, v němž rozsudek odvolacího soudu napadli, subjektivně legitimováni. 10. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jenž takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobců není přípustné v rozsahu, jímž směřovalo proti části výroku I., v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věcných výrocích I. až III. (o povinnosti žalované zaplatit každému ze žalobců částku 263.809,40 Kč). Dále pak není dovolání přípustné ani v intencích uplatněné argumentace, kterou žalobci brojí proti závěrům znaleckého dokazování (viz výklad níže v bodech 14. až 17. odůvodnění tohoto rozsudku). 11. Přípustnost dovolání žalobců ovšem vyplývá ze závazného právního názoru (článek 89 odst. 2 Ústavy České republiky), jenž Ústavní soud vyjádřil v Kasačním nálezu. Dovolání je tak ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení obsahově vymezené otázky, zda s přihlédnutím k individuálně daným poměrům projednávané věci jsou dány důvody pro zvýšení šestinásobku ceny zjištěné podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., jenž byl petrifikován v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, jako finanční náhrady rozsahu přiměřeného a rozumného hodnotě odňatého pozemku. Vzhledem k tomu, že při řešení této otázky se v projednávané věci soudy obou stupňů řídily právním názorem vyjádřeným v označeném rozsudku Nejvyššího soudu, jenž koeficient šestinásobku ceny vypočtené ve smyslu ustanovení § 28a zákona o půdě shledal přiměřenou, rozumnou a spravedlivou výší finanční náhrady, jak byla vytýčena prejudikaturou Ústavního soudu, avšak v Kasačním nálezu Ústavní soud označil takto zvýšenou hodnotu za „rozpornou s ústavně souladným výkladem § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě“ (viz bod 20. odůvodnění Kasačního nálezu), ocitají se i závěry vyjádřené v rozsudcích obvodního soudu i městského soudu v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, čímž je naplněn i důvod přípustnosti dovolání (srovnej výrokovou větu III. a bod 43. odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.). 12. V poměrech projednávané věci se z obsahu dovolací argumentace, jakož i z návrhu na vydání rozhodnutí dovolacího soudu (dovolacího návrhu), podává, že žalobci dovoláním brojí i proti té části věcného výroku I., v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve vyhovujících věcných výrocích I. až III. v rozsahu přisouzených částek 232.784,25 Kč pro každého z žalobců. Protože

dovolatelé uvedli, že napadají rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků I. a II. bez specifikace, že by některá část těchto výroků zůstala dovoláním nedotčena, je zřejmé, že v části věcného výroku I., v níž odvolací soud potvrdil věcné výroky I. až III. rozsudku soudu prvního stupně, bylo dovoláním napadeným rozhodnutím žalobcům vyhověno a nevznikla jim ani jiná újma, kterou by bylo možné odčinit změnou či zrušením rozhodnutí odvolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.

10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). Vztáhli- li proto žalobci rozsah dovolání i na tu část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jež se týká přisouzené částky 232.784,25 Kč pro každého z žalobců, činí Nejvyšší soud závěr, že ve smyslu ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř. za současného použití ustanovení § 243c odst. 3, věta první, o. s. ř. v uvedeném rozsahu podali dovolání účastníci řízení, kteří k tomu nebyli oprávněni (subjektivně legitimováni).

13. Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

14. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Ve vztahu k dovolacím námitkám kritizujícím postup odvolacího soudu, který - dle mínění žalobců – nenapravil procesní pochybení soudu prvního stupně, jenž nevyslechl znalce Ing. Zdeňka Tomíčka k obsahu a závěrům znaleckého posudku o určení ceny nevydaných pozemků ve smyslu ustanovení § 28a zákona o půdě, sami dovolatelé artikulované výtky vymezují jako procesní vadu, vadu řízení, která ve svém důsledku mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Žalobci však přehlížejí, že námitky obsahově směřující proti procesnímu pochybení odvolacího soudu samostatně přípustnost dovolání nezakládají a současně jejich prostřednictvím nelze uplatnit zákonný dovolací důvod. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. (tedy i k tzv. jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014); o takový případ sice v projednávané věci jde, nicméně v postupu odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, Nejvyšší soud dovolateli vytčenou vadu neshledává.

16. Pro případ, že bylo možné ve formulaci použité na str. 2 dovolání spatřovat (při velmi benevolentním posouzení) vymezenou otázku procesního práva, pak se sice z dovolání podává, jaký vztah mělo řešení této otázky odvolacím soudem k ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, tedy jinak řečeno, že žalobci uplatnili důvod přípustnosti dovolání uvedený v ustanovení § 237 o. s. ř. založený na argumentu o odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nicméně v návaznosti na vymezený důvod přípustnosti by pak byli dovolatelé povinni, vyjma případu otázky v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešené, poukázat na ta konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, s jejichž závěry řešení otázky přijaté odvolacím soudem konfrontují; žádné takové rozhodnutí ovšem žalobci neoznačili.

Z uvedeného proto dle Nejvyššího soudu rezultuje závěr, že dovolatelé zjevně vedeni úsudkem o procesní vadě spočívající v postupu odvolacího soudu, který nenapravil pochybení soudu prvního stupně a v odvolacím řízení neprovedl výslech znalce Ing. Tomíčka, uplatněnou argumentací přípustnost dovolání nezaložili (k ústavněprávní konformitě požadavku na řádné vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. srovnej body 38. a 39. odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28.

11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- st. 45/16).

17. K problematice dokazování znaleckým posudkem a limitům přezkumu znaleckého závěru sluší se poukázat na tu rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž „znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. nepodléhají. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů.

Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2.

7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011, ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014).

18. V poměrech projednávané věci odvolací soud aproboval hodnocení znaleckého posudku Ing. Zdeňka Tomíčka provedené soudem prvního stupně (viz body 7. a 16. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) o ceně nevydaných pozemků určené dle ustanovení § 28a zákona o půdě. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů se nepodává, že by v rámci provedeného hodnocení byly zjištěny nedostatky, k nimž může soud v případě důkazu znaleckým posudkem přihlédnout (viz výklad v předchozím bodě odůvodnění). Ostatně takové nedostatky netvrdí ani žalobci v dovolání. Namítali-li žalobci v dřívější fázi řízení, že znalec Ing. Tomíček nedůvodně snížil výslednou cenu o srážku 4 % z důvodu ztížených základových podmínek a o 7 % pro nemožnost jejich napojení na veřejnou kanalizaci a že neprovedl ocenění lesního porostu, pak tím zpochybňovali znalecký závěr, jenž je založen na odborné kompetenci znalce, do níž soud ingerovat nemůže. Ostatně, žalobci kritizovaný odborný závěr o provedených srážkách je v souladu se znaleckým nálezem, jenž je v posudku jednoznačně zadokumentován. Z obsahu posudku se pak dále podává, že odstraněný lesní porost znalec ocenil částkou 8.075,68 Kč. Opomenutí provést důkaz výslechem znalce může být sice z obecného hlediska pojímáno jako vada řízení, nicméně bude vždy záležet na konkrétních okolnostech případu, zda výslech znalce může přinést, zejména vzhledem k soudem vyhodnocené přesvědčivosti posudku, něco nového. Pokud tomu tak (jako v projednávané věci) není, nemůže být řízení postiženou vadou, jež by mohla mít vliv na správnost rozhodnutí o věci samé.

III. Důvodnost dovolání

19. Jelikož posouzení přípustnosti dovolání žalobců záviselo na respektování závazného právního názoru Ústavního soudu předestřeném v Kasačním nálezu, pak se tento názor obdobně promítá i do posouzení důvodnosti dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.); dovolání je tudíž opodstatněné v rozsahu řešené otázky, jaká výši finanční náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě v poměrech projednávané věci koresponduje Ústavním soudem traktovanému požadavku na náhradu přiměřenou, rozumnou a spravedlivou.

20. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.

21. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

22. Podle ustanovení § 16 odst. 1, věta první, zákona o půdě za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 14 odst. 8).

23. Podle ustanovení § 28a zákona o půdě pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny.

24. Podle ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. cena za 1 m2 nebo jeho části určeného pro stavbu nebo ke zřízení zahrady a nebo pozemku vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří, zahrada, nejde-li o pozemek oceňovaný podle odstavce 2, činí: 20,- Kčs v ostatních obcích.

25. V nálezu ze dne 18. 7.2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, představil Ústavní soud možné řešení problematiky výše finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě za odňaté pozemky, za něž nelze poskytnout pozemky náhradní, v závislosti na jednoznačně znějící části ustanovení § 28a zákona o půdě (dle níž se náhrady podle zákona o půdě poskytují v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb.). Ústavní soud v označeném nálezu výslednou konkluzi, že oprávněné osobě musí být ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě vyplacena s přihlédnutím ke smyslu a účelu restitučních zákonů, jimiž je odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem, finanční náhrada ve výši přiměřené a rozumné, jež nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny odňaté nemovitosti (srovnej bod 48. odůvodnění citovaného nálezu) založil na existenci rozhodovací praxe reflektující obdobnou problematiku poskytování finančních náhrad dle ustanovení § 13 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Současně ve vztahu k jím přijatému závěru Ústavní soud zdůraznil, že prostřednictvím restitučního zákonodárství vytvářejícím podmínky pro zmírnění některých v minulosti vzniklých křivd by měla být zohledněna i existence dalších v kolizi stojících zájmů, jež odůvodňují omezení rozsahu, v jakém k vypořádání dojde (rozsah náhrad by například neměl být ekonomicky neúnosný a neměl by pro společnost jako celek představovat nepřiměřenou zátěž). Dovodil přitom, že restituční zákony umožňují dosažení rozumného a spravedlivého řešení, pokud jde o vyvážení těchto zájmů (srovnej bod 31. odůvodnění citovaného nálezu).

26. Nálezem pléna ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, Ústavní soud zamítl návrh Nejvyššího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018) na zrušení části ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, stanovující, že výše peněžité náhrady za nevydaný pozemek musí být určena způsobem upraveným v ustanovení § 28a zákona o půdě (v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách dle vyhlášky č. 182/1988 Sb.). Neshledávaje ji protiústavní a setrvávaje na závěru o možnosti ústavně konformního výkladu sporného ustanovení přitom zdůraznil, že peněžitá náhrada nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny, má nicméně umožnit odčinění nebo zmírnění křivd tak, jako by tomu bylo při vydání věci.

27. Vycházeje z uvedených závěrů Ústavního soudu poté Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 86/2021, při zohlednění změn tržních poměrů, jež nastaly po účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991), odůvodnil a formuloval konkluzi, dle níž za přiměřenou a rozumnou výši peněžité náhrady za nevydané pozemky podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě lze pokládat (s výhradou pozdějších změn poměrů) šestinásobek ceny odňatých nemovitostí určené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Vyjádřil současně názor, že toto navýšení základní hodnoty náhrad vyplývajících z ustanovení § 28a zákona o půdě a vyhlášky č. 182/1988 Sb. je namístě provést ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, tedy zejména existence dosud neuspokojeného restitučního nároku. Zjištění dalších mimořádných okolností, ať již na straně oprávněné, či povinné osoby, není pro provedení shora popsaného zvýšení nezbytné. Specifika konkrétního případu mohou nicméně zcela výjimečně opodstatňovat odchýlení se od vypočtené hodnoty v tom nebo onom směru.

28. Při určení koeficientu Nejvyšší soud vycházel z kumulované míry inflace mezi lety 1991 a 2021 (indexu růstu cen dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., jemuž bylo v roce 2021 namístě přiřadit hodnotu 5,39) a ve svých úvahách připomněl jak obecný princip vstřícnosti k oprávněným osobám při výkladu a aplikaci restitučních předpisů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2018, či nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, publikovaný pod č. 89/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, bod 12., a ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, publikovaný pod č. 40/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, bod 36.), tak ovšem i snahu o stabilizaci hodnoty koeficientu pro období několika příštích let (jemuž tak i pod vlivem výkladového principu in favorem restitutionis přiřadil hodnotu čísla 6 jako nejblíže následujícího celého čísla).

29. Závěry odvolacího soudu, jenž (v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu) při posuzování přiměřené a rozumné výše finanční náhrady za nevydaný pozemek podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě vyšel – bez dalšího (bez zohlednění reálného růstu cen nemovitostí za dobu od roku 1991) – z šestinásobku jeho ceny určené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve světle Kasačního nálezu odkazujícího na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22 (oba nálezy se současně hlásí k obecně formulovaným tezím o přiměřené, rozumné a spravedlivé výši finanční náhrady podávající se z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7.2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, a z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19) již neobstojí.

30. Dovolací soud podotýká, že nadále vychází z teze, dle níž peněžitá náhrada podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě – i vzhledem k zákonodárcem předpokládanému ocenění podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. – neměla vést k tomu, že bude oprávněným osobám poskytnuta částka, která jim umožní zakoupit jiné nemovitosti hodnotově odpovídající ceně pozemků odňatých, nýbrž pouze k poskytnutí – historickou křivdu zmírňujícího – finančního plnění, kterým budou moci saturovat jakékoli své životní potřeby. Nově stanovený koeficient navýšení náhrady podle zákona o půdě by proto neměl přímo odpovídat míře zvýšení ceny nemovitostí od roku 1991, ale pouze ji v rozumné míře reflektovat. Řeč je přitom o průměrném zvýšení hladiny cen nemovitostí v celé České republice, nikoli o nárůstu ceny konkrétního odňatého či požadovaného pozemku.

31. Podílejí-li se kupříkladu náklady na potřeby uspokojované v souvislosti s vlastnictvím nemovitostí, tj. náklady na bydlení, na celkových nákladech domácností v České republice přibližně 20–30 % (srovnej veřejně dostupné údaje Českého statistického úřadu na https://csu.gov.cz/statistika-rodinnych-uctu?pocet=10&start=0&podskupiny=162), bylo by možné uvažovat o tom, že by se znásobení ceny nemovitostí od roku 1991 promítalo do výše koeficientu z jedné čtvrtiny, zatímco zbytek by byl nadále determinován obecným růstem spotřebitelských cen [tedy pokud by se například spotřebitelské ceny ve srovnání s rokem 1991 k době rozhodování soudu zvýšily 8krát a ceny nemovitostí 12krát, bylo by koeficient pro navýšení náhrady možné stanovit v hodnotě 9 (8*0,75 + 12*0,25 = 9)]. Pro úplnost lze podotknout, že naznačený postup nemá za cíl exaktní popis ekonomické reality, nýbrž aproximativní odhad hodnoty peněžité náhrady, již lze z hodnotového hlediska pokládat za rozumně obhajitelnou.

32. Vztaženo k poměrům přítomné právní věci uvedený výklad znamená, že odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, jsou vázány v dalším řízení právním názorem Ústavního soudu, že finanční náhradu dle ustanovení § 16 odst. 1, věta první zákona o půdě lze zjistit ze základu vypočteného dle ustanovení § 28a zákona o půdě, jenž bude zvýšen o koeficient zohledňující při určení míry inflace od roku 1991 i nárůst cen nemovitostí, jenž dřívější výpočet prezentovaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, nezohlednil. Je nutné přitom brát v úvahu, že navýšení finanční náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě vypočtené ze základní částky postupem dle ustanovení § 28a zákona o půdě má vykompenzovat ztrátu hodnoty peněz, k níž v období od účinnosti zákona o půdě až do doby rozhodování soudu o náhradě došlo, a neměl by vyjadřovat nárůst ceny konkrétního pozemku, jenž nebylo možné pro zákonnou překážku oprávněné osobě vydat.

33. Stanovení jiné výše koeficientu, jímž bude upravena cena nevydaného pozemku zjištěná ve smyslu ustanovení § 28a zákona o půdě, na podkladě poznatku o reálném růstu cen nemovitostí za dobu od roku 1991 (ovlivňujícího závěr o míře inflačního navýšení zákonem o půdě přiznané finanční náhrady) si vyžádá zjištění takového skutkového podkladu, k němuž primárně slouží nalézací, popřípadě odvolací, řízení (dovolacímu soudu přezkum či revize skutkových závěrů nepřísluší - 241a odst. 1 o. s. ř.). V jeho průběhu se jeví s ohledem na prosazení zásady projednací žádoucí, aby k naplnění smyslu a účelu civilního procesu přispěli i samotní účastníci řízení náležitou procesní (důkazní) aktivitou.

34. Protože rozsudek odvolacího soudu je založen ve výše vymezeném rozsahu na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu, vyjma části výroku I. v níž byl ve výrocích I. až III. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit každému ze žalobců částku 263.809,40 Kč, zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil, vyjma výroků I. až III., jimiž byla žalované uložena povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 263.809,40 Kč, i prvostupňový rozsudek a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

35. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu vycházejícím ze závazného právního názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 63/24 (článek 89 odst. 2 Ústavy České republiky, § 243g odst. 1, věta první, a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

36. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 8. 2024

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu