28 Cdo 1725/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, PhD., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobce města Duchcov se sídlem v D., zastoupeného JUDr. Karlem Kýčkem,
advokátem se sídlem v Teplicích, U Nádraží 955/5, proti žalované J. D., bytem v
L., zastoupené Mgr. Jaroslavou Malou, advokátkou se sídlem v Mostě, SNP 1872, o
zaplacení částky 14.219,- Kč s přísl. a o vzájemné žalobě na zaplacení částky
55.154,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 16 C
550/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 21. 9. 2010, č. j. 9 Co 309/2009-231, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení
částku 6.090,- Kč k rukám JUDr. Karla Kýčka, advokáta, do 3 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 23.932,- Kč s přísl. z titulu
nezaplaceného nájemného za užívání nebytových prostor v období od dubna do
července 2002.
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 19. 11. 2008, č. j. 16 C 550/2003-192,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 14.219,- Kč s přísl. (výrok
I.), co do částky 9.713,- Kč s přísl. žalobu zamítl (výrok II.), zamítl
vzájemný návrh žalované, aby byla žalobci uložena povinnost zaplatit jí částku
55.154,- Kč s přísl. (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky a vůči státu (výroky IV. až VI.). Dle tvrzení žalované jí byly
předmětné prostory dány do nájmu jako pojišťovací kancelář, avšak k tomuto
účelu nebyly určeny, a musela proto požádat o změnu účelu jejich užívání, v
souvislosti s čímž ji vznikly náklady na rekonstrukci zmíněných prostor. Uplatnila tedy vzájemným návrhem právo na zaplacení částky 55.154,- Kč s přísl. s tím, že byla nucena za účelem povolení změny užívání pronajatých nebytových
prostor vynaložit na jejich rekonstrukci částku 79.086,- Kč (z této částky
započetla na žalovanou pohledávku částku 23.932,- Kč). Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor je absolutně neplatná
vzhledem k ust. § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť odporuje ust. § 3 odst. 2
zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v příslušném
znění. Žalobcem uplatněný nárok tedy soud posoudil jako nárok na vydání
bezdůvodného obohacení a pro určení jeho rozsahu vyšel z vypracovaného
znaleckého posudku, kterým byla obvyklá cena za užívání předmětných prostor
určena částkou 42.658,- Kč ročně. Za žalované období pak představuje bezdůvodné
obohacení částka 14.219,- Kč. Ohledně nároku žalované na vydání bezdůvodného
obohacení okresní soud konstatoval, že došlo k jeho promlčení v objektivní
promlčecí době ve smyslu ust. § 107 odst. 2 obč. zák. Vzhledem k nemožnosti
jednostranného započtení promlčené pohledávky nárok žalobce nezanikl. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 9. 2010,
č. j. 9 Co 309/2009-231, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, změnil jej,
jen pokud jde o náhradu nákladů řízení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně o neplatnosti nájemní smlouvy vzhledem k ust. § 3 odst. 2, věty
první, zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 2. 12. 1999, neboť dle
tohoto ustanovení se nebytové prostory pronajímají k účelům, ke kterým jsou
stavebně určeny. Byl-li ve smlouvě sjednán účel pronájmu nebytových prostor v
rozporu s jejich stavebním určením, způsoboval tento nedostatek absolutní
neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor pro rozpor se zákonem (viz ust. §
39 obč. zák.). Jelikož tedy byly žalované předmětné prostory pronajaty ke
zřízení pojišťovací kanceláře, zatímco stavebně určeny byly k provozování
obchodu, následkem byla neplatnost sjednané nájemní smlouvy. Žalobci tak
nevzniklo právo na placení nájemného, ale na vydání bezdůvodného obohacení. Jde-li o právo žalované na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobcem důvodně
vznesena námitka promlčení. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalované, že
se v daném případě jedná o obchodněprávní vztah ve smyslu ust. § 261 odst. 2,
věty první, zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obch. zák.“), a promlčecí doba tedy má být čtyřletá. V
daném případě se totiž nejednalo o zabezpečování veřejných potřeb. V souladu s
ust.
§ 107 obč. zák. je právo žalované na vydání bezdůvodného obohacení
promlčeno, když objektivní promlčecí doba uplynula v prosinci 2002 a
subjektivní v prosinci 2001, přičemž vzájemná žaloba byla žalobci doručena dne
26. 4. 2004. Jelikož ust. § 581 odst. 2 obč. zák. zakazuje jednostranné
započtení promlčené pohledávky, nemohlo v důsledku kompenzačního projevu
žalované dojít k zániku pohledávky žalobce na vydání bezdůvodného obohacení. Proti rozsudku odvolacího soudu, části výroku I., jíž byl rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v
otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení
věci. Je přesvědčena, že soudy pochybily, když nepřihlédly k započtení a
zamítly její vzájemný návrh, neboť k promlčení práva nedošlo. Nesprávně
zhodnotily počátek běhu promlčecí doby i její délku, která měla činit čtyři
roky. Dovolatelka poukázala na to, že žalobce je obcí – veřejnou korporací a
právnickou osobou, jejíž příjem je tvořen mimo jiné výtěžkem z pronájmu
nemovitostí, které vlastní a spravuje. Touto cestou získává prostředky pro
vlastní činnost soukromoprávního i veřejnoprávního charakteru. Vyvíjí tak
činnost k dosažení zisku, provádí ji samostatně i na vlastní odpovědnost a má
oprávnění takovou činnost vyvíjet. Jde tedy o podnikání ve smyslu obchodního
zákoníku. Žalovaná smlouvu uzavírala také jako podnikatelka, a vztah mezi nimi
je proto vztahem obchodněprávním. Žalovaná rozlišuje mezi „podnikatelskými“ a
„nepodnikatelskými“ funkcemi obce. Mezi žalobcem a žalovanou došlo ke vzniku
vztahu podle ust. § 1 odst. 1 obch. zák. Závěrem dovolatelka navrhla, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání vyjádřil v tom směru, že je nepovažuje za přípustné,
především proto, že existuje judikatura, která se předestřenou otázkou zabývá. Závěry soudů obou stupňů jsou dle jeho názoru správné, mezi žalobcem a
žalovanou neexistoval vztah předvídaný v ust. § 261 odst. 2 obch. zák., neboť
posuzovaný vztah se netýkal zabezpečování veřejných potřeb. Nájemní smlouva
byla soudy shledána neplatnou, a žalobce proto nesouhlasí s tvrzením žalované
obsaženým v dovolání, že došlo ke vzniku smluvního vztahu, který byl založen v
rámci podnikatelské činnosti obou stran sporu. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“)
zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.)
osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání
shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání však přípustné není. Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán
rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné
jen při splnění předpokladů uvedených v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.). O takový případ se zde však nejedná. V dané věci je rozhodující posouzení otázky promlčení práva na vydání
bezdůvodného obohacení. Žalovaná ve svém dovolání uvádí, že odvolací soud
nesprávně stanovil počátek běhu promlčecí doby i její délku. Nepřináší však
žádné argumenty, kterými by zpochybnila závěry soudu ohledně počátku běhu
promlčecí doby, takže dovolací soud přezkoumal toliko otázku její délky v
souvislosti s tím, zda má být aplikováno ust. § 107 obč. zák. či ust. § 397
obch. zák. Na posuzovaný případ nelze aplikovat ust. § 261 odst. 2 obch. zák. a potažmo §
397 obch. zák. Judikatura dovodila, že vznikne-li bezdůvodné obohacení plněním
z právního úkonu, který odpadl, či z neplatného právního úkonu a jedná-li se v
takovém případě o obchodněprávní vztah, řídí se otázka promlčení příslušnými
ustanoveními obchodního zákoníku, a promlčecí doba je tedy čtyřletá (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 26/2004, rozsudek
téhož soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 16/2005, či rozsudek téhož soudu ze dne
15. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3800/2007, uveřejněný v časopise Právní rozhledy,
ročník 2008, č. 18). Obdobně tomu je i v případě, že v rámci obchodněprávního
vztahu došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu (viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 198, sešit 11/2003). Proto, aby
se na právo obou účastníků na vydání bezdůvodného obohacení mohla vztahovat
čtyřletá promlčecí doba, předpokládaná obchodním zákoníkem, bylo by předně
třeba učinit závěr o tom, že se mezi nimi jedná o obchodní závazkový vztah. Klíčová je tak vzhledem ke znění ust. § 261 odst. 2, věty první, obch. zák. otázka, zda se v daném případě činnost účastníků týkala veřejných potřeb. Dovolací soud pak musí na tuto otázku s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004, odpovědět záporně. V citovaném
rozhodnutí dospěl soud k závěru, že podnikatelskou činnost zabezpečující
veřejné potřeby může vykonávat kterákoli právnická či fyzická osoba ve všech
oblastech národního hospodářství, pokud tato činnost slouží veřejnému
(obecnému) zájmu, tedy zájmu všech právnických či fyzických osob nacházejících
se na území státu či dané územněsprávní jednotky. Takovéto potřeby jsou
zajišťovány jednotně pro všechny subjekty, které je také na daném území mohou
hromadně využívat. Jedná se například o výstavbu a opravu vodovodů, veřejných
komunikací, osvětlení apod.
V podmínkách uvedeného rozhodnutí by zmíněným
hlediskům pro daný případ odpovídala výstavba prodejny potravin a smíšeného
zboží, neboť takováto budova má podle svého stavebně technického určení sloužit
k prodeji zboží, tedy k uspokojování potřeb všech obyvatel obce bez ohledu na
to, kdo ji provozuje. Pronájem budovy však má především charakter výkonu
vlastnického práva a s veřejným zájmem nesouvisí (na tom nic nemění skutečnost,
jakým způsobem je pak nájem konzumován, tedy zda například nájemce skutečně
prodejnu provozuje). Nelze ho tudíž považovat ani za zabezpečování veřejných
potřeb. Obdobný závěr lze učinit i v případě vztahu účastníků tohoto řízení. Mezi účastníky by mohl vzniknout obchodní závazkový vztah pouze za podmínek
předvídaných v ust. § 261 odst. 2 obch. zák. Úvahy v tom směru, že žalobce je
podnikatelem, jsou přitom s ohledem na shora uvedené nesprávné. Je navíc zcela
nerozhodné, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva, na niž ve svém dovolání
žalovaná poukazuje, když ta byla později shledána neplatnou, a bezdůvodné
obohacení tak tkví ve skutkové podstatě plnění z neplatného právního úkonu. Odvolací soud proto nepochybil, jestliže konstatoval, že žalovaná nemohla svou
pohledávku za žalobcem započíst, neboť to v případě promlčení práva vylučuje
ust. § 581 odst. 2 obč. zák. Je pozoruhodné, že žalovaná jako jedinou dovolací námitku uvádí, že se mezi ní
a žalobcem jednalo o obchodněprávní vztah, neboť v případě, že by tomu tak
skutečně bylo, by se ve smyslu ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. jednalo o
bagatelní věc, kterou by dovolací soud nemohl věcně projednat. Vzhledem k
faktu, že o obchodněprávní vztah nešlo, se však citované ustanovení neuplatní v
případě vzájemného návrhu žalované, ale pouze u části výroku napadeného
rozsudku o věci samé, jíž byl potvrzen vyhovující výrok I. rozsudku soudu
prvního stupně o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 14.219,-
Kč s příslušenstvím.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní
význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146
odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se
zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši
4.775,- Kč podle ust. § 3 odst. 1 bodu 4., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a §
18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., a v
paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč
podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010
Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. § 137 odst. 1 o. s. ř., celkem tedy
6.090,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. března 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu