28 Cdo 1289/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobce JUDr. D. R., bytem v M., Č. 96/1, advokátkou se sídlem v Mostě,
SNP 1872, proti žalovanému městu Litvínov se sídlem v Litvínově, nám. Míru 11,
zastoupenému Mgr. Drahomírou Kouteckou, advokátkou se sídlem v Litvínově, nám.
Míru 336, o zaplacení částky 1,925.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 16 C 173/2004, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. září 2010, č. j. 11 Co
506/2009-163, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 45.840,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokátky Mgr. Jaroslavy Malé.
částku 1,925.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.). Žalovanou částku žalobce vymezil jako polovinu kupní ceny,
již zaplatil žalovanému za nemovitost, k jejíž ideální polovině bylo později
soudem pravomocně určeno vlastnické právo třetí osoby bránící tomu, aby ideální
polovina v rozhodnutí blíže specifikované nemovitosti (dále jen nemovitost)
mohla být řádně převedena na žalobce. Okresní soud v této věci znova rozhodoval
poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 5. 3. 2007, č. j. 16 C 173/2004-73, ve
spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 17. 9. 2007, č. j. 16 C 173/2004-87,
jímž žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku 1,925.000,- Kč s
příslušenstvím, co do částky 96.250,- Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta
a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl, vyjma jeho zamítavé části, k
odvolání žalovaného zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
20. 11. 2008, č. j. 11 Co 753/2007-101. Odvolací soud ve svém zrušujícím
rozhodnutí vytkl soudu prvního stupně, že s odvoláním na ustanovení § 107 odst.
3 obč. zák. nepřihlédl k námitce promlčení, neboť v daném případě se nejedná o
synallagmatický vztah, jelikož žalovaný nebyl v době uzavření neplatné smlouvy
vlastníkem jedné ideální poloviny nemovitosti, a nemá tak ani právo na její
vrácení. Okresní soud ve svém následném rozhodnutí opětovně přisvědčil tvrzení
žalobce, dle nějž v souladu s § 451 a násl. obč. zák. vzniklo na straně
žalovaného bezdůvodné obohacení odpovídající polovině kupní ceny, již žalobce
zaplatil žalovanému na základě kupní smlouvy na nemovitost, u níž bylo později
v rozsahu jedné ideální poloviny deklarováno vlastnické právo třetí osoby.
Žalovaný nemohl na žalobce řádně převést část nemovitosti, již nevlastnil, a v
tomto rozsahu je tedy třeba kupní smlouvu pokládat za absolutně neplatnou. S
ohledem na zmíněný názor odvolacího soudu však okresní soud shledal důvodně
vznesenou námitku promlčení, neboť ke dni podání žaloby žalobci nezůstala
zachována ani subjektivní ani objektivní promlčecí doba ve smyslu § 107 odst. 1
a 2 obč. zák. V projednávané věci přitom okolnosti nenasvědčují tomu, že by
vznesení námitky promlčení mohlo být pokládáno za odporující dobrým mravům.
Závěr o promlčení žalovaného práva tedy soud vedl k zamítnutí žaloby.
K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad
Labem, jenž je rozsudkem ze dne 14. 9. 2010, č. j. 11 Co 506/2009-163, změnil
tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 1,925.000,- Kč s
příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. i
III.). Odvolací soud navázal na skutková zjištění a právní posouzení provedená
posouzení věci soudem prvního stupně, současně však ve svém rozhodnutí přihlédl
k závěrům vysloveným v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 14. 7.
2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, jímž se Nejvyšší soud odchýlil od svého
dosavadního výkladu podmínek aplikovatelnosti § 107 odst. 3 obč. zák. a
konstatoval, že rozhodující je, co bylo podle smlouvy plněno, a o co se tedy
každý z účastníků obohatil v době, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo. V
projednávané věci je tudíž nerozhodné, že část převáděné nemovitosti, kterou
prodávající neplatně převedl na kupujícího, byla vrácena nikoliv smluvnímu
partnerovi, ale skutečnému vlastníku, a že tedy prodávající v době rozhodování
soudu již žádné právo z částečné neplatnosti kupní smlouvy nemá. V rozsahu
neplatnosti kupní smlouvy vznikl mezi účastníky synallagmatický závazek ve
smyslu § 457 obč. zák. a strany jsou si povinny vrátit poskytnutá plnění,
přičemž v zájmu zachování rovnováhy práv obou smluvních stran není v souladu s
§ 107 odst. 3 obč. zák. možno přihlížet k námitce promlčení vznesené žalovaným.
Tyto úvahy vedly odvolací soud ke změně provostupňového rozhodnutí a vyhovění
žalobě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, co do přípustnosti
dovolání odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do
důvodnosti na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatel
zdůraznil, že žalobce své právo uplatnil až po uplynutí subjektivní a
objektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. V dané věci
přitom není prostor proto, aby k námitce promlčení nebylo s odkazem na § 107
odst. 3 obč. zák. přihlíženo. Dle dovolatele by argumentace odvolacího soudu,
jakož i soudu Nejvyššího ve zmíněném rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, vedla
k faktické nepromlčitelnosti závazků, umožňovala by žalobci vyčkávat s
uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení po řadu let, a popírala by
tak jednu ze základních zásad občanského práva – vigilantibus iura scripta
sunt, z jejíhož uplatnění vlastně samotný institut promlčení vychází. Faktickou
nepromlčitelnost závazku je pak dle dovolatele možno pokládat za odporující
dobrým mravům. Dovolatel vyslovil názor, že vlastnické právo je třeba pojímat
jako „podkladové“ právo závazku k vrácení plnění z bezdůvodného obohacení. Pokud by žalobu v takovýchto případech podával prodávající, mělo by se taktéž
jednat o žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, tedy z důvodu vyplývajícího z
„quasiobligační odpovědnosti“ odpovídajícího svým charakterem spíše závazkovému
právu, nikoliv z důvodu práva vlastnického. Dle dovolatele se tedy jedná o
vzájemné obligační povinnosti stran kupní smlouvy. Právo na vydání bezdůvodného
obohacení je přitom právem promlčitelným, a to i v případě, jde-li o bezdůvodné
obohacení z neplatné či zrušené smlouvy a jedním z předmětů původního plnění je
závazek převést vlastnické právo. Nesprávnost napadeného rozsudku spatřuje dovolatel i v tom, že odvolací soud
svým rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně, jenž se ve svém
rozhodování zcela řídil právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho
předchozím zrušujícím rozhodnutí. Dovolatel dále vyslovil názor, dle nějž
třebaže ke změně judikatury může dojít i při nezměněné právní úpravě, promítnou-
li odvolací soudy tuto změnu do svého rozhodování o rozsudcích vydaných soudy
prvního stupně řídícími se právním názorem odvolacích soudů natolik, že taková
rozhodnutí mění, je třeba rozhodnutí odvolacích soudů považovat za nezákonná. Takováto rozhodnutí odporují zásadě předvídatelnosti soudních rozhodnutí, a
narušují tak právní jistotu. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu
dovolatel uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu odvolacího
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil opodstatněnost argumentů
dovolatele a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, respektive zamítnuto, bude-li
dovolacím soudem shledáno přípustným, a aby mu byla přiznána náhrada nákladů
dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání,
které je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a
včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho důvodností.
Výtkám žalovaného směřujícím proti aplikovatelnosti ustanovení § 107 odst. 3
obč. zák. opodstatnění přiznat nelze. Nejvyšší soud se výkladem a předpoklady
uplatnění tohoto ustanovení zabýval v rozsudku velkého senátu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009 (srov. dále též např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4166/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 4. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4551/2010), a neshledává důvod se od závěrů
vyslovených v tomto rozhodnutí nikterak odklánět. Nejvyšší soud v tomto
rozhodnutí navázal na svou předchozí judikaturu, v níž dovodil, že povinnost
vrátit si plnění z neplatné kupní smlouvy splní kupující i tím, že je poskytne
skutečnému vlastníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007,
sp. zn. 25 Cdo 663/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2432/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura, sešit 10/2000),
jak se v podstatě stalo i v projednávaném případě. Nemohl-li přitom být
skutečný vlastník o své vlastnické právo s ohledem na jeho nepromlčitelnost
připraven uplynutím promlčecí doby, nemohl by se kupující z neplatné smlouvy
bránit splnění své povinnosti uložené § 457 obč. zák. vrátit plnění, jež měl na
základě neplatné smlouvy nabýt, námitkou promlčení. Jde tedy o situaci, na níž
pamatuje ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., hovoří-li o tom, že v případě
účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy, jež stíhá povinnost vzájemně si vrátit
vše, co podle ní dostali, soud přihlédne k námitce promlčení jen tehdy,
jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat. Tuto zákonnou úpravu
přitom lze chápat jako vyjádření zásady rovnosti účastníků občanskoprávních
vztahů, jež v těchto případech do jisté míry koriguje zásadu “vigilantibus iura
scripta sunt“. Jednotlivé právní instituty i právní zásady je třeba vnímat v
kontextu celkové právní úpravy a nelze bez dalšího výlučně upřednostnit jeden
institut či jednu zásadu na úkor ostatních. V tomto směru lze podotknout, že
dovolatelem zmiňovaná faktická nepromlčitelnost závazků v důsledku odvolacím
soudem vyslovených závěrů stran aplikace § 107 odst. 3 obč. zák. by v
konkrétním případě mohla být poměřována i prostřednictvím institutu vydržení,
jenž by mohl (za zákonem předvídaných podmínek) znemožnit uplatnění práva na
vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy v podstatě neomezeném časovém
horizontu. Tvrzení o rozporu faktické nepromlčitelnosti závazku s dobrými mravy
pak postrádá jakékoliv opodstatnění nejen s ohledem na výše uvedené, ale i
proto, že rozpor s dobrými mravy je v souladu s § 3 odst. 1 obč. zák. důvodem
pro zamezení výkonu práv a povinností z občanskoprávních vztahů odporujícímu v
konkrétním případě dobrým mravům, nikoliv však pro odepření aplikovatelnosti
zákonné úpravy obecně. Domnívá-li se dovolatel, že na problematiku vrácení plnění z neplatné kupní
smlouvy je nutno pohlížet jen skrze úpravu obligačních vztahů, pak opět
přehlíží provázanost právní úpravy jednotlivých institutů občanského práva.
Týká-li se neplatně sjednaný závazek převodu vlastnického práva, pak je třeba
zohlednit právě i právní úpravu nabývání a pozbývání vlastnictví, a nelze
setrvat pouze u norem upravujících závazkové vztahy, potažmo závazky z
bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud tedy neshledává, že by měl úvahám
odvolacího soudu cokoliv vytýkat. Vyjádřil-li dovolatel dále nesouhlas s tím, že se odvolací soud ve svém
rozhodnutí odklonil od názorů vyslovených ve svém předchozím rozhodnutí, není
důvodu ani v této skutečnosti spatřovat pochybení na straně odvolacího soudu. Ze zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neplyne, že by odvolací
soud nemohl již jednou vyslovený právní názor změnit v pozdějším odvolacím
řízení, shledá-li za dané situace důvod, pro nějž jeho předchozí právní názor
již nemůže obstát jako správný (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 80, sešit 8/2008). Dojde-li v mezidobí ke změně
náhledu na určitou právní otázku, ať už v důsledku rozhodnutí soudu Ústavního
či Nejvyššího, pak je zcela na místě, aby k tomu odvolací soud přihlédl, a to
již s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení. Nezohlednil-li by soud tento
názor, hrozilo by, že jeho rozhodnutí bude Nejvyšším soudem či soudem Ústavním
zrušeno, a celé řízení se tak zbytečně protáhne. Držel-li by se odvolací soud
již překonaného právního závěru, mohlo by se jeho rozhodnutí dostat bez
jakéhokoliv opodstatnění do rozporu s rozhodnutími soudů v jiných věcech
řešícími touž otázku s přihlédnutím k aktuálnímu vývoji rozhodovací praxe, což
by bezpochyby odporovalo zájmu na jednotném rozhodování soudů, jemuž má
napomáhat právě rozhodovací praxe soudu Nejvyššího (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSČR 66/2011, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 34). Hovoří-li dovolatel o porušení zásady předvídatelnosti, pak je záhodno
připomenout, že zásada předvídatelnosti rozhodnutí je v souladu s ustanoveními
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, pojímána tak, že by soudy měly
zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku, liší-li se od právní
kvalifikace účastníků, a umožnit tak účastníkům, aby se k právnímu názoru soudu
mohli vyjádřit a vznést tomu odpovídající důkazní návrhy (k tomu srov. více
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3795, CD 3/2007, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2435/2009). Již s
ohledem na to, že účastníci v projednávaném případě byli z původního rozhodnutí
soudu prvního stupně obeznámení s možnou aplikací ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., není důvodu pokládat rozhodnutí za nepředvídatelné. Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti
i tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2
písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel
ovšem ve svém dovolání vyjma výše rozebraných tvrzených nedostatků žádnou další
procesní vadu odvolacímu soudu nevytýká a ani ze spisu se naznačené vady
nepodávají. Dovoláním tedy nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozsudku
odvolacího soudu, pročež je Nejvyšší soud jako nedůvodné dle § 243b odst. 2,
části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 37.900,- Kč
podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 (srov. čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.), a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby
(podání vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., obojí navýšené o 20 % DPH podle ustanovení § 137
odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 45.840,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.