U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní
věci žalobců a) UH-TRADING, IČ 63148803, se sídlem ve Valašském Meziříčí,
Havlíčkova 234/1, b) Ing. V. J., c) V. J., všech zastoupených JUDr. Vladimírem
Bulinským, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 13, proti žalované České
republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
139.136.995,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 26 C 77/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 22. 10. 2009, č. j.22 Co 190/2009-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 1. 2009,
č.j. 26 C 77/2008-26, zamítl žalobu o zaplacení částky 85.782.645 Kč s
příslušenstvím žalobci a), o zaplacení částky 28.175.583 Kč s příslušenstvím
žalobci b) a o zaplacení částky 25.178.765 Kč s příslušenstvím žalobci c).
Žaloba byla odůvodněna tak, že Krajský soud v Ústí nad Labem poté, kdy byl
podán návrh na prohlášení konkurzu na majetek společnosti Krušnohorské
strojírny, a.s., nedodržel lhůtu k vydání usnesení, vyzval dlužníka
Krušnohorské strojírny, a.s., aby se vyjádřily k připojenému návrhu na
prohlášení konkurzu, a to usnesením ze dne 7. 1. 2002 v patnáctidenní lhůtě.
Toto usnesení bylo doručeno Krušnohorským strojírnám, a.s., dne 18. 1. 2002 a
patnáctidenní lhůta by uplynula 5.2.2002. Soud však na toto datum nečekal a již
1. 2. 2002 bylo rozhodnuto o prohlášení konkurzu. Krušnohorským strojírnám,
a.s., tedy byla vzata možnost, aby se vyjádřily k návrhu na prohlášení
konkurzu, když podle názoru úpadce nebyla společnost předlužena. Žalobci jsou
pak vlastníky podílu na základním kapitálu a žalují z titulu vzniklé škody tím,
že jejich podíl na společnosti, tedy výše tohoto podílu klesla, když mají za
to, že byly splněny podmínky pro to, aby byla povolena ochranná lhůta. Žalovaná
se žalobou nesouhlasila a vznesla námitku promlčení uplatněného nároku. Soud
prvního stupně postupoval podle ustanovení § 115a o.s.ř. a k projednání věci
nenařizoval ústní jednání, když rozhodoval na základě listinných důkazů, a to
konkrétně na základě žaloby a žalobního tvrzení, kde žalobci uplatňují náhradu
škody, jejíž vznik škody spatřují v tom, že se nemohli vyjádřit v zákonem
stanovené lhůtě k návrhu na prohlášení konkurzu. Tím jim tedy vznikla hmotná
škoda. Vzal za prokázané, že ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem,
sp.zn. 45 K 69/2001 byl dne 11. 12. 2001 podán návrh na prohlášení konkurzu a
konkurz byl prohlášen usnesením ze dne 1. 2. 2002. Pokud žalobci od tohoto data
odvíjí vznik škody, pak postupem podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným
úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o
notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon č. 82/1998 Sb.“) je jejich nárok promlčen. Tříletá promlčecí doba
běží ode dne, kdy se poškození dozvěděli o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Žalobci odvíjejí vznik škody od doby prohlášení konkurzu. Žaloba byla podána
dne 6. 5. 2008 a u žalované uplatnili žalobci nárok dne 14. 11. 2007 s tím, že
po dobu 6 měsíců promlčecí doba neběží podle § 35 zákona č. 82/1998 Sb. Dospěl
k závěru, že promlčecí doba tedy uplynula dne 12. 12. 2004.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22.
10. 2009, č. j. 22 Co 190/2009-44, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech řízení. Ztotožnil se s jeho právním posouzením v tom, že
nárok je promlčen. Podle odvolacího soudu žaloba je podána z titulu náhrady
škody způsobené nesprávným úředním postupem, který je spatřován v tom, že
konkurz byl prohlášen dne 1. 2. 2002, tedy dříve, než uplynula patnáctidenní
lhůta od doručení usnesení ze dne 7. 1. 2002, k němuž došlo dne 18. 1. 2002,
takže konkurz mohl být prohlášen nejdříve dne 5. 2. 2002. Dne 4.2.2002, tedy v
rámci zákonem stanovené lhůty, podaly Krušnohorské strojírny, a.s., vyjádření k
návrhu na prohlášení konkurzu s návrhem na jeho zamítnutí s odůvodněním, že u
nich nastal stav přechodné insolvence, a že nebyly v předmětné době předluženy
s tím, že nešlo o dlouhodobou neschopnost plnit své závazky. Nedodržením
zákonné patnáctidenní lhůty, a tedy svým nesprávným úředním postupem vzal soud
Krušnohorským strojírnám, a.s., možnost, aby se mohly k návrhu na prohlášení
konkurzu relevantně vyjádřit, případně, aby mohly podat návrh na povolení
ochranné lhůty. Vznikla tak hmotná škoda, když nemohly v důsledku nesprávného
úředního postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem uplatnit svá práva, tedy
právo vyjádřit se v zákonem stanovené lhůtě k návrhu na prohlášení konkurzu na
majetek Krušnohorských strojíren, a.s. a podat návrh na povolení ochranné doby,
pro jejíž povolení byly podle žalobců podmínky. Zaujal názor, že výše škody
vychází z podílu na vlastním kapitálu z účetní uzávěrky ke dni 30.11.2001,
která byla posledním účetním dokladem neovlivněným zločinným spolčením kolem
soudce JUDr. B. Dovodil, že žalobci věděli o vzniku škody i o tom, kdo za ni
odpovídá ke dni prohlášení konkurzu, t.j. 1. 2. 2002, takže k promlčení nároku
podle § 32 odst. 1 věta první zákona č. 82/1998 Sb. došlo dnem 1. 2. 2005 a
nikoli již 12. 12. 2004, jak nesprávně uvedl soud prvního stupně. To však
nemění nic na tom, že byl-li tento nárok uplatněn až dne 15. 11. 2007, stalo se
tak poté, kdy již byl promlčen. Podle odvolacího soudu na základě toho, jak je
nárok koncipován, nemohou obstát poukazy na věc zločinného spolčení kolem
soudce JUDr. B. a teprve od výslechu Ing. J. v této kauze odvíjet počátek běhu
promlčecí doby, když ten byl dán pevně uvedenými daty a důvody. Zaujal názor,
že nemůže obstát ani námitka nesvobody vůle a v jejím důsledku pozdní uplatnění
nároku, když se jedná o uplatnění nároku proti státu u jeho orgánu, kterým je
Česká republika, tedy ve smyslu článku 1 její Ústavy svrchovaný, jednotný a
demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana
s tím, že úvahy o případných sankcích pro dřívější uplatnění nároku zůstávají
pouze v hypotetické rovině.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci v celém rozsahu včas
dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam. Uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítali velmi stručné odůvodnění napadeného
rozsudku s tím, že jej činí nepřezkoumatelný. Tvrdili, že žalobu na náhradu
škody způsobené nesprávným úředním postupem státu podali v rámci tříleté
promlčecí doby stanovené v § 32 odst. 1 ve spojení s § 35 zákona č. 82/1998 Sb. V dovolání zdůrazňovali, že je z právního hlediska zcela nesprávné, aby počátek
běhu subjektivní promlčecí doby byl počítán ode dne 1. 2. 2002, tedy ode dne
prohlášení konkurzu na majetek Krušnohorské strojírny a.s. Namítali, že v tento
časový okamžik neměli a ani nemohli mít žádnou informaci o nezákonných
praktikách v rámci předběžného konkurzního řízení a nemohli vědět, jaký
důsledek bude mít skutečnost, že soud opomenul zákonem stanovenou lhůtu k
vyjádření se k návrhu na prohlášení konkurzu. Podle dovolatelů od okamžiku
zjištění škody a toho, kdo za ni odpovídá, je nutno zásadně odlišovat časový
okamžik, z něhož žalobci vycházejí při výpočtu vzniklé škody s tím, že žalobci
vycházejí z účetní závěrky vypracované ke dni 30. 11. 2001, která byla
posledním účetním dokladem neovlivněným zločinným spolčením kolem soudce JUDr. B. Tento časový okamžik však nelze spojovat s počátkem běhu promlčecí doby. Konstatovali, že žalobci v den prohlášení konkurzu na majetek společnosti
nevěděli, že jim postupem soudu vzniká škoda. Tvrdili, že počátek běhu
promlčecí doby lze stanovit nejdříve na den 8. 2. 2005 a podle ustanovení § 35
zákona č. 82/1998 Sb. v daném případě promlčecí doba neběžela ode dne 15. 11. 2007, svůj žalobní návrh tedy podali v rámci zákonné promlčecí doby. Vytýkali
soudům obou stupně, že nezdůvodnily, z jakého důvodu nelze počítat běh
subjektivní promlčecí doby ode dne 8. 2. 2005. V dovolání poukazovali na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Odo 477/2001 s tím, že pro počátek
běhu dvouleté subjektivní lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody je
rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (nikoli jen o protiprávním
úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Rovněž odkazovali na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 61/2003 s tím, že o tom, kdo za škodu
odpovídá se poškozený dozví tehdy, jestliže získá vědomost o takových
skutkových okolnostech, které mohou zakládat důvod pro závěr o odpovědnosti
konkrétního subjektu. V dovolání zdůrazňovali, že případnou nečinnost žalobců v
situaci, kdy nekonali svobodně, nelze hodnotit jako jednání, kterým by bylo
možno vyvolat následky promlčení. V okamžiku, kdy bylo zřejmé, že bylo zahájeno
trestní stíhání proti Mgr. T., JUDr. B. a spol., bylo možno činit kroky ke
zjištění výše škody, učinili žalobci bez zbytečného odkladu vše proto, aby své
oprávněné nároky u soudu uplatnili, i přesto jsou toho názoru, že svůj nárok
uplatnili u soudu v rámci subjektivní promlčecí doby.
Podle dovolatelů soudy se
argumentací ohledně nátlaku, tísně a nesvobodě žalobců nezabývaly a neprováděly
žádné dokazování, proto soud demokratického a právního státu se nemůže s tímto
vypořádat pouze odkazem na jediný článek Ústavy. Navrhli proto zrušení
rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009
(srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§
241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
(již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl
odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru o promlčení práva
na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle ustanovení § 32
odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod dovolatel
uplatňuje (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může jít tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody podle tohoto
zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o
tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody
zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího
rozhodnutí. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se nárok promlčí nejpozději za
deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné
rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Zákon č. 82/1998 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisu
speciálního k obecnému. Obecnou úpravu je možnou použít tam, ke speciální
předpis její aplikaci nevylučuje, buď výslovným zákazem anebo tím, že nestanoví
něco jiného. Jak z výše citovaných ustanovení vyplývá, zákon č. 82/1998 Sb.
obsahuje zvláštní úpravu promlčení práva na náhradu škody způsobené při výkonu
veřejné moci, týkající se zejména počátku a délky lhůt, a proto použití
ustanovení § 106 odst. 1 a 2 o.z. vylučuje. V ustanovení § 32 odst. 1 je
samostatně upravena délka a počátek běhu promlčecí doby, v níž musí být
uplatněny nároky na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem i
nezákonným rozhodnutím (vyjma práva na náhradu škody způsobené rozhodnutí o
vazbě, trestu či ochranném opatření, jehož promlčení má samostatnou povahu;
srov. § 33 zákona). Počátek běhu této promlčecí doby (jež je proto promlčecí
dobou subjektivní) se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o škodě dověděl,
tedy kdy prokazatelně získal vědomost o tom, že vznikla. Nejde přitom o
vědomost o škodné události (o nesprávném úředním postupu), která škodu
vyvolala, nýbrž o vědomost o vzniku majetkové újmy na straně poškozeného (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001,
uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1168, sv. 16).
V ustanovení § 32 odst. 1 a 2 zákona jde pak o kombinaci doby subjektivní a
objektivní, která ovšem platí pouze pro případy odpovědnosti za škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím (jak plyne z dikce ust. § 32 odst. 2, které
počátek běhu objektivní promlčecí doby váže pouze na okamžiku doručení /
oznámení/ rozhodnutí, jímž bylo nezákonné rozhodnutí zrušeno). U nároku na
náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem se tedy uplatní pouze
jediná, a to subjektivní promlčecí doba podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č.
82/1998 Sb., která počíná běžet okamžikem, kdy se poškozený o vzniku škody
dozvěděl, tedy když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody
a orientačně (přibližně) i její rozsah (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004).
V souvislosti s námitkami dovolatelů je však zároveň vhodné odkázat na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2758/2004, v němž
byla dovolacím soudem řešena otázka potřebné míry znalosti poškozeného o výši
mu způsobené škody. Bylo zde konstatováno, že aby poškozený mohl svůj nárok
uplatnit u soudu, není nutno, aby znal výši škody přesně. Postačuje, nabyl-li
vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v
přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění v soudním řízení.
Pro úplnost je vhodné dodat, že podle obsahu spisu (vyjádření žalované na č. l.
14) je patrno, že v dané věci byla splněna od počátku řízení podmínka
předběžného projednání nároku žalobců. Žalovaná vyloučila možnost smírného
řešení sporu, v rámci mimosoudního jednání nedošlo ani k částečné dohodě a
žalovaná od počátku setrvala na zamítnutí žaloby.
Pokud jde o dovolání žalobců do výroku o náhradě nákladů řízení,
dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu
na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov.
usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a
publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z výše uvedených důvodů proto dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobců pro nedostatek zásadního
právního významu jím napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako
nepřípustné, neboť k právní otázce formulované dovolateli bylo již judikováno
Nejvyšším soudem, aniž by vznikla interní kontradikce či judikatorní přesah
(viz citovaný rozsudek R 20/2011, § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 3 a § 243c odst. 1
o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť
žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalované v tomto řízení žádné
prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2011
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu