28 Cdo 1557/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobkyně EDWARD TOMAS PRODUCTION, s. r. o., IČ 25638556, se sídlem Praha
10, Pod stupni 10, zastoupenou JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem v
Praze 8, Legionářů 947/2b, proti žalovanému JUDr. R. B., CSc., zastoupenému
JUDr. Karlem Brücklerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30, o
zaplacení částky 524.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Kladně pod sp. zn. 12 C 27/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 13. 1. 2010, č. j. 20 Co 404/2008-157, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Kladně domáhala zaplacení
částky 524.400,- Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne 6. 10. 2003 na žalovaného
převedla práva a povinnosti ze smlouvy o finančním leasingu a předala mu i
předmět leasingové smlouvy – osobní automobil SEAT Alhambra, a to za účelem
zajištění závazku svého jediného společníka E. T. vůči žalovanému. Po té, co E.
T. své závazky vůči žalovanému v rámci exekučního řízení splnil, požádala
žalobkyně žalovaného o zpětný převod práv z leasingové smlouvy a předání
uvedeného osobního automobilu, neboť smlouvou zajištěný závazek zanikl.
Žalovaný však žalobkyni sdělil, že vozidlo již nemá a jeho hodnotu odmítl
žalobkyni uhradit.
Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, když uvedl, že v souzené věci skutečně se
žalobkyní a společností ŠkoFIN, s. r. o. uzavřel smlouvu o převodu práv a
povinností z leasingové smlouvy, na jejímž základě převzal uvedený osobní
automobil. Odmítl však tvrzení žalobkyně, že předmětná smlouva byla uzavřena z
titulu ručení za závazky jediného společníka žalobkyně, neboť takové ujednání
smlouva neobsahovala. Žalovaný současně vznesl námitku promlčení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 5. 2008, č. j. 12 C 27/2007-79, žalobu
v plném rozsahu zamítl. Podle názoru soudu prvního stupně žalobkyně
neprokázala, že předmětná převodní smlouva byla mezi žalobkyní a žalovaným
uzavřena z důvodu zajištění závazku E. T. vůči žalovanému nebo že by došlo k
uzavření dohody o finančním vyrovnání za převedená leasingová práva k osobnímu
automobilu. Soud prvního stupně se tudíž nezabýval ani vznesenou námitkou
promlčení, neboť k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného nedošlo.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 4. 2. 2009, č. j. 20 Co
404/2008-132, rozsudek soudu prvního stupně v částce 24.400,- Kč s
příslušenstvím zrušil a řízení zastavil, neboť žalobkyně vzala částečně žalobu
zpět; v částce 500.000,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že právo žalobkyně je
promlčené dle § 107 obč. zák.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 5. 8.
2009, č. j. 28 Cdo 2152/2009-146, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že odvolací soud
nemohl ve věci bez dalšího aplikovat § 107 obč. zák., nebylo-li odvolacím
soudem postaveno na jisto, že žalobce uplatnil nárok z titulu bezdůvodného
obohacení.
Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 13. 1. 2010, č. j. 20 Co 404/2008-157,
rozsudek soudu prvního stupně co do částky 500.000,- Kč potvrdil. V odůvodnění
svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně v řízení neprokázala, že předmětná
převodní smlouva byla uzavřena za účelem zajištění závazku jejího společníka E.
T., nebo že by došlo k uzavření dohody o finančním vyrovnání za převedená
leasingová práva k osobnímu automobilu. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že
žalobkyně s E. T. jako dlužníkem uzavřela dohodu o převzetí plnění ve smyslu §
534 obč. zák., na základě které pak jako přejímatelka poskytla žalovanému
(věřiteli) plnění, čímž došlo k částečné úhradě dluhu E. T. vůči žalovanému
jako věřiteli ze smlouvy o půjčce ze dne 12. 12. 2002. Odvolací soud uzavřel,
že pokud následně E. T. žalovanému poskytl plnění odpovídající plné výši dluhu
a tedy více, než měl plnit, je aktivně legitimovaným k vymožení přeplatku právě
E. T. jako dlužník a účastník smlouvy a nikoliv žalobkyně.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jde o věc
zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spočívající v nesprávném
posouzení zjištěného skutkového stavu. Konkrétně uvedla, že:
a)
a) výklad ustanovení § 534 obč. zák. podaný odvolacím soudem není
správný, neboť vzhledem k dikci § 534 věta druhá obč. zák. je zjevné, že k
vymožení přeplatku je aktivně věcně legitimována žalobkyně jako přejímatelka a
nikoliv dlužník, který po přejímateli plnil nad rámec dluhu,
b) ačkoliv žalobkyně jako přejímatelka plnila k rukám věřitele
(žalovaného), ten nadále uplatňoval celý dluh po původním dlužníkovi; plnění
žalobkyně tedy nepovažoval za plnění dluhu dlužníka,
c) pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se
žalobkyně dozvěděla, že se na její úkor žalovaný obohatil; uvedeným dnem je
přitom den, kdy exekutor inkasoval celý dluh E. T.,
d) na jednání a chování žalovaného při přijetí práv z leasingové smlouvy
lze pohlížet jako na úmyslné bezdůvodné obohacení, které se promlčuje ve lhůtě
deseti let,
a)
e) žalobkyně nemohla namítat promlčení svého práva; za této situace
nemělo být v souladu s § 107 odst. 3 ObčZ k námitce promlčení, kterou žalovaný
v řízení uplatnil, přihlédnuto.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst.
1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním
napadené věci, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené
v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek
příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř.
ve znění zákona č. 7/2009 Sb. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li „právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.“ Dovolatelka uvádí následující otázku zásadního
právního významu, která dle jejího názoru zakládá přípustnost podaného dovolání:
Má přejímatel dle ustanovení § 534 obč. zák. právo na vrácení plnění (vydání
bezdůvodného obohacení) od věřitele, pokud dlužník sám celý svůj závazek vůči
věřiteli uhradil bez přispění přejímatele (a nezávisle na jeho vůli)?
Protože dovolatelkou vznesená otázka nebyla v dosavadní judikatuře Nejvyššího
soudu řešena, dovolací soud shledal podané dovolání přípustným ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné.
I. K otázce aktivní legitimace žalobkyně (ad a, b)
1. Podle ustanovení § 534 obč. zák. „[k]do se s dlužníkem dohodne, že
splní jeho závazek vůči jeho věřiteli, má vůči dlužníkovi povinnost poskytovat
plnění jeho věřiteli. Věřiteli z toho však přímé právo nevznikne.“ Dle § 451
odst. 2 obč. zák. je „bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním
bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů.“
2. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo
2741/2005, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R
16/2008 civ., dospěl k závěru: „[j]estliže zavázaný z dohody o převzetí plnění
podle § 534 obč. zák. nesplnil svůj závazek poskytnout za dlužníka jeho
věřiteli plnění, a dlužník proto svému věřiteli plnil sám, snížil se tím v
důsledku porušení závazku zavázaného majetkový stav dlužníka a dlužníkovi vůči
zavázanému vznikl nárok na náhradu škody podle § 420 obč. zák.“
3. Tzv. převzetí plnění dle § 534 obč. zák. se podle odborné literatury
vyznačuje existencí dvou vedle sebe stojících závazkových vztahů. Předpokladem
pro účinné převzetí plnění je v první řadě existující závazek mezi věřitelem a
dlužníkem. Smlouvou o převzetí plnění vzniká vedle uvedeného závazku nový
závazek třetí osoby (přejímatele) vůči dlužníku – přejímateli přitom vzniká v
daném ohledu povinnost zařídit, aby věřitel nepožadoval plnění po dlužníku, a
dlužník má této povinnosti přejímatele korespondující subjektivní právo (srov.
Lavický, P. in Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2.
svazek. § 488-880. Praha: Linde, 2008. s. 1543). Proto jestliže přejímatel
neposkytne plnění věřiteli dlužníka, odpovídá dlužníku za škodu podle § 420
obč. zák. a to v rozsahu plnění, které dlužník svému věřiteli plnil za
přejímatele (srov. Škárová, M. in Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. –
Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. § 460-880. 2. vydání. Praha:
C.H.Beck, 2009. s. 1590). Je tedy zřejmé, že povinnost přejímatele není vázána
na nesplnění dluhu dlužníkem, jak nepřímo dovozovala dovolatelka, ale naopak
nutnost splnění dluhu dlužníkem namísto přejímatele má za následek vznik
odpovědnosti za škodu na straně přejímatele. Rozhodující je však i chování
věřitele, neboť mu ze smlouvy o převzetí plnění žádné přímé právo vůči třetí
osobě nevzniká a proto pokud by věřitel odmítl plnění od třetí osoby přijmout,
bude třeba vždy dokázat, že třetí osoba plní na základě dohody s dlužníkem, tj.
na základě právního důvodu (viz Šveska, J. in Knapp, V. a kol. Občanské právo
hmotné. Svazek II. Praha: Codex, 1995. s. 102).
4. V souzené věci, jak vyplývá z nerozporovaných skutkových zjištění,
žalovaný plnění poskytnuté žalobkyní přijal s vědomím, že se jedná o částečné
plnění na dluh společníka žalobkyně E. T. Za této situace pak s ohledem na
předeslané dospěl dovolací soud k závěru, že plnění poskytnuté žalobkyní
nepředstavuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, neboť smlouva o
převzetí ve smyslu § 534 obč. zák. zakládá pro takové plnění platný právní
důvod. Skutečnost, že E. T. jako dlužník po částečné úhradě dluhu věřiteli
poskytl plnění v rozsahu celého původního dluhu – tedy nikoliv jen jeho
zbývající části – nelze v souzené věci zohlednit. K vymáhání přeplatku by totiž
s ohledem na § 451 obč. zák. mohl být aktivně věcně legitimován toliko dlužník,
nikoliv přejímatel plnění, což ostatně správně vyvodil i odvolací soud.
II. K námitce nesprávného posouzení promlčení (ad c, d, e)
5. Dovolací soud se pak s ohledem na výše uvedený závěr o nedostatku
aktivní věcné legitimace žalobkyně nezabýval posouzením otázky promlčení, neboť
dovolání v této části – logicky – není přípustné a tudíž ani důvodné, neboť
nemůže (byť by izolovaně pojímáno mohlo vyznít jakkoliv) ovlivnit výsledek
řízení. Současně se nejedná ani o dovolací námitky, kterými by dovolatelka
napadala právní názor, na kterém odvolací soud postavil své rozhodnutí (srov.
závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo
1637/2005).
Protože dovolací soud neshledal, že by odvolací soud věc nesprávně právně
posoudil, dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zamítl (§ 243b odst. 2
o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému
prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 1. září 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu