USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D. a Mgr. Zdeňka Sajdla ve
věci žalobce: Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Nový
Hradec Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby 421 96 451, za
účasti: Cisterciácké opatství Vyšší Brod, se sídlem ve Vyšším Brodu, Klášter
137, identifikační číslo osoby 004 76 684, zastoupeného JUDr. Tomášem Holasem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Celetná 602/3, o vydání nemovitých věcí, vedené
u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 21/2017, o dovolání
účastníka proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2019, č. j. 4
Co 62/2018-245, o návrhu účastníka na odklad právní moci napadeného rozsudku, t
a k t o :
Návrh na odklad právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března
2019, č. j. 4 Co 62/2018-245, se zamítá.
Účastník – Cisterciácké opatství Vyšší Brod (dále jen „dovolatel“) podal
dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl
změněn rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince
2017, č. j. 11 C 21/2017-193, tak, že se účastníku nevydávají pozemky parc. č.
XY a XY v katastrálním území XY, ani pozemek parc. č. XY v katastrálním území
XY (dále též jen jako „předmětné pozemky“) a že se v tomto rozsahu nahrazuje
rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro
Jihočeský kraj, ze dne 10. května 2017, č.j. 201603/2013/R481/RR23491.
Spolu s dovoláním dovolatel podal i návrh na odklad právní moci napadeného
rozsudku odvolacího soudu.
Podle § 243 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů, před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez
návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně
ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než
účastníka řízení.
K předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit právní moc dovoláním
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 23 Nd 268/2017, přiměřeně pak také usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016 (veřejnosti
dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu
2001 – na jeho webových stránkách).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že návrhu na odklad právní moci nelze vyhovět
již proto, že není naplněn ten předpoklad, že (v důsledku poměrů nastolených
napadeným rozsudkem) je dovolatel závažně ohrožen ve svých právech.
K argumentaci dovolatele veřejným zájmem na ochraně lesa (kdy účastník tvrdí,
že jeho způsob hospodaření má pozitivní vliv na odolnost lesa proti škůdcům)
sluší se uvést, že pokud se na základě napadeného rozhodnutí vlastnictví
předmětných (lesních) pozemků znovu ujímá státní podnik Lesy České republiky,
je i on povinen s tímto majetkem řádně hospodařit (přičemž nebyly doloženy
žádné skutečnosti svědčící o tom, že by jeho hospodaření nemělo být řádné) a
bude také zatímně povinen provádět veškerá potřebná opatření k prevenci a
obraně proti působení všech škodlivých činitelů na les [k tomu srov. i § 32
zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní
zákon), ve znění pozdějších předpisů]; k tomu přiměřeně srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3427/2018, jímž byl
zamítnut návrh na odklad právní moci rozhodnutí, založený na obdobné
argumentaci. Poukazuje-li dovolatel též na investice do hospodaření na
předmětných pozemcích realizované od roku 2016 a na dodržování náročných
standardů hospodaření taktéž od roku 2016 za účelem získaní certifikace,
neshledal ani tyto námitky dovolací soud za relevantní, a to už proto, že
pozemky, o něž v posuzované věci jde, byly účastníku vydány teprve rozhodnutím
Státního pozemkového úřadu ze dne 10. května 2017, které nabylo právní moci dne
17. května 2017 (srov. č.l. 39); jestliže tedy dovolatel investoval do
hospodaření s předmětnými pozemky (a hospodařil s nimi způsobem umožňujícím
ucházet se o jím uváděnou certifikaci) ještě předtím, než mu byly vydány a stal
se jejich vlastníkem (uvádí, že je převzal již v letech 2015 a 2016), je
zřejmé, že z pouhé změny jejich vlastníka nelze dovodit závažné ohrožení práv
účastníka dle ustanovení § 243 písm. b) o. s. ř. ve smyslu argumentace
dovolatele v návrhu na odklad.
Jiné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že dovolatel bude závažně ohrožen
na svých právech, a to i pokud by měly být v důsledku účinků dovoláním
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětné lesní pozemky (dočasně)
vráceny do užívání žalobce (jenž má být k jejich řádnému obhospodařování
patřičně odborně a materiálně vybaven), nevyplývají ani z obsahu spisu. Z něj
se nepodávají ani skutečnosti takového rázu, jež by odůvodňovaly obavu, že před
rozhodnutím dovolacího soudu bude s lesními pozemky ze strany žalobce – jenž je
státním podnikem – disponováno, že budou zatíženy právy jiných osob nebo že
dojde k jejich jinému poškození.
Proto Nejvyšší soud návrh dovolatele na odklad právní moci napadeného
rozhodnutí zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 5. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu
K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud
vyjádřil ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005
(publikovaném pod č. 477/2005 Sb.), jež při řešení otázky, zda ke konfiskaci
podle dekretu č. 12/1945 Sb. či dekretu č. 108/1945 Sb., došlo z hlediska
restitučních předpisů v rozhodném období, nalezlo odraz i v judikatuře
dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn.
28 Cdo 4351/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo
142/2009, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze
dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11.
2009, sp. zn. 28 Cdo 1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009,
sp. zn. 28 Cdo 349/2009, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud
odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní
stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010,
sp. zn. I. ÚS 67/10). Ústavní soud v tomto stanovisku dovodil, že skutečnosti
nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně
stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou
dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu
práva vnitrostátního. Připustil však současně, že soudy v restitučním řízení
jsou zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v
rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž,
došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období,
jest za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky –
např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich
právních nástupců (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp.
zn. IV. ÚS 309/97, publikovaný pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení).
Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. tedy byla
zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné
nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li
to zákonem výslovně připuštěno. Podle citovaného dekretu přitom zpravidla
docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník
věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů
takto označen (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II.
ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním řízení,
nebo vydání takového deklaratorního aktu neuznal za potřebné sám správní úřad.
Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak samo o sobě není
s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického
práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015).
Byť pak Nejvyšší soud za konkrétních okolností přiznává restituční nárok rovněž
osobám, jimž náležel nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o
neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní
správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých
organisací a ústavů (dále jen „dekret č. 5/1945 Sb.“), resp. zákona č. 128/1946
Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o
nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále
jen „zákon č. 128/1946 Sb.“) jakožto subjektům, jejichž majetek byl dotčen
převody (přechody) v období německé okupace, přičemž se ne vždy vyžaduje
formálně korektní (sledující postupy předvídané poválečnými restitučními
předpisy) uplatnění takového nároku (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1746/99, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19.
4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000), nelze přehlížet, že se tyto závěry váží
výlučně k aplikaci zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (viz
jeho § 3 odst. 2), resp. v režimu restitucí zemědělského majetku dle zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, k aplikaci zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky
související se zákonem č. 229/1991 Sb. (viz jeho § 2 odst. 1). Uvedené právní
předpisy, upravující restituční nároky fyzických osob, totiž na rozdíl od
jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb., za oprávněné osoby
výslovně označovaly subjekty, jimž svědčil nárok podle zmiňovaných poválečných
restitučních norem. Prostý přenos závěrů judikatury do kauz řešených v režimu
jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se přitom jeví
nepřijatelným, poněvadž by tím mohlo být mimo meze konkrétního restitučního
předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze
restituční normu jal zmírnit (k tomu srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze
dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97). Ústavní soud ve své judikatuře ostatně
již několikrát zopakoval, že z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že
osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege,
nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl
dekret č. 5/1945 Sb., přičemž nepostačila pouhá žádost o obnovení knihovního
stavu. Náprava poměrů nastalých za doby nesvobody byla totiž spjata i s
opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili, kolaborovali s
okupanty a podobně (srov. zejména již citované usnesení Ústavního soudu sp. zn.
II. ÚS 18/97, či jeho usnesení ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. I. ÚS 285/2000, ze
dne 31. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 318/06, a ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. III. ÚS
88/06). Obdobné závěry jest přijmout i v režimu zákona č. 428/2012 Sb.
Na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. tedy nelze usuzovat z
pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu
tehdejších restitučních předpisů – dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946
Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo
133/2018, ústavní stížnost vůči němu směřující byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 4163/18) – a nelze ji
dovozovat ani ze samotné okolnosti, že k vydání konfiskačních aktů došlo až v
rozhodném období, nebyla-li tím snad svévolně anulována či nahrazena rozhodnutí
vydaná dříve (typicky ještě před započetím rozhodného období) ve prospěch
původních vlastníků, resp. jejich právních nástupců (viz výše citovaný nález
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 309/97).
Z judikatury pak vyplývá, že k převzetí majetku československým státem
konfiskací podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.,
směřující vůči osobám poškozeným nacistickým režimem, docházelo i v případech,
kdy tento majetek přešel na Německou říši v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do
8. 5. 1945) a v době vydání konfiskačního rozhodnutí nebyl oprávněné osobě ve
smyslu poválečných právních předpisů dosud restituován (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, jehož závěry
nalezly odraz i v judikatuře dovolacího soudu – viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3427/2018).
Dovodil-li tedy odvolací soud, aniž se blíže zabýval dovolatelem tvrzenými
vadami konfiskačního řízení (viz zejména namítanou nicotnost konfiskačních
rozhodnutí, jež měla být vyvolána tím, že dovolatel, coby jejich adresát, v
době jejich vydání nebyl vlastníkem konfiskovaného majetku – tím měla být
Německá říše), že československý stát (bez ohledu na to, zda předmětné
nemovitosti přešly v období nesvobody na Německou říši, a na výsledky snah
dovolatele o jejich restituci ve smyslu poválečných právních předpisů) převzal
veškerý majetek dovolatele na podkladě dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945
Sb., a to na základě jemu adresovaných konfiskačních rozhodnutí (vyhláška
Okresního národního výboru v Kaplici ze dne 6. 3. 1948, č. j. 80/48, a výměr
Zemského národního výboru v Praze ze dne 16. 9. 1948, č. j.
XIII-1-10176/9-1947), nikterak se tím od výše citované judikatury Ústavního
soudu a Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit a jež bezezbytku
řeší otázky, jejichž zodpovězení je relevantní pro právní posouzení věci,
neodchýlil.
Nebyla-li v souvislosti s konfiskací podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945
Sb. svévolně anulována či nahrazena rozhodnutí vydaná již dříve ve prospěch
dovolatele, jakožto původního vlastníka (opačný skutkový závěr se z provedeného
dokazování nepodává), nelze z výše uvedeného postupu státu usuzovat ani na
majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. (viz § 5 písm. j/ tohoto
zákona); případy zneužití dekretů č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. v
rozhodném období jsou nadto zjevně dotčeny restituční výlukou ve smyslu
ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. (srov. k tomu z aktuální
judikatury Ústavního soudu též odstavec 25 odůvodnění jeho usnesení ze dne 13.
9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19).
Se zřetelem k odchylné právní úpravě restitucí církevního majetku od restituční
problematiky posuzované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn.
28 Cdo 1578/2011, a úzké provázanosti citovaného rozhodnutí s individuálními
skutkovými okolnostmi tehdy posuzovaného případu pak závěry odvolacího soudu
zjevně nekolidují ani s konkluzemi vyslovenými (nadto navýsost v obecné rovině)
v tomto dovolatelem označeném rozhodnutí.
Jestliže ke konfiskaci majetku podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.
docházelo ex lege ke dni jejich účinnosti, tedy ke dni 23. 6. 1945, případně k
30. 10. 1945, nastal majetkový přesun realizovaný na podkladě uvedených
normativních aktů navíc zjevně již před počátkem rozhodného období (od 25. 2.
1948 do 1. 1. 1990; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.); k důsledkům realizace
majetkových přesunů mimo rozhodné období v režimu zákona č. 428/2012 Sb. viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 458/2018,
nebo ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019.
Z uvedeného vyplývá, že relevantní otázky hmotného práva odvolací soud
napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, tedy že nejsou naplněny předpoklady
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Přestože pak dovolatel v dovolání uvádí, že rozsudek odvolacího soudu napadá „v
celém rozsahu“, je z obsahového hlediska zřejmé, že nákladové výroky rozsudku
odvolacího soudu pod body II a III „napadá“ toliko jako výroky závislé; ostatně
dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení ex lege
přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
dovolání účastníka řízení bylo odmítnuto a kdy náklady žalobce představuje
paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3
vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely
rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského
soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).
O dovolatelem současně podaném návrhu na odklad právní moci dovoláním
napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. b/ o. s. ř.) bylo již dříve rozhodnuto
samostatným rozhodnutím.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz
).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 10. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu