28 Cdo 1802/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a)
Ing. M. Š., a b) J. Z., zastoupených JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se
sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu
škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 140/2008, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2011, č.
j. 69 Co 585/2010-148, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2011, č. j. 69 Co
585/2010-148 ve vyhovujícím výroku I. o věci samé ohledně částky 740.700 Kč s
příslušenstvím z této částky, ve vyhovujícím výroku III. o věci samé ohledně
částky 1.019.700 Kč s příslušenstvím, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze
dne 22. 2. 2010, č. j. 27 C 140/2008-96, se v rozsahu výroku I. a III., a v
navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. 1. 2011, č. j. 69 Co 585/2010-148, se odmítá.
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil ve
výroku I. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 2. 2010, č. j. 27 C
140/2008-96 jako soudu prvního stupně, a to ve vyhovujícím výroku I. o věci
samé ohledně částky 740.700 Kč s příslušenstvím z této částky, ve vyhovujícím
výroku III. o věci samé ohledně částky 1.019.700 Kč s příslušenstvím z této
částky a ve výroku V. o nákladech řízení. Současně odvolací soud ve výroku II.
odmítl odvolání ohledně částky 41.208,40 Kč s příslušenstvím a ve výroku III.
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně byla výrokem I. uložena žalované
povinnost zaplatit žalobci Ing. M. Š. částku 1.221.372,11 Kč s příslušenstvím
ve znění blíže uvedeném v daném výroku. Výrokem II. byla zamítnuta žaloba
žalobce Ing. M. Š. o zaplacení částky 7.878.749,89 Kč s příslušenstvím ve
výroku popsaném. Dále výrokem III. byla žalované uložena povinnost zaplatit
žalobci J. Z. částku 1.718.181,76 Kč s příslušenstvím. Současně výrokem IV.
byla zamítnuta žaloba žalobce J. Z. o zaplacení částky 5.553.207,24 Kč s
příslušenstvím ve výroku popsaném. Výrokem V. soud prvního stupně žádnému z
účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobci domáhali
zaplacení shora uvedených částek jako náhrady škody a přiměřeného
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které jim měli být způsobeny v řízení
vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 5/2001, a to v důsledku
nezákonných rozhodnutí i nesprávného úředního postupu.
Soud prvního stupně přitom shledal požadavek na náhradu nemajetkové újmy
důvodný jen částečně. Nepřiznal nárok z titul zadostiučinění za nemajetkovou
újmu způsobenou žalobcům v důsledku celkové délky trestního řízení, a to pro
uplatněnou námitku promlčení. Vycházel přitom ze smyslu stanovení § 32 odst. 3
zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož se nárok na tuto náhradu promlčel v
šestiměsíční lhůtě počínající běžet od právní moci rozsudku, kterým bylo řízení
skončeno, tj. od 18. 4. 2007. Pakliže nárok byl předběžně uplatněn u
Ministerstva spravedlnosti dne ý. 11. 2007, stalo se tak po uplynutí promlčecí
doby. Nepřichází v úvahu ani stavění běhu promlčecí doby ve smyslu § 35 zákona
č. 82/1998 Sb., nehledě na dobu, která uplynula do uplatnění nároků u soudu.
Stejně tak soud prvního stupně neshledal oprávněným požadavek na náhradu
nemajetkové újmy za medializaci případu, neboť zde nebyl naplněn žádný
odpovědnostní titul. Tím by mohlo být buď rozhodnutí o sdělení obvinění či
rozhodnutí o trestu. Obě tato rozhodnutí však byla vydána před účinností zákona
č. 160/2006 Sb., který se však vztahoval pouze na rozhodnutí vydaná za dobu
účinnosti. Zpětná účinnost, jak plyne z jeho přechodných ustanovení (čl. II
zákona) se vztahuje pouze na nesprávný úřední postup, a to pouze takový, který
je možno hodnotit jako nepřiměřenou délku řízení.
Shodný závěr pak zaujal i ve vztahu k požadavku na náhradu za nemajetkovou
újmu, kterou uplatnil žalobce Ing. M. Š. v souvislosti s újmou, kterou utrpěl
kvůli přerušení těhotenství jeho manželky, když v daném případě navíc soud
prvního stupně konstatoval, že zde není dána ani jednoznačná příčinná
souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a nemajetkovou újmou. Ta byla přerušena
právě svobodným rozhodnutím jeho manželky, jakkoliv ovlivněným okolnostmi
danými existencí nezákonného rozhodnutí, neboť se sama rozhodla pro přerušení
těhotenství.
Z uplatněných požadavků na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za
nemajetkovou újmu tak soud prvního stupně shledal oprávněným pouze požadavek na
odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku výkonu trestu odnětí
svobody. Tento nárok měl svůj zákonný podklad bez ohledu na účinnost zákona č.
160/2006 Sb., a to vzhledem k ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. V tomto směru promlčecí doba podle § 33
zákona činila 2 roky od právní moci zprošťujícího rozhodnutí, takže soud
námitku promlčení uplatněnou žalovanou jako důvodnou. Za přiměřenou částku
odškodnění pak považoval částku 900 Kč za jeden den výkonu trestu odnětí
svobody, nikoliv celou dobu trestního řízení.
Za zcela důvodné pak shledal i požadavky na náhradu škody, pokud jde o náhrady
nákladů výkonu tretu odnětí svobody, jakož i za náklady obhajoby, stejně jako
nároky z titulu ušlého zisku, včetně příslušenství pohledávek blíže uvedené ve
výrocích rozsudku soudu prvního stupně.
Odvolací soud převzal skutková zjištění i právní posouzení věci soudem prvního
stupně v plném rozsahu. Shodně se soudem prvního stupně rozhodoval ve věci
nároku žalobců na náhradu nemajetkové újmy, jež jim vznikla v souvislosti s
nezákonným rozhodnutím o výkonu trestu odnětí svobody.
Po skutkové stránce vycházel z toho, že žalobci se podanou žalobou domáhali po
žalované, mimo jiné, náhrady nemajetkové újmy ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), přičemž požadovali náhradu, která
jim měla vzniknout v případě žalobce ad 1) tím, že po vynesení pravomocného
rozsudku musela jeho manželka podstoupit přerušení těhotenství, neboť po
předchozím rizikovém těhotenství nechtěla ohrozit výchovu dětí, na které byla
sama, dále medializací celého případu a nepřiměřenou délkou trestního řízení a
dále nezákonným zbavením osobní svobody. Dále vyšel ze zjištění, že v případě
žalobce ad 2) požadoval rovněž náhradu újmy vzniklé medializací případu,
dlouhotrvajícím trestním řízením a zbavením jeho osobní svobody. Zjistil, že
žalobce ad 1) i žalobce ad 2) vyčíslili výši zadostiučinění za každého z nich
za dobu trvání trestního řízení a dobu strávenou ve výkonu trestu odnětí
svobody částkou 3.039.300 Kč.
Vzal přitom za prokázané, že žalobcům bylo dne 28. 1. 1998 sděleno obvinění z
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002 byli shledáni vinnými trestným činem
podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, za což jim byl
uložen trest odnětí svobody v délce 2 let s podmíněným odkladem na zkušební
dobu 4 let. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 5 To
10/03, tento rozsudek zrušil a znovu rozhodl tak, že žalobce shledal vinnými z
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, za což byli
odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Současně jim byla uložena
povinnost zaplatit společně a nerozdílně škodu ve výši 75.000.000 Kč. Dále
zjistil, že usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo
925/2003, byl k dovolání žalobců rozsudek Vrchního soudu ze dne 4. 4. 2003
zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Vrchní
soud v Praze poté rozsudkem ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 5 To 1/2004, zrušil
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002 a žalobci byli opět
shledáni vinnými z trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního
zákona, za což byli znovu odsouzeni k trestu odnětí svobody v délce 5 let.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1190/2004, byla
dovolání obviněných odmítnuta. Dále rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 20. 9.
2006, sp. zn. I. ÚS 553/05, bylo toto usnesení, jakož i rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 9. 6. 2004, k ústavní stížnosti zrušeny. Vrchní soud v Praze
poté rozsudkem ze dne 18. 4. 2007 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 1. 10. 2002 a rozhodl tak, že se žalobci zprošťují obžaloby pro skutek,
kterým měli spáchat trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 a 5
trestního zákona, neboť v obžalobě označený skutek není trestným činem. Žalobce
ad 1) vykonal trest odnětí svobody ve shora uvedené trestní věci v délce 823
dnů a žalobce ad 2) v délce 1133 dnů.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně rozhodl správně, pokud žalobcům
přiznal nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim vznikla
nezákonným rozhodnutím o trestu odnětí svobody a na daný případ správně
aplikoval článek 5 odst. 5 Úmluvy, který je a i před nabytím účinnosti zákona
č. 106/2006 Sb., jímž došlo k novelizaci zákona č. 82/1998 Sb., také byl
přednostně aplikovatelný před úpravou vnitrostátní. V této souvislosti
poukazoval odvolací soud na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04.
Soud prvního stupně správně dovodil, že žalobcům vznikla škoda v příčinné
souvislosti s porušení článku 5 odst. 1 Úmluvy, neboť rozhodnutím, které bylo
následně posouzeno jako nezákonné, bylo porušeno jejich právo na osobní
svobodu.
Odvolací soud konstatoval, že žalobci se domáhali náhrady nemateriální újmy za
výkon trestu odnětí svobody, nikoli za vazbu, přičemž takto jim byl také jejich
nárok soudem prvního stupně přiznán. Poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05, na základě něhož byl zrušen rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 5 To 1/2004, neboť právní
závěr, jímž došlo k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, se jeví v
takovém rozporu se zjištěným skutkovým stavem, že jím došlo současně i k
porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, a to práva na
spravedlivý proces a práva být stíhán a zbaven osobní svobody pouze z důvodů a
způsobem stanoveným zákonem (čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny
základních práv a svobod).
Ztotožnil se rovněž s právním posouzením námitky promlčení vznesenou žalovanou
ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy za výkon trestu odnětí svobody, když
s odkazem na ustanovení § 33 zákona č. 82/1998 Sb. dovodil, že tento nárok není
promlčen. Argumentaci žalované, že aplikací tohoto zákonného ustanovení by v
daném případě nastala nepřípustná nerovnost účastníků, pokud by k omezení
svobody došlo zčásti před účinností zákona č. 160/2006 Sb. a zčásti poté, kdy
byla stanovena 6-ti měsíční promlčecí lhůta, považoval za nedůvodnou.
Odvolací soud zde odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
1191/08, v němž dospěl k závěru, že článkem II. zákona č. 160/2006 Sb. nemohou
být zvýhodněny ty subjekty, kterým vznikla imateriální újma nezákonným
rozhodnutím před těmi, jimž vznikla imateriální újma nesprávným úředním
postupem. Z toho vyplývá, že i na odpovědnost za nemajetkovou újmu způsobenou
nezákonným rozhodnutím, bylo třeba aplikovat příslušná ustanovení zákona č.
82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb., a to za splnění stejné podmínky,
tj. nebyl - li nárok na náhradu této újmy promlčen.
Odvolací soud dospěl k závěru, s přihlédnutím k námitce žalované, že ustanovení
§ 33 zákona č. 82/1998 Sb. je ustanovením speciálním ve vztahu k ustanovení §
32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (ustanovení § 32 odst. 3 bylo vtěleno do
zákona č. 82/1998 Sb. až novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.), které
upravuje promlčecí lhůtu výhradně pro nároky na náhradu škody způsobené
rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření. Pokud toto ustanovení
stanoví pro uplatnění nároku na náhradu škody dvouletou promlčecí lhůtu ode
dne, kdy nabylo právní moci, mj. i zprošťující rozhodnutí, pak vzhledem k tomu,
že toto zprošťující rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. 4. 2007, nemohl být
nárok, který byl žalobci uplatněn u soudu dne 22. 7. 2008, promlčen. Zákon v
něm přitom neomezuje použití tohoto ustanovení pouze na případy, kdy jde o
odškodnění újmy na zdraví, a to bolestné, ztížení společenského uplatnění
apod., nýbrž naopak nevylučuje, aby se případně odškodňovala podle tohoto
ustanovení újma na zdraví, pokud vznikla v příčinné souvislosti s výkonem
trestu.
Odvolací soud neshledal ani důvodnou námitku žalované, že soud měl při
posuzování promlčecí lhůty postupovat podle článku 35 odst. 1 Úmluvy, v němž je
stanovena šestiměsíční promlčecí lhůta, neboť citované ustanovení na daný
případ nedopadá.
Ztotožnil se též se závěrem soudu prvního stupně, že částka 900 Kč za jeden den
nezákonného odnětí svobody je částkou přiměřenou újmě, která byla žalobcům
nezákonným rozhodnutím způsobena a přiklonil se i k tomu, že pouhé konstatování
porušení práva v projednávaném případě nepostačuje.
Uzavřel, že soud prvního stupně rozhodl správně, pokud žalobcům přiznal nárok
na náhradu nemajetkové újmy, tedy žalobci ad 1) částku ve výši 740.700 Kč a
žalobci ad 2) částku ve výši 1.019.700 Kč, a to spolu s příslušenstvím, jak
bylo správně přiznáno s účinností od 8. 5. 2008, tedy po uplynutí šestiměsíční
lhůty od uplatnění nároku na odškodnění u Ministerstva spravedlnosti, do
zaplacení. Dodal, že nárok na toto zákonné příslušenství náleží žalobcům podle
§ 517 o. z. a § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Odvolací soud proto v tomto
rozsahu rozsudek odvolacího soudu potvrdil jako věcně správný.
Jde - li o částku představující rozdíl mezi částkou 740.700 Kč a částkou
781.908,40 Kč, když z podání žalované není zřejmé, na základě jakých
skutečností se tohoto rozdílu, tj. částky 41.208,40 Kč, domáhá, odvolací soud v
tomto rozsahu její odvolání podle § 211 a § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, a to výslovně
proti všem třem výrokům rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozovala
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle dovolatelky rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Tvrdila, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle
dovolatelky předně byla nucena podat odvolání za situace, kdy soud prvního
stupně smísil jednotlivé nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy žalobců
přiznáním jediné částky, ač mělo jít o posouzení jednotlivých složek nároku,
totiž náklady obhajoby, ušlý zisk a nemajetkovou újmu, aniž by je přesně
specifikoval.
Dovolatelka proto vychází i nadále z toho, že u žalobce a) přicházel do úvahy
ušlý zisk za výkon trestu odnětí svobody za 823 dní x 447,64 Kč jako denní
výdělek, což představuje částku 368.470,22 Kč. Po odečtu částky 90.735 Kč
výdělku za dobu výkonu trestu jde o částku 277.672,72 Kč. S připočtením částky
161.791 Kč za náklady obhajoby šlo o částku 439.463,72 Kč a s úrokem z prodlení
ode dne 8. 5. 2008 ve výši 843.175,36 Kč dosáhla výsledná částka 523.640 Kč.
Protože tuto částku dovolatelka uvedenému žalobci uhradila, podávala odvolání
jen do částky 781.908,40 Kč jako rozdílu mezi částkou 1.221.372,11 Kč a
uhrazených 439.463,72 Kč.
Při stejném výpočtu u žalobce b) činil jeho ušlý zisk za výkon trestu odnětí
svobody za 1133 dní po 519,57 Kč tedy částku 588.672,81 Kč, po odpočtu výdělku
během výkonu trestu 81.169 Kč jde o částku 507.503,81 Kč. S přičtením nákladů
za obhajobu 190.997,90 Kč šlo o částku 698.481,71 Kč a společně s úroky z
prodlení ode dne 8. 5. 2008 ve výši 133.787,95 Kč představoval jeho nárok
částku 832.270 Kč, kterou rovněž tomuto žalobci uhradila. V důsledku toho
podala odvolání co do částky 1.019.700 Kč, což byl rozdíl částek 1.718.181,76
Kč a 698.481,71 Kč.
Dovolatelka proto dovozuje, že ve spojení s odmítavým výrokem odvolacího soudu
nutno dospět k závěru, že rozhodnutí soudů obou stupňů trpí zmatečností, neboť
výši přiznaných nároků každému ze žalobců nijak řádně nespecifikovalo.
Za otázku zásadního právního významu pak dovolatelka považuje posouzení věci
soudem prvního stupně, který „shledal požadavek žalobců na odškodnění za
nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku výkonu trestu odnětí svobody, neboť
tento nárok měl svůj zákonný podklad bez ohledu na účinnost zákona č. 160/2006
Sb., a to v ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Jedná se přitom o škodu způsobenou rozhodnutím o trestu ve smyslu § 10 zákona
č. 82/1998 Sb., přičemž s ohledem na obecná přechodná ustanovení se použije
zákon účinný v době vydání rozhodnutí o trestu. Vzhledem k tomu, že promlčecí
doba podle § 33 zákona je 2 roky od právní moci zprošťujícího rozhodnutí,
neshledal soud námitku promlčení uplatněnou žalovanou jako důvodnou.“
Dovolatelka v dovolání vytýkala odvolacímu soudu, že v rozporu s § 32 odst. 3
zákona č. 82/1998 Sb. nesprávně aplikoval namísto zákonem jednoznačně stanovené
jediné promlčecí doby vztahující se na všechny nároky na náhradu nemajetkové
újmy, na některé vybrané nároky promlčecí lhůtu odlišnou (a to promlčecí dobu
vztahující se zcela jednoznačně pouze na nároky na náhradu skutečné, tj.
majetkové škody). Namítala, že z ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.
jasně plyne, že jakýkoli nárok na náhradu nemajetkové újmy se podle tohoto
zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé
nemajetkové újmě. Dovozovala, že zákon sice rozlišuje nárok založený z titulu
nepřiměřené délky a průtahů v řízení od nároků ostatních (vzniklých z jiných
právních důvodů), ale ve všech případech jde o kombinaci stejné na sobě
nezávislé subjektivní a objektivní promlčecí doby. Podle dovolatelky ustanovení
§ 33 zákona č. 82/1998 Sb. upravuje jedinou, objektivní promlčecí dobu v délce
2 let, tato se však vztahuje pouze k nárokům na náhradu materiální újmy
(skutečné škody) a pod pojmem ,,jedinou“ má zákonodárce na mysli pouze to, že
se jeví nadbytečné konstruovat zvláštní subjektivní promlčecí dobu odvíjející
se od vědomosti poškozeného o vzniku škody. Tvrdila, že zákon pod tento pojem
nesjednocuje promlčecí dobu nároků na náhradu materiální újmy a nároků na
náhradu nemajetkové újmy, což plyne ze znění ustanovení § 32 a § 33 zákona č.
82/1998 Sb., které pojmy náhrada škody a náhrada nemajetkové újmy jednoznačně
rozlišují.
V dovolání poukazovala na skutečnost, že samotná délka promlčecí doby
vztahující se k institutu náhrady nemajetkové újmy stanovená v § 32 odst. 3
zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění zákona č. 160/2006 Sb.) je odvozena od lhůty
stanovené v článku 35 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, kdy touto lhůtou
jsou kryty v rámci stížností podávaných na základě Úmluvy k Evropskému soudu
pro lidská práva všechny nároky na náhradu nemajetkové újmy plynoucí z porušení
Úmluvy, bez ohledu na titul, z nichž je náhrada nemajetkové újmy požadována.
Podle dovolatelky tedy není žádný důvod, aby se vnitrostátní úprava od této
mezinárodní úpravy, od níž je odvozena (resp. z níž je převzata) lišila.
Podotkla, že ustanovení § 33 zákona č. 82/1998 Sb. bylo v zákoně upravena již
před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., když před danou novelou zákon
č. 82/1998 Sb. institut nemajetkové újmy neznal a upravoval výlučně náhradu
škody skutečné – majetkové. Novela provedená zákonem č. 160/2006 Sb. se pak
daného ustanovení § 33 nijak nedotkla a je tedy jednoznačně dané, že toto
ustanovení se vztahuje výlučně na nároky na náhradu škody skutečné – majetkové.
V dovolání tedy dovolatelka trvá na své námitce promlčení. Závěrem uvedla, že
zadostiučinění v penězích stanovené soudy obou stupňů považuje za zcela
nepřiměřené. V této souvislosti poukazovala na judikáty Evropského soudu pro
lidská práva, ve kterých soud přiznal zadostiučinění za omezení osobní svobody
v podstatně nižších intencích, něž v dané věci soudy obou stupňů. Navrhla proto
zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a vrácení věci tomuto soudu
k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle
čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum.
Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem
účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7
cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp.
zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1.
1. 2013, jmenovitě podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu,
který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí
řízení), jednající osobou s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 1, odst. 2 o. s.
ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je přípustné
dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem odvolací soud dospěje k
závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Závěr, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, přitom Nejvyšší soud posuzoval s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem
pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k
tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že
splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.
s. ř. povede k věcnému přezkumu jí podaného dovolání.
Pokud jde o přípustnost dovolání proti výroku odvolacího soudu o odmítnutí
odvolání co do částky 41.208,40 Kč s příslušenstvím, nejde svou povahou o
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Vzhledem k platné procesní úpravě
přichází do úvahy posouzení přípustnosti jako v případě nemeritorních
rozhodnutí odvolacího soudu. Na ty se vztahuje ustanovení § 239 odst. 3 o. s.
ř. Podle komentářové literatury „S přihlédnutím k tomu, že v uvedeném
ustanovení v poslední větě se zakotvuje (od 1. 7. 2009 nově) pravidlo, podle
kterého se při posuzování přípustnosti dovolání v těchto případech obdobně
uplatní § 237 odst. 1 a 3, lze zřejmě na tomto základě dovodit, že od 1. 7.
2009 upravuje uvedené ustanovení nově též přípustnost odvolání proti usnesení,
jímž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se žaloba
odmítá, i když takové rozhodnutí – s ohledem na pravidla odvolacího řízení – by
vůbec nemělo být odvolacím soudem vydáno. Za „návrh (žalobu)“ nelze považovat
ve smyslu § 239 odst. 3 odvolání nebo dovolání. Proto, pokud nejde o
„potvrzující nebo „měnící“ usnesení odvolacího soudu) není přípustné dovolání
ani proti usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání. Účastník, jehož
odvolání bylo odmítnuto, má však v takovém případě k dispozici žalobu pro
zmatečnost – srov. § 229 odst. 4 a komentář k § 229 o.s.ř. /citováno podle
Občanský soudní řád, komentář, Ljubomír Drápal, Jaroslav Bureš a kolektiv. –
1. vyd., C.H.Beck, 2009, str.1902-1903/.
Už na tomto místě proto je dovolací soud nucen konstatovat, že pro absenci
objektivní přípustnosti dovolání proti výroku odvolacího soudu označeného jako
II. musel přistoupit k jeho odmítnutí.
Dovolacímu přezkumu tedy v dané věci podléhá posouzení správnosti závěrů
odvolacího soudu, pokud jde o potvrzující výrok I. rozsudku odvolacího soudu.
Dovolací soud přitom dospívá k závěru o přípustnosti dovolání, neboť v rozsahu
z něj vyplývajícího, nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za rozhodnutí,
které by bylo v souladu s hmotným právem, jak bude dále vyloženo.
Ze shora uvedené rekapitulace řízení a výsledku odvolacího řízení je zřejmé, že
dovolatelka činí předmětem dovolacího přezkumu otázku správnosti závěrů
odvolacího soudu, pokud jde o posouzení promlčení nároků žalobců na náhradu
nemajetkové újmy.
Dovolací soud v tomto směru poukazuje na závěry své nejnovější rozhodovací
praxe. Tak v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp.
zn. 31 Cdo 619/2011, byl vysloven závěr: „Újma nemajetkové povahy vzniká již v
souvislosti s omezením osobní svobody zakládajícím nárok na její náhradu přede
dnem účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (26. 4. 2006), a případné promlčení
nároku na její náhradu uplatněného na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5
Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod je třeba posuzovat dle § 101
obč. zák.“ V podrobnostech se odkazuje na instruktivní a podrobné odůvodnění
tohoto rozsudku, které rekapituluje vývoj judikatury k této otázce.
V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněnému pod číslem
125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud vysvětlil, že
právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o
vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., lze
přiznat za dobu od 18. března 1992 přímou aplikací článku 5 odst. 5 Úmluvy.
Závěry zde obsažené rozvedl Nejvyšší soud - zejména s ohledem na jejich časovou
působnost - v rozsudku ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010,
uveřejněném pod číslem 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na
který dovolací soud i v této věci v podrobnostech odkazuje.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo
962/2012 byl uveden závěr: „Byla-li osoba trestně stíhaná zproštěna obžaloby
nebo bylo-li trestní stíhání proti ní vedené zastaveno, počíná promlčecí doba
podle § 32 odst. 3 věty první zákona č. 82/1998 Sb. běžet dnem následujícím po
dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání
nabylo právní moci.“
Z porovnání výše uvedených závěrů a posouzení věci, jak bylo v tomto případě
zaujato odvolacím soudem, který se převážně s právním posouzením věci soudem
prvního stupně ztotožnil, je zřejmé, že v rozsahu podrobeného dovolacímu
přezkumu nelze považovat právní posouzení věci odvolacím soudem za správné.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku
zrušil podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. Důvody, pro které
nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu
prvního stupně; Dovolací soud proto zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro nižší instance závazný (§ 243d odst. 1
část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude
znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Pokud jde o výrok II. rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání
žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. pro
nepřípustnost odmítl.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 8. října 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu