28 Cdo 1466/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobce J. N., zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se
sídlem v Plzni, Pod Vinicemi č. 2, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení
1.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 23 C 267/2009,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. prosince
2010, č.j. 13 Co 489/2010-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni (dále též jako „odvolací
soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. srpna 2010, č.j.
23 C 267/2009-52, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po
žalované zaplacení částky 1.000.000,- Kč.
Uplatněný nárok odůvodňoval žalobce tvrzením, že jde o náhradu škody – „těžké
emocionální újmy“ – jež mu byla způsobena nejednotným rozhodováním soudů v
otázce místní příslušnosti soudu, jelikož obdobná věc jiného účastníka byla
projednána Okresním soudem Plzeň-město, zatímco jeho věc, původně vedenou u
Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 36 C 303/2008, tentýž soud postoupil k
projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že k postoupení žalobcem označené věci došlo
procesně korektním postupem, na základě usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze
dne 16. října 2008, č.j. 36 C 303/2008-22 (potvrzeného usnesením Krajského
soudu v Plzni ze dne 19. prosince 2008, č.j. 56 Co 551/2008-32), které nebylo
změněno ani zrušeno. Dospěl proto k závěru, že již z tohoto důvodu odpovědnost
žalované za tvrzenou majetkovou újmu podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
dána není, nehledě k tomu, že žalobce neprokázal, ba ani nevylíčil potřebné
skutkové okolnosti týkající se vzniku škody a její výše, jež mu tímto
rozhodnutím měla být způsobena (jak uzavřel již soud prvního stupně, s jehož
důvody se odvolací soud jinak ztotožnil).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. K otázce
přípustnosti dovolání se nevyslovil, k dovolacím důvodům pak zopakoval své
námitky vůči rozhodování soudu o místní příslušnosti v předchozím řízení;
dovozoval, že tím v jeho případě došlo „k porušení Ústavy České republiky
(článků 9 odst. 3, 90 a 95 odst. 1), Listiny základních práv a svobod (článků
1, 10 odst. 2 a 36 odst. 1) a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (článků 6 a 17)“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a
ve věci sám rozhodl tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobci částku
1.000.000,- Kč, nebo věc vrátil odvolacím soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu,
který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen
(a proto je vyloučena přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a nejde ani o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve
vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Právní otázky, na jejich řešení dovoláním napadené rozhodnutí spočívá, vyřešil
odvolací soud v souladu s ustálenou /nerozpornou/ judikaturou, od níž není
důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci. Podmínkou odpovědnosti státu za
škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je, že toto pravomocné rozhodnutí bylo
pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srov. § 8 odst. 1
zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Soud, který rozhoduje o
žalobě na náhradu škody proti státu, není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad
nezrušeného rozhodnutí se zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
2. února 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4030).
V posuzované věci nemůže jít ani o
případ nesprávného úředního postupu (ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998
Sb.), jestliže žalobcem zpochybňovaný postup soudu v předchozím řízení se
odrazil v jeho činnosti rozhodovací (k této otázce srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura, svazek 1, ročník 2000, č. 5). K závěrům odvolacího soudu, nad rámec řečeného, Nejvyšší soud dodává, že krom
nezákonného rozhodnutí (či nesprávného úředního postupu) je ke vzniku
odpovědnosti státu za škodu zapotřebí i prokázání vzniku majetkové újmy (škody)
a příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím (nesprávným úředním
postupem) a vznikem škody. Samotný nesprávný úřední postup nebo nezákonné
rozhodnutí se neodškodňují (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002). I stran těchto předpokladů leží důkazní
břemeno na žalobci, který však v dané věci skutkové okolnosti týkající se
vzniku škody a její výše v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ani nevylíčil.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání v dané věci směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty
první), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/
o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož
dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a
žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. prosince 2011
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu