28 Cdo 1342/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatelů a)
J. F., a b) Ing. L. F., zastoupených JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, 150
00 Praha 5, Kořenského 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.
10. 2012, sp. zn. 36 Co 44/2009, vydanému v právní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 8, pod sp. zn. 13 C 38/2006 (žalobce Hlavního města Prahy, IČ
0006 4581, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Světlanou
Semerádovou Zvolánkovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Karlovo náměstí č. 18,
proti žalovaným: 1. Fabric, s. r. o., Praha 8, Povltavská 106/2, zastoupené
JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, 150 00 Praha 5, Kořenského 15, 2. J. F., a
3. Ing. L. F., zastoupeným JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, 150 00 Praha 5,
Kořenského 15, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto
řízení o dovolání.
O žalobě žalobce, podané u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C
38/2006, bylo rozhodnuto rozsudkem uvedeného soudu ze dne 9. 10. 2008, č. j. 13
C 38/2006-152. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla výrokem I. zamítnuta
žaloba žalobce vůči žalované s. r. o. Fabric o určení, že žalobce je vlastníkem
budovy č. e. 678 (průmyslového objektu), postavené na pozemku parc. č. 13/6 (o
výměře 1958 m2) v katastrálním území L. (obec Praha), zapsané na listu
vlastnictví č. 2310 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro P.
(katastrální pracoviště Praha). Výrokem II. téhož rozsudku bylo určeno, že
žalobce je vlastníkem budovy č. e. 678 (průmyslového objektu), postavené na
pozemku parc. č. 13/6 (o výměře 1958 m2) v katastrálním území L. (obec Praha).
O nákladech řízení bylo výroky téhož rozsudku (označenými III. a IV.) uloženo
Hlavnímu město Praze nahradit žalované s. r. o. Fabric náklady řízení částkou
13.378,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; žalovaným J. F. a Ing. L. F. bylo
uloženo nahradit žalobci Hlavnímu městu Praze náklady řízení částkou 16.685,-
Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce i žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně
bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2012, sp. zn.
36 Co 44/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 8 ze dne 9. 10. 2008, č. j. 13 C 38/2006-152, potvrzen ve výroku
označeném II. a ve výroku o nákladech řízení (označeném III.) mezi žalobcem a
žalovaným Fabricem, s. r. o.; ve výroku o nákladech řízení (označené IV.) mezi
žalobcem a žalovanými J. F. a Ing. L. F. byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn tak, že žalobci nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. O nákladech
odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že se žalobci
nepřiznává náhrada těchto nákladů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal (podle § 212 a § 212a občanského soudního řádu) rozsudek soudu
prvního stupně v odvoláními napadeném rozsudku, nezabýval se přezkoumáním
výroku označeného I., který odvoláním napaden nebyl, a dospěl k závěru o
potvrzení žalobě vyhovujícího výroku (označeného II.) rozsudku soudu prvního
stupně, jakož i výroku (označeného III.) o nákladech řízení mezi žalobcem a
žalovaným Fabric, s. r. o., ale naproti tomu dospěl k závěru o potřebě změny
výroku (označeného IV.) o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanými J. F. a
Ing. L. F. ve smyslu ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu.
Odvolací soud dále uváděl, že o předmětu sporu v daném případě (tj. o budově č.
ev. 678 /průmyslového objektu/ i o pozemku parc. č. 13/6 /o výměře 1958 m2/1958
m2/ v katastrálním území L.) žalobce tvrdil, že se stal jejich vlastníkem na
základě ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., a to ke dni 24.
5. 1991.
Odvolací soud poukazoval na to, že pokud jde o vlastnictví pozemku parc. č.
13/6 v katastrálním území L., bylo o tomto pozemku již pravomocně rozhodnuto v
právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 13/2008
(rozsudkem ze dne 27. 2. 2008, č. j. 10 C 13/2008-345) tak, že žaloba žalobce
Hlavního města Prahy o určení jeho vlastnictví k pozemku parc. č. 13/6 byla
zamítnuta; soud prvního stupně tu vycházel z právních závěrů rozsudku
dovolacího soudu ze dne 23. 11. 2007 (28 Cdo 2411/2006 Nejvyššího soudu), že je
tu třeba aplikovat ustanovení § 2a odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č.
114/2000 Sb., které předpokládá příděly pozemků obcím až od 31. 12. 1949, takže
tu bylo třeba dospět k závěru, že tu k přechodu vlastnictví nemovitostí do
vlastnictví obce mohlo dojít až dnem 1. 7. 2000.
Odvolací soud pak dále poukazoval na to, že pokud jde o vlastnictví budovy č.
e. 678 na pozemku parc. č. 13/6 v katastrálním území L. bylo také již
rozhodováno v této právní věci (sp. zn. 13 C 38/2006 Obvodního soudu pro Prahu
8) a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 10. 2008, č. j. 13 C
38/2006-152, i rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2010, sp. zn. 36
Co 44/2009, jakož i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, 28 Cdo
3586/2010, ale k ústavní stížnosti žalobce Hlavního města Prahy Ústavní soud ČR
nálezem ze dne 9. 5. 2012, I. ÚS 3177/2011, uvedené rozsudky odvolacího soudu i
dovolacího soudu zrušil a věc se dostala opět do stádia řízení u odvolacího
soudu na základě podaných odvolání proti již uvedenému rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 8 ze dne 9. 10. 2008, č. j. 13 C 38/2006-152. K otázce, která je
podstatou tohoto řešeného sporu, tj. zda na daný případ dopadá či nedopadá
ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., odvolací soud uváděl,
že při posuzování této otázky je vázán uváděným zrušovacím nálezem Ústavního
soudu ČR, a dovozoval tedy z tohoto nálezu (i z nálezu Ústavního soudu ČR II.
ÚS 423/97), že „nabytí konfiskovaného majetku podle dekretu presidenta
republiky Sb. je přídělovým rozhodnutím veřejnoprávní povahy, o kterém bylo
rozhodnuto pravomocným rozhodnutím Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy;
pro nabytí vlastnického práva tu nebylo zapotřebí ani intabulace vlastnického
práva, ani hmotného odevzdání majetku: restituce majetku tu byla založena jen
na uvedeném nabytí práva, nikoli už na jeho reálném výkonu“. Za těchto
uvedených okolností proto odvolací soud potvrdil jako věcně správný výrok
(označený II.) rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo určeno, že žalobce je
vlastníkem budovy č. e. 678, postavené na pozemku parc. č. 13/6 v katastrálním
území L. (obec Praha).
Odvolací soud potvrdil rovněž výrok (označený III.) o nákladech řízení před
soudem prvního stupně mezi žalobcem a žalovaným Fabric, s. r. o., odpovídající
ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, ale změnil podle ustanovení
§ 220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (s použitím ustanovení § 150
občanského soudního řádu) výrok rozsudku (označený IV.) o nákladech řízení mezi
žalobcem a žalovanými J. F. a Ing. L. F.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 16. 1. 2013 advokátu, který žalované
J. F. a Ing. L. F. v řízení zastupoval a dovolání ze strany těchto žalovaných
bylo podáno u soudu prvního stupně dne 10. 3. 2013, tedy ve lhůtě stanovené v §
240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Uvedení dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu ze dne 18. 10. 2012 (sp. zn. Městského soudu v Praze 36 Co 44/2009) i
rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. 10. 2008, č. j. 13 C 38/2006-152
Obvodního soudu pro Prahu 8) a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné a jako
dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního
řádu).
Dovolatelé ve svém dovolání uvedli, že jsou si vědomi, že v tomto řízení je i
dovolací soud vázán derogačním nálezem Ústavního soudu ČR, nicméně mají za to,
že tento nález neřeší všechny dílčí právní otázky, které se ke sporné věci
vztahují.
Podle názoru dovolatelů je tu třeba vzít v úvahu, zda vůbec v daném případě
příděl nemovitostí zakládal vlastnické právo ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb.
„Dekret sám, který předpokládal příděl zkonfiskovaného majetku, nesplňoval
podmínku neomezené možnosti realizace užitkové hodnoty i hodnoty
směnné,“ „Rozhodnutí, které bylo vydáno 30. 12. 1949, nemohlo tu založit právní
účinky téhož roku“; důkazní břemeno pravoplatnosti (právní moci), jakožto
důkazu nezbytného pro existenci vlastnictví tu leželo na žalobci. Ke konci roku
1949 zaniklo ostatně obecní řízení a majetek obcí se stal národním (státním)
majetkem; fakticky tak byl majetek předán státu, byť původně takový postup
retribuční dekretální právní úprava to nepředpokládala (tehdy po roce 1945).
Dovolatelé tedy souhrnně dovozují, že žalobce nenabyl majetek do konce roku
1949 vůbec.
V daném případě sporný majetek nebyl historickým majetkem (ve smyslu zákona č.
172/1991 Sb.), ani majetkem, který by byl za něj směněn.
Pokud tu došlo po novelizaci zákona č. 172/1991 Sb. k rozšíření okruhu
restituovaných statků a nemovitostí, které byly obcím přiděleny, rozhodnutím
státního orgánu, vydaným podle dekretu č. 12/1945 Sb., pak je třeba poznamenat,
že takové rozšíření, provedené v roce 2000, bylo výslovně omezeno na majetek,
který byl v době účinnosti novely ve vlastnictví státu, a proto na obec
nepřešel.
Nelze tu opomenout akcent na dobrou víru žalovaných, když dovolatelé majetek
řádně nabyli, zaplatili za něj, řádně se o něj vždy starali a starají.
Dovolatelé rovněž vznášejí argument vydržení sporného majetku žalovanými; k
vydržení tu došlo 24. 5. 2001, když počátek vydržení doby je v daném případě
třeba umístit do okamžiku 24. 5. 1991 (tedy k počátku účinnosti zákona č.
172/1991 Sb. o obecních restitucích); nebyl tu v řízení také zjištěn žádný úkon
žalobce, který by byl způsobilý přetržení vydržecí doby vyvolat. Dovolatelé
jsou tedy přesvědčeni, že držený majetek vydrželi (pokud soud neuzná jiné
vlastnické důvody, které argumentu vydržení předcházejí).
Přípustnost dovolání žalovaných J. F. a Ing. L. F. proti rozsudku odvolacího
soud ze dne 18. 10. 2012 bylo tu třeba posoudit (ve smyslu novelizovaného
ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu, zdůrazňujícího, že pro
rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání dovoláním
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platného (do 31. 12. 2012)
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, podle
něhož bylo přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěl
k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řešilo-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která byla soudy
rozhodována rozdílně, nebo měla-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíželo (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
V daném případě dovolatelé ve svém dovolání uplatňovali jako dovolací důvod, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
V tomto případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc podle
ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých
věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a podle ustanovení § 2
odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. ve znění zákona č. 114/2000
Sb., jímž byl změněn a doplněn zákon č. 172/1991 Sb., a také v souvislosti s
ustanoveními dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a
Fondech národní obnovy.
Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 36 Co 44/2009
Městského soudu v Praze, uvedl, že je vázán zrušovacím nálezem Ústavního soudu
ČR ze dne 9. 5. 2012, I. ÚS 3177/2011, a vyšel tedy ve svém rozhodnutí z
právního závěru (vyjádřeného také i v nálezu Ústavního soudu ČR II. ÚS 423/97),
že „nabytí konfiskovaného majetku podle dekretů presidenta republiky je
přídělovým rozhodnutím veřejnoprávní povahy, o němž bylo rozhodnuto pravomocně
Osídlovacím úřadem a Fondem národní obnovy. Pro nabytí vlastnického práva tu
nebylo zapotřebí ani intabulace vlastnického práva ani hmotného odevzdání
majetku. Subjektivní vlastnické právo má abstraktní povahu a k jeho nabytí není
třeba praktický výkon všech oprávnění a restituce historického majetku tu byla
založena právě na nabytí vlastnického práva, nikoli na jeho reálném výkonu“.
Rozhodnutí Ústavního soudu ČR je podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR
závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud
nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, čl. 83 a čl. 87
Ústavy ČR) jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního
soudu rovněž podle ustanovení § 226 občanského soudního řádu (viz nález
Ústavního soudu ČR ze dne 14. 2. 1996, II. ÚS 156/95, uveřejněný pod č. 9 ve
svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR (zejména přání závěr na
str. 67 této Sbírky); viz i str. 151/261/ ročníku 1997 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 35/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr: „V občanském
soudním řízení je nutno pokládat za rozhodující nabytí práva podle rozhodnutí
tehdy příslušných orgánu (např. Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy), i
když o tomto nabytí, k němuž došlo v období roku 1945 a následujících roků,
nebyl proveden zápis do pozemkové knihy.“
V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 21. 10. 1998, II. ÚS 423/97, uveřejněném pod
č. 127 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byl zaujat
právní závěr, že „nabytí konfiskovaného majetku podle dekretů č. 12/1945 Sb.,
č. 28/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. bylo veřejnoprávní povahy a pravomocným
rozhodnutí Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy bylo o tomto nabytí
rozhodnuto. Bylo to rozhodnutí přídělové. Pro nabytí vlastnického práva tu
nebylo zapotřebí ani vkladu práva vlastnického do pozemkových knih (tzv.
intabulace práva neboli provedení knihovního pořádku) ani hmotné odevzdání
nemovitosti.“
Vzhledem k těmto ustanovením právních podpisů i vzhledem k citovaným právním
závěrům z uveřejněné judikatury (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávaná Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud
vychází í v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že
by u dovolání dovolatelů byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu
(podle něhož tu bylo třeba otázku přípustnosti dovolání posoudit vzhledem k
novelizovanému ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu). Nešlo tu v
rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 10. 2012 (sp. zn. 36 Co 44/2009 Městského
soudu v Praze) o řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem (zejména s
hmotněprávními ustanoveními zákona č. 172/1991 Sb.), ani o řešení právní
otázky, která by dosud vůbec nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu,
anebo o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem.
Přikročil proto dovolací soud podle dříve platného (do 31. 12. 2012, srov.
novelizované ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu) ustanovení §
243b odst. 5 občanského soudního řádu a ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. k
odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ostatním účastníkům řízení v
tomto dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 1. října 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu