I. Dovolání, pokud směřuje proti výroku, v němž bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení, se odmítá.
II. Jinak se dovolání zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího
řízení částku ve výši 12.360,- Kč k rukám Mgr. Antonína Hulvy, advokáta, a to
do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
výroku I. téhož rozsudku, a rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného odvolací soud svým rozsudkem uvedeným v záhlaví změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je
vlastnicí týchž pozemků, zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního
stupně na souzený případ nesprávně aplikoval § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.”), a tím i nesprávně
posoudil otázku naléhavého právního zájmu. V řízení bylo prokázáno, že pozemky,
jež jsou předmětem řízení, vlastnila původně církev. V roce 1949 byly vydány
sporné výměry o výkupu předmětných parcel a vynětí některých z nich z výkupu. V
současné době jsou pak pozemky zapsány v katastru nemovitostí jako zahrada a
způsob ochrany – zemědělský půdní fond. Odvolací soud považoval předmětný spor
za restituční, neboť „je zde snaha dosáhnout na základě žaloby o určení
vlastnictví vrácení majetku, který přešel na stát v rozhodné době mezi 25.
únorem 1948 a 31. prosincem 1989, ať už na základě listiny o výkupu či bez
právního důvodu, tedy za podmínek předvídaných zákonem č. 229/1991 Sb.“ K tomu
však nemohou sloužit žaloby na určení vlastnického práva. Na takovém určení
nemůže být naléhavý právní zájem. Zákon č. 229/1991 Sb. předpokládá, že
zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob,
bude řešen samostatným zákonem a do doby vydání tohoto zákona je chráněn. Na
tento majetek je tedy třeba vztahovat režim restitučních zákonů, a tudíž zde
není prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého
právního zájmu.
Tento rozsudek napadla v celém jeho rozsahu žalobkyně dovoláním. Jeho
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Důvodnost
dovolání podle žalobkyně spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. V řízení bylo prokázáno, že předmětné
pozemky byly z výkupu provedeného v roce 1949 vyloučeny. Nejistota právního
postavení žalobkyně a i žalovaného vyplývá z duplicitního zápisu vlastnického
práva v katastru nemovitostí, a na požadovaném určení je tak dán naléhavý
právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. Jestliže by na stát měla přejít
věc bez právního důvodu, tj. bez jakéhokoliv nabývacího titulu, pak ve
skutečnosti na stát nemohlo přejít vlastnické právo, ale mohl se stát pouze
zcela zřejmě neoprávněným držitelem takové věci. Stát v tomto konkrétním
případě převzal do své neoprávněné držby předmětné nemovitosti bez jakéhokoliv
právního důvodu v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Dovolatelka v
další části dovolání zpochybňuje též správnost výroku rozsudku odvolacího soudu
o náhradě nákladů řízení. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení. Podáním ze
dne 14. 8. 2009 žalobkyně doplnila své dovolání, v němž argumentuje změnou v
postoji Ústavního soudu k církevním restitucím, prezentovanou v nálezu sp. zn.
I. ÚS 663/06.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání považuje za zjevně
bezdůvodné. Jedná se o spor restituční a na podané žalobě o určení vlastnického
práva nemůže být dán naléhavý právní zájem. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud
dovolání žalobkyně odmítl nebo zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné, neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího
soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237
odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolání však není důvodné.
Důvodem, pro nějž byla žaloba dovolatelky zamítnuta a rozhodnutí soudu prvního
stupně soudem odvolacím změněno, byla v prvé řadě absence naléhavého právního
zájmu na požadovaném určení vlastnického práva.
Problematiky splnění podmínky naléhavého právního zájmu, a tudíž důvodné
uplatnitelnosti obecných institutů ochrany vlastnického práva v souvislostech
se snahou o obnovu vlastnického práva subjektům, které byly svého vlastnického
práva zbaveny za okolností, které jsou jinak obvykle za vymezených podmínek
zohledněny v tzv. restitučních zákonech, se Nejvyšší soud již mnohokráte dotkl
a opakovaně ji podroboval právnímu rozboru (zejména v rozsudku velkého senátu
ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001; všechna uvedená rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách
www.nsoud.cz).
Ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005, se Nejvyšší soud
např. přihlásil i v těchto souvislostech ke standardnímu výkladu, dle nějž
naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení
bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní
postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má tak povahu preventivní, jejímž
účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než
dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde
právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba
o splnění povinnosti podle § 80 písm. b) o. s. ř.; prevence již pozbývá smyslu
a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva,
pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít
nemůže.
V rozsudku ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3318/2006, pak Nejvyšší soud
konstatoval, že „určovací žalobou se nelze úspěšně domáhat ochrany vlastnického
práva, které bylo již před desítkami let fakticky odňato původním vlastníkům
státní mocí. Stát musí napravovat své protiústavní a protiprávní akty
legislativním prostředkem procesu nápravy – restitucemi.
Ještě hlouběji a v širších souvislostech se otázkou existence či neexistence
naléhavého právního zájmu ve sporech dotýkajících se tzv. restitučního
zákonodárství opakovaně zabýval i Ústavní soud ČR, jenž ve stanovisku pléna,
sp. zn. Pl. ÚS st. 21/2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., Sdělení Ústavního
soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 (všechna
zde uvedená rozhodnutí a stanoviska Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná i
na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz) ve věci
žaloby o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle
restitučních předpisů, formuloval závěr, dle nějž tvrzením vlastnického práva,
zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence
legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce
žaloby podle § 80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního
zájmu na jejím podání a žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet
smysl a účel restitučního zákonodárství. S odkazem na nález ze dne 8. 3. 1995
sp. zn. Pl. ÚS 14/94, publikovaný pod č. 55/1995 Sb. se připomíná: "...to, co
přichází z minulosti, musí sice i tváří v tvář přítomnosti hodnotově obstát,
toto hodnocení minulého nemůže však být soudem přítomnosti nad minulostí. Jinými slovy, řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti,
jenž je již poučen dalšími zkušenostmi, z těchto zkušeností čerpá a na mnohé
jevy pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem." K ochraně práva, pro niž
existovala právními předpisy vymezená procesní cesta, jíž instanční i soudní
kontrola správních rozhodnutí svou zvláštní povahou bezpochyby je, tedy nelze
využít dodatečně poté, co takový prostředek již nelze uplatnit, cestu žaloby,
jejíž účel je odlišný. V odůvodnění stanoviska se Ústavní soud přihlásil k
výkladu, dle nějž žaloba na určení práva (§ 126 občanského zákoníku ve spojení
s § 80 písm. c/ o. s. ř.) byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před
neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.:
Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti
soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 – 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.:
Občanský soudní řád – komentář. I. Díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 259) – jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo
jeho výkonu a její význam je ryze praktický – nastolení jistoty v ohrožených
právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby
nedošlo k jejímu zneužití. Požadavek, aby byl při podání žaloby dán zájem na co
nejrychlejším určení jako základní podmínku uplatnění určovací žaloby dle § 80
písm. c) o. s. ř. zkoumá i dnešní soudce. Jakmile totiž bylo právo již
porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť
jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu
vzniknout, nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit.
Ústavní soud,
ztotožňuje se při tom s obecně a již desítky let platnou premisou teorie i
praxe, vyslovil závěr, že „o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy,
jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje)
bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo
nejistým, což – řečeno jinými slovy – znamená, že buď musí jít u žalobce o
právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o
takovou jeho procesní, případně hmotně právní situaci, v níž by objektivně v
již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své
postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě.“ (nález Ústavního soudu ze dne
20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 35,
str. 261). Současná judikatura se však zároveň ustálila na názoru, že lze mít
za daný naléhavý právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem
pro zápis do katastru nemovitostí. Stále platí, že naléhavý právní zájem na
určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité,
nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění,
kterou je vlastnická žaloba. Z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v
jiné situaci vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník,
který zapsán není. Naléhavost právního zájmu na určovacím výroku je totiž dána
až tehdy, je-li ve sporu na ochranu vlastnického práva prokázáno vlastnické
právo, a odvíjí se pouze od toho, že takový výrok je podkladem pro zápis do
katastru. Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování
vlastnictví, ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí neumožňují
katastru zapsat vlastnické právo k nemovitosti na základě výroku, kterým se
meritorně řeší vlastnictví k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí. Ač
je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na
základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu
naléhavý právní zájem žalobce dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy
žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let,
nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby
na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo
žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají
být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a
zpochybněna zákonnost před téměř šedesáti lety uskutečněných veřejnoprávních
postupů; ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně
žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci (srov. v
tomto ohledu závěry ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
114/04).
Je zde na místě v těchto souvislostech připomenout Stanovisko uveřejněné pod č.
13/2006 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu
ze dne 1. 11. 2005, sp.zn. Pl. ÚS – st. 22/05, v němž se ve věci posouzení
povahy zákona č. 298/1990 Sb. Ústavní soud přihlásil k nálezu sp.zn. II. ÚS
528/02 ze dne 2. 2. 2005, když vyjádřil, že kasuistické řešení majetkových
křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám formou jednotlivých
soudních rozhodnutí v konkrétních případech by bylo natolik aktivistickým
řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní převzala
aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné. Je
pouze věcí zákonodárce, jak dořeší zmírnění majetkových křivd způsobených
církvím a církevním právnickým osobám přijetím dalšího zákona.
Vzhledem k tvrzením uplatněným v předmětném dovolání lze poukázat též na závěry
Ústavního soudu obsažené v jeho usnesení ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. IV. ÚS
158/08, tedy že ze stanoviska pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS – st.
22/05, vyplývá, že pokud stát sám nepřikročil k aktu, kterým by dobrovolně
obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v minulosti totalitním státem násilně
odňato, nelze se cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů domáhat
ochrany vlastnického práva ani proti třetím subjektům, které vlastnické právo
nabyly od státu, a dokonce ani proti státu samotnému. Výše uvedené závěry se
vztahují i na případy, kdy dle tvrzení původního vlastníka či jeho právního
nástupce vlastnické právo na stát nikdy nepřešlo.
Uvedený právní výklad byl Ústavním soudem zachován a znovu potvrzen i v
nedávném nálezu pléna ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07. To plyne při
interpretaci a contrario zejména z jeho bodu VI, odstavců 18 až 21. Byl tak
znovu většinově potvrzen převládající právní názor, „který při zdůraznění
primární povinnosti zákonodárce upravit problematiku tzv. církevních restitucí
považoval ingerenci moci soudní (ochranu individuálních nároků) před přijetím
zvláštního zákona za nepřípadný soudní aktivismus“. To s výjimkou specifických
individuálních nároků potud, pokud zákonodárce nepřijme ústavně konformní
řešení (viz bod XI./d, odstavec 108 citovaného nálezu). V tomto ohledu má
Nejvyšší soud za to, že se v daném případě o specifický nárok žalobkyně hodný
zvláštního zřetele nejedná. Jde o případ uplatnění tzv. restitučního nároku
církevní osobou, jenž by měl být pod zorným úhlem výše uvedených judikatorních
závěrů řešen v rámci pravomocí moci zákonodárné. Ústavní soud se tak v tomto
ohledu neztotožnil se svým dřívějším nálezem, sp. zn. I. ÚS 663/06, jímž
žalobkyně argumentuje.
Z uvedeného tedy vyplývá, že právní závěry o konkurenci předpisů restitučních a
předpisů obecné povahy se vztahují i na ty případy, kdy se stát v rozhodném
období ujal držby nemovitostí neoprávněně, tedy faktickou okupací. Jedná se o
typický restituční případ převzetí věci státem bez právního důvodu, jako tomu
bylo v současném sporu, což žalobkyně sama v dovolání konstatuje. Existence
duplicitního zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí na těchto
závěrech nic nemění, neboť jen z tohoto důvodu nelze naléhavý právní zájem na
požadovaném určení dovodit.
Dovolací soud považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za
nedůvodné, a proto jej podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
zamítl.
Vzhledem k tomu že rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovoláním napadeno i ve
výrocích II. a III., v nichž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího
řízení, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i v této části.
Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je
začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o.
s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska
úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §
237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť
usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání
proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a §
239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně
vyjmenovaných případů. Dovolací soud tedy v tomto rozsahu dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1
o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč
(srov. § 5 písm. b/, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve
znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006
Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve
výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č.
235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006
Sb. – čl. II), a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je
advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č.
235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 2.060,-
Kč celkem tedy ve výši 12.360,- Kč. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu
nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž žalovaného v tomto řízení
zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění
domoci v rámci jeho soudního výkonu.