28 Cdo 1634/2023-971
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) J. B., narozeného XY, bytem v XY, b) R. B., narozeného XY, bytem v XY, c) T. R., narozené XY, bytem ve XY, všech zastoupených JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 12 C 247/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2023, č. j. 37 Co 75/2022-936, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2023, č. j. 37 Co 75/2022-936, se v části výroku I., v níž byl potvrzen ve výroku II. rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 29. října 2021, č. j. 12 C 247/2019-898, o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, a dále ve výrocích II. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a III. o nákladech odvolacího řízení ruší; současně se v části výroku II., jíž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, a dále ve výroku III. o nákladech řízení ruší rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 29. října 2021, č. j. 12 C 247/2019-898, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
1. Okresní soud v Blansku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 10. 2021, č. j. 12 C 247/2019-898, zastavil řízení v části, v níž se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I.), nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), a to pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, pozemku parc. XY v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok II.), a žalované uložil povinnost nahradit žalobcům společně a nerozdílně k rukám jejich zástupkyně náklady řízení ve výši 484.126,- Kč (výrok III.).
2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované proti výrokům II. a III. rozsudkem ze dne 31. 1. 2023, č. j. 37 Co 75/2022-936, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil (výrok I.) a ve výroku III. změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobcům, kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně, k rukám jejich zástupkyně náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 232.869,- Kč (výrok II.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně k rukám jejich zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 25.985,- Kč (výrok III.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobců z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobců žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup. Konstatovaly přitom, že žalobou vymezené pozemky (vyjma pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, ohledně něhož žalobci vzali žalobu zpět) jsou vhodné k převodu na žalobce. Jelikož hodnota pozemků vybraných žalobci jako pozemků náhradních, jež jsou ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců, uložily žalované povinnost uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu žalobci označených pozemků (vyjma pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.) podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené a otázky, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak. Domnívá se, že nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v ustanovení § 11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a liknavost či svévole na straně státu. Namítá, že za liknavý a svévolný postup státu při uspokojování restitučního nároku oprávněných osob nelze považovat stav, kdy žalovaná odmítla přecenit restituční nárok na základě znaleckého posudku předloženého žalobci, kterýžto žalovaná pokládala za nesprávný. Vyjádřila přesvědčení, že v situaci, kdy nebylo postaveno najisto, zda žalobci disponují celkovým restitučním nárokem ve výši stanovené na jejich žádost zpracovaným znaleckým posudkem prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., by měl být spor o ocenění restitučního nároku žalobců odstraněn prostřednictvím určovací žaloby, a nikoli cestou žaloby o nahrazení projevu vůle. Dále upozornila, že pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všechny v katastrálním území XY, a pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, oba v katastrálním území XY, jsou nevhodné k převodu na žalobce jako pozemky náhradní, jelikož funkčně souvisí se stavbou rodinného domu ve vlastnictví třetí osoby, respektive se stavbou zemědělskou (stodolou), jež by bez využití zmíněných pozemků postrádala svůj hospodářský smysl. Navrhla, aby dovolací soud v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalobci ve svém vyjádření označili dovolání žalované za nepřípustné a nedůvodné. Neztotožnili se s argumentací dovolatelky stran předpokladů pro uspokojení restitučního nároku žalobců mimo zákonem předpokládaný postup, jakož i nepřevoditelnosti pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, a pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, jako pozemků náhradních k uspokojení restitučního nároku. Poukázali též na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, s nimiž je dle jejich mínění napadený rozsudek zcela v souladu. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalované, pokud jím byla k řešení předestřena právní otázka možnosti uspokojování restitučního nároku žalobců při tvrzeném nedostatku jejich aktivity a liknavosti či svévole žalované při uspokojování restitučního nároku, není přípustné, neboť žalovanou nastolená právní otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tuto otázku dovolacím soudem znovu posoudit odchylně. Nejvyšší soud k dále uvedené argumentaci odůvodňující závěr o nepřípustnosti dovolání žalované předesílá, že skutkově a právně podobnou věcí týchž účastníků, týkající se procesu uspokojování restitučního nároku převodem náhradních pozemků (majícího původ v týchž skutečnostech, o něž jde i v nyní posuzované věci), se z podnětu dovolání žalované již dříve zabýval v usnesení ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 719/2022, ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2524/2022, a ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3854/2022 (označená usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), přičemž – jako souladné s judikaturou – aproboval odvolacím soudem tehdy učiněné závěry, vůči nimž dovolatelka uplatňovala obdobnou právní argumentaci, jíž opakuje i nyní. Jeví se vhodným rovněž zdůraznit, že ústavní stížnost podaná proti zmíněnému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3854/2022, pak byla usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. II. ÚS 980/23 (toto usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
9. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu (srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.), je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalované, aby měla technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
10. Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (viz § 11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
11. Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020).
12. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu –o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené); srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady (viz námitky, že žalobci o uspokojení restitučního nároku neusilovali dostatečně aktivně) nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o.
s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
13. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců nejsou v souzené věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené. Jde o závěry, jež jsou výsledkem komplexního posouzení věci, do nějž odvolací soud promítl všechna relevantní hlediska, jež byla vzpomenuta i shora odkazovanou judikaturou. V tomto směru sluší se ze skutkových reálií připomenout nejenom dobu, po níž nebyl restituční nárok žalobců, respektive jejich právních předchůdců, uspokojen, ale též postup žalované (jejího předchůdce) spočívající v nesprávném ocenění restitučního nároku, jež taktéž zásadním způsobem ztížilo jeho uspokojení v plném rozsahu zákonem zásadně předpokládaným postupem, tedy prostřednictvím veřejné nabídky pozemků dle ustanovení § 11a zákona o půdě (k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku viz shora odkazovanou judikaturu, včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016). Nepřiměřený není ani názor odvolacího soudu, že došlo-li k částečné změně postoje žalované k ocenění restitučního nároku žalobců ve druhé polovině roku 2021 (ačkoli pravomocně o něm bylo rozhodnuto postupně do konce roku 2009), což je více než rok po podání žaloby o nahrazení projevu vůle žalované s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemků, jíž bylo zahájeno řízení v nyní projednávané věci, přičemž žádost o přecenění restitučního nároku byla žalobci podána již v roce 2019, je patřičné vyhovět požadavku na vydání konkrétních vhodných náhradních pozemků, aniž by bylo nutno trvat na účasti žalobců ve veřejných nabídkách (k tomu srovnej přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2.
6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1191/2020, a ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3138/2020, a ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 693/2022). Žalobci přitom postupovali ve snaze uspokojit svůj restituční nárok v souladu se zákonem o půdě, neboť se v rozsahu žalovanou evidované výše restitučního nároku až do roku 2012 účastnili veřejných nabídek náhradních pozemků a později sami aktivně usilovali o přecenění svého restitučního nároku, k čemuž opatřili i potřebné podklady, včetně znaleckého posudku.
Argumentace žalované, že žalobci o přecenění restitučního nároku dlouhou dobu neusilovali, respektive domáhali se jej toliko s odkazem na jimi předložený znalecký posudek prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., o ocenění pozemků odňatých právním předchůdcům žalobců, a tudíž v tomto směru nebyli aktivní, nemůže obstát, neboť povinnost uspokojovat restituční nároky oprávněných osob má prostřednictvím svých orgánů stát, jenž je také povinen sám správnou výši nároku té které oprávněné osoby před jeho uspokojením zjistit.
Uplatňovaný restituční nárok tak vzdor aktivitě žalobců a jejich právních předchůdců zůstává po dobu více než třiceti let neuspokojen, a to v důsledku lpění žalované na zřejmě nesprávně provedené kvantifikaci nároku.
14. Přisvědčit nelze ani námitce dovolatelky, že účastníci řízení v nyní projednávané věci vedou spor o konkrétní výši zbývajícího restitučního nároku žalobců, k jehož řešení dle názoru žalované neslouží žaloba na plnění (na nahrazení projevu vůle), nýbrž žaloba na určení výše nároku oprávněné osoby. V řízení o poskytnutí náhradních pozemků totiž otázka výše nároku oprávněné osoby není předmětem sporu, a soud ji tak řeší (toliko) jako otázku předběžnou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018). Pakliže ovšem cena oprávněnou osobou vybraného pozemku zdaleka nedosahuje výše aktuálního restitučního nároku – ani podle ocenění oprávněné osoby, ani podle ocenění žalované – nemá přesné ocenění (vyčíslení) restitučního nároku oprávněné osoby na výsledek řízení o žalobě na vydání náhradních pozemků za pozemky podle zákona o půdě nevydané žádný vliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018). Na uvedeném pak nic nemění, že při spornosti nároku či jeho výše je oprávněným osobám jako další prostředek právní ochrany k dispozici i určovací žaloba (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015).
15. Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, jestliže ze skutkových zjištění vyplývá, že i bez žalovanou zpochybňovaného ocenění odňatých pozemků byla by hodnota restitučního nároku – v poměru k ceně nyní nárokovaných pozemků jako náhradních – postačující. Žalovaná učinila nesporným restituční nárok žalobců (alespoň) v takové výši, jež byla pro vydání rozhodnutí v posuzované věci (s ohledem na ocenění požadovaných náhradních pozemků a výši, v níž byl již restituční nárok žalobců uspokojen) dostatečná, pročež přesné vyčíslení aktuálního (celkového) restitučního nároku je ve vztahu k výsledku řízení o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o převodu předmětných pozemků irelevantní.
16. Závěry odvolacího soudu se nijak neodchylují od dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021), jež se otázkou aktivního přístupu oprávněné osoby při uspokojování jejího restitučního nároku zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů, s nimiž tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není. V dovolatelkou odkazovaných sporech se přitom buď jednalo o situaci s poměry projednávané věci srovnatelné, v nichž liknavý a svévolný přístup povinné osoby byl založen (jako v projednávané věci) jednak na zdlouhavém procesu uspokojování restitučního nároku oprávněné osoby a dále na ztěžování postupu při uspokojování restitučního nároku lpěním povinné osoby na zásadně nesprávném ocenění nevydaných pozemků (srovnej odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015), anebo o případ odlišný, kdy povinná osoba ani přes aktivní přístup osoby oprávněné nenabízela (i se zřetelem k hodnotě neuspokojeného nároku oprávněných osob) náhradní pozemky patřičných kvalitativních a kvantitativních parametrů, a neumožňovala tak uspokojení nároků oprávněných osob v přiměřené lhůtě zásadně předpokládaným postupem (srovnej odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Situace posuzovaná v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, pak navíc nepřisvědčuje důvodnosti argumentace žalované vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud k dovolání oprávněné osoby v odkazované věci ve světle individuálně daných okolností případu konstatoval neúplnost závěru odvolacího soudu o absenci liknavého, svévolného a diskriminačního přístupu povinné osoby k uspokojení restitučního nároku osoby oprávněné. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021, v němž byla posuzována situace, kdy se oprávněná osoba veřejných nabídek – na rozdíl od žalobců – nezúčastnila a ani jinak neusilovala o saturaci restitučního nároku.
17. Dovolatelkou zmiňované nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, pak ve svých normativních částech formulují obecné předpoklady, při jejichž splnění se může oprávněná osoba obrátit na soud se žalobou o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu konkrétního náhradního pozemku, aniž by ovšem mohly reflektovat individuálně dané okolnosti posuzované věci, jež jsou s okolnostmi relevantními ve věcech odkazovaných nesrovnatelné.
18. Co do měřítek (žalovanou taktéž zpochybňované) vhodnosti některých pozemků vybraných žalobci jako náhradní k uspokojení jejich restitučního nároku podle zákona o půdě, jeví se vhodným uvést následující. Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly v zásadě – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, respektive žalované – zařaditelné do veřejné nabídky (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) je přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda převod pozemku není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, a rozsudek téhož soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3240/2018), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14.
11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). V rozsudku ze dne 31.
1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, Nejvyšší soud dále uzavřel, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s ohledem na její konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou osobou jako náhradní, jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné, a to ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).
19. Zákon o půdě výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Překážkou vydání pozemku podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i jeho poskytnutí oprávněné osobě jako pozemku náhradního) může být i funkční souvislost pozemků se stavbou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014); i u pozemku požadovaného jako náhradní je tedy nutno zvažovat i jeho případnou funkční provázanost s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit vzájemně ucelený soubor pozemků a staveb – areál jako funkční celek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014).
20. Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Přestože ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si vždy mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb a ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které tento soubor plní (přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015). Shodný názor o nedělitelnosti areálů tvořících se stavbou jeden funkční celek zastává i právní teorie (srovnej Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, nebo v usnesení ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009.
21. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).
22. Polemika dovolatelky se závěrem odvolacího soudu o vhodnosti pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, k převodu na žalobce postrádá přiléhavost, jelikož závěr odvolacího soudu o absenci funkčního celku nárokovaných pozemků se stavbou, respektive jeho účelového určení k užívání spolu se stavbou, není nepřiměřený odvolacím soudem učiněným skutkovým zjištěním (tato zjištění s účinností od 1. 1. 2013 navíc dovolacímu přezkumu nepodléhají – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017), neboť v řízení nebyla prokázána funkční souvislost těchto pozemků, jež představují zatravněné plochy, s jakoukoli nemovitostí. K výtce dovolatelky sluší se uvést, že otázku funkční souvislosti požadovaných pozemků s přilehlou nemovitostí nelze posuzovat pouze s poukazem na jejich vymezení (ohraničení pomocí plotu) v dané lokalitě, přičemž ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá, že by vydáním nárokovaných pozemků oprávněným osobám bylo ohroženo řádné fungování sousedního objektu sloužícího jako kolna. Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3897/2018), což dovolatelka ve vztahu k restituovatelnosti označených pozemků zjevně činí. Úvaha dovolatelky o nemožnosti hospodářského využívání kolny bez sporných pozemků parc. č. XY a parc. č. XY je ryze spekulativní. Rovněž samotná okolnost, že nárokované pozemky byly zahrnuty do privatizačního projektu, aniž by ovšem dosud byla v době rozhodování odvolacího soudu (srovnej § 154 odst. 1 o. s. ř.) naplněna zákonem vymezená podmínka, tj. že o převodu označených pozemků na jiné osoby bylo rozhodnuto podle jiného právního předpisu [tedy podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů – k tomu viz § 6 odst. 1 písm. d) zákona č. 503/2012 Sb.], není na překážku závěru o vhodnosti těchto pozemků k vydání oprávněným osobám.
23. Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. ovšem zakládá námitka žalované o nepřevoditelnosti pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY (otázka „vhodnosti“ pozemků, jež žalobci nárokují k převodu jako náhradní pozemky za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalované shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
24. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017) již aproboval i závěry o funkční souvislosti mezi pozemky užívanými jako zahrady s rodinnými domy, s nimiž tvoří ucelený soubor. Jestliže i ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě představuje překážku pro vydání nezastavěných pozemků v rozlehlých areálech (sídlištních, sportovních i jiných) oprávněné osobě pro jejich funkční souvislost se stavbami, tím obezřetněji je třeba přistupovat k situacím, kde oprávněnou osobou nárokovaný pozemek jako náhradní obklopuje stavbu domu a slouží obyvatelům tohoto domu, s nímž tvoří jeden funkční celek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018, ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018, nebo ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 484/2021).
25. Vzhledem k výše uvedenému se pak právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora vymezenou otázku, zda lze žalobci nárokované pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, považovat za vhodné k převodu oprávněným osobám jako pozemky náhradní za pozemky, jež jim nemohly být vydány – jeví být přinejmenším předčasné. Odvolací soud se totiž ve světle výše citované judikatury otázkou vhodnosti dotčených pozemků k převodu dostatečně nezabýval, neboť patřičně nehodnotil hlediska širší funkční souvislosti mezi požadovanými pozemky a okolními nemovitostmi.
Odvolacím soudem akcentovaná okolnost, že přilehlé nemovitosti (tj. pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY) tvoří společně funkční soubor nemovitostí, není sama o sobě rozhodná pro posouzení, zda jsou s tímto souborem nemovitostí funkčně provázány i požadované pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY. Odvolací soud nezkoumal, zda a s jakými důsledky lze soubor nemovitostí tvořený stavbou domu a spornými pozemky (užívanými coby část zahrady) rozdělit.
Nepřihlédl ani k umístění (funkčnímu zařazení) pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY ve vztahu k okolním nemovitostem a jejich významu pro fungování areálu (domu určeného k bydlení či rekreaci a jeho přirozeného zázemí). Pečlivé zkoumání otázky funkčního spojení pozemků a stavby se přitom uplatní u staveb splňujících charakteristiku rodinného domu, popřípadě bytového domu obecně, přičemž není rozhodující, jestli takový dům jeho vlastník využívá k bydlení či k rekreaci (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 886/2021, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3627/2021). Argument odvolacího soudu, že vlastník sousední stavby může zemědělsky hospodařit na pozemku parc. č. XY, jenž má z pohledu odvolacího soudu pro tento účel dostatečnou výměru, a to 355 m2, při úvaze o funkčním spojení sporných pozemků a stavby neobstojí, jelikož odvolací soud - lapidárně řečeno - vychází z toho, že pokud by nárokované pozemky funkčně souvisely s dalšími nemovitostmi, jednalo by se o zahradu o příliš velké rozloze.
Odvolací soud se však řádně nevypořádal s tím, nakolik a jak efektivně jsou nárokované pozemky využívány coby zázemí daného rodinného domu a v jaké míře závisí kvalita bydlení v domě v širším slova smyslu na možnosti užívat sousedící pozemky. Pokud v této souvislosti odvolací soud uvedl, že vlastník dané stavby má na požadovaných pozemcích uložen stavební materiál, bylo namístě vzhledem k individuálním skutkovým okolnostem (zejména vzhledem k časové ose nabytí sousedních nemovitostí Františkem Černým a tvaru pozemku parc.
č. XY, jenž obklopuje pozemky nárokované) zohlednit, zda se jedná o stav nahodilý, či dlouhodobý. Jestliže odvolací soud rovněž podotýká, že na pozemku parc. č. XY byla zřízena služebnost cesty ve prospěch nárokovaných pozemků, k nimž je současně zajištěn přístup i z místní komunikace, jeví se vhodným uvést, že tato skutečnost zajisté bez dalšího nevylučuje, že i v takovém případě mohou být sporné pozemky nezbytně nutné pro řádné fungování areálu.
26. V situaci, kdy nejsou dány ve shora vymezeném rozsahu podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v části věcného výroku I. týkající se pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, včetně akcesorických výroků o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v části výroku II. – ve vztahu k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY 2 a parc. č. XY – a v akcesorickém výroku III. i prvostupňový rozsudek a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
27. Ve zbylém rozsahu (uspokojování restitučního nároku oprávněných osob na vydání náhradních pozemků žalobou u soudu pro případ tvrzeného nedostatku aktivity oprávněných osob, liknavost a svévole žalované při uspokojování restitučního nároku, „vhodnost“ pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, k převodu oprávněným osobám jako pozemků náhradních dle zákona o půdě) není dovolání přípustné, a proto bylo Nejvyšším soudem odmítnuto (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
28. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
29. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 6. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu