28 Cdo 1286/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobce I. N., zastoupeného Mgr. Petrem Pleštilem, advokátem se sídlem v Praze
5, Ovčí Hájek 2172/42, proti žalované Magic smile DENT, s. r. o., IČ 28865715,
se sídlem v Praze 2, Ječná 518/32, zastoupené JUDr. Lucií Hořčičkovou,
advokátkou se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, o 156.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 EC 32/2012,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2013,
č. j. 19 Co 298/2013-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako sod prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 11. 2012,
č. j. 23 EC 32/2012-59, ve výroku I. uložil žalované povinnost uhradit žalobci
částku 150.800 Kč s příslušenstvím blíže uvedeným ve výroku. Současně ve výroku
II. zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 5.200 Kč s
příslušenstvím a ve výroku III. rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované společnosti
zaplacení uvedené částky s tím, že se jedná o finanční výpomoc, kterou z něho
vylákala žalovaná a kterou on vložil na její účet dne 27. 2. 2012. Lhůta k
vrácení finančních prostředků nebyla sjednána a žalovaná mu přes výzvu nic
nevrátila. V průběhu řízení svá žalobní tvrzení změnil tak, že žalovaná částka
je peněžitým vkladem mimo základní kapitál společnosti, kterou žalobce zaplatil
za svoji manželku T. N., která je společnicí žalované. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný vložil dne 27. 2. 2012 na
účet žalované částku 156.000 Kč. Společnosti přitom svědčil nárok z titulu
smlouvy uzavřené dne 24. 2. 2011 se všemi společníky, včetně manželky žalobce,
podle níž tito měli splatit mimo základní kapitál společnosti peněžitý vklad. Manželku žalobce stíhala povinnost (podle závazku uzavřeného v zastoupení svým
manželem – žalobcem) k úhradě částky 3.650.000 Kč nejpozději do 1. 5. 2011 s
tím, že tato částka může být zvýšena o 100.000 Kč. Valná hromada tento postup
odsouhlasila dne 24. 2. 2011. Přitom však soud prvního stupně zjistil, že
valnou hromadou původně odsouhlasená částka navýšena nebyla. Z účetnictví
žalované pak soud prvního stupně zjistil, že manželka žalobce zaplatila
žalované na příplatku na vytvoření vlastního kapitálu celkem 3.800.800 Kč, a to
tak, že do konce roku 2011 zaplatila 3.644.800 Kč a v roce 2012 částku 156.000
Kč. Žalobce vyzval žalovanou dopisem ze dne 22. 3. 2012, doručeným žalované dne
2. 4. 2012, k vrácení žalované částky. Uvedený skutkový stav posoudil soud prvního stupně podle § 451 odst. 1, 2 o. z. tak, že manželka žalobce zaplatila částku 3.800.800 Kč celkem, tedy o 150.800
Kč více, než byla povinna. Proto dovodil, že žaloba je důvodná do částky
150.800 Kč, v tomto rozsahu žalobě vyhověl a ohledně částky 5.200 Kč s
příslušenstvím žalobu zamítl. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
30. 10. 2013, č. j. 19 Co 298/2013-88, změnil shora uvedený rozsudek soudu
prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé v odstavci I. tak, že žalobu
ohledně částky 150.800 Kč s příslušenstvím zamítl. Současně rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění učiněných
soudem prvního stupně, která shledal za správná a úplná, odlišně je však právně
zhodnotil. Podle odvolacího soudu T. N. jako 50 % společnice žalované se spolu s dalšími
společníky, zavázala poskytnout vklad do žalované společnosti mimo základní
kapitál v souladu s § 121 odst. 1 obchodního zákoníku, a to na základě
rozhodnutí valné hromady ze dne 24. 2. 2011, kterým došlo současně i ke změně
společenské smlouvy. Na valné hromadě T. N.
zastupoval a jejím jménem jednal
dle plné moci její manžel – žalobce v tomto sporu. Jejím jménem byly také
finanční prostředky vloženy na účet společnosti jako vklad společníka. Jednalo
se o částky 3.208.500 Kč v roce 2011 a 156.000 Kč v roce 2012. V tomto rozsahu vycházel odvolací soud ze závěrů účetních dokladů žalované
společnosti. Přitom odvolací soud neuznal za věrohodné tvrzení, že podle
potvrzení UniCredit Bank ze dne 9. 3. 2012 měl vložit na účet žalované
společnosti dne 27. 2. 2012 „částku 15.600“ Kč. Učinil tak po úsudku o
nevěrohodnosti měnících se tvrzení žalobce. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobci se v tomto řízení nepodařilo
prokázat, že to byl on, kdo svým jménem a ze svých výlučných prostředků bez
právního důvodu hradil vklad do žalované společnosti. Odvolací soud vzal za
prokázáno, že pokud tak učinil, bylo to jménem jeho manželky T. N. s vědomím,
že se jedná o její vklad coby společníka žalované. Odvolací soud dále dodával, že nelze přehlédnout ani to, že částka, kterou měl
složit na účet žalované a dokládal ji potvrzením UniCredit Bank, nesouhlasí s
jeho tvrzením a ani s výší žalované částky. Odvolací soud proto uzavřel, že
žalobce obsahově tvrdil (po úpravách svých tvrzení), že plnil za jiného, tedy
za manželku to, co měla plnit sama a že žalovaná toto plnění přijala. Potom by
ovšem tou, která se případně bezdůvodně obohatila, nebyla žalovaná vzhledem k
dikci § 454 o. z. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že se žalovaná na úkor
žalobce bezdůvodně neobohatila ve smyslu § 451 odst. 1, 2 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 o. s. ř. Tvrdil, že rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Jmenovitě uplatnil dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Ten spatřoval předně v okolnosti,
že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru v otázce neunesení důkazního
břemene žalobcem ohledně tvrzení, že to byl on, kdo svým jménem a ze svých
výlučných prostředků bez prvního důvodu vložil peněžní prostředky na účet
žalované. Tento závěr odvolacího soudu považuje za nesprávný a vybočující. Jde
totiž o tvrzení, které žalovaná učinila nesporným již ve svém prvním vyjádření
ze dne 9. 7. 2012. Dovolatel poukazoval na to, že o účelu platby rozhoduje věřitel a nikoli
dlužník, pokud ovšem jsou ve smluvním vztahu. Dovolatel však v žádném smluvním
vztahu v době platby ani později k žalované nebyl. Neuvedl ani žádný účel své
platby v době podání příkazu k převodu, ani nikdy později. Postrádá proto
opodstatnění závěr odvolacího soudu, že dovolatel poukázáním platby na účet
žalované plnil za třetího a k účelu nikdy neuvedenému. Konečně dovolatel namítal, že odkaz odvolacího soudu na formální nesprávnost v
psaní představovaný omylem při uvedení částky v potvrzení UniCredit Bank o
úhradě částky „156.00 Kč“ nemohl zvrátit poznatek, podle něhož ve skutečnosti
došlo k poukazu částky 156.000 Kč, nehledě k tomu, že tato skutečnost se stala
mezi účastníky nesporná. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že jménem
jeho manželky byly uváděné finanční prostředky vloženy na účet žalované jako
vklad společníka, když tato skutečnost je doložena účetními doklady žalované
potvrzenými firmou ISTARI s. r. o. Podle dovolatele v dané věci nelze učinit
závěr o tom, kým bylo plněno, z jakých konkrétních účtů bylo plněno, koho tyto
účty jsou ve skutečnosti a jaký byl účel takto účelně evidovaných plateb. Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu nesprávný závěr, že se dovolateli nepodařilo
prokázat, že to byl právě dovolatel, kdo svým jménem a ze svých výlučných
prostředků bez právního důvodu poukázal na účet žalované částku ve výši 156.000
Kč. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo
1179/2008 s tím, že je nepřípustné, aby se odvolací soud odchýlil od hodnocení
důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a získal si
tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení důkazů. Ohledně těch
skutečností, o nichž má pochybnosti, je odvolací soud povinen zopakovat
dokazování jako celek, popřípadě doplnit dokazování. Pokud tak nepostupuje a od
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně se odchýlí, trpí odvolací
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále v
dovolání poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
29 Odo 289/2001 s
odůvodněním, že pokud jiný subjekt plnil za dlužníka jeho věřiteli v době, kdy
dluh již zanikl, jde o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu
podle § 451 odst. 1 o. z., které je dlužníkův věřitel povinen vydat tomu, kdo
plnil. Podle dovolatele v době, kdy dluh manželky dovolatele již zanikl, jde v
částce 150.800 Kč o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu
podle § 451 odst. 1 o. z., které je žalovaná povinna vydat tomu, kdo plnil,
tedy dovolateli. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v celém
rozsahu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony) – dále jen „o. s. ř.“
Po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou
(účastníkem řízení) zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., jelikož odvolací soud se ve svém
rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v
souladu s § 213 o. s. ř. vymezuje podmínky, za kterých se odvolací soud může
odchýlit od hodnocení důkazů, provedených soudem prvního stupně a věc nesprávně
právně posoudil.
O nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy,
posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním posouzení, že žalovaná se na
úkor žalobce neobohatila ve smyslu § 451 odst. 1, 2 o. z.
Podle § 451 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat.
Podle § 451 odst. 2 o. z. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný plněním z
nepoctivých zdrojů.
Ustanovení § 451 o. z. pak vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle
které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení
je přitom chápáno jako závazek (§ 489 o. z.), z něhož vzniká tomu, kdo se
obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož
úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení.
O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty
vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (§ 451 odst. 2 o.
z.) anebo snížení pasiv (§ 454 o. z.). Aktivně legitimovaným subjektem k
uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 456 o. z.) je ten, na jehož
úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno (ochuzený). Kdo je v rámci odpovědnosti
za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, vyplývá pak z ustanovení § 451
odst. 1 o. z.; je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně
zvětšil, nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s
právem dojít, tedy obohacený (z mnohých rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících
uvedenou problematiku srov. např. rozsudek ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo
1110/2004, nebo rozsudek ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1197/2007;
veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz).
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř. žalobce vytýká
odvolacímu soudu, že vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního
stupně, aniž postupoval podle § 213 odst. 2 o. s. ř., tedy aniž zopakoval
relevantní důkazy, na základě kterých soud prvního stupně zjistil skutkový stav
věci.
Z porovnání důvodů měnícího rozsudku odvolacího soudu a uplatněného dovolacího
důvodu je ovšem zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na odlišném
posouzení povahy platby učiněné žalobcem ve výši 156.000 Kč připsané na účet
žalované dne 27. 2. 2011. Zatímco soud prvního stupně považoval toto plnění za
úhradu, k níž byla zavázána manželka žalobce podle rozhodnutí valné hromady ze
dne 24. 2. 2011, odvolací soud hodnotil tuto platbu jako plnění učiněné
žalobcem za jeho manželku, nikoliv jako platbu, kterou neoprávněně převzala a
zaúčtovala žalovaná. Vycházel přitom z okolnosti, že žalobce vystupoval jako
zástupce své manželky jak při jednání valné hromady dne 24. 2. 2011, tak v době
učinění příkazu k úhradě žalované částky. Nabízí se tak zřejmě závěr, podle
něhož posouzení věci odvolacím soudem spočívalo na odlišném posouzení subjektu,
který se měl přijetím uvedené částky obohatit.
Odvolací soud tedy nezaložil své rozhodnutí na zjištění, že by k bezdůvodnému
obohacení v této věci nedošlo vůbec, pouze dovodil stav bezdůvodného obohacení
nikoliv na straně žalované společnosti, nýbrž zřejmě na straně subjektu, který
v této věci žalován nebyl.
Pak ovšem nastupují důsledky plynoucí ze zásady volného hodnocení důkazů, které
plynou z ustanovení § 132 o. s. ř. Soudu vůbec a odvolacímu soudu zvlášť, nelze
upřít možnost volného posouzení skutečností, které z výsledků dokazování se
nabízejí. To se týká i posouzení měněných tvrzení se strany žalobce, které
nejdříve ústily v závěr o tom, že byl k úhradě částky přinucen svou manželkou,
poté pak po změně žalobních tvrzení, že tak činil nikoliv jejím jménem, ale
svým jménem. Posouzení věrohodnosti výpovědi účastníka tak nevybočuje z mezí
volného posouzení soudem, které je legitimní a jehož obsahovou správnost nemůže
dovolací soud posuzovat v rámci dovolacího přezkumu vyhrazenému výlučně pro
posouzení otázek právního posouzení (srov. § 241a odst. 1 o.s.ř.).
V důsledku toho postrádá opodstatnění rovněž dovolací námitka dovolatele, že v
době uskutečnění žalovaného plnění šlo o plnění na nedluh, ježto k jeho přijetí
(v tomto řízení označený žalovaný subjekt) nebyl oprávněn. Na posouzení této
otázky totiž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo.
Dovolací soud proto dospívá k závěru, že v této věci je dovolán nepřípustné
proto, že rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo, pokud jde o aplikaci v úvahu
přicházejících ustanovení vztahujících se k otázkám bezdůvodného obohacení, ze
závěrů shora citované, dnes již konstantní, judikatury dovolacího soudu. V té
části, v níž uplatňoval dovolatel přípustnost dovolání s odkazem na porušení
procesních předpisů při zjišťování skutkového stavu odvolacím soudem, není dána
přípustnost dovolání proto, že obsahově jde o tvrzení zpochybňující správnost
skutkových zjištění, což je otázka, která přípustnost dovolání založit nemůže,
nehledě ke skutečnosti, že na posouzení odlišných skutkových tvrzení rozhodnutí
odvolacího soudu nespočívalo.
Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na
přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků,
neboť k náhradě oprávněné žalované (srov. § 243c odst. 3 věty první, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.) v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. října 2014
JUDr. Josef R a k o v s k
ý
předseda senátu