U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobců: a) Hlavní město Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2,
zastoupen JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou v Praze 2, Karlovo
nám. 18, b) Městská část Praha 1, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 18, zastoupen
Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem v Praze 1, Maiselova 15, proti žalovanému:
Česká republika – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem v
Praze 1, Karmelitská 7, za něhož jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 42, o určení vlastnictví,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C
70/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
29. 1. 2009, č. j. 20 Co 376,377/2008-328, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit prvnímu žalobci na nákladech dovolacího řízení
částku 6.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho
advokátky JUDr. Světlany Semrádové Zvolánkové. Ve vztahu mezi druhým žalobcem a
žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I.
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 3. 2008, č. j. 12 C
70/2007-271, kterým bylo určeno, že hlavní město Praha je vlastníkem domu č.p.
977, postaveného na pozemku parc.č. 142, a také pozemku parc.č. 142 v k. ú. N.
M., obci P.. Ve vztahu ke druhému z žalobců byl však rozsudkem soudu prvního
stupně uvedený žalobní návrh zamítnut. Odvolacím soudem byla dále žalovanému
uložena povinnost zaplatit prvnímu žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení
částku ve výši 24.514,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jeho advokátky JUDr. S. S. Z. V rozsudku odvolací instance bylo rovněž
stanoveno, že druhý z žalobců a žalovaný nemají vůči sobě navzájem právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil
přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé
a jako důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel s
poukazem na dle jeho mínění relevantní nález Ústavního soudu ze dne 14. 4.
2010, sp. zn. I. ÚS 2736/2007, žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu, současně i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání písemně vyjádřili. Trvali na svých dosavadních
tvrzeních, nesouhlasili s dovolacími námitkami a navrhli, aby dovolání
žalovaného nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený Úřadem pro zastupování
státu ve věcech majetkových, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, §
241 odst. 2 písm. b), § 21a odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Žalovaný dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací
důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tvrzené
nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má
po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění před nabytím účinnosti
zákona č. 7/2009 Sb.) má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Nutno uvést, že Nejvyšší soud již v dané věci právní názor vyslovil, a
to v rozsudku ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006. V tomto směru lze
tedy v plném rozsahu odkázat na teze a výklady tam uvedené.
S odkazem na žalovaným citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3396/2007, lze přisvědčit názoru v něm uvedenému, že k
odevzdání majetku do trvalého užívání ve smyslu ustanovení § 70 zákona č.
109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, mohlo dojít též jednostranným aktem.
Ačkoli byla hospodářská smlouva pro nedostatek obligatorní náležitosti
spočívající v podpisu nejméně dvou oprávněných osob jednajících za společenskou
organizaci neplatná, nebylo za takové situace nezbytné bez dalšího shledat
neexistenci práva trvalého užívání. Tento postoj sdílel též Ústavní soud v
nálezu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 2736/2007, a to z toho důvodu, že
opačný závěr by svědčil o striktně formalistickém posuzování právního úkonu,
které by s ohledem na specifika zkoumaného případu bylo v rozporu s obecným
požadavkem zachování právní jistoty účastníků právních vztahů.
V nyní posuzované věci se však jedná o jedinečné okolnosti případu,
které odůvodňují věcnou správnost předcházejícího rozsudku Nejvyššího soudu.
Došlo totiž dopisem ONV v Praze 1 ze dne 22. 11. 1990 k odstoupení od
smlouvy o trvalém užívání (uzavřené dne 1. 11. 1976), tedy k právnímu úkonu
směřujícímu ke zrušení práva trvalého užívání. Tehdejší správní orgán takto
projevil vůli k nabytí práva hospodaření (užívání) předmětných nemovitostí.
Nutno zdůraznit, že tak navíc učinil včas, tedy ještě před rozhodným datem 23.
11. 1990, k němuž bylo třeba shledat existenci práva hospodaření na straně
příslušného národního výboru (srov. § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.). Sporné
nemovitosti tudíž ke dni 24. 5. 1991 mohly v souladu se zákonnou právní úpravou
přejít do vlastnictví hlavního města Prahy, aniž by tomu bránila překážka
jejich trvalého užívání jinou než státní organizací ve smyslu ustanovení § 4
odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku
České republiky do vlastnictví obcí.
Jelikož tak byly pro účely přechodu vlastnického práva na obec splněny
veškeré podmínky vymezené v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., bylo
nutno učinit závěr o existenci vlastnického práva k nemovitostem na straně
prvního z žalobců.
Ze všech výše uvedených důvodů proto dovolací soud podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.
První žalobce má podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. vůči žalovanému
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním
písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Za tento úkon náleží
podle § 5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 20.000,-
Kč, redukovaná dvakrát na polovinu (§ 14, § 15, § 18 odst. 1 cit. vyhlášky),
tj. na 5.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,-
Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy
náklady přiznané prvnímu z žalobců činí 6.360,- Kč. Mezi druhým
žalobcem a žalovaným právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nevzniklo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne11. listopadu 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu