ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatelů:
a) J. H., a b) V. P., zastoupených JUDr. Richardem Syslem, advokátem, 170 07
Praha 7, Ortenovo náměstí č. 16, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
21. 5. 2012, sp. zn. 24 Co 32/2012, vydanému v právní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 490/2003 (žalobců J. H., a V. P.,
zastoupených JUDr. Richardem Syslem, advokátem, 170 00 Praha 7, Ortenovo
náměstí č. 16, a dalších účastníků řízení: 1. Mgr. K. V., zastoupené Mgr. Janou
Kořánovou, advokátkou, 110 00 Praha 1, Opletalova 1015/55, 2. MUDr. K. V.,
zastoupené Mgr. Květou Valentovou, 150 00 Praha 5, Plzeňská 92, 3. Hlavního
města Prahy, IČ 0006 4581, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr.
Janem Mikšem, advokátem, 120 00 Praha 2, Na Slupi č. 15, a 4. Pozemkového fondu
ČR, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, nyní ČR – Státnímu
pozemkovému úřadu, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Zamítají se dovolání dovolatelů J. H. a V. P. proti výroku
(označenému I.) rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 5. 2012, sp. zn. 24 Co
32/2012 Městského soudu v Praze, měnícímu výrok rozsudku soudu prvního stupně.
II. Odmítají se dovolání uvedených dovolatelů proti výroku (označenému
II.) uvedeného rozsudku odvolacího soudu, potvrzujícímu výrok rozsudku soudu
prvního stupně ve věci samé.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto
řízení o dovolání.
O žalobě žalobců, podané u soudu 12. 12. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 9. 2011, č. j. 16 C 490/2001-336. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalobce J. H. a V. P. jsou
spoluvlastníky pozemků parc. č. 1453/1,2,3 v katastrálním území K. (obec
Praha), zapsaných na listu vlastnictví č. 5581 pro uvedené katastrální území u
Katastrálního úřadu pro Hlavní město Praha (katastrální pracoviště Praha), a to
žalobce J. H. z ideálních 8/40 a žalobce V. P. z ideálních 7/40. Byly však
zamítnuty žalobní návrhy žalobců pokud se jimi domáhali J. H. určení podílového
spoluvlastnictví k uvedeným nemovitostem co do 8/40 a V. P. určení svého
podílového spolu vlastnictví k uvedeným nemovitostem co do 9/40. O nákladech
řízení bylo rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto tak, že „mezi žalobci J. H. a V. P. a mezi účastníky řízení Hlavím městem Prahou a Pozemkovým fondem ČR
nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.“
O odvoláních žalobců J. H. a V. P. a účastníka řízení Hlavního města Prahy bylo
rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2012, sp. zn. 24 Co
32/2012. Tímto rozsudkem Městského soudu v Poraze byl rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 5 ze dne 22. 9. 2011, č. j. 16 C 490/2003-336, změněn ve výroku,
označeném I., tak, že byla žaloba žalobců o určení jejího podílového
spoluvlastnictví k pozemkům parc. č. 1453/1, 1453/2 a 1453/3 v katastrálním
území K. zamítnuta. Ve výroku, označeném II., byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit účastníku řízení Hlavního městu Praze
na úhradu nákladů řízení 17.240,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku
odvolacího soudu. Dále bylo žalobcům uloženo zaplatit účastnici řízení Mgr. K. V. na náhradu nákladů řízení 6.720,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku
odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že mezi žalobci a účastníkem řízení
Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení před
soudy obou stupňů. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích označených I. a II. a
dospěl k závěru, že „v daném případě nebyly splněna oba znaky restitučního
titulu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 2298/1991 Sb. a dospěl k závěru, že
je třeba změnit rozsudek soudu prvního stupně ve výroku označeném I. a žalobu
žalobců zamítnout; odvolání žalobců posoudil odvolací soud jako nedůvodné, ale
odvolání účastníka řízení Hlavního města Prahy bylo posouzeno jako opodstatněné. Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u
Pozemkového úřadu Praha, v němž bylo rozhodnutím Ministerstva zemědělství –
Pozemkového úřadu Praha ze dne 10. 10. 2003, č. j. PÚ 6350/92, určeno, že J. H., K. V., MUDr. K. V. a V. P. nejsou vlastníky 4/5 pozemků parc. č. 1453/1,
1453/2 a 1453/3 v katastrálním území K. Pozemkový úřad byl toho názoru, že
vlastníky 4/5 pozemku parc. č. 1453 v katastrálním území K. byli J. P., V. H. a
K. H. V zákonné lhůtě však uplatnili nárok na vydání nemovitostí J. H., K. V.,
K. V. a V. P.
Vlastnictví k uvedeným pozemkům přešlo na stát na základě kupních
smluv uzavřených s J. P., J. H. a K. C., které za stát uzavírala Výstavba
hlavního města Prahy – Výstavba sídlišť. Pozemkový úřad dospěl k závěru, že tu
smlouva nebyla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, když kupní
cena byla stanovena v souladu s vyhláškou č. 43/1969 Sb. částkou 15,- Kč za 1
m2. Pozemkový úřad byl toho názoru, že nebyl naplněn restituční titul podle § 6
odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. Soud prvního stupně se na základě žaloby žalobců zabýval přezkoumáním
správnosti uvedeného rozhodnutí pozemkového úřadu. Žalobci se domáhali, aby
rozhodnutí pozemkového úřadu bylo nahrazeno rozsudkem soudu, kterým byl bylo
určeno, že jsou spoluvlastníky v žalobě žalobců uvedených pozemků. Žalobci měli
za to, že pozemkový úřad nesprávně posoudil důvodnost jejich nároků, jako
oprávněných osob, když konstatoval, že kupní smlouvy nebyly uzavřeny v tísni za
nápadně nevýhodných podmínek. V průběhu řízení se soud prvního stupně zabýval i
námitkou účastnic řízení K. V. a K. V., které uvedly, že samy podali žalobu
proti rozhodnutí pozemkového úřadu. Obě jejich žaloby však soud odmítl pro
opožděnost a toto usnesení soudu prvního stupně bylo potvrzeno usnesením
Městského soudu v Praze. Dovolání účastnice řízení K. V. bylo usnesením
Nejvyššího soudu ČR (28 Cdo 3579/2006) jako nedůvodné zamítnuto. Při svém rozhodování vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobce
J. H. a právní předchůdci žalobce V. P. a účastnic řízení K. V. a K. V. převedli na československý stát kupními smlouvami ze dne 27. 7. 1981 pozemky
parc. č. 1453/1, 1453/2 a 1453/3 o celkové výměře 896 m2 v katastrálním území
K. K převodu pozemků, na nichž měla být uskutečněna výstavba dvougeneračních
domků, došlo pod hrozbou vyvlastnění bez náhrady. K zamýšlené výstavbě
rodinných domků nikdy nedošlo; přitom žalobce J. H. a předchůdci žalobce V. P. zaplatili každý družstvu částku ve výši minimálně 10.000,- Kč. Pokud jde o stav
tísně při uzavírání uvedených kupních smluv, soud zjistil, že vlastníci
nejednali v době uzavíraní kupních smluv na základě svobodné vůle, ale byli
naopak vystavení hrozbě vyvlastnění předmětných pozemků. Soud prvního stupně
vyšel dále ze zjištění, že J. P., matka žalobce V. P., a účastnice řízení K. V., byly za minulého režimu vytaveny politickému nátlaku mimo jiné proto, že se
příbuzná L. F. provdala za příslušníka armády generála V. a v dubnu 1945
emigrovala do USA. Tehdy platná úprava neumožňovala v důsledku vyvlastnění
spoluvlastnického podílu po L. F. žalobcům s pozemky prakticky jakkoli nakládat. Cena, která byla žalobci J. H. a právním předchůdcům žalobce V. P. za
odkoupené pozemky nabídnuta, sice odpovídala regulované ceně vypočtené podle
tehdy účinné vyhlášky č. 43/1969 Sb., ale v porovnání se skutečnou hodnotou
pozemků byla pro prodávající nevýhodná. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
nápadně nevýhodné podmínky byly v tomto případě splněny. Vyhověl proto žalobě
ve vztahu k žalobci J. H. a vůči předchůdcům žalobce V. P.
Soud prvního stupně nevyhověl požadavku žalobců, aby s ohledem na ustanovení §
21 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) byly každému z nich přiznány podíly
připadající na účastnice řízení Mgr. K. V. a MUDr. K. V., na které nelze
nahlížet jako na oprávněné osoby, které svůj nárok na vydání příslušných
ideálních podílů na uvedených pozemcích ve smyslu ustanovení § 21 zákona č. 229/1991 Sb. neuplatnily. Tyto účastnice řízení nárok v rámci správního řízení
řádně uplatnily a o jejich uplatněném nároku bylo Pozemkovým úřadem Praha pod
č. j. PÚ 635/92 pravomocně rozhodnuto; tyto účastnice posléze nárok uplatnily u
soudu, ale jejich žaloby byly pro opožděnost odmítnutý. O spoluvlastnických
podílech těchto účastnic bylo pravomocně rozhodnuto, což znamená, že o jejich
ideálních podílech na pozemcích nelze opětovně rozhodovat, neboť takové
rozhodnutí by ve vztahu ke správnímu rozhodnutí nerespektovalo zásadu řízení
zakotvenou v ustanovení § 250k občanského soudního řádu. Z těchto důvodů soud
prvního stupně žalobu žalobců v té části, v niž se žalobci domáhali přiznání
vlastnického práva i k podílům na pozemcích, které by jinak připadly na
účastnice řízení K. V. a K. V., zamítl jako nedůvodnou. Odvolací soud pak ještě poukazoval na to, že účastník řízení Hlavní město Praha
nesouhlasilo se závěrem soudu prvního stupně, že předmětné smlouvy z roku 1981
byly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek. V daném případě byly uplatněny
při stanovení cen zásady dříve platné právní úpravy, obsažené ve vyhlášce č. 43/1969 Sb. a nešlo tu vůči prodávajícím o uplatnění žádných úprav
diskriminujících. Nešlo tu ani, podle názoru účastníka řízení Hlavního města
Prahy, o uzavření smluv v tísni; účastník řízení Hlavní město Praha poukazovalo
na to, že s prodávajícími bylo jednáno vstřícně a ze strany kupujícího státu
došlo i k zasazení se o to, aby prodávající byli přijati za členy stavebního
bytového družstva, které na předmětných pozemcích zamýšlelo postavit rodinné
domky. Pokud bylo ze strany orgánů jednajících za stát při uzavírání kupních
smluv za stát upozorněno na možnost vyvlastnění pozemků, šlo jen o upozornění
na možnost danou ustanovením § 108 odst. 1 písm. d) zákona č. 50/1976 Sb. Odvolací soud z těchto uvedených zjištění soudu prvního stupně při svém
rozhodování vycházel. Při posouzení toho, zda uvedené kupní smlouvy ze dne 27. 7. 1981 byly uzavřeny v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, dospěl však
odvolací soudu k závěru, že prodávající přistoupili k uzavření kupní smlouvy
„za absence svobodné vůle“, takže smlouva byla uzavřena v tísni, ale na rozdíl
od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že tu nebyl naplněn znak
nápadně nevýhodných podmínek, když kupní cena byla ve smlouvě stanovena podle §
14 vyhlášky č. 43/1969 Sb. a nebyly splněny znaky restitučního titulu podle § 6
odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., proto změnil výrok rozsudku soudu
prvního stupně tak, že žalobu žalobců zamítl (§ 220 a § 250i o. s. ř.). Pokud šlo o návrhy účastnic řízení Mgr. K. V. a MUDr. K.
V., poukazoval ještě
odvolací soud na to, že o jejich požadavku na vydání podílů na předmětných
pozemích bylo pozemkovým úřadem rozhodnuto negativně; protože pak žaloby těchto
účastnic řízení byly již soudem pravomocně odmítnuty, zůstalo rozhodnutí
pozemkového úřadu v právní moci (§ 250k o. s. ř.); nemohly proto být jimi
vymáhané podíly na nemovitostech již předmětem tohoto dalšího soudního řízení. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §
224 odst. 2, § 245 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl dne 25. 7., 2012 doručen žalobcům a dovolání z
jejich strany (při zastoupení advokátem) bylo dne 21. 9. 2012 podáno u soudu
prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. Uvedení dovolatelé upřesňovali, že jejich dovolání směřuje proti všem výrokům
(označeným I. až V.) rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 5. 2012. Navrhovali,
aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k
dalšímu řízení. Dovolatelé mají za to, že je jejích dovolán přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) i písm. c) o. s. ř. a jako dovolací důvod uplatňovali, že
rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatelé připomínali, že uplatnili nárok na vydání pozemků parc. č. 1452,
1453/1, 1453/2 a 1453/3 v katastrálním území K.; pozemek parc. č. 1452 byl jim
rovným dílem (každému jednou ideální povinou) vydán na základě dohody o vydání
věci ze dne 2. 10. 2002 povinnou osobou IROP, inženýrskou a realitní organizací
Praha (tato dohoda byla schválena Obvodním soudem pro Prahu 5 usnesením ze dne
23. 7. 2002, které nabylo právní moci 13. 8. 2002). Ohledně pozemků parc. č. 1453/1, 1453/2 a 1453/3 v katastrálním území K. bylo rozhodnuto Ministerstvem
zemědělství – Pozemkovým úřadem Praha, že žalobci a ani Mgr. K. V. a MUDr. K. V. nejsou vlastníky předmětných pozemků s odůvodněním, že při prodeji pozemků
kupní smlouvou ze dne 23. 7. 1981 nešlo o prodej pozemků v tísni a za nápadně
nevýhodných podmínek (srov. § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb.). Proti
tomuto rozhodnutí správního orgánu podali žalobci J. H. a V. P. řádně a včas
žalobu podle V. části občanského soudního řádu, zatím co účastnice řízení Mgr. K. V. a MUDr. K. V. podaly tuto žalobu opožděně. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že odvolací soud zvolil ve svém rozsudku ze dne
21. 5. 2012 nesprávný výklad pojmů tísně a nápadně nevýhodných podmínek (ve
smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb.), který není v
souladu s příslušnými skutkovými zjištěními i se základními znaky pojmů tísně a
nápadně nevýhodných podmínek, ani s právními závěry Ústavního soudu ČR
(dovolatelé v této souvislosti poukazovali na nálezy IV. ÚS 436/97, I. ÚS
168/95 a II. ÚS 2896/09 Ústavního soudu ČR). Podle názoru dovolatelů spočívají na nesprávném právním posouzení i výroky
rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 5. 2012, týkající se otázky přirůstání
podílů nároků po odpadnutí překážky a posouzení podmínek pro uplatnění
ustanovení § 21 zákona č. 229/1991 Sb.
o přirůstání nároků, je-li oprávněných
osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některá z nich. V daném případě
žalobce Václav Picka mohl uplatnit nárok celkem na ideálních 19/40 předmětných
pozemků, ale uplatnil jej pouze co do ideálních 16/40 pozemků, a žalobce J. H. nárok uplatnil nárok co do ideálních 13/40 pozemků, a to na základě dohody
žalobců J. H. a V. P., že uplatní restituční nárok na vydání předmětných
pozemků společně rovným dílem. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že i při posouzení
této právní otázky postupoval odvolací soud v rozporu s právními závěry
Ústavního soudu ČR (dovolatelé poukazovali na závěry z nálezů II. ÚS 2896/09,
I. ÚS 754/01 a IV. ÚS 42/01 Ústavního soudu ČR); podle názoru dovolatelů
rozhodnuti odvolacího soudu vykazuje „extrémní nesoulad s obecnou představou o
spravedlivém rozhodnutí soudu“, když tu došlo k porušení právních předpisů ve
značné míře a intenzitě. Dovolatelé připomínají, že“restituční zákon č. 229/1991 Sb. sleduje v prvé řadě ten cíl, aby byl původní majetek oprávněným
osobám vydán.“
Dovolatelé považují za odvolacím soudem zvolené řešení za řešení, které je v
rozporu s hmotným právem zejména ohledně těchto otázek: 1.) zda se ustanovení §
11 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. uplatní i ve vztahu k ustanovení § 21 zákona
č. 229/1991 Sb. a 2.) zda se ustanovení § 21 zákona č. 229/1991 Sb. uplatní i v
případě, že nárok na vydání nemovitostí byl účastnicemi řízení K. V. a K. V. sice byl uplatněn, ale tyto účastnice řízení v řízení řádně nepokračovaly a
nepodaly včas žalobu o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem podle V. části občanského soudního řádu. Dovolatelé mají za to, že „na správném
posouzení těchto otázek je zcela závislé rozhodnutí soudu ve věci samé“ v tomto
řízení. Ve vyjádření účastnice řízení Mgr. K. V. k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že
by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, když rozsudek odvolacího soudu je tu
třeba považovat za správný a dovolání dovolatelů je zjevně bezdůvodné, pokud
směřuje proti výroku, označenému I. rozsudku odvolacího soudu a za nepřípustné,
pokud směřuje proti výroku označenému II. rozsudku odvolacího soudu. Posouzení
otázky tísně při uzavírání kupní smlouvy ze dne 27. 7. 1981 bylo správně
posouzeno shodně soudy obou stupňů v daném případě a nápadně nevýhodné podmínky
u této smlouvy byly správně posouzeny konkrétně podle okolností tohoto případu,
zejména v tom smyslu, zda tu došlo ke konkrétní nevýhodně oprávněné osoby ve
srovnání s jinými občany. Správně také soudy obou stupňů dovozovaly, že na
účastnice řízení Mgr. K. V. a MUDr. K. V. nelze nahlížet jako na oprávněné
osoby, které svůj nárok na vydání příslušných podílů na předmětných pozemcích
vůbec neuplatnily, když totiž tato hmotněprávní podmínka pro uplatnění § 21
zákona č., 229/1991 Sb. tu splněna nebyla, neboť v tomto případě nároky
uvedenými osobami uplatněny byly a bylo o nich pravomocně rozhodnuto pozemkovým
úřadem. V daném případě také nebyla v soudním řízení shledána žádná překážka
bránící vydání věci (ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.),
jež by byla výslovně uvedena v § 11 zákona o půdě.
Ve vyjádření účastníka řízení Hlavního města Prahy k dovolání žalobců bylo
uvedeno rovněž, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. V tomto soudním
řízení dospěl odvolací soud k závěru, že smlouvy o prodeji pozemků státu nebyly
tu uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek (§ 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., když kupní cena ve výši 15,- Kč za 1 m2, sjednaná ve smlouvě, byl
cenou maximálně možnou podle tehdy platné vyhlášky č. 43/1969 Sb. a nebyly tu
ani okolnosti, že kterých bylo možno usuzovat na nenápadně nevýhodné podmínky
při uzavírání smlouvy. Za správný je třeba považovat i právní závěr odvolacího
soudu, že ustanovení § 21 zákona č. 229/1991 Sb. tu nelze použít, když ohledně
ideálních 17/10 předmětných pozemků uplatnily restituční nárok jiné oprávněné
osoby než žalobci a o jejich nárocích bylo pozemkovým úřadem pravomocně
rozhodnuto, byť jejich žaloby byly následně soudem pro opožděnost odmítnuty. Přípustnost dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 5. 2012 bylo tu třeba posoudit vzhledem k novelizovanému ustanovení § 243f odst. 1
občanského soudního řádu (stanovícímu, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je
rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle
dříve platných ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a písm. c) občanského soudního
řádu. (Pro úplnost z hlediska přesného označení účastníků řízení přičiňuje se
poznámka, že v případě původního účastníka sporu Pozemkového fondu ČR vystupuje
nyní v důsledku přijetí zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o
změně některých souvisejících zákonů /§ 22 odst. 1/ od 1. 1. 2013 Česká
republika - Státní pozemkový úřad). Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně
ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu bylo dovolání
přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k
závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (tj. ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. řešil-li
odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným
právem, nebo právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena anebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně). Ve svém dovolání, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu,
dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí dovolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud
posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si
aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí
uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/ této sbírky).
Ve svém dovolání, pokud směřovalo proti výroku rozsudku dovolacího soudu, jímž
byl výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen, dovolatelé dovozovali, že
rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 21. 5. 2012 bylo rozhodnutím, které mělo po
právní stránce zásadní význam zejména pro řešení výkladu ustanovení §ů 6 odst. 1 písm. k), § 11 odst. 6 a § 21 zákona č. 229/1991 Sb., podle nichž odvolací
soud zejména posoudil tuto projednávanou právní věc. Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě)
budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na
stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni
za nápadně nevýhodných podmínek. Tísni se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální a někdy i psychický stav
(např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod., nikoli však psychické donucení),
jenž takovým způsobem a takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu,
že ji omezuje ve svobodě vůle natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak
neučinila (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a
nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně
nevýhodné podmínky je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností případu. U
úplatných smluv půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena
ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní
skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné
smluvní podmínky či vedlejší ujednání, související s předmětem plnění, které by
ve svých důsledcích významně a zjevně tuto osobu znevýhodňovaly v porovnání s
předsmluvním stavem (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1993 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). V ustanovení § 11 odst. 6 zákona č. 229/1991 je-li oprávněných osob podle
tohoto zákona více a nárok na vydání uplatní jen některá z nich, vydá se jim
věc celá. – V daném případě šlo nepochybně o nároky ze strany účastníků řízení
(jako oprávněných osob) uplatněné, takže ve smyslu ustanovení § 21 zákona č. 229/1991 Sb. důvodně odvolací soud dospěl k závěru, že podíly k nimž byly
uplatněny restituční nároky, o nichž bylo negativně pozemkovým úřadem
pravomocně rozhodnuto, nelze vydat žalobcům, protože by to neodpovídalo obsahu
a znění ustanovení § 21 zákona č. 229/1991 Sb. Pokud šlo o výtky odvolatelů, týkající se údajného neúplné zjištění skutkového
stavu věci, jakož i vycházení soudu ze skutkového zjištění nemajícího oporu v
provedeném dokazování a posléze o výtky vadného hodnocení důkazů soudem,
dovolací soud pokládá za potřebné poukázat na závěry obsažené v rozhodnutí
uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem; v závěrech tohoto uveřejněného rozhodnutí bylo vyloženo:
Vadná nebo nesprávná skutková zjištěná v občanském soudním řízení nejsou sama o
sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý ze
jmenovitě uvedených dovolacích důvodů, stanovených v občanském soudním řádu.
Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132
občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady
volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového
zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, tehdy, jestliže soud
vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za
zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího naopak z
obsahu spisu vyplývá. Vzhledem k uvedeným ustanovením zákona č. 229/1991 Sb. i vzhledem k citovaným
právním závěrům u zveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v tomto
případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by přípustné
dovolání dovolatele (pokud směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž
bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé), bylo také dovoláním
důvodným. Rozhodnutí odvolacího soudu, měnící výrok rozsudku soudu prvního
stupně ve věci samé, nespočívá v daném případě na posouzení podle nesprávného
právního předpisu nebo na nesprávném výkladu odvolacím soudem aplikovaných
ustanovení právních předpisů. Nešlo tu také v rozhodování odvolacího soudu o
odcházení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (/jak to nyní
zdůrazňuje pro další období novelizované ustanovení § 237 občanského soudního
řádu), ale ani o nepřihlížení k právním závěrům z nálezů a usnesení Ústavního
soudu ČR, jak měli za to dovolatelé poukazující na některé tyto nálezy;
dovolací soud však nesdílí názor dovolatelů, že by závěry z těchto nálezů
podporovaly ty závěry, které z nich dovolatelé dovozovaly k doložení důvodnosti
jejich dovolání. Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit svým rozsudkem k zamítnutí
přípustného, dovolání dovolatele (směřujícího proti výroku rozsudku odvolacího
soudu měnícímu výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé) podle
ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu (které tu bylo použitelné ve
smyslu novelizovaného ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu), a to
jako dovolání nedůvodného. Pokud šlo o tu část dovolání dovolatelů, které směřovalo proti výroku rozsudku
odvolacího soudu, potvrzujícímu zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně,
neshledal dovolací soud u této části dovolání dovolatelů přípustnost dovolání
podle ustanovení § 23ý odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu
(kterého tu bylo třeba použít ve smyslu novelizovaného ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu), neboť tu dovolací soud neshledal, že by odvolací
soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, nebo spornou
právní otázku, která by dosud vůbec nebyla řešena v rozhodování dovolacího
soudu nebo právní otázku, která by konkrétně byla v některých případech řešena
rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nezbylo proto dovolacímu soud než přikročit i k odmítnutí dovolání dovolatele
proti výroku rozsudku odvolacího soudu, potvrzujícímu výrok rozsudku soudu
prvního stupně, a to podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm.
c)
občanského soudního řádu. Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a pokud šlo o náklady vynaložené
účastníky řízení Hlavním Městem Prahou a Mgr. K. V. na vyjádření k dovolání
dovolatelů J. H. a V. P., použil dovolací soud ustanovení § 150 občanského
soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení
úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto vynaložených nákladů na tato
vyjádření nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel k právní povaze této řešené
právní věci i k tomu, že tato umíněná vyjádření rekapitulovala v podstatě to,
co již bylo vyjadřujícími se účastníky řízení uplatněno již v řízení před soudy
obou stupňů. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. V Brně dne 12. března 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r. předseda senátu