28 Cdo 1603/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause, v právní věci
žalobkyně M. J., zastoupené Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem v Písku,
Velké nám.119, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem
v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody 112.599,- Kč, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 25/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2008, č. j. 13 Co 37/2008-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2.11.2007, č.j. 30 C 25/2005-88,
zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku
112.599,- Kč ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č.
82/1998 Sb.“). Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalovaná, resp. její
orgán, tj. Finanční úřad v Písku postupoval nesprávně, když exekuční příkaz ze
dne 20.5.2002, č.j. 46445/02/097940 doručil přímo žalobkyni, aniž by o této
skutečnosti vyrozuměl jejího daňového zástupce, postupoval tedy v rozporu s
ustanovením § 10 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., nicméně žalobkyně neprokázala,
že by jí vznikla škoda. Vzal za prokázané, že správce daně vymohl v exekučním
řízení pouze takovou částku, kterou byla žalobkyně povinna státu uhradit. Věc
posoudil podle ustanovení § 5 zákona č. 82/1998 Sb. s tím, že žalobkyni nebyla
způsobena žádná újma v její majetkové sféře. Dospěl k závěru, že v dané věci
tedy nebyl splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
4.6.2008, č. j. 13 Co 37/2008-108, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho
právním posouzením. Podle odvolacího soudu žalobkyně se domáhala svého nároku
na zaplacení částky 112.599,- Kč z titulu odpovědnosti žalované za škodu
způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. a jako
takovou ji uplatnila dne 15.3.2004 u Ministerstva Financí ČR. Dále vyslovil, že
písemnou negativní reakci na výzvu k náhradě škody žalobkyně obdržela od
Finančního ředitelství v Českých Budějoviccích dne 7.10.2004. Zaujal názor, že
předpokladem odpovědnosti je naplnění tří základních atributů, jejichž
existenci musí prokázat subjekt, jenž tvrdí, že byl postupem státu, resp. jeho
orgánu poškozen. Těmito atributy jsou protiprávní jednání škůdce (státu, resp.
jeho orgánu), které má podobu nesprávného úředního postupu, dále vznik škody na
straně poškozeného a příčinná souvislost mezi oběma předchozími atributy.
Dospěl k závěru, že žalobkyni nevznikla a ani jí nemohla vzniknout žádná
majetková újma, neboť na základě exekučního příkazu, byť chybně doručeného,
byla stržena z jejího účtu vedeného u Komerční banky, a.s. pouze částka, která
odpovídala jejímu nedoplatku a daňovému penále, jež byla povinna na základě
pravomocného a vykonatelného rozhodnutí zaplatit. Shodně se soudem prvního
stupně uzavřel, že ačkoli došlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany
Finančního úřadu v Písku, žalovaná nenese odpovědnost za škodu, jelikož
žalobkyni žádná škoda ve smyslu újmy vyjádřitelné v peněžním ekvivalentu
nevznikla.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (výroku I.) podala žalobkyně
dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. a), b) o.s.ř s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Podle dovolatelky ve věci jde o posouzení otázky
zásadního významu, kterou spatřovala v tom, zda může být (případně za jakých
podmínek) zaplacení daňového nedoplatku považováno za škodu. Namítala, že
postup správce daně odporoval základním právním principům, zejména článku 2
odst. 3 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky. Konstatovala, že jí nebyl
řádně doručen exekuční příkaz, nebyl proto pro ni právně účinný. Dovozovala, že
při řádném doručení by nedošlo k žádnému stržení peněz z jejího účtu.
Dovolatelka považovala úbytek finančních prostředků na svém účtu za škodu.
Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), se zřetelem k době vydání
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, postupoval v řízení o dovolání podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12
zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou
(účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.) a ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného
meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát
jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2
písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v
návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí, stát nemohou.
Dovolací soud v projednávané věci vychází z názoru zaujatém ve svém rozhodnutí
ze dne 29.1.2003, č. j. 25 Cdo 586/2001. Ve shora citovaném rozhodnutí
vyslovil závěr, že za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která
nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným
ekvivalentem, t.j. penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu,
která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou
událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k
uvedení věci do předešlého stavu (stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR Cpj
87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
1971). Dovodil-li odvolací soud, že škoda žalobkyni nevznikla, neboť rozsah
jejího majetku se zmenšil pouze o částku, jejímž zaplacením dostála své zákonné
daňové povinnosti a žádná další újma jí nevznikla, posoudil tuto podmínku
vzniku odpovědnosti za škodu v souladu s ustálenou judikaturou a jeho
rozhodnutí proto nemá z tohoto hlediska zásadní právní význam. Obdobnou
problematikou se dovolací soud zabýval rovněž ve svém rozhodnutí ze dne
18.1.2007, sp.zn. 25 Cdo 295/2005. Odvolací soud se tedy správně zabýval tím,
zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky odpovědnosti státu za tvrzenou
škodu, přičemž správně uzavřel, že ačkoli došlo k nesprávnému úřednímu postupu
ze strany Finančního úřadu v Písku, žalovaná nenese odpovědnost za škodu.
Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit od závěru odvolacího soudu, že v dané
věci nebyly kumulativně splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu ve smyslu
zákona č. 82/1998 Sb., neboť žalované nevznikla žádná škoda ve smyslu újmy
vyjádřitelné v peněžním ekvivalentu.
Námitku uplatněnou dovolatelkou v dovolání, že zaplacení daňového nedoplatku je
třeba považovat za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, lze proto
považovat za nepřípadnou.
Rovněž je nutno podotknout, že je třeba odmítnout poukaz dovolatelky na ústavní
práva, zaručující jí nárok na náhradu škody. Vztah zákona č. 82/1998 Sb. k
Ústavě České republiky či k Listině základních práv a svobod je totiž soudy
jednotně vykládán tak, že povinnost státu k náhradě škody způsobené výkonem
veřejné moci nevyplývá automaticky přímo z čl. 4 a 36 Listiny, nýbrž je dána
pouze při splnění podmínek odpovědnosti stanovených zákonem č. 82/1998 Sb.,
který je zákonným předpisem, jenž na základě zmocnění čl. 36 odst. 4 Listiny
blíže upravuje podrobnosti odškodnění za škodu způsobenou výkonem veřejné moci
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo
1158/2004).
Tvrzení obsažená v dovolání žádný ze znaků přípustnosti dovolání ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. (judikatorní přesah či
kontradikce, právní otázka řešená v rozporu s hmotným právem) však nenaplnila.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení § 218
písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení,
vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 o. s. ř. ustanovení § 150 téhož právního
předpisu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. dubna 2011
JUDr. Josef Rakovský, v.
r.
předseda senátu