28 Cdo 1757/2025-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. B. a b) Z. R., zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 169/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. března 2025, č. j. 59 Co 10/2025-191, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22.280,94 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Purkyta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
každému z nich náleží spoluvlastnický podíl ve výši ? (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Soud uvedl, že mezi účastníky panuje shoda ohledně základu restitučního nároku žalobců jako osob oprávněných ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Žalovaná však trvala na ocenění odňatého pozemku, který nebylo pro zastavěnost možno vydat, jako zemědělského, zatímco žalobci poukazovali na důvod jeho odnětí, jímž byla výstavba sídliště, a požadovali ocenění daného pozemku jako stavebního.
Okresní soud dal za pravdu žalobcům, pročež evidování nároku v nesprávné výši považoval za svévolný a liknavý postup žalované. Zdůraznil, že nárok nezanikl pro namítanou neaktivitu žalobců a že žaloba na nahrazení projevu vůle nebyla podána předčasně. Vzhledem ke shora uvedenému a neshledání překážky, která by bránila převodu žalobci vybraných náhradních pozemků, žalobě vyhověl.
2. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 26. 3. 2025, č. j. 59 Co 10/2025-191, k odvolání žalované rozsudek soudu prvého stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu okresního. Akcentoval, že předmětný pozemek měl již v okamžiku odnětí povahu pozemku stavebního. Nepřitakal výtkám týkajícím se zamítnutí návrhu žalované na provedení důkazu, časových účinků judikatury a nečinnosti žalobců. Rozsudek soudu prvního stupně proto jako věcně správný potvrdil.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu co do výroku I brojí žalovaná dovoláním, přičemž má za to, že předpoklady přípustnosti příslušného mimořádného opravného prostředku jsou splněny, pročež parafrázuje ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Nesprávné právní posouzení spatřuje v chybném určení charakteru pozemku ke dni odnětí. Uvádí, že žalobci nepředložili k žádosti o přecenění dobově platnou územně plánovací dokumentaci, z níž by plynula stavební povaha pozemku, a že restituenti nepodílející se na zhodnocení pozemku nemohou požadovat jeho ocenění jako stavebního. Táže se, zda je možné vypořádat daný restituční nárok podle zákona o půdě, pokud byl pozemkem stavebním již v době odnětí. Za nekorektní pokládá též nezohlednění pasivity žalobců, přičemž upozorňuje na prekluzivní lhůtu k převodu pozemku vyplývající ze zákona o půdě. Kritizuje soudobou judikaturu v oblasti restitucí. Pro vylíčené žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o nákladech řízení. 4. K dovolání žalované se vyjádřili žalobci, kteří daný mimořádný opravný prostředek považují za nepřípustný. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl, a stanovil žalované povinnost nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení. 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho projednatelností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. V dovolání musí být v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, neboť není úkolem dovolacího soudu přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace či parafráze textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3424/2018, ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1348/2020, ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2991/2020, či ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 134/2021). 10. Rovněž Ústavní soud přisvědčil mimořádné povaze dovolání, spojené s formálními nároky a vyžadující podání kvalifikovanou osobou, jež je schopna reflektovat relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a vést s tímto soudem diskuzi (srov. za všechny usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, či ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1688/20). Zároveň si je Nejvyšší soud vědom judikatury Ústavního soudu, v níž je zdůrazněno, že se nesmí jednat o formalismus přepjatý. Při posuzování zákonných náležitostí dovolání je třeba vycházet z celého jeho obsahu (srov. kupříkladu nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, a ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2071/20). 11. Výše uvedené je možno aplikovat i na nyní posuzovanou věc, neboť dovolatelka nevymezuje předpoklad přípustnosti mimořádného opravného prostředku. Toliko v obecnosti parafrázuje ustanovení § 237 o. s. ř., avšak žádným způsobem neodkazuje na některé konkrétní kritérium přípustnosti. Daná náležitost přitom není seznatelná ani z obsahu dovolání. Pouhá velmi obecná kritika dovolatelky, že aktuální judikatura Nejvyššího soudu straní restituentům, nemůže přípustnost založit. Dovolání je tedy vadné, a jako takové není s to při posuzování přípustnosti obstát, poněvadž zjevně nenaplňuje formální požadavky na tento mimořádný opravný prostředek kladené. 12. Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalovanou v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). 13. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud v reakci na námitky dovolatelky poznamenává, že otázka, zda měl odňatý pozemek charakter pozemku stavebního či zemědělského, stejně tak jako posouzení kroků povinné osoby či aktivity oprávněného, patří zásadně mezi otázky skutkové, přičemž dovolacímu soudu přísluší zabývat se výhradně otázkami právními (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.). Judikatura dovolacího soudu příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (územně plánovací dokumentace, účel vykoupení pozemku apod.), neurčuje tím však taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (srov. za všechny blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2413/2022, a v něm odkazované judikáty). Dovolací soud také opakovaně uvádí, že ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením hodnoty pozemku, k němuž došlo v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát bez přičinění původního vlastníka. Pakliže však pozemek měl již v okamžiku odnětí povahu pozemku stavebního, popřípadě byl za naznačeným účelem vykupován či odebírán, je za něj nutno podle zákona o půdě poskytnout náhradu jako za pozemek určený pro stavbu, byť byl evidován jako zemědělský (srov. v podrobnostech kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015). 14. Dále Nejvyšší soud pro vědomí dovolatelky připomíná, že povinnost uspokojovat restituční nároky oprávněných osob má prostřednictvím svých orgánů stát, jenž je také povinen sám správnou výši nároku před jeho uspokojením zjistit (srov. blíže zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1634/2023, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 595/2019), a dle § 13 odst. 8 zákona o půdě se prekluzivní lhůta ve smyslu § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě pro určité osoby neuplatní (srov. také zrušení tzv. restituční tečky, viz především nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05). 15. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a k nákladům žalobců patří primárně odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“). Dle § 6 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 AT (tarifní hodnotou je částka 413.559,60 Kč, do níž byl uspokojen restituční nárok žalobců) činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 9.980 Kč, po snížení o 20 % dle § 12 odst. 4 AT pro druhého z žalobců 7.984 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 AT a navýšením o DPH tak mají žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 22.280,94 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 1. 2026
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu