28 Cdo 1514/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně O. H., D.,
zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova
8a, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1,
Letenská 15, o zaplacení 5.170.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 30 C 251/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 11. září 2012, č. j. 30 Co 225/2012-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
ze dne 28. 5. 2008 a ministra financí ze dne 27. 6. 2008, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Předmětné plnění žalobkyně nárokovala jako odškodnění za
nemovitý majetek, který zanechala babička žalobkyně na území Zakarpatské
Ukrajiny. V roce 2008 vydalo Ministerstvo financí na žádost žalobkyně
rozhodnutí, kterým náhradu žalobkyni nepřiznalo s poukazem na fakt, že
nesplňuje podmínky stanovené zákonem č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků
a závazků souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou
sovětskou socialistickou republikou (dále jen „zákon č. 42/1958 Sb.“) a § 3
vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle
zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny (dále jen „vyhláška
č. 159/1959 Ú. l.“). Toto rozhodnutí napadla žalobkyně žalobou dle § 244 a
násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
soud prvního stupně však shodně s Ministerstvem financí dovodil, že babička
žalobkyně nehospodařila v době podání své žádosti o náhradu za majetek
zanechaný na Zakarpatské Ukrajině jako člen jednotného zemědělského družstva
ani jako samostatný malý nebo střední zemědělec. Nesplňovala tedy podmínku § 3
písm. b) vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. a nepřiznání náhrady bylo v souladu s
právními předpisy. Soud prvního stupně dále vyslovil názor, že ze Smlouvy mezi
Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o
Zakarpatské Ukrajině ze dne 29. 6. 1945, publikované pod č. 186/1946 Sb. (dále
jen „Smlouva mezi ČSR a SSSR“), nevyplývá přímo právo jednotlivce na odškodnění
za zanechaný majetek a takový nárok lze dovodit pouze z vnitrostátní úpravy.
Soud prvního stupně k námitce žalované rovněž uvedl, že žalobkyně uplatnila
nárok po uplynutí promlčecí doby.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2012, č. j. 30 Co 225/2012-145,
rozsudek soudu prvního stupně napadený odvoláním žalobkyně potvrdil (výrok I.)
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud
konstatoval, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav a zároveň
věc zcela správně posoudil po stránce právní. Ze Smlouvy mezi ČSR a SSSR nelze
dovodit přímý nárok žalobkyně na odškodnění za zanechaný majetek; totéž platí i
pro vládní nařízení č. 61/1945 Sb., o přípravě opce podle smlouvy mezi
Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o
Zakarpatské Ukrajině ze dne 29. června 1945 (dále jen „nařízení č. 61/1945
Sb.“), na nějž poukazovala žalovaná. Se zřetelem k judikatuře Nejvyššího a
Ústavního soudu odmítl odvolací soud námitky žalobkyně týkající se
neaplikovatelnosti vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. pro rozpor s ústavním pořádkem.
Soudu prvního stupně dal odvolací soud za pravdu i v tom, že soudním výkladem
této vyhlášky nelze přebírat úlohu normotvorby a konstruovat nárok osoby, jež
podle textu právního předpisu podmínky odškodnění zjevně nesplňovala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovozuje z tvrzení, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, jelikož nejasným výkladem
stávající právní úpravy je dotčeno několik desítek osob, jejichž právní
předchůdci zanechali nemovitosti na území Podkarpatské Rusi. Coby dovolací
důvod uvádí dovolatelka nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř. a zároveň vadu řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Z hlediska nesprávného právního posouzení vytýká soudům obou stupňů chybné
závěry o nemožnosti přímé aplikace Smlouvy mezi ČSR a SSSR, jakož i o tom, že
vymahatelný nárok na odškodnění nelze dovodit z § 8 nařízení č. 61/1945 Sb.
Soudy nadto dle dovolatelky aplikovaly ustanovení zákona č. 42/1958 Sb. a
vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. způsobem, který odpovídá době vzniku těchto
předpisů, nikoli však ústavně konformně, tj. ve světle současných zásad a
konstitutivních hodnot materiálního právního státu. Postup soudů nelze
považovat za ústavně konformní, jestliže nezohlednily diskriminační povahu
vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., která rozlišuje mezi vlastnictvím osobním a
soukromým a je v rozporu s čl. 1, čl. 3, čl. 4 odst. 3 a čl. 11 Listiny, jakož
i dovolatelkou označenými ustanoveními Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod. Dle názoru dovolatelky soudy rovněž nedbaly čl. 95 odst. 1
Ústavy České republiky, poněvadž pokud dospěly k závěru o diskriminační povaze
§ 3 písm. b) vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., neměly toto ustanovení vůbec aplikovat.
Vadu řízení před soudy obou stupňů dovolatelka spatřuje v tom, že soudy
nedostatečně odůvodnily své závěry o promlčení práva žalobkyně, čímž zatížily
svá rozhodnutí nepřezkoumatelností. Dle dovolatelky nemohlo dojít k promlčení
jejího práva, jelikož její babička podala přihlášku k soupisu zanechaného
majetku již v roce 1959, avšak Ministerstvo financí o odškodnění rozhodlo
teprve v roce 2008, přičemž do té doby bylo nutno správní řízení považovat za
neskončené, a promlčecí lhůta tudíž nemohla běžet. Námitku promlčení vznesenou
žalovanou nadto pokládá dovolatelka za rozpornou s dobrými mravy.
Konečně dovolatelka zdůrazňuje, že je nutno zohlednit judikaturu Evropského
soudu pro lidská práva týkající se obdobných nároků na náhradu za zanechaný
majetek.
Z těchto důvodů žalobkyně navrhla Nejvyššímu soudu, aby rozsudek odvolacího
soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro
Prahu 1 k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, jelikož
již v minulosti obdobné věci řešil, a napadené rozhodnutí, které závěrům
judikatury dovolacího soudu odpovídá, tedy nemá po právní stránce zásadní
význam. Ve vyjádření dále obsáhle cituje rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního
soudu, z nichž dovozuje nepřiléhavost argumentace žalobkyně uplatněné v
dovolání. Žalovaná rovněž uvádí, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního
stupně ohledně promlčení práva žalobkyně, a polemizuje s názorem dovolatelky na
trvání správního řízení o uplatněném nároku až do vydání rozhodnutí
Ministerstvem financí v roce 2008. Konečně žalovaná vyzdvihuje podstatnou
odlišnost případů rozhodovaných Evropským soudem pro lidská práva, na něž
dovolatelka odkazuje, od předmětné věci. Závěrem opětovně navrhuje dovolání
žalobkyně odmítnout, eventuálně zamítnout.
V řízení bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném do 1. 1. 2013, které
je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští.
S ohledem na skutečnost, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnutí soudu prvního
stupně potvrzeno, a to nikoli poté, co by předchozí rozhodnutí soudu prvního
stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.), připadá
v úvahu toliko přípustnost dovolání na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání by tudíž dovolací soud musel dospět k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Dle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V předmětné věci nelze konstatovat, že by dovolatelkou předestřená argumentace
byla způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu citovaného ustanovení založit.
V první řadě nemá dovolací soud za to, že by existovala jakákoli nejasnost
ohledně přímé aplikovatelnosti Smlouvy mezi ČSR a SSSR. Judikatura Nejvyššího
soudu i Ústavního soudu je naopak ustálena v názoru, že tato smlouva nezakládá
přímý nárok na odškodnění, nýbrž ponechává státu volnost při určení, v jakém
rozsahu má být náhrada za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině poskytnuta
(viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo
2843/2013, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 3241/10,
bod 35, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS
2206/12). Napadené rozhodnutí je s těmito tezemi v plném souladu.
Nejvyšší soud se dále neztotožňuje s dovolatelkou v názoru na možnost nárokovat
odškodnění za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině na základě § 8, věty
třetí, nařízení č. 61/1945 Sb. Jakkoli se v tomto předpisu hovoří o odškodnění
osob optujících pro československé občanství za zanechaný nemovitý majetek,
nelze dovozovat, že by se přímo na jeho základě bylo možno odškodnění domáhat.
Jak správně uvádí odvolací soud, dané ustanovení nařízení č. 61/1945 Sb. úmysl
poskytnout náhradu za nemovitý majetek toliko deklaruje, avšak konkrétní
zakotvení rozsahu a podmínek takové náhrady bylo ponecháno jiným předpisům,
podle nichž lze tento nárok teprve uplatnit. Dosavadní praxe, např. nález
Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11, bod 15, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2843/2013, proto nařízení
č. 61/1945 Sb. neřadí mezi předpisy o odškodňování osob, které zanechaly
majetek na území Zakarpatské Ukrajiny.
Ani zevrubná argumentace dovolatelky, směřující k neaplikovatelnosti některých
ustanovení vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. pro rozpor s Ústavou, Listinou základních
práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, nezakládá
žádnou otázku, jež by v dřívější judikatuře dovolacího soudu nebyla řešena. Lze
odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo
1377/2011, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS
3241/10, podle nichž je věcí státu, jaké podmínky pro restituce stanoví,
přičemž soudy mohou rozhodovat pouze v rámci takto stanovených pravidel.
Nepřichází proto v úvahu, aby soudy interpretovaly § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.
l. v rozporu s jeho jasným zněním, a konstruovaly tak nárok na odškodnění za
majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině, který nemá oporu v žádném z
restitučních předpisů.
K odkazu dovolatelky na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, jež
pokládá za relevantní, musí dovolací soud podotknout, že Evropský soud pro
lidská práva se českou úpravou zmírňování majetkových křivd způsobených v
souvislosti s postoupením Zakarpatské Ukrajiny Svazu sovětských socialistických
republik zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 15. 1. 2013, ve věci F. proti České
republice (číslo stížnosti 73093/11). Dospěl přitom k závěru, že český stát
nikdy nezaložil legitimní očekávání náhrady majetku zanechaného na území
Zakarpatské Ukrajiny, které by bylo chráněno dle čl. 1 Dodatkového protokolu č.
1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nejvyšší soud konečně nepovažuje za nutné vyjadřovat se k otázce promlčení,
poněvadž nelze-li z použitelných předpisů dovodit nárok dovolatelky na
odškodnění, je bezpředmětné pojednávat o režimu promlčení tohoto nároku
(podobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo
1377/2011).
S ohledem na uvedené závěry tedy nebylo možné považovat rozhodnutí odvolacího
soudu za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., pročež Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5, věty
první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. l a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobkyně bylo
odmítnuto a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. září 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu