28 Cdo 2843/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve
věci žalobců: a) B. Č., M., a b) V. Č., P., obou zastoupených JUDr. Kristinou
Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, za účasti České republiky
– Ministerstva vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o poskytnutí
náhrady za nemovitý majetek zanechaný na území Podkarpatské Rusi, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 74/2012, o dovolání žalobců proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2013, č. j. 24 Co
240/2012-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 20. června 2012, č. j. 7 C 74/2012-31, jímž byla
zamítnuta žaloba, kterou se každý z žalobců domáhá vůči státu poskytnutí
peněžité náhrady v částce 1.575.220,- Kč za majetek zanechaný jejich předchůdci
na území Podkarpatské Rusi; v tomto smyslu žalobci požadují (v řízení podle
části páté občanského soudního řádu), aby byla nahrazena rozhodnutí
Ministerstva vnitra – odboru správy majetku ze dne 22. srpna 2011, č. j.
MV-84202-5/OSM-2011 a ministra vnitra ze dne 11. listopadu 2011, č. j.
MV-98376-4/VS-2011.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci coby vnuci původních
oprávněných osob, A. Č. (zemř. r. 1961) a A. Č. (zemř. r. 1952), kteří v
rozhodné zanechali majetek na území Podkarpatské Rusi, nejsou oprávněnými
osobami k poskytnutí náhrady podle zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují
majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, kteří zanechali
na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu
sovětských socialistických republik, ve znění zákona č. 121/2012 Sb. (dále jen
„zákon č. 212/2009 Sb.“). Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně,
poukázal na ustanovení § 3 odst. 3 cit. zákona, dle něhož v případě úmrtí
původní oprávněné osoby jsou oprávněnými osobami – při splnění dalších zákonem
stanovených podmínek – toliko její manžel a děti. Též s odkazem na důvody
uvedené v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3241/10 neshledal cit.
ustanovení zákona č. 212/2009 Sb. v rozporu s ústavním pořádkem a nevyhověl
tudíž ani návrhu žalobců na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu
podle § 109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Pokládají je
za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. uváděje, že „napadené rozhodnutí
závisí na posouzení právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena a (současně) má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Co do
důvodů mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Rekapitulují okolnosti týkající se ztráty majetku vlastněného
jejich předchůdci, prarodiči A. a A. Č., jakož i postup při uplatňování náhrad
za tento majetek, jejich předchůdci nuceně zanechaný na území Podkarpatské
Rusi. Výklad ustanovení § 3 odst. 2 a 3 zákona č. 212/2009 Sb. o okruhu
oprávněných osob, na němž odvolací soud zakládá své rozhodnutí, pokládají za
nepřípustně zužující. Dovozují, že jde o výklad odporující mezinárodní smlouvě
(smlouva mezi ČSR a SSSR o Zakarpatské Ukrajině, publikovaná pod č. 186/1946
Sb.), kterou byla přislíbena občanům ČSR adekvátní náhrada za zanechaný
majetek. Tuto smlouvu – dle názoru žalobců – později vydané předpisy, včetně
zákona č. 212/2009 Sb. toliko provádějí a nejde tudíž o předpisy restituční ve
vztahu k újmě způsobené zanecháním majetku na daném území. Křivdu pociťují
oprávněné osoby i jejich potomci v tom, že jim dosud nebyla za majetek
poskytnuta náhrada, jak stanoví označená mezistátní smlouva, jež má podle
názoru žalobců aplikační přednost před vnitrostátní úpravou. Žalobci setrvávají
na své argumentaci, že ustanovení § 3 odst. 3 a § 7 odst. 5 zákona č. zákona č. 212/2009 Sb. je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky; odvolacímu soudu
vytýkají, že rezignoval na postup podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdí,
že ústavností označených ustanovení se Ústavní soud dosud nezabýval a odkaz
odvolacího soudu na nález sp. zn. II. ÚS 3241/10 pokládají za nepřípadný. Závěrem žalobci poukazují na to, že ani dříve vydané předpisy (nařízení vlády
č. 8/1947 Sb., zákon č. 42/1958 Sb. a vyhl. č. 159/1959 Sb.) nevylučují
poskytnutí náhrady dědicům původní oprávněné osoby. Uzavírají, že v tomto
smyslu je třeba interpretovat i zákon č. 212/2009 Sb., jenž – dle jejich názoru
– na předchozí úpravu do jisté míry navazuje. Navrhli, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek změnil a podané žalobě vyhověl, eventuelně aby rozsudky soudů
obou stupňů zrušil. Česká republika – Ministerstvo vnitra coby účastnice řízení pokládá
rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v řízení o dovolání
postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném
od 1. 1. 2013, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl
vydán po 31. 12. 2012 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012, kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony). Dovolání není přípustné.
Dovolateteli označené právní otázky, na nichž závisí napadený rozsudek,
vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu,
od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované (k hlediskům
přípustnosti dovolaní srov. § 237 o. s. ř.). K povaze mezistátní smlouvy mezi ČSR a SSSR o Zakarpatské Ukrajině
(publikované pod č. 186/1946 Sb.) ve vztahu k později vydaným předpisům se
Nejvyšší soud vyslovil již v rozsudku ze dne 14. září 2009, sp. zn. 28 Cdo
2162/2009 Sb. (spolu s ostatními rozhodnutím veřejnosti dostupném na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), uzavíraje, že „ze
Smlouvy nevyplývá její přímá vnitrostátní aplikovatelnost, ale jen požadavek na
transformaci v ní stanovených pravidel do vnitrostátního práva. Smlouva
ponechává smluvním stranám relativní volnost v určení, v jakém rozsahu se
odškodnění provede. Nejde tu o obecnou povinnost státu restituovat majetek,
který byl ve vlastnictví oprávněných osob před tím, než byla povinnost
vyjádřena v mezinárodní smlouvě. Náhrady lze proto dosáhnout toliko za
podmínek, které stanoví vnitrostátní právní úprava“. K tomuto závěru se
Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo
1677/2010, dodávaje, že právo na náhradu za nemovitosti zanechané na
Podkarpatské Rusi, jež nespadaly do okruhu nemovitostí charakterizovaných dříve
vydanými předpisy (zákon č. 42/1958 Sb., vyhláška č. 159/1959 Sb.), může
žadateli vzniknout jedině při splnění dalších podmínek stanovených zákonem č. 212/2009 Sb. jakožto předpisem restitučním. (Ústavní stížnost podanou proti
tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze
dne 26. května 2011, sp. zn. II. ÚS 3241/10). K citovanému závěru se Nejvyšší
soud znovu přihlásil i v rozsudku ze dne 4. dubna 2012, sp. zn. 28 Cdo
1377/2011. Je přitom evidentní (a tuto skutečnost dovolání ani nezpochybňuje), že
do okruhu oprávněných osob, vymezeného ustanovením § 3 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb., žalobci coby vnuci původních oprávněných osob nepatří. Že jde o
předpis svým charakterem restituční, plyne též důvodů usnesení Ústavního soudu
ze dne 26. května 2011, sp. zn. II. ÚS 3241/10 (srov. bod 30 odůvodnění); v něm
se Ústavní soud – jde-li o povahu těchto předpisů – znovu přihlásil ke své
předchozí judikatuře (např. k usnesení sp. zn. I. ÚS 479/99), totiž že „je věcí
státu, jakým způsobem a jaké podmínky restituce stanoví (z hlediska osobního,
věcného a časovaného), přičemž soudy mohou rozhodovat pouze v rámci takto
stanovených podmínek, nemohou nahrazovat vůli zákonodárce a stanovovat další
náhrady, případně rozšiřovat okruh oprávněných osob, které nejsou ve
speciálních předpisech uvedeny“ (srov. bod 36 odůvodnění cit. rozhodnutí
Ústavního soudu). Tyto závěry – pro které ani II. senát Ústavního soud
neshledal důvody pro předložení věci plénu Ústavního soudu k posouzení
ústavnosti dotčených ustanovení zákona č. 212/2009 Sb. (mezi nimi stěžovatel
citoval i ustanovení § 3 odst. 2 a 3 zákona – srov. bod 7 písm. c/ odůvodnění
usnesení Ústavního soudu) – dovolatelé evidentně přehlížejí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst.
3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146
odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, jež by jinak na náhradu nákladů
tohoto řízení měla zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. února 2014
Mgr. Petr
Kraus
předseda senátu