28 Cdo 1166/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně TEAMONT s.r.o.,
IČ 26853337, se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní 95/74, zastoupené Mgr.
René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poštovní 39/2,
proti žalovanému R. P., O. – L., zastoupenému JUDr. Petrem Kocurem, advokátem
se sídlem v Orlové – Lutyni, Osvobození 829, o zaplacení částky 1.800.000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp.
zn. 106 C 155/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 14. prosince 2015, č. j. 8 Co 454/2015-235, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově usnesením ze dne 15. 10. 2015, č.
j. 106 C 155/2012-226, nepřiznal žalobkyni osvobození od placení soudních
poplatků. Ta se v řízení domáhá vydání platebního rozkazu, jímž by bylo
žalovanému uloženo zaplatit jí shora uvedenou částku s příslušenstvím. Dne 24.
6. 2014 opětovně požádala o osvobození od soudních poplatků podle § 138 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o. s. ř.“), a to z důvodu změny její finanční situace. Okresní soud však
ani po novém přezkoumání majetkových poměrů žalobkyně nedospěl k závěru, že lze
návrhu vyhovět, neboť doposud neukončila ani nepřerušila svou obchodní činnost,
a i přes to, že ke dni 30. 6. 2013 vykazovala ztrátu, není možné z předložených
důkazů dovodit její nemajetnost.
K odvolání žalobkyně přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž
je usnesením ze dne 14. 12. 2015, č. j. 8 Co 454/2015-235, potvrdil. Zcela se
ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jež považuje za
správná a úplná. Rovněž souhlasil s jeho právním názorem, že v dané situaci
žalobkyni nelze přiznat ani částečné osvobození od placení soudních poplatků.
Upozornil zároveň na obdobné návrhy žalobkyně v jejích ostatních soudních
sporech, v nichž taktéž své majetkové poměry nedokládá, a její žádosti jsou
proto opakovaně zamítány.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že
rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a věc nesprávně
právně posoudil. Uvedené spatřuje v rezignaci krajského soudu na
přezkoumatelnou aplikační úvahu, jakož i v chybném vyhodnocení doložených
účetních dokladů. Vytýká mu, že nezohlednil objektivní nemožnost na straně
žalobkyně uhradit vyměřený soudní poplatek způsobenou ekonomickou ztrátou,
jakož ani dlouhodobou faktickou podnikatelskou nečinnost mající původ v
trestním stíhání jejího jednatele. Za svůj jediný majetek pak označuje
pohledávky soudně vymáhané v několika řízeních, přičemž předpokladem k jejich
vydobytí je právě osvobození od soudních poplatků. S ohledem na řečené tedy
navrhuje zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci okresnímu soudu k
dalšímu řízení. Byly-li by splněny zákonné podmínky, připouští, aby Nejvyšší
soud napadené usnesení změnil tak, že žalobkyni povinnosti platit soudní
poplatky zcela zprostí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a náležitě zastoupenou podle
§ 241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na dovolání však nelze pohlížet jako na přípustné ve smyslu citovaného
ustanovení.
Žalobkyně svou polemiku s názory odvolacího soudu zakládá především na
tvrzeních vedoucích k odlišnému pojetí skutkového stavu, než ke kterému dospěl
krajský soud. Na jeho podkladě následně staví i svou argumentaci stran rozporu
napadeného usnesení s konkrétními rozhodnutími Nejvyššího soudu. Dovolací soud
je přitom vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, neboť jakožto
instance toliko přezkumná a nikoliv nalézací není zákonem nadán možností tato
korigovat (srov. zejména § 241a a § 242 o. s. ř.), a činit v naznačeném směru
odlišné závěry (k tomu srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2588/2014). Okresní i krajský soud vycházely v dané věci ze zjištění, že
žalobkyně stále vykazuje hmotný majetek, doposud neukončila ani nepřerušila
svou obchodní činnost, není v úpadku a ani proti ní nebyl podán insolvenční
návrh. Nedoložila-li pak požadované účetní doklady za rok 2014, neprokázala svá
tvrzení o takových majetkových poměrech, jež by odůvodňovaly alespoň částečné
osvobození od povinnosti hradit soudní poplatky. S ohledem na řečené proto
nelze přitakat dovolatelce, že by se odvolací soud v otázce posuzování její
finanční situace jakkoliv odklonil od konstantní judikatury soudu dovolacího.
Za způsobilé přivodit přípustnost dovolání též není možné mít dovolatelčiny
námitky směřující proti způsobu hodnocení jí přednesených důkazů odvolacím
soudem (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Namítá-li dále dovolatelka, že každé z jednotlivých
soudních řízení, v nichž její úspěšnosti brání neschopnost zaplatit soudní
poplatek, by jí mělo zajistit dostatek prostředků, jež ovšem bez svého
osvobození nemůže získat, nelze ani v tom spatřovat důvod, pro nějž by na
majetkové poměry žalobkyně bylo možné v souladu s kritérii formulovanými v
judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek) pohlížet jako na opodstatňující osvobození od
soudních poplatků, neboť možnost nabýt v budoucnu finanční prospěch sama o sobě
nevypovídá, zda je účastník schopen k danému okamžiku, k němuž ho tíží
poplatková povinnost, zaplatit s ohledem na své poměry soudní poplatek. Ostatně
na zmíněné dovolatelku upozornil Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 10.
6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4259/2013, jímž bylo odmítnuto dovolání žalobkyně v
témže řízení mířící rovněž proti rozhodnutím soudů nižších stupňů nevyhovujícím
její žádosti o osvobození od soudních poplatků.
Vzhledem k řečenému je tedy zřejmé, že žalobkyně ani v nyní podaném dovolání
nepoukázala na žádnou otázku, pro niž by na ně mohlo být pohlíženo jako na
přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., a Nejvyššímu soudu proto nezbylo než
dovolání dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
konečného rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 9. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu