25 Cdo 295/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce Ing. V. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti ČR, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 320/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 25. srpna 2004, č. j. 11 Co 134/2004-158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce se proti státu domáhal náhrady škody sestávající z částky 936.643,- Kč
s příslušenstvím, která mu byla uložena k zaplacení dvěma platebními výměry
Finančního úřadu ve F. n. O., a z částky 802.750,- Kč, kterou vynaložil na
zastoupení advokátem v řízení o náhradu škody způsobené nezákonností těchto
výměrů u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 13 C 130/97. Svůj nárok
dovozuje z nesprávného úředního postupu Policie České republiky, která
odložila jeho trestní oznámení na osoby podílející se na vydání předmětných
výměrů, aniž provedla žalobcem navržené důkazy a aniž mu umožnila řádnou účast
v trestním řízení, a nevzala tak v úvahu četná pochybení finančního úřadu,
která v žalobě podrobně rozebírá; obdobně nesprávně si podle žalobce počínala i
státní zastupitelství ve F. – M., N. J. a O. V soudním řízení vedeném pod sp.
zn. 13 C 130/97 proti České republice pak žalobce neuspěl se svým nárokem na
náhradu škody a nebyly mu tak protistranou nahrazeny náklady, které vynaložil
na své zastoupení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 2. 2004, č. j. 10 C 320/2002-125,
žalobu na zaplacení 1.739.393,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že ani pravomocná rozhodnutí orgánů činných
v trestním řízení ani pravomocný rozsudek soudu ve věci vedené pod sp. zn. 13 C
130/97 nebyly pro nezákonnost zrušeny a že žalobce dosud nezaplatil částky,
které mu byly uloženy platebními výměry finančního úřadu. Soud prvního stupně
nárok žalobce posoudil podle ustanovení § 8 a 13 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona Č. n. r. č. 358/1992 Sb., o
notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále též jen „zákon“ - a dovodil,
že nebyla-li předmětná rozhodnutí zrušena, nepřichází v úvahu odpovědnost státu
za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Nedošlo ani k nesprávnému úřednímu
postupu, neboť orgány činné v trestním řízení ve všech dotčených věcech
postupovaly řádně a bez průtahů, přičemž žalobce měl možnost využít všech
opravných prostředků. Ve vztahu k částkám, které žalobce dosud neuhradil, není
navíc splněna ani podmínka vzniku škody.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 8. 2004, č. j. 11
Co 134/2004-158, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho právními závěry, k nimž doplnil, že tvrzená pochybení a
nedostatky orgánů činných v trestním řízení, vedoucí k vydání rozhodnutí o
odložení trestního stíhání, nelze považovat za nesprávný úřední postup.
Nebyla-li tato rozhodnutí pro nezákonnost zrušena, stejně jako rozsudek soudu
ve sporu o náhradu škody, nemůže soud rozhodující o nyní uplatněném nároku na
náhradu škody jejich správnost přezkoumávat a dovozovat odpovědnost státu za
škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž soudům obou
stupňů vytýká, že neprovedly všechny jím navržené důkazy a že provedené důkazy
řádně nehodnotily jednotlivě ani ve vzájemné souvislosti a nepřihlédly ke
všemu, co vyšlo v řízení najevo. Na základě podrobného popisu pochybení orgánů
činných v trestním řízení tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu není věcně
správný po právní stránce a že jím byla porušena žalobci ústavně garantovaná
práva podle čl. 90 věty první Ústavy České republiky a čl. 36 Listiny
základních práv a svobod. Požaduje, aby dovolací soud předložil Ústavnímu soudu
návrh na zrušení ustanovení § 119 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, a ustanovení § 55 odst. 2 vyhlášky č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu
státního zastupitelství, která považuje za protiústavní. Navrhuje, aby dovolací
soud poté zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrzen, aniž by mu předcházelo
zrušující rozhodnutí odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat
pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto
ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky,
zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost
dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost
dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Předně je třeba odmítnout paušální poukaz žalobce na ústavní práva, zaručující
mu nárok na náhradu škody. Vztah zákona č. 82/1998 Sb. k Ústavě České republiky
či k Listině základních práv a svobod je totiž soudy jednotně vykládán tak, že
povinnost státu k náhradě škody způsobené výkonem veřejné moci nevyplývá
automaticky přímo z čl. 4 a 36 Listiny, nýbrž je dána pouze při splnění
podmínek odpovědnosti stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., který je zákonným
předpisem, jenž na základě zmocnění čl. 36 odst. 4 Listiny blíže upravuje
podrobnosti odškodnění za škodu způsobenou výkonem veřejné moci (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004).
Odvolací soud se tedy správně zabýval tím, zda jsou splněny uvedeným zákonem
stanovené podmínky odpovědnosti státu za tvrzenou škodu.
Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno především na právním závěru, že nelze
dovozovat nesprávný úřední postup (jako jednu z podmínek odpovědnosti státu) z
toho, že řízení o trestním oznámení žalobce skončilo pravomocným rozhodnutím
orgánu činného v trestním řízení o odložení věci. Tento závěr je v souladu se
zákonem (§ 1, § 8 a § 13 zákona) i s ustálenou judikaturou vyšších soudů (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 633/2004,
publikované pod č. C 2823 v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR, sv. 30, podle
nějž nesprávný úřední postup nepředstavují ani případná pochybení a nedostatky
v řízení předcházejícím rozhodnutí o odložení věci, kupříkladu tím, že si orgán
činný v trestním řízení neopatřil dostatek skutkových podkladů pro rozhodnutí
nebo že nesprávně hodnotil důkazy). Obdobné lze vztáhnout i na tvrzená
pochybení Okresního soudu ve Frýdku – Místku v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C
130/97, které vyústilo ve vydání pravomocného soudního rozhodnutí. V souladu se
zákonem i ustálenou judikaturou je pak na to navazující právní závěr odvolacího
soudu, že jednou z podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím je zrušení takového rozhodnutí pro nezákonnost (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003,
publikované pod č. C 2818 v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR, sv. 30, či
usnesení téhož soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Z pohledu
této právní otázky nelze proto dovoláním napadenému rozhodnutí připisovat
zásadní právní význam.
Zákonu i ustálené soudní praxi plně odpovídá rovněž závěr odvolacího soudu, že
žalobci dosud nevznikla škoda (další z podmínek odpovědnosti státu za škodu,
které musí být kumulativně splněny), jestliže nezaplatil částky, které mu byly
uloženy platebními výměry finančního úřadu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, publikovaný pod č. 14 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005, či usnesení téhož soudu
ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 586/2001, publikované pod č. C 1673 v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 23).
Konečně vytýká-li žalobce soudům obou stupňů, že neprovedly všechny potřebné
důkazy a v důsledku nesprávného hodnocení důkazů provedených nezjistily správně
skutkový stav věci, nepředstavují tyto výhrady dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., který jediný je způsobilým důvodem dovolání v případě
posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ve
skutečnosti touto argumentací dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu pro
skutková zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Namítaná
okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov.
ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.), však přípustnost dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže stejně jako námitka, že došlo k
vadám řízení, které měly vliv na správnost rozhodnutí [(§ 241a odst. 1 písm. a)
o.s.ř.].
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. nelze dovodit, a proto dovolací soud, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl, aniž bylo nutno věc předkládat ústavnímu
soudu s návrhem na zrušení dovolatelem označených ustanovení, neboť na jejich
aplikaci rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů
právo a žalované v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu