28 Cdo 1360/2022-1705
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně
J. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlou Galiovou, advokátkou se
sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu
pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3,
Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se
sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, za účasti hlavního města Prahy, identifikační
číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, jako
vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc.,
advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, o převodu jiných zemědělských
pozemků oprávněné osobě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C
285/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.
11. 2021, č. j. 58 Co 413/2020-1660, o návrhu žalované na odklad právní moci a
vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, takto:
I. Právní moc rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021, č.
j. 58 Co 413/2020-1660, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném
v této věci.
II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 25. 11. 2021, č. j. 58 Co 413/2020-1660, se zamítá.
1. Rozsudkem ze dne 21. 10. 2020, č. j. 42 C 285/2017-1452, Obvodní soud
pro Prahu 5, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu (v tam
uvedeném znění) o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc.
č. XY a parc. č XY, vše v k. ú. XY, označených v tam specifikovaném
rozdělovacím geometrickém plánu (výrok I.), v části žádající bezúplatný převod
pozemku parc. č. XY v k.ú. XY (do vlastnictví žalobkyně) žalobu zamítl (výrok
II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
2. K odvolání žalobkyně a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
25. 11. 2021, č. j. 58 Co 413/2020-1660, rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku I. potvrdil, v zamítavém výroku pod bodem II. rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní
smlouvu (v tam uvedeném znění) o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k.ú.
XY (vše výrokem I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok
II.).
3. Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu,
uplatňujíc konkrétní hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“) a namítajíc nesprávné řešení otázky, jsou-li předmětné, žalobkyni
vydané pozemky vhodné k převodu oprávněné osobě jako náhradní; krom toho vytýká
i nesprávnou kvantifikaci žalobkyní uplatňovaného restitučního nároku,
nevypořádaly-li se soudy nižších stupňů s námitkami zpochybňujícími správnost
ve věci podaného znaleckého posudku.
4. Spolu s dovoláním žalovaná učinila i návrh na odklad právní moci a
odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku.
5. Podle ustanovení § 243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může
dovolací soud i bez návrhu odložit
a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem
rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo
b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve
svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka
řízení.
6. Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené
obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pro podané dovolání neplatí
žádné z omezení přípustnosti dovolání, jež jsou vypočteny v ustanovení § 238 o.
s. ř., a nelze tak zcela vyloučit, že dovolání může být – za splnění některého
z předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř. – přípustné.
7. Dovolací soud v poměrech projednávané věci dále přihlédl k tomu, že
případná dispozice s pozemky, jež byly napadeným rozhodnutím žalobkyni
přiřknuty jako náhradní, by mohla mít za následek závažné ohrožení práv
dovolatelky. Právní vztahy týkající se těchto nemovitostí by měly zůstat i
vzhledem k principu materiální publicity zápisů provedených v katastru
nemovitostí do doby rozhodnutí o dovolání v této věci z pohledu stavu zápisu v
katastru nemovitostí nezměněny. Zároveň platí, že odklad právní moci se
nedotkne právních poměrů jiných osob než účastníků řízení.
8. V usnesení ze dne 21. listopadu 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017,
uveřejněném pod číslem 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 144/2018“), jakož v usnesení ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo
78/2016, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2019, pod číslem
5, Nejvyšší soud rozebral předpoklady, za nichž lze vyhovět návrhu na odklad
vykonatelnosti rozhodnutí podle výše citovaného ustanovení. Jedním z těchto
předpokladů je i to, že podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí
odvolacího soudu lze (případně též ve spojení s rozhodnutím soudu prvního
stupně) nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci.
9. Odtud plyne, že návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku je
zjevně bezdůvodný, jelikož podle dovoláním napadeného rozhodnutí totiž nelze
nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci, neboť
pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle toto prohlášení nahrazují (§ 161
odst. 3 o. s. ř.). Z povahy věci je pak vyloučeno nucené vymožení povinnosti k
prohlášení vůle žalované, pokud je tato vůle prohlášena přímo soudním
rozhodnutím (k nemožnosti nařídit výkon rozhodnutí nebo exekuci rozsudků
nahrazujících prohlášení vůle srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4.
2005, sp. zn. 20 Cdo 813/2004). Ve vztahu k výroku soudního rozhodnutí, jímž
byla žalované pravomocným soudním rozhodnutím uložena povinnost k peněžitému
plnění (o nákladech řízení před soudy obou stupňů), jednak platí, že žalovaná
ohledně nich v návrhu na odklad vykonatelnosti ničeho netvrdí, a dále je
pojmově vyloučeno, aby bylo přistoupeno k výkonu rozhodnutí či provedení
exekuce u těch povinností uložených pravomocným soudním rozhodnutím, u nichž je
běh pariční lhůty odvislý od nabytí právní moci, jejíž účinky by mohly být
případně odloženy (to neplatí pouze u výroků soudních rozhodnutí, které jsou
předběžně vykonatelné, avšak o takový případ v projednávané věci nejde).
10. Z těchto důvodů Nejvyšší soud (aniž by tím jakkoli předjímal
rozhodnutí o dovolání směřujícím proti rozhodnutí ve věci samé) na základě
shora uvedeného odložil právní moc napadeného rozsudku do rozhodnutí o podaném
dovolání [§ 243 písm. b) o. s. ř.], zatímco návrh na odklad jeho vykonatelnosti
[§ 243 písm. a) o. s. ř.] jako nedůvodný zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 5. 2022
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu
3. Odvolací soud vzal za správné závěry soudu prvního stupně, že
žalobkyně je oprávněnou osobou disponující nárokem na poskytnutí „jiných“
vhodných (náhradních) pozemků za původně vlastněné a odňaté pozemky, jež nebylo
možno vydat pro zákonem stanovené překážky (dle zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů). Postup žalované (i jejího předchůdce, Pozemkového fondu
České republiky) při uspokojování restitučního nároku shledal liknavým a
svévolným, kdy se žalobkyně navzdory své aktivitě dlouhodobě nemůže domoci
uspokojení nároku cestou veřejných nabídek pozemků. Po kasaci svého předchozího
rozhodnutí uzavřel, že nárok lze uspokojit i geometrickým plánem oddělenými
částmi pozemků v podobě parcel, jejichž převodu z vlastnictví státu dle jeho
úsudku nebrání žádné ze zákonem stanovených překážek a jde tedy o pozemky k
danému účelu vhodné. V tom směru revidoval i závěry soudu prvního stupně
připínající se k převoditelnosti pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, o jehož
bezúplatný převod požádala obec (vedlejší účastník) podle § 7 odst. 1 písm. e)
zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých
souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jíž zde nepovažoval za
překážku převodu pozemku do vlastnictví žalobkyně, zejména se zřetelem na dobu
uplynuvší od podání žádosti (r. 2014) překračující i případnou lhůtu promlčecí,
postoj žalované (jež vyhodnotila požadavek jen zčásti důvodný, jde-li o plochu
o výměře 106 m2, určenou územním plánem k využití jako izolační zeleň,
požadujíc doložení této skutečnosti) i nevýznamný přesah požadovaného pozemku
do pásu izolační zeleně. Za vhodné k převodu za účelem uspokojení restitučního
nároku odvolací soud označil i další žalobkyní žádané pozemky (parc. č. XY, XY,
XY a XY v katastrálním území XY), jež nejsou přímo zastavěny komunikací
(procházející přes geometrickým plánem oddělený pozemek parc. č. XY) a netvoří
s ní funkční celek a není vyloučeno jejich zemědělské využití. Uvedený závěr
odvolací soud vztáhl i na pozemky parc. č. XY a XY (co do druhu a způsobu
využití evidované jako „ostatní plocha – zeleň“), jež tvoří „úzké pásy těsně
přiléhající ke (komunikací zastavěnému) pozemku parc. č. XY“ a jež byly osázeny
stromy (označovanými za „komunikační zeleň“). Dle odvolacím soudem současně
učiněného zjištění cena oprávněnou osobou požadovaných pozemků jako náhradních
nepřevyšuje výši dosud neuspokojeného restitučního nároku (kvantifikovaného na
podkladě ocenění původních pozemků posudky znaleckého ústavu YBN CONSULT –
znalecký ústav, s. r. o.).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále také
jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom,
že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, případně i na vyřešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
neřešené. Za nesprávné a odporující ustálené rozhodovací praxi dovolatelka
označuje posouzení, je-li jako náhradní do vlastnictví oprávněné osoby
převoditelný pozemek (parc. č. XY v k. ú. XY), k němuž bylo obcí uplatněno
právo na bezúplatný převod podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb. a
byla-li dílem konstatována oprávněnost daného nároku (na vydání části pozemku).
Jako neřešenou dovolatelka klade otázku, lze-li dojít k závěru o absenci
opravdového a vážného zájmu obce na bezúplatný převod pozemku toliko na
podkladě zjištění o prodlení mezi podáním žádosti a jejím vyřízením. Odklon od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu spatřuje dovolatelka i v posouzení
otázky týkající se převoditelnosti pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY
v situaci, kdy jde o pozemky přiléhající k pozemní komunikaci a s ní funkčně
související, jež nemohou být zemědělsky obhospodařovány. Dále dovolatelka
odvolacímu soudu vytýká, že jako nedůvodné vyhodnotil její odvolací námitky
směřující proti správnosti znaleckého posudku o výši restitučního nároku (YBN
CONSULT – znalecký ústav, s. r. o.) s odkazem na vyhodnocení obdobných námitek
v již dříve skončených řízeních (týkajících se výše nároku žalobkyně na
podkladě téhož znaleckého posudku), kdy následně nepřipustil k provedení jí
současně navrhovaný oponentní znalecký posudek. Dovolatelka navrhla, aby
Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení, případně aby jej změnil tak, že se žaloba zamítá. Spolu s dovoláním
učinila dovolatelka návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného
rozsudku.
5. Vedlejší účastník na straně žalované, hlavní město Praha, svým
vyjádřením podpořil dovolací argumentaci žalované, z níž se pak soustředil
zejména na závěr o převoditelnosti pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY,
o jehož vydání (jako obec) požádal podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona č.
503/2012 Sb. a jehož žádost tak vylučuje, aby byl pozemek zařazen do veřejné
nabídky dle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., potažmo aby byl přiřknut oprávněné
osobě jako náhradní. Zopakoval, že okolnosti o podání žádosti i o jejich
důvodech byly v řízení prokázány, nadto zpochybnil zjištění o datu podání
žádosti o převod pozemků a dodal, že převodu pozemku se nemohl domáhat i pro
soudem nařízené předběžné opatření zakazující státu dispozice s předmětným
pozemkem. K tomu odvolacímu soudu vytkl i absenci řádného odůvodnění a označil
za porušení práva na spravedlivý proces, že při hodnocení provedených důkazů ve
světle námitek účastníků odvolací soud odkázal na výsledky předchozích řízení.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil „nejméně v rozsahu“, v
němž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby (na převod
části pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY) a věc v tomto rozsahu vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení, nepřistoupí-li přímo ke změně rozsudku (v
takto dotčené části).
6. Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné, odkazujíc na skutkové i
právní závěry odvolacího soudu, jež dle jejího přesvědčení konvenují ustálené
rozhodovací praxi dovolacího soudu, včetně rozhodnutí vydaných v jiných
podobných věcech týchž účastnic, v nichž Nejvyšší soud připomněl, že v
dovolacím řízení nelze revidovat odvolacím soudem učiněná skutková zjištění ani
nemá prostor argumentace vycházející z jiného skutkového stavu. Žalobkyně proto
navrhla odmítnutí dovolání.
7. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první,
čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
8. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem
stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), se Nejvyšší soud
zabýval přípustností dovolání.
9. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první,
o. s. ř.).
11. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v
dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné,
že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
12. K problematice poskytování jiných zemědělských pozemků oprávněné
osobě lze poukázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i
judikaturu Ústavního soudu – viz dále), jíž byl vysloven (a odůvodněn) závěr,
že oprávněná osoba, jíž podle zákona č. 229/1991 Sb. vznikl nárok na převod
náhradních pozemků, se může žalobou domáhat, aby Pozemkovému fondu České
republiky (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti
vykonává Státní pozemkový úřad) byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o
převodu konkrétního pozemku (byť jinak právem na výběr pozemku, který jí má být
poskytnut jako náhradní, nadána není), pokud uvedený veřejnoprávní subjekt v
tomto směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních
nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za
liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp.
zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02,
či nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Uvedený
výklad co do své podstaty nebyl dotčen ani vložením ustanovení § 11a, nově
reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona
č. 229/1991 Sb. zákonem č. 131/2006 Sb., účinným od 14. 4. 2006 (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007,
popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani
sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v
souladu s § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
13. Vedle zjištění, že při uspokojování restitučního nároku postupovala
žalovaná (dříve její předchůdce) vůči žalobkyni (oprávněné osobě) způsobem
nesoucím znaky (nikoliv kumulativně) liknavosti, libovůle, svévole či
diskriminace, patří k předpokladům úspěchu žaloby na poskytnutí oprávněnou
osobou požadovaných náhradních pozemků mimo proces veřejných nabídek (§ 11a
zákona č. 229/1991 Sb.), že požadované pozemky jsou k danému účelu vhodné
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016) a že
restituční nárok oprávněné osoby je ekvivalentní ceně požadovaného pozemku
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo
2844/2017); pro úspěch žaloby ve věci převodu náhradních pozemků je tudíž
rozhodující, mimo jiné, i výše nároku oprávněné osoby a cena požadovaného
pozemku (pozemků), které soud řeší jako otázky předběžné (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017).
14. Lze pak odkázat i na závěry ustálené rozhodovací praxe týkající se
kvantifikace restitučního nároku. V situaci, kdy pozemky byly v době přechodu
na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k
výstavbě – v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za
účelem výstavby sídliště, bezprostřední realizace výstavby – je pozemky nutno
ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1
vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srovnej rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4.
2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, ze
dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, či ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo
294/2016). Ustálena je pak judikatura dovolacího soudu rovněž v závěru, že za
územně plánovací dokumentaci (§ 11a odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb.) jest se
zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu možno považovat i
schválený směrný územní plán vydaný podle příslušného právního předpisu, pročež
jest pozemky jím určené k zastavění v době jejich odnětí, jež nebyly oprávněné
osobě pro existenci zákonné překážky vydány, nutno ocenit jako pozemky stavební
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4758/2016, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, ze dne 13. 12. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015).
15. I v nyní posuzované věci soudy nižších stupňů čerpaly své závěry o
ceně oprávněné osobě odňatých pozemků (která je ve smyslu ustanovení § 28a
zákona č. 229/1991 Sb. určující i pro poskytování náhrad) především z odborného
posouzení relevantních okolností znaleckým posudkem (posudek společnosti YBN
CONSULT – Znalecký ústav s. r. o.), z nějž plyne i zjištění, že v případě
pozemků – v souladu se shora citovanou judikaturou (jí akcentovanou zásadou
ekvivalentnosti odňatých pozemků a za ně poskytovaných náhrad) oceňovaných jako
pozemků určených pro stavbu podle ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988
Sb. – nejsou dány okolnosti pro korekci ceny (její snížení) ve smyslu přílohy
7, tabulky 1 tohoto cenového předpisu.
16. Rozhodnutí tak oba soudy založily na dokazováním zjištěném skutkovém
stavu, nikoliv snad toliko na závěrech vyslovených soudy v jiných, byť skutkově
a právně podobných věcech týchž účastnic, ačkoliv i na tyto dříve učiněné
závěry podpůrně odkázaly, maje (nejspíše) na zřeteli i legitimní očekávání
účastníků, že tato věc – jež se s věcmi dříve projednávanými shoduje v
podstatných znacích – bude rozhodnuta obdobně (jde-li o otázku týkající se
kvantifikace restitučního nároku); k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze
dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, a přiměřeně též jeho nález ze dne 29.
8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1.
2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018).
17. Sluší se pak připomenout, že otázkou kvantifikace restitučního
nároku žalobkyně, resp. ocenění nevydaných pozemků na základě totožných
rozhodnutí správních orgánů jako v dané věci, vycházející ze závěrů znaleckých
posudků YBN CONSULT - Znalecký ústav, s. r. o., se zabýval i Nejvyšší soud v
řadě svých předchozích rozhodnutí, kterými aproboval závěry soudů nižších
stupňů založené na zjištění, že při určení výše restitučního nároku žalobkyně
nejsou dány okolnosti pro aplikaci srážek podle Přílohy 7 vyhlášky č. 182/1988
Sb. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28
Cdo 427/2018, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1888/2018, ze dne 4. 9. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 2667/2018, ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, ze dne
12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo
565/2018, ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2009/2019, a ze dne 7. 8. 2019, sp.
zn. 28 Cdo 2191/2019, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 3527/2018).
18. Zpochybňuje-li snad dovolatelka svými námitkami i samotné odborné
závěry čerpané soudy ze znaleckého posudku, či další jemu předcházející
zjištění o okolnostech týkajících se stavu odňatých pozemků, jež byly předmětem
tohoto odborného posouzení, napadá tím správnost hodnocení v řízení provedených
důkazů, jež není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srov.
např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo
1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV.
ÚS 710/09); a jak již výše uvedeno, námitky, jež představují kritiku skutkových
závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost, nevystihují (od 1. 1.
2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
a nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva,
způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (viz
shora odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
19. Na dovolatelkou formulované otázce, „může-li soud v závěru o
správnosti znaleckého posudku vycházet (jen) z hodnocení soudů v jiných
řízeních vedených mezi stejnými účastníky“, tudíž napadené rozhodnutí ani
nezávisí a již proto nemůže založit přípustnost dovolání (ve smyslu § 237 o. s.
ř.), nehledě na absenci způsobilého vymezení přípustnosti dovolání, jde-li o
takto kladenou otázku (k níž dovolatelka toliko cituje část textu ustanovení §
237 o. s. ř., že „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu“, bez toho, že bylo by z dovolání zřejmé, jakou „ustálenou
rozhodovací praxi dovolacího soudu tím míní; k tomu srov. § 241a odst. 2 a §
241b odst. 3 o. s. ř. a z judikatury zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) a kdy její námitky nesou se spíše v rovině vad řízení,
k nimž ovšem dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání (srov. § 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
20. Nadto lze ke vzneseným procesním výtkám (co do povinnosti soudu
vypořádat se s účastníkem uplatněnými námitkami a argumenty) odkázat na
rozhodovací praxi Ústavního soudu (i její reflexi v rozhodování dovolacího
soudu), jíž se připomíná, že není vadou řízení ohrožující správnost rozhodnutí
ani porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují
vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených
námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který
logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je
sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009,
sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS
3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo
13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo
899/2020).
21. Dovolatelkou vznášené námitky vůči hodnocení ve věci podaných
znaleckých posudků (způsobu, jakým se soudy vypořádaly s námitkami proti nim
vzneseným), potažmo proti kvantifikaci žalobkyní uplatňovaného restitučního
nároku (jeho neuspokojené části), tudíž přípustnost dovolání také nezakládají.
22. Řešení dovolatelkou současně vytčených otázek hmotného práva –
vztahujících se k posouzení, je-li k uspokojení nároku žalobkyně (oprávněné
osoby) vhodný (převoditelný) i pozemek parc. č. XY v k. ú. XY (k jehož části
byl obcí uplatněn nárok na bezúplatný převod dle § 7 odst. 1 zákona č. 503/2012
Sb.) a dále pak i pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (jež tvoří úzké
pruhy bezprostředně přiléhající k pozemní komunikaci, pod označením
„komunikační zeleň“) – však ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu
bezezbytku nekonvenuje (srov. dále odkazovanou judikaturu) a v dané části je
tedy nutno na dovolání pohlížet jako na přípustné (dle § 237 o. s. ř.).
23. Po přezkoumání napadeného rozsudku v uvedeném rozsahu ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v této části i
opodstatněné.
24. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti
úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
25. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být
dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
26. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §
241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
27. Jak již výše uvedeno, předpokladem úspěchu žaloby na poskytnutí
náhradních pozemků je kromě zjištění o postupu žalované nesoucím znaky
liknavosti, libovůle, svévole či diskriminace a postačující výše restitučního
nároku (v poměru k ceně žádaného pozemku či pozemků) i závěr o tom, že
oprávněnou osobou žádané pozemky jako náhradní jsou k danému účelu vhodné (z
vlastnictví státu do jejího vlastnictví převoditelné).
28. Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly –
nebýt liknavého či svévolného postupu žalované (a jejího předchůdce,
Pozemkového fondu ČR) – zařaditelné do veřejné nabídky (srovnej přiměřeně např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007,
uveřejněný pod číslem 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a
ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1.
2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a
ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015).
29. Při posouzení, zdali je ten který uvažovaný pozemek vhodný k
náhradní naturální restituci, jest nutno zkoumat, zdali jeho převodu nebrání
zákonné překážky (výluky z restituce uvedené kupř. již v ustanovení § 11 odst.
1 zákona č. 229/1991 Sb., či překážky převoditelnosti pozemku z vlastnictví
státu na jiné osoby, uvedené v § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. či v
ustanoveních jiných obecně závazných předpisů), dále kupř. zda nejde o pozemek
zatížený (přednostními) právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z
jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území
obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při
hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9.
2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně nejde-li o pozemek zastavěný či
tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).
Uvedená hlediska je nutno zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým
okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) takového
pozemku posuzovat samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem
konkrétní věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp.
zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28
Cdo 220/2005).
30. Podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb. pozemkový úřad nezahrne do
veřejné nabídky pozemek, jehož převodu brání zákonná překážka, nebo pozemek, ke
kterému uplatnila třetí osoba právo na převod podle zvláštního právního
předpisu (odstavec 2). Smlouvu o bezúplatném převodu pozemku nelze uzavřít,
jestliže bylo uplatněno právo na jeho převod podle zvláštních právních předpisů
(odstavec 13).
31. Z odkazu uvedeného v poznámce 26) pod čarou k ustanovení § 11a odst.
2
a § 11 odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění účinném od 1. 11. 2019 (do 31.
10. 2019 se obdobná právní úprava nacházela v ustanovení § 11a odst. 12 zákona
o půdě) jest v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 393/2019, či ve vztahu k dřívější právní úpravě usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010) konečně dovodit, že
s účinností od 1. 1. 2013 smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, coby pozemku
náhradního ve smyslu zákona o půdě, nelze bez dalšího uzavřít, jestliže na jeho
převod bylo uplatněno právo podle § 7 zákona č. 503/2012 Sb. Z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, pak vyplývá, že
v takovém případě je nutno zkoumat, zda a z jakého důvodu obec na žádosti trvá
a zda žádosti ze strany státu bude, respektive bude moci být, vyhověno (k tomu
srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo
2282/2019; ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, a ze dne 10. 2. 2020,
sp. zn. 28 Cdo 4185/2019; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020,
sp. zn. 28 Cdo 72/2020).
32. Uzavřel-li odvolací soud v projednávané věci, že žádost obce (hl. m.
Prahy) o bezúplatný převod pozemku parc. č. XY v k. ú. XY do jejího vlastnictví
ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb. (vzdor tomu,
že na ni obec trvá) nepředstavuje překážku převodu pozemku k náhradní naturální
restituci podle zákona č. 229/1991 Sb., kdy ani sám odvolací soud v důvodech
svého rozhodnutí nevylučuje, že žádosti obce o převod tohoto pozemku
(přinejmenším v té části jeho plochy, jež je plánována k využití jako „IZ“,
tedy jako izolační zeleň) mohlo by být ze strany žalované vyhověno (odvolací
soud toliko konstatuje, že souhlas s tímto převodem je „dosud nejistý“) a kdy
akcentuje jen dobu uplynuvší od obcí podané žádosti o převod daného pozemku
(aniž by se dále zabýval i všemi tvrzenými důvody, pro které této žádosti dosud
nebylo vyhověno), dodávaje, že tato doba překročila i případnou promlčecí lhůtu
[ačkoliv jejím uplynutím případné právo nezaniká a námitka promlčení je k
dispozici žalované coby dlužnici v případném sporu s obcí (k tomu srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4413/2008, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4650/2009), jež se
zde ovšem ke své povinnosti hlásí], jde o závěr nesprávný (jenž koliduje s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv
měnit).
33. Týká-li se snad překážka převoditelnosti jen části požadovaného
pozemku (uzavírá-li odvolací soud, že žádost obce o převod pozemku dle § 7
odst. 1 písm. e/ zákona č. 503/2012 Sb. může být důvodná jen v části vymezené
plochy o výměře 106 m2, určené k využití jako izolační zeleň), lze pak poukázat
na závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a recentní judikatury
Ústavního soudu), jež připouští vydání (překážkou nedotčené) části pozemkové
parcely, vymezené geometrickým plánem (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, nebo v dané věci vydaný rozsudek
ze dne 7. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1520/2021, jakož i nález Ústavního soudu ze
dne 25. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1778/21, a jemu předcházející stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21).
34. Rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu – a to již
jde-li o restituci původní, nikoliv poskytnutím náhradního plnění (zde v podobě
jiného pozemku) – vychází z toho, že zákon č. 229/1991 Sb., stejně tak jako
jiné restituční předpisy, slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech)
křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž
důvodem působení výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě převáží nad
zájmem restitučním. Jde o jedno z hledisek, které musí být soudem zvažováno,
nehledě na námitky účastníka (uvedené vyplývá z povahy restituce). Typově jednu
z výluk představuje i zastavěnost pozemku, a to buď konkrétně uvedeným druhem
areálu, nebo jde o zastavěnost pozemku stavbou, která brání jeho využití (ve
smyslu § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.); za zastavěnou část
pozemku se výslovně považuje i ta, která sice stavbou bezprostředně zastavěná
není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a
obsluze. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne
14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2016/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo
3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, nebo ze dne 24. 9.
2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) pak může být překážkou vydání pozemků podle §
11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. též funkční souvislost pozemků se
stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční
celek. Pod takovým pozemkem je nutno rozumět nejen stavební pozemek, popřípadě
též pozemek zastavěný stavbou, ale i přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými
pozemky souvislý celek bez přerušení. U nárokovaného pozemku je proto nezbytné
přihlížet k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami,
které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb, a to i s přihlédnutím ke shora
zmíněnému veřejnému zájmu, který v takovémto případě představuje jedno z
výkladových kritérií.
35. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je pak vždy
úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o
příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a
vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu podléhá výhradně
správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení,
nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li
všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem
relevantních kritérií (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12.
2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).
36. Lze rovněž připomenout i tu rozhodovací praxi Ústavního soudu vážící
se k restituci pozemků (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014,
sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II.
ÚS 536/14), která nepřipouští naturální restituci tam, kde by tato vedla k
situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické
právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí
vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona č. 229/1991 Sb. (viz také např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2796/2008).
37. Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických
vztahů a zájmů a oprávněných osob na náhradní naturální restituci jest pak vždy
hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování
veřejného vlastnictví – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo
3676/2020).
38. Bylo-li v posuzované věci zjištěno (viz skutkové závěry shrnuté v
odst. 22 odůvodnění napadeného rozhodnutí), že pozemky parc. č. XY a XY v k.
ú. XY (svým tvarem) „tvoří úzké pruhy těsně přiléhající k pozemku parc. č. XY
(na němž je umístěna komunikace) a vyskytuje se na nich komunikační zeleň“,
nelze závěry odvolacího soudu o vhodnosti označených pozemků k převodu jako
náhradních prizmatem výše nastíněných kritérií ustálené rozhodovací praxe
aprobovat jako přiměřené a s těmito judikatorními závěry konformní. S ohledem
na zanedbatelnou rozlohu pozemků, jejich umístění i charakter (vzbuzující
především pochybnost o možném samostatném zemědělském využití, jak ostatně
připouští i odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, uvádí-li, že
jejich „zemědělské využití by mohlo být problematické“), i s přihlédnutím k
lokalizaci těchto parcel v blízkosti stávající komunikace, jejich osázení
komunikační zelení a evidenci co do druhu a způsobu využití jako „ostatní
plocha – zeleň“, což mohlo by vzbuzovat i pochybnosti o neexistenci
provázanosti těchto pozemků s přilehlou komunikací (k funkčnímu propojení
pozemků s přilehlými komunikacemi přiměřeně srov. např. i rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014), nelze závěr odvolacího
soudu o vhodnosti těchto pozemků k převodu na žalobkyni jako pozemků náhradních
považovat za přesvědčivý.
39. Nejvyšší soud tedy závěrem shrnuje, že konkluze odvolacího soudu, že
za vhodný náhradní pozemek (potenciálně zařaditelný do veřejné nabídky dle §
11a zákona č. 229/1991 Sb.), jehož převodu nebrání žádné ze zákonem stanových
překážek, lze pokládat i pozemek v celém rozsahu parcely č. XY v k. ú. XY (jež
je dotčena žádostí obce o bezúplatný převod dle § 7 odst. 1 písm. e/ zákona č.
503/2012 Sb. a jíž nelze kvalifikovat jako nedůvodnou přinejmenším ohledně té
části pozemku určené územním plánem k realizaci veřejné zeleně), a dále pak i
pozemky parc. č. XY a XY v k. ú. XY (jež přiléhají k pozemní komunikací
zastavěnému pozemku parc. č. XY), tudíž – v konfrontaci s relevantní právní
úpravou a judikaturou – neobstojí.
40. V uvedeném rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o převodu označených
pozemků (jako jiných – náhradních – zemědělských pozemků) do vlastnictví
žalobkyně k uspokojení jejího restitučního nároku (závěr o vhodnosti dalších
žalobkyni vydaných pozemků dovoláním sporován není), tudíž rozhodnutí
odvolacího soudu správné není a uplatněný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s.
ř.) byl naplněn.
41. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího
soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dotčené části výroku pod bodem
I. zrušil, spolu s na něm závislým výrokem II. o nákladech řízení (§ 243e odst.
1 o. s. ř.) a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
42. Ve zbylé části Nejvyšší soud – z důvodů shora vyložených – dovolání
jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
43. V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem
vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1
o. s. ř.).
44. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
45. O návrhu na odklad právní moci a odklad vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí (§ 243 písm. a/, písm. b/ o. s. ř.), podaným současně s dovoláním,
Nejvyšší soud již dříve rozhodl samostatným usnesením (v intencích nálezu
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 6. 2022
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu