USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce I. M., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Markem Hejdukem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti žalované FBB holding s. r. o., se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Zuberská 2601, identifikační číslo osoby: 28644042, zastoupené JUDr. Petrem Hampelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Bohumínská 1227/98, o žalobě pro zmatečnost, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 Cm 126/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. března 2023, č. j. 4 Cmo 161/2022-760,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 109.287,20 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Petra Hampela, Ph.D., advokáta se sídlem v Ostravě, Bohumínská 1227/98, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 5. 2018, č. j. 15 Cm 126/2016-386, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky ve výši 114.216.500,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v pořadí svým druhým rozsudkem ze dne 21. 7. 2021, č. j. 8 Cmo 184/2018-596, citovaný rozsudek potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení (výrok II.).
3. Zmíněný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jím potvrzený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, napadl žalobce žalobou pro zmatečnost, kterou Krajský soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. 11. 2022, č. j. 15 Cm 126/2016-726, zamítl (výrok I.), a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 406.590,- Kč (výrok II.).
4. Vrchní soud v Olomouci (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce usnesením ze dne 16. 3. 2023, č. j. 4 Cmo 161/2022-760, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 182.547,50 Kč (výrok II.).
5. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 1. 6. 2016 napadla ke Krajskému soudu v Ostravě věc, následně vedená pod sp. zn. 15 Cm 126/2016, v níž se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky ve výši 114.216.500,- Kč s příslušenstvím. Dne 9. 6. 2016 předsedkyně Krajského soudu v Ostravě určila k projednání a rozhodnutí výše označené věci JUDr. Ivo Waldera místo JUDr. Petra Gottwalda, jenž jí dne 8. 6. 2016 ve smyslu ustanovení § 15 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.
s. ř.“), oznámil skutečnosti zakládající vyloučení soudce. Ve svém oznámení JUDr. Petr Gottwald uvedl, že JUDr. Naďa Zetková, právní zástupkyně žalované, je jeho bývalá spolužačka, se kterou má dobré vztahy, příležitostně se s ní stýká a o právních aspektech projednávané věci spolu před podáním žaloby v obecné rovině hovořili. Dne 7. 9. 2016 pak Krajský soud v Ostravě obdržel od žalované plnou moc pro advokáta JUDr. Petra Hampela, Ph.D. Odvolací soud konstatoval, že předsedkyně Krajského soudu v Ostravě postupovala v souladu s ustanovením § 15 odst. 2 o.
s. ř., neboť popsaný vztah JUDr. Petra Gottwalda se zástupkyní žalované a získání poznatků o věci mimo rámec provedeného dokazování zakládají důvod pochybovat o nepodjatosti jmenovaného soudce, a proto bylo namístě tuto věc přidělit dle rozvrhu práce jinému soudci, a to konkrétně JUDr. Ivo Walderovi. Uzavřel proto, že zmatečnostní důvod ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. v přítomné věci není dán [zjevně chybně odvolací soud uvádí v bodě 19. odůvodnění usnesení odkaz na ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o.
s. ř.]. Dále odvolací soud dovodil, že posuzovaná kauza není stižena ani zmatečností ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť JUDr. Ivo Walder nemá k právnímu zástupci žalované JUDr. Petru Hampelovi, Ph.D., žádný z hlediska ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. významný vztah, který by představoval důvod k jeho vyloučení z projednávání a rozhodnutí dané věci. Nedůvodnou proto odvolací soud shledal též námitku žalobce o účelovém odnětí věci JUDr. Petru Gottwaldovi a jejím přidělení JUDr.
Ivo Walderovi pro jeho vazby na JUDr. Petra Hampela, Ph.D.
6. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a pro existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Má za to, že předsedkyně Krajského soudu v Ostravě nepodrobila JUDr. Petrem Gottwaldem tvrzené (subjektivní) důvody jeho podjatosti objektivnímu testu, přičemž o objektivizaci důvodů se nepokusil ani odvolací soud. V tomto směru poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 3.
7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94, a ze dne 2. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 741/21, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 26/2000 (označená rozhodnutí, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Dále s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 1811/14, vyjádřil přesvědčení, že pro úspěšné uplatnění zmatečnostního důvodu dle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o.
s. ř. není nutno tvrdit nové skutečnosti, které nebyly v dřívější fázi sporu uplatněny coby námitka podjatosti. Namítá rovněž, že odvolací soud zkoumal důvody zmatečnosti dle ustanovení§ 229 odst. 1 písm. e) a f) o. s. ř. bez zohlednění jejich vzájemné provázanosti. Domnívá se, že JUDr. Petru Gottwaldovi byla věc odňata účelově prostřednictvím dočasně „nastrčené“ zástupkyně žalované JUDr. Nadi Zetkové, kvůli níž byl uvedený soudce nucen notifikovat svoji podjatost, pročež se na jeho místo dostal soudce jiný, pro stranu žalovanou výhodnější, a to s ohledem na jeho vazby na právního zástupce žalované, který byl zastupováním žalované pověřen krátce po přidělení věci JUDr.
Ivo Walderovi.
Odůvodnění usnesení odvolacího soudu pak označil za vnitřně rozporné a neúplné. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se ruší rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2018, č. j. 15 Cm 126/2016-386, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 7. 2021, č. j. 8 Cmo 184/2018-596, a dále aby věc přikázal k dalšímu řízení jinému soudu téhož stupně.
7. Žalovaná v písemném vyjádření k dovolání přitakala správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, jenž v souladu se soudem prvního stupně důvodnosti zmatečnostní žaloby opřené o okolnosti uvedené v ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) a f) o. s. ř. rovněž nepřisvědčil. Má za to, že o přikázání věci jinému soudci v důsledku vyloučení soudce JUDr. Gotwalda rozhodla tehdejší předsedkyně Krajského soudu v Ostravě v intencích ustanovení § 15 odst. 2 o. s. ř. ústavně konformním způsobem. Připomněla, že podjatost jmenovaného soudce vycházela nejen z hodnocení subjektivního hlediska, tedy samotného oznámení soudce o skutečnostech, jež by mohly zavdávat příčinu pochybovat o jeho nepodjatosti, ale i hlediska objektivního založeného primárně na tom, že jmenovaný soudce o okolnostech projednávané věci hovořil s tehdejší zástupkyní žalované, což je skutečnost, kterou předsedkyně soudu brala v úvahu při svém rozhodování. Okolnosti podjatosti soudce JUDr. Waldera pak žalobce uplatnil již v řízení o věci samé, a pokud je pouze zopakoval v řízení o zmatečnostní žalobě (a nepředestřel nové důvody podjatosti jmenovaného soudce) a odvolací soud k nim již tudíž nepřihlížel, pak se postup odvolacího soudu ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu – představované zejména závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2497/2015 - nijak neprotiví. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání žalobce není pro žádnou z jím vymezených právních otázek přípustné.
11. Podle ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
12. Podle ustanovení § 15 odst. 1 o. s. ř. jakmile se soudce nebo přísedící dozví o skutečnosti, pro kterou je vyloučen, oznámí ji neprodleně předsedovi soudu. V řízení lze zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu.
13. Poměr k věci ve smyslu ustanovení § 14 o. s. ř. může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, v němž soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce, či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský, či naopak zjevně nepřátelský (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sen. zn. 29 NSCR 26/2012, uveřejněné pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 23 Nd 321/2013, ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 32 Nd 286/2016, a ze dne 24. 5. 2018, sen. zn. 29 NSČR 81/2018 – zmíněná usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz).
14. Vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci lze jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě, respektive když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude s to nezávisle a nestranně rozhodovat (viz kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 209/04, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 4 Nd 178/2009). Rozhodnutí o vyloučení soudce podle ustanovení § 14 o. s. ř. totiž představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
15. Nestrannost soudce se přitom posuzuje ve dvou krocích, a to prostřednictvím tzv. subjektivního a objektivního testu. Subjektivním testem se zjišťuje, jaké jsou osobní přesvědčení a zájmy soudce v daném případě. V tomto pojetí je nestrannost především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu, tedy vztah k předmětu řízení, účastníkům, jejich právním zástupcům atd. V rámci objektivního testu se zkoumá, zda existují skutečnosti vzbuzující pochybnost o nestrannosti soudce. Nestačí totiž, že se soudce ve vztahu k účastníkům či věci subjektivně necítí být podjatý. Je rovněž zapotřebí, aby byly vyloučeny oprávněné (z objektivního hlediska posuzované) pochybnosti o jeho nestrannosti. Jinými slovy, nejde pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudce, zda se cítí, nebo necítí být podjatý, nýbrž o objektivní úvahu, zda – s ohledem na okolnosti případu – lze mít za to, že by soudce podjatý být mohl (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 1811/14, body 17–19, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1965/15, body 24–28, ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 4071/17, body 72–76, a ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 1886/21, body 46–48). Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci je tudíž založeno nikoliv jen v případě skutečně prokázané podjatosti, ale i tehdy, lze-li pochybovat o nepodjatosti soudce (k tomu dále srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94, zveřejněný v Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 127/1996, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 71/06).
16. Principiální presumpce profesionality soudce, již vrcholné soudy uplatňují v rámci subjektivního testu nestrannosti (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 1811/14, bod 18, a ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 4071/17, bod 73, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 6 Tdo 752/2021, bod 31), pak zůstává presumpcí vyvratitelnou, pročež není neslučitelná se závěrem, že v konkrétním případě soudce pro svůj vztah k účastníkovi nebo jeho zástupci ztratil schopnost odborného odstupu při posuzování řešeného případu.
17. Odvolací soud se výše rozvedených judikatorních východisek zjevně přidržel, pokud se zřetelem ke konkrétním skutkovým zjištěním shledal, že zde jsou pochybnosti o nepodjatosti soudce JUDr. Petra Gottwalda. Z vyjádření JUDr. Petra Gottwalda (viz č. l. 27 spisu) se podává, že pochybnosti o své nepodjatosti jmenovaný dovozuje ze skutečnosti, že se příležitostně stýká se zástupkyní žalované JUDr. Naďou Zetkovou, jež je jeho bývalou spolužačkou a s níž má dobré vztahy, a v obecné rovině s ní hovořil o právních aspektech projednávané kauzy ještě před podáním žaloby. Jestliže má uvedený soudce – jak vyplývá z jeho oznámení – k zástupkyni žalované osobně přátelský vztah a s některými, byť obecnými, aspekty posuzované věci byl seznámen mimo rámec dokazování v řízení před soudem prvního stupně, jedná se o skutečnosti způsobilé objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce JUDr. Petr Gottwald nemá k věci určitý, nikoli nezaujatý vztah.
18. Na druhou stranu v posuzovaném případě nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti soudce JUDr. Ivo Waldera. Významnou okolností z hlediska ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. nemůže být okolnost, že JUDr. Petr Hampel, Ph.D., v minulosti zastával pozici místopředsedy Krajského soudu v Ostravě a JUDr. Ivo Walder byl pověřen rozvrhem práce k jeho zastupování po dobu jeho nepřítomnosti. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu totiž vztahy mezi soudci nepřekračující běžný pracovně kolegiální rámec nemají samy o sobě povahu důvodů vyloučení podle ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř., jestliže by tyto důvody spočívaly pouze v tom, že se soudci navzájem znají, protože jsou pro výkon funkce zařazeni na stejném soudu, v témže oddělení či senátě [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2008, sp. zn. 4 Nd 19/2008, ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 4 Nd 34/2008, ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 4 Nd 99/2008, ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 4 Nd 114/2001, ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 4 Nd 201/2011, ze dne 29. 12. 2011, sp. zn. 4 Nd 368/2011, ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 22 Nd 283/2013 (ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 308/14), ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 29 Nd 318/2014, a ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 21 Nd 440/2014]. Důvod pochybovat o nepodjatosti soudce JUDr. Ivo Waldera nezakládá ani profesní kontakt JUDr. Petra Hampela, Ph.D., s uvedeným soudcem na akademické půdě i mimo ni na různých odborných seminářích či konferencích nebo jejich spoluautorství na odborné právní publikaci (srovnej např. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1604/2018).
19. Pokud pak žalobce argumentuje účelovým odnětím věci zákonnému soudci JUDr. Petru Gottwaldovi, jedná se o polemiku ryze spekulativní. V posuzovaném případě nevyplývají ze spisu žádné skutečnosti způsobilé vyvolávat objektivně pochybnost o tom, že soudce JUDr. Ivo Walder – na rozdíl od JUDr. Petra Gottwalda – nebude při rozhodování postupovat podle ustanovení § 79 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, tedy vykládat zákon podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, nestranně a spravedlivě a na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem.
Ke změně v právním zastoupení účastníka řízení přitom může dojít i v průběhu soudního řízení (volbou nového zástupce zmocnění dosavadního zástupce zaniká – viz § 28 odst. 3 o. s. ř.). Nelze proto spatřovat nic ojedinělého na okolnosti, že žalovaná dne 31. 8. 2016 udělila plnou moc JUDr. Petru Hampelovi, Ph.D. (soudu prvního stupně byla doručena dne 7. 9. 2016), čímž zaniklo zmocnění dosavadní zástupkyně JUDr. Nadi Zetkové ze dne 5. 2. 2016.
20. Přípustnost dovolání pak nezakládá otázka, „zda a do jaké míry musí předseda soudu podrobit soudcem tvrzené subjektivní důvody údajné podjatosti objektivnímu testu“, neboť na ní napadené rozhodnutí nespočívá (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015). Pokud soudce sám oznámí předsedovi soudu důvod zakládající jeho vyloučení z projednávání věci, procesní úprava předpokládá, že předseda soudu bez vydání zvláštního rozhodnutí (tj. již na základě takového oznámení) určí podle rozvrhu práce jiného soudce, popřípadě jiný senát (týká-li se oznámení všech členů senátu), který věc projedná a rozhodne. V případě, že soudce oznámil jako důvod svého vyloučení skutečnosti, které jen podle jeho subjektivního názoru zakládají jeho poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům, a předseda soudu má naopak za to, že není důvodu pochybovat o soudcově nepodjatosti, pak věc předloží nadřízenému soudu k rozhodnutí podle ustanovení § 16 odst. 1 o.
s. ř. se zprávou o svém stanovisku k oznámení soudce (Novotný, Z. In: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 80, Jirsa, J. In: Jirsa, J., Trebatický, P., Korbel, F., Havlíček, K. a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Kniha I. § 1–78g občanského soudního řádu. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 98). Žaloba pro zmatečnost je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek sloužící k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je-li takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, tj. mimo jiné k prověření důvodnosti námitky účastníka týkající se nesprávného obsazení soudu [§ 229 odst. 1 písm. f) o.
s. ř.]. Pro posouzení této námitky v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost však nejsou rozhodující úvahy předsedy soudu, jež na základě oznámení soudce vyústily k procesně korektnímu vyloučení tohoto soudce z projednání konkrétní věci, nýbrž individuální skutková zjištění soudu rozhodujícího o žalobě pro zmatečnost. V této souvislosti se jeví vhodným podotknout, že oprávnění předsedy soudu upravené v ustanovení § 15 odst. 2 o. s. ř. zrcadlí jeho postavení orgánu státní správy soudů (srovnej § 119 odst. 2 zákona č.
6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o soudech a soudcích“), jenž vytváří u konkrétního soudu podmínky k řádnému výkonu soudnictví, zejména po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné, a dohlíží způsobem a v mezích tímto zákonem stanovených na řádné plnění úkolů soudům svěřených (srovnej § 118 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), čímž ovšem nesmí zasahovat do nezávislosti soudů (srovnej § 118 odst. 2 zákona o soudech a soudcích).
Dospěje-li předseda soudu k závěru, že je v řízení důvod pochybovat o nepodjatosti soudce a určí k projednání věci podle rozvrhu práce soudce jiného, může být jeho opatření korigováno v navazujících řízeních o opravných prostředcích, byť samotné opatření předsedy soudu opravným prostředkem napadnout nelze (nejedná se o rozhodnutí podléhající zvláštnímu přezkumu). Jestliže totiž soud rozhodující o opravném prostředku není vázán tím, jak otázku vyloučení soudce posoudil ještě před vydáním napadeného rozhodnutí nadřízený soud na základě ustanovení § 16 odst. 1 o.
s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 66, ročník 2010), není zde žádný rozumný důvod, aby uvedený princip neplatil i ve vztahu k určení jiného soudce (místo soudce vyloučeného) předsedou soudu, byť by se tak stalo v souladu s platným rozvrhem práce příslušného soudu.
21. Závěr, že žalobě pro zmatečnost nelze vyhovět ani z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., pak odvolací soud založil na individuálních skutkových zjištěních, jež pro aplikaci uvedeného ustanovení nevytvářely prostor (viz bod 22., věta poslední, odvodnění usnesení odvolacího soudu – „za situace, kdy zcela absentuje jakékoli doložení osobního vztahu soudce a advokáta, je tvrzení žalobce o účelovém odnětí věci soudci Gottwaldovi, aby věc mohla být přidělena JUDr. Walderovi z důvodu jeho vztahu k JUDr.
Hampelovi, zcela nedůvodné“), nikoli snad na nesprávném výkladu a aplikaci předestřeného ustanovení. Na uvedeném nemůže ničeho změnit – poněkud nešťastně formulovaná –podpůrná úvaha odvolacího soudu o vlivu okolnosti, že vědomost o skutkových okolnostech, které dle názoru žalobce zakládají důvod pochybovat o nepodjatosti soudce, získal žalobce dříve, než vůbec bylo takovým soudcem vydáno rozhodnutí napadené žalobou pro zmatečnost, na počátek běhu subjektivní lhůty k podání žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 234 odst. 3 o.
s. ř. Byť lze dát žalobci za pravdu, že žaloba pro zmatečnost slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná soudní rozhodnutí trpící zmatečnostními vadami, resp. rozhodnutí, jejichž vydání předcházelo řízení takovými zásadními vadami zatížené, bez ohledu na to, zda jde o vady, jež bylo možno napravit v odvolacím řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1510/2022), je z obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, že odvolací soud nevycházel z požadavku tvrdit v žalobě pro zmatečnost skutečnosti neuplatněné v rámci řízení, jež vedlo k vydání rozhodnutí napadeného žalobou pro zmatečnost (opětovně srovnej bod 22., věta poslední, odvodnění usnesení odvolacího soudu), a tudíž i případná nesprávnost této úvahy nemůže ovlivnit zbytek rozhodnutí.
22. Brojí-li žalobce dále proti usnesení odvolacího soudu argumentací o jeho nepřezkoumatelnosti (nedostatečném odůvodnění), pak ani tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou. Obecně platí, že se svou povahou jedná o výtku, která (je-li dána) vystihuje případ tzv. jiné vady řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout tehdy, bylo-li dovolání z jiného důvodu přípustné (srovnej ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tato podmínka však v projednávané věci, jak se z výkladu shora podává, splněna není. Nadto nelze než uzavřít, že vytýkaným defektem odůvodnění usnesení odvolacího soudu zjevně postiženo není. V této souvislosti sluší se připomenout i ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků obsažených v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv žalobce, jemuž nikterak nebránily v tom, aby proti rozhodnutí formuloval dovolání, jehož nepřípustnost ovšem nepadá na vrub kvalitě odůvodnění usnesení odvolacího soudu (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).
23. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
24. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalobce povinen žalované tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 109.287,20 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 90.020,- Kč (z hodnoty předmětu dovolacího řízení ve výši 114.216.500,- Kč) – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 7. a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalované je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 18.967,20 Kč.
25. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalované, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 6. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu