28 Cdo 124/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše
Póla a soudců Mgr. Petra Krause JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce: hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské
náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se
sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 287/18, proti žalované: Česká republika –
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, IČO 00022985, se sídlem v Praze
1, Karmelitská 7, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za
účasti vedlejší účastnice na straně žalobce: městská část Praha 1, IČO
00063410, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 18, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, o určení vlastnictví, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 70/2007, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2014, č. j. 20 Co 185/2014-521,
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Dovolání vedlejší účastnice na straně žalobce se odmítá.
III. Žádný z účastníků ani vedlejší účastnice nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II, III a IV). V současné době je jako
vlastník předmětného domu v katastru nemovitostí zapsán žalobce, a to na
základě rozsudku vydaného tímto soudem dne 19. 3. 2008, jenž byl posléze zrušen
Ústavním soudem; na požadovaném určení je proto dán naléhavý právní zájem podle
§ 80 písm. c) o. s. ř. Nemovitosti byly nejpozději od 25. 2. 1958 ve státním
vlastnictví, kdy správa národního majetku nejprve příslušela Ústřednímu
národnímu výboru hlavního města Prahy, od 1. 1. 1958 Obvodnímu národnímu výboru
v Praze 3 a od 1. 1. 1976 Obvodnímu národnímu výrobu v Praze 1. Ústřední
národní výbor hlavního města Prahy je odevzdal od 1. 10. 1955 do trvalého
užívání Československému svazu mládeže. Dne 1. 1. 1976 byla podepsána
Hospodářská smlouva o odevzdání národního majetku do trvalého užívání (dále jen
„hospodářská smlouva“), kterou předmětné nemovitosti (jež nadále zůstaly jako
národní majetek ve správě ONV v Praze 1) převzal bezplatně do trvalého užívání
Ústřední výbor Socialistického svazu mládeže. Dopisem ze dne 22. 11. 1990 ONV v
Praze 1 odstoupil od hospodářské smlouvy kvůli porušení podmínek práva trvalého
užívání. V roce 1990 totiž užívala prostory v předmětném domě řada subjektů,
jež vznikly většinou odštěpením z SSM, ale i subjekty další. Soud vycházel z
toho, že žalobce nabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem dnem 24. 5. 1991
podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věci z majetku
České republiky do vlastnictví obcí, neboť nemovitosti byly ke dni účinnosti
tohoto zákona ve vlastnictví České republiky. Právo hospodaření k nemovitostem
příslušelo ke dni 23. 11. 1990 ONV v Praze 1, jehož práva a závazky přešly dnem
24. 11. 1990 na příslušnou městskou část hlavního města Prahy. Městská část
Praha 1 tedy s nimi ke dni 24. 5. 1991 hospodařila ve smyslu § 1 odst. 1 zákona
č. 172/1991 Sb., i když faktickým uživatelem majetku nebyla, nicméně faktické
správě majetku lze naroveň postavit situaci, kdy oprávněná osoba zřetelně
projevila vůli s majetkem hospodařit a ze strany skutečného uživatele (Svazu
mladých a jiných subjektů v předmětných nemovitostech působících) jí v tom bylo
protiprávně bráněno (Svaz mladých nerespektoval platné zrušení práva trvalého
užívání k předmětným nemovitostem). Ke dni 24. 5. 1991 tedy předmětné
nemovitosti nebyly v trvalém užívání žádné nestátní organizace dle § 4 odst. 1
písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. Soud proto dospěl k závěru, že žaloba byla
podána důvodně a určil, že vlastníkem nemovitostí je žalobce. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2014, č. j. 20
Co 185/2014-521, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o
určení, že žalobce je vlastníkem domu na pozemku parc. č. 142 a pozemku parc. č. 142 v obci P., katastrální území N. M. (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky II a III). Vycházel především ze závěrů dovozených v nálezu
Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, přičemž klíčovou
otázkou bylo, zda došlo k platnému odnětí práva trvalého užívání dopisem ONV v
Praze 1 ze dne 22. 11. 1990.
Při jejím posouzení nelze odhlédnout od
společenských změn, které v rozhodné době probíhaly a jejichž důsledkem byla
mimo jiné ztráta pozice Socialistického svazu mládeže, z něhož se počaly
vyčleňovat i nově vznikat samostatné subjekty. Trvalý uživatel předmětné
nemovitosti poskytl v rámci svého práva těmto subjektům možnost fakticky v ní
působit, přičemž hradil veškeré náklady. Takové jednání nehodnotil jako
porušení hospodářské smlouvy. Odnětí trvalého užívání bylo ovšem podmíněno
porušením povinnosti trvalého uživatele a popsaná situace naopak posloužila
tehdejšímu ONV v Praze 1 toliko jako záminka pro jeho pokus o zrušení práva
trvalého užívání při vědomí možného přechodu nemovitosti do majetku obce. O tom
svědčí i to, že sporný úkon učinil dva dny předtím, než nabyl účinnosti zákon
č. 367/1990 Sb., o obcích (24. 11. 1990), jímž byl zrušen zákon č. 69/67 Sb., o
národních výborech. K jeho doručení pak došlo až 27. 11. 1990, tedy po zániku
orgánu, který za stát úkon odnětí trvalého užívání státního majetku učinil. Za
této situace nemohl vyvolat zamýšlené právní účinky, a proto sporné nemovitosti
nepřešly do vlastnictví žalobce podle § 1 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., neboť
tomu bránilo trvající právo trvalého užívání jiné než státní organizace ve
smyslu § 4 odst. 1 písm. c) zákona. Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání s tím, že podmínka
hospodaření s majetkem je splněna i za situace, kdy je v jeho užívání oprávněné
osobě bráněno a ona činí právní kroky k tomu, aby se mohla ujmout držby a
namítl, že odvolací soud postupoval v rozporu s § 132 a § 213 o. s. ř., neboť
vycházel pouze z výpovědi svědka Ing. J. U. a dopisu ze dne 22. 11. 1990. Odvolací soud při hodnocení podmínky hospodaření s předmětnými nemovitostmi
(zda oprávněná osoba zřetelně projevila vůli s majetkem hospodařit a ze strany
faktického uživatele jí v tom bylo protiprávně bráněno) nevzal v úvahu všechny
relevantní skutečnosti. Nesouhlasí s tím, že chaotická situace v rozhodné době
posloužila jako záminka pro pokus ONV v Praze 1 o zrušení práva trvalého
užívání, neboť vědomí možného přechodu nemovitostí do majetku obce nemohlo
existovat, protože nemovitosti nepřešly do vlastnictví hlavního města Prahy již
na základě zákona č. 367/1990 Sb., ale až podle zákona č. 172/1991 Sb., který
dne 22. 11. 1990 nebyl ani připravován. Po 23. 11. 1990 zůstal vlastníkem
nadále stát, změnil se toliko subjekt s nemovitostmi hospodařící. Ostatně i z
toho důvodu mohl dopis ze dne 22. 11. 1990 vyvolat zamýšlené právní účinky. ONV
v Praze 1 tedy platně zrušil dopisem ze dne 22. 11. 1990 právo trvalého užívání
Svazu mladých (Socialistického svazu mládeže) k předmětným nemovitostem. Svaz
mladých a další subjekty, které neměly právní titul k užívání, však dovolateli
neumožnily ujmout se hospodaření. K porušení hospodářské smlouvy nedošlo, neboť
právo trvalého užívání bylo zřízeno jednomu konkrétnímu subjektu a nikoliv řadě
nekontrolovatelně vzniklých subjektů. Objekt také nebyl užíván jen pro děti a
mládež, ale jednalo se i o komerční užívání, tedy byla splněna podmínka § 1
odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
Dále dovolatel vymezil otázku existence překážky
pro přechod vlastnického práva podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991
Sb. v návaznosti na to, nakolik bylo odstoupení od smlouvy ze dne 22. 11. 1990
podepřeno relevantními důvody a zda tedy bylo možno považovat i podmínku
faktického hospodaření s předmětnými nemovitostmi za splněnou. Ke dni 24. 5. 1991 nebyly nemovitosti užívány jen trvalým uživatelem či dočasně subjektem, na
kterém se trvalý uživatel s ONV v Praze 1 dohodli, nýbrž neznámým počtem nově
vzniklých subjektů. Nemohl tak být dodržen účel, ke kterému byl majetek
odevzdán do trvalého užívání. ONV v Praze 1 měl možnost zrušit právo trvalého
užívání Svazu mladých pro objektivní rozpor faktického užívání nemovitosti s
podmínkami vymezenými v hospodářské smlouvě, což učinil dopisem ze dne 22. 11. 1990. V důsledku toho právo trvalého užívání nadále neexistovalo, stejně jako
neexistovala překážka ve smyslu § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání (podání eventuelně označila
jako vyjádření k dovolání žalobkyně) i vedlejší účastnice straně žalobce. Ztotožnila se v něm se závěry vyplývajícími z usnesení Nejvyššího soudu ze dne
11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3817/2009, přičemž dodává, že Ústavní soud
nezrušil toto usnesení z důvodu, že žalobu hlavního města Prahy je nutno
zamítnout, ale proto, že dotčená rozhodnutí byla nepřezkoumatelná pro
nedostatek důvodů. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce a k dovolání vedlejší účastnice uvádí,
že ONV v Praze 1 přistoupil k pokusu o zrušení práva trvalého užívání při
vědomí možného přechodu nemovitosti do majetku obce podle připravovaného
zákona, a že dopis byl doručen až v době, kdy jednající státní orgán již
neexistoval, nemohl proto vyvolat zamýšlené právní účinky. Vedlejší účastnice
reagovala na vyjádření žalované v tom smyslu, že její právní předchůdce
upozorňoval tehdejšího držitele nemovitostí na porušování podmínek užívání
předmětného domu a již od ledna 1990 činil kroky k tomu, aby byla otázka
užívání vyřešena. Tím bylo prokázáno, že vedlejší účastnice se chtěla domoci
svých práv nakládat s předmětnými nemovitostmi a tyto úkony byly způsobilé
dosáhnout zamýšleného účinku. Přípisem ze dne 12. 10. 2015 žalovaná sdělila, že
do katastru nemovitostí bylo zapsáno vlastnické právo ve prospěch České
republiky, s příslušností hospodařit s majetkem státu ve prospěch Ministerstva
školství, mládeže a tělovýchovy, a to k datu 19. 5. 2015. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) ve věci postupoval podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do
31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř. Jelikož vedlejší účastník podle § 93 odst. 3, § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. není osobou oprávněnou k podání dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, č. sešit 1, pod R 3/2004), Nejvyšší soud
dovolání vedlejší účastnice na straně žalobce jakožto podané osobou, která k
tomu není oprávněna, odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. b) o. s. ř.) a nadále na její podání hleděl toliko jako na vyjádření k dovolání. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobce proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
zabýval se nejprve otázkou jeho přípustnosti. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V nálezu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, publikovaném ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 116/2013, Ústavní soud sice v obecné
rovině akceptoval splnění podmínky hospodaření s majetkem v situaci, kdy je v
jeho užívání oprávněné osobě bráněno a tato osoba činí právní kroky k tomu, aby
se mohla ujmout držby takového majetku, avšak pouze za předpokladu, že úkony,
jimiž se domáhala svého práva, byly způsobilé dosáhnout zamýšleného výsledku. Klíčovou je tedy v posuzované věci otázka, zda byl dopis ze dne 22. 11. 1990
úkonem způsobilým vyvolat zánik práva trvalého užívání subjektu, jemuž byl
majetek do trvalého užívání svěřen hospodářskou smlouvou, a zda tedy městská
část Praha 1 hospodařila s předmětným nemovitým majetkem. Podle názoru
Ústavního soudu se obecné soudy v předchozím řízení dostatečně nevypořádaly s
naplněním všech podmínek pro přechod vlastnického práva dle § 1 odst. 1 zákona
č. 172/1991 Sb., jejich rozhodnutí proto zrušil. V dalším řízení bylo nutné
posoudit, zda „odstoupení od smlouvy“ ze dne 22. 11. 1990 bylo podepřeno
relevantními důvody, a zda tedy bylo možno považovat podmínku faktického
hospodaření s předmětnými nemovitostmi za splněnou, a v návaznosti na to i
otázku existence překážky pro přechod vlastnického práva dle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. V novém řízení soud prvního stupně konstatoval splnění všech podmínek
vyžadovaných § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., jakož i absenci překážky podle
§ 4 odst. 1 písm. c) téhož zákona, zatímco odvolací soud při hodnocení úkonu,
kterým mělo být odňato právo trvalého užívání (dopisu ze dne 22. 11. 1990),
mimo jiné přihlédl ke společenským změnám, které v rozhodné době probíhaly, a
dovodil, že jednání trvalého uživatele bylo jejich logickým a rozumným
důsledkem, a nehodnotil jej jako porušení povinností vyplývajících z
hospodářské smlouvy, jež bylo podmínkou pro odnětí trvalého užívání ve smyslu §
70 odst. 3 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku. Dovodil tedy, že
dopis ze dne 22. 11. 1990 nebyl způsobilý dosáhnout zamýšleného účinku, v
důsledku čehož nepřešly předmětné nemovitosti do vlastnictví žalobce. Dovolatel
polemizuje s tímto názorem odvolacího soudu a tvrdí, že zrušení trvalého
užívání dopisem ze dne 22. 11. 1990 bylo platné, že tento úkon mohl vyvolat
zamýšlené právní účinky, že k porušení hospodářské smlouvy ze strany trvalého
uživatele došlo, a konkretizuje, jakým způsobem (uvádí svůj pohled na skutková
zjištění).
Dovolací soud předně považuje za nutné uvést, že námitky dovolatele směřující
proti hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů nejsou způsobilé
založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2827/2010), nicméně i přesto má za vhodné uvést, že pro
hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon
nepředepisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že
by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým
důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Ustanovení § 132
o. s. ř., které je v procesu hodnocení důkazů určující, ponechává postup při
hodnocení důkazů na úvaze soudu. Ze zásady volného hodnocení důkazů, jež je
projevem ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR a
součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, přitom vyplývá, že dovolací soud nemůže předepisovat soudům
nižších stupňů pravidla, z nichž by měl při hodnocení důkazů vycházet (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol., Občanský soudní řád. Komentář. I
díl, 7. vydání, C. H. Beck v Praze r. 2006, s. 609 an.). Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2956/2010). Odvolací soud
důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z § 132 o. s. ř. V odůvodnění svého
rozsudku vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil;
jednání trvalého uživatele hodnotil ve světle společenských změn odehrávajících
se v rozhodné době, jednání ONV v Praze zase v souvislosti s probíhajícími
legislativními změnami. Protože odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které
vyplynuly z provedených důkazů, nepominul žádné relevantní skutečnosti, a v
provedeném hodnocení důkazů a závěrech z něj dovozených není logický rozpor,
nejsou shora uvedené dovolací námitky opodstatněné (soud důkazy rozhodně
nehodnotil excesivně). Nelze přitom odhlédnout od toho, že námitky dovolatele nesměřují k vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, nýbrž ke zpochybnění hodnocení důkazů
odvolacím soudem a správnosti skutkových závěrů vylučujících, že dopis ze dne
22. 11. 1990 mohl být způsobilý vyvolat zamýšlené (žalobcem tvrzené) právní
účinky. Pokud dovolatel nesouhlasí s hodnocením důkazů a skutkovými závěry, k
nimž dospěl odvolací soud, a z provedených důkazů dovozuje odlišné skutkové
závěry, pak tyto námitky nesměřují proti právnímu posouzení věci přičemž, jak
rozvedeno shora, hodnocení důkazů nelze (se zřetelem na zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout
dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2.
2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem
1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jestliže je dovolací přezkum
§ 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním a skutkové námitky
nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29
Cdo 4097/2014), pak nezbylo než uzavřít, že ve věci není naplněno ani jedno z
hledisek, pro které by mohla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného
dovolání podle § 237 o. s. ř., a proto je Nejvyšší soud ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1, části věty před
středníkem, o. s. ř., tak, že na ně žádný z účastníků ani vedlejší účastnice
nemá právo, neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto,
proto nepřichází v úvahu přiznání jeho nákladů, totéž platí pro žalobce
podporující vedlejší účastnici, a České republice žádné účelně vynaložené
náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.