U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně E. Ž., zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem v Praze 1,
Štěpánská 17, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti České
republiky, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 7.000.000,- Kč s
příslušenstvím a omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C
30/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.
11. 2010, č. j. 20 Co 433/2010-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 5. 2010, č. j. 15 C 30/2010-47,
kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení
částky ve výši 7.000.000,- Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení, jakož i
žaloba, na jejímž základě měla být žalované uložena povinnost doručit žalobkyni
písemnou omluvu ve znění uvedeném v rozhodnutí. Odvolacím soudem bylo rovněž
stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
(výrok II.).
Předmětem řízení byla především žaloba o náhradu nemajetkové újmy způsobené
tvrzeně nezákonnými rozhodnutími státních orgánů. V první řadě se jednalo o
usnesení Policejního prezidia České republiky ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. ČTS:
PPR-40/FKOS-10-2002, jímž byla žalobkyně obviněna pro trestný čin úvěrového
podvodu – jehož se měla dopustit ve formě 11 dílčích skutků, spáchaných v
letech 1998 – 1999. Nezákonnost byla žalobkyní dále spatřována v následně
podané obžalobě a posléze vydaném rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.
8. 2006, sp. zn. 40 T 8/2003, zrušeném Vrchním soudem v Praze dne 28. 11. 2008,
sp. zn. 6 To 24/2008 – věc byla odvolacím soudem vrácena státnímu zástupci k
došetření z důvodu nedostatků ve formulaci skutku obsažené ve shora označeném
usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Poté bylo Policií
České republiky dne 9. 7. 2009, pod sp. zn. ČTS: OKFK-45rrČ-2009-00902~3,
vydáno nové usnesení o zahájení trestního stíhání proti žalobkyni, a to ohledně
tří dílčích skutků, kterými byla předtím soudem prvního stupně uznána vinnou.
Trestní řízení dosud nebylo skončeno. V nyní probíhajícím řízení o náhradu
škody požaduje žalobkyně finanční odškodnění a omluvu, neboť se jí původní
trestní stíhání, které se posléze ukázalo jako realizované v rozporu se zákonem
a řádně nezahájené, dotklo velmi citlivým způsobem.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v
posuzované věci nebyly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za
škodu ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem. Nižší instance v daném případě neshledaly existenci odpovědnostního
titulu ve formě nezákonného rozhodnutí. Odvolací soud k této otázce dodal, že
předpokladem vzniku nároku v případě nezákonného usnesení o zahájení trestního
stíhání sice nemusí být formální zrušení takového rozhodnutí, vyžaduje se
ovšem, aby byl obviněný obžaloby pravomocně zproštěn nebo aby bylo jeho trestní
stíhání pravomocně zastaveno. Jelikož k takové situaci v projednávané věci
nedošlo – trestní stíhání proti žalobkyni stále probíhá –, není tento
předpoklad splněn. Stran požadavku žalobkyně na omluvu pak odvolací instance
konstatovala, že tento nárok nemá v zákoně č. 82/1998 Sb. oporu ani v rámci
odpovědnosti za imateriální újmu – lze jej uplatnit pouze v rámci žaloby na
ochranu osobnosti a k jejímu projednání je věcně příslušný krajský soud.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovodila
přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé
a jako důvod dovolání uvedla nesprávné právní posouzení věci. Právní otázku
zásadního významu spatřovala v tom, zda za nezákonné rozhodnutí podle § 8 odst.
1 zákona č. 82/1998 Sb. lze považovat takové rozhodnutí o zahájení trestního
stíhání, které nikdy nemohlo nabýt právní moci, ani nikdy nemohlo být zrušeno,
protože je nulitní a nevyplývají z něj tudíž pro strany ani pro státní orgány
žádné právní důsledky. V rámci vylíčení dovolacího důvodu dále namítala, že
stav, kdy se s jednotlivcem zachází, jako by byl trestně stíhán, a přitom řádně
stíhán není, je protiprávní a v rozporu se zákonem. Zdůraznila, že nové trestní
stíhání nemá s jejím původním trestním stíháním co do činění. Dovolatelka proto
žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i
rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Považovala napadené
rozhodnutí za věcně správné, nesouhlasila s dovolacími námitkami a navrhla, aby
dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně
dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
dovolací důvod uplatnila podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro
tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se
odchyluje od konstantní judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným
dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1638/99; dále též usnesení Ústavního
soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu pod č. 19/1995). Naopak za otázku zásadního právního
významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí
vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí. Jinými slovy: předpokládá se
judikatorní přesah napadeného rozhodnutí s obecnějším dopadem na podobné
situace, nikoli řešení rozhodnutí vycházejícího ze zcela jedinečných skutkových
okolností, které pravděpodobně nebude judikaturou následováno.
Ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. vymezuje jednu z podmínek
pro využití práva na náhradu škody. Platí, že nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím může být uplatněn pouze tehdy, není-li stanoveno jinak,
pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno
příslušným orgánem.
Považuje-li se v konkrétní věci za odpovědnostní titul usnesení o
zahájení trestního stíhání, judikatura se již ustálila v tom směru, že pro
vyhovění požadavku poškozeného na náhradu škody není nutné, aby bylo toto
rozhodnutí formálně zrušeno. Postačuje, bylo-li trestní stíhání proti němu
pravomocně zastaveno nebo byl-li obžaloby pravomocně zproštěn (viz např. nález
Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05, publikovaný ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 133/2007, aj.). Ani k tomu však
v posuzovaném případě nedošlo. Vzhledem k tomu, že předpoklad vymezený ve shora
citovaném zákonném ustanovení naplněn nebyl (ani v nyní naznačeném smyslu),
nelze uznat stát odpovědným za tvrzenou imateriální škodu. Soud, rozhodující o
žalobě na náhradu škody proti státu, navíc není oprávněn posuzovat tvrzený
nesoulad nezrušeného či nezměněného rozhodnutí se zákonem – v trestněprávní
rovině (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo
2162/2005).
Nejvyšší soud rovněž odkazuje na svůj rozsudek ze dne 25. 5. 2004, sp.
zn. 25 Cdo 593/2003, v němž bylo konstatováno, že za nezákonné ve smyslu § 8
zákona č. 82/1998 Sb. nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které
sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v
zahájeném řízení pokračuje. Poněvadž v dané věci došlo po zrušení rozsudku
soudu prvního stupně odvolací instancí v uvedeném trestním řízení k vrácení
věci státnímu zástupci k došetření, načež se příslušný policejní orgán uchýlil
k vydání nového usnesení o zahájení trestního stíhání, je možno tento závěr
aplikovat i na projednávaný případ. Nelze totiž odhlížet od skutečnosti, že
trestní stíhání proti žalobkyni dosud nebylo pravomocně skončeno a pro určité
dílčí skutky je po odstranění formálních nedostatků původního rozhodnutí o
zahájení trestního stíhání dále vedeno. Nově vydaným usnesením tedy došlo pouze
k redukci počtu stíhaných skutků z 11 na 3, a nikoli k negaci celého
předchozího průběhu trestního řízení, z něhož ostatně podnět k vydání tohoto
usnesení vzešel. V mezidobí 2002 – 2009 proto nelze ve věci vysledovat
nezákonné rozhodnutí, které by v intencích § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a
souvisejících ustanovení zakládalo tvrzený nárok. V tomto ohledu musí
potenciální poškozená vyčkat na výsledek trestního řízení, který – skončí-li
pravomocným zastavením trestního stíhání nebo zproštěním obžaloby – může být
onou skutečností, jíž se žalobkyně dovolává. Vychází-li ovšem dovolací soud ze
skutkového stavu zjištěného nižšími instancemi (existujícího v době rozhodování
odvolacího soudu), nelze shledat nárok žalobkyně jako důvodný.
Na okraj lze poznamenat, že soudy jsou vázány žalobními tvrzeními, podle nichž
byla žádána náhrada škody proti státu za nezákonná rozhodnutí, nikoli za
nesprávný úřední postup orgánů veřejné moci (§ 13 zákona č. 82/1998 Sb.).
Ze všech výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně pro nedostatek
zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 3 a § 243c odst. 1
o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť
žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované v tomto řízení žádné
prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. října 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu