28 Cdo 1828/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
L. ČR, státního podniku, zastoupeného advokátem, a o dovolání Obce H.,
zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z
8.4.2002, sp.zn. 8 Co 483/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu
v Českém Krumlově pod sp.zn. 6 C 527/2001 (žalobce L. ČR, zastoupených
advokátem, proti žalované Obci H., zastoupené advokátem, o určení práva
hospodaření se státním majetkem), takto:
I. Dovolání dovolatelky Obec H. se zamítá.
II. Dovolání dovolatele L. ČR, s.p., se odmítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobce, podané u soudu 29.6.1998, rozhodl Okresní soud v Českém
Krumlově rozsudkem z 12.1.1999, čj. 6 C 643/98-68, jímž určil, že žalobce má
právo hospodaření k 13 pozemkům v katastrálním území H., k 30 pozemkům v
katastrálním území M. u H. a k 19 pozemkům v katastrálním území S.
K odvolání žalované obce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem z
27.4.1999, sp.zn. 8 Co 674/9, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu žalobce zamítl.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem z 23.8.2000, 30 Cdo 1787/99 zrušil
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 27.4.1999, sp.zn. 8 Co
674/99, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozsudku dovolací soud vytýkal odvolacímu soudu (s poukazem
na rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), že nevycházel důsledně z právního názoru, zdůrazněného v tomto
uveřejněném rozhodnutí, že totiž státní podnik není oprávněn jednat v občanském
soudním řízení za stát a že nemůže mít naléhavý právní zájem na určení, že stát
je vlastníkem věci. Dovolací soud dále vytýkal odvolacímu soudu (s poukazem na
rozhodnutí uveřejněné pod č. 54/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
že neměl na zřeteli, že rozsudek, kterým soud určí, že státní podnik má k
nemovitosti právo hospodaření, je způsobilým podkladem pro změnu zápisu
vlastnických vztahů v katastru nemovitostí potud, že namísto dosavadního
vlastníka nemovitosti se zapíše do katastru nemovitostí vlastnické právo státu
a právo hospodaření příslušného státního podniku (tj. osoby z rozsudku
oprávněné).
V dalším průběhu řízení pro zrušovacím rozsudku dovolacího soudu vzal žalující
státní podnik L. ČR, s.p. zpět žalobu ohledně 13 pozemků v katastrálním území
H., ohledně 22 pozemků v katastrálním území M. u H. a ohledně 3 pozemků v
katastrálním území S. a ohledně jednoho pozemku v katastrálním území S.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích z 31.5.2001, sp.zn. 8 Co
2595/2000, připustil uvedené zpětvzetí žaloby v žalobcem uváděném rozsahu,
zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku týkajícím pozemků, ohledně nichž
byla žaloba vzata zpět, a řízení v této části bylo zastaveno. Ve zbytku výroků
byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Poté byl v řízení před soudem prvního stupně vynesen rozsudek Okresního soudu v
Českém Krumlově z 8.1.2002, čj. 6 C 527/2001-200. Byla zamítnuta žaloba žalobce
o určení, že L. ČR, státní podnik, má právo hospodaření k sedmi pozemkům v
katastrálním území M. u H. a k 31 pozemkům v katastrálním území S. Bylo také
rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalované obci na náhradu nákladů
řízení 11.945 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v daném případě
bylo třeba aplikovat zákon č. 172/1991 Sb. (ve znění novelizovaném zákonem č.
114/2000 Sb.), když podle ustanovení § 2a odst. 1, 2 tohoto zákona přecházejí
na obce i nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a/ až d/, do nichž lze
zařadit i pozemky, které jsou mezi účastníky tohoto řízení sporné, jež byly
obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o
přidělení podle dekretů č. 1/1945 Sb., č. 108/1945 Sb. a č. 28/1945 Sb. a podle
zákona č. 142/1947 Sb. a zákona č. 46/1948 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České
republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí již podle § 1 nebo § 2 tohoto
zákona. Nemovitosti uvedené v § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přecházejí do
vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušné rozhodnutí o přídělu nebo
přídělový plán byly vydány po 31.12.1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo.
Obec prokáže existenci přídělu zejména vydanou přídělovou listinou svědčící
obci nebo příslušnému národnímu výboru, působícímu na území obce, schváleným
přídělovým plánem nebo schváleným grafickým plánem. Nelze-li příděl doložit
těmito listinami, považuje se za doklad o přídělu listina vyhotovená příslušným
státním orgánem s uvedením jednacího čísla přídělového rozhodnutí, je-li zřejmý
rozsah přídělu i údaj o přídělci.
Soud prvního stupně přisvědčil tvrzení žalované obce, že je právním nástupcem
zaniklých obcí M. a S.
Soud prvního stupně v této souvislosti poukazoval na to, že o přídělu lesní
půdy, o níž šlo v daném případě, rozhodovalo Ministerstvo zemědělství a podle
dekretu č. 28/1945 Sb. tu vykonával N. p. f. funkci správce konfiskovaného
majetku a vykonavatele některých administrativních úkonů spojených s přídělovým
řízení, když byl pověřen vydáváním návrhů ve vkladovém řízení a za tím účelem
vyhotovoval vkladové listiny. Přídělovými listinami byly listiny odvozené až ze
zákona č. 90/1947 Sb., tedy rozhodnutí Ministerstva zemědělství, kterými
docházelo ke schválení plánů přídělců, vyznačených příslušnými osídlovacími
komisemi, a potom k přidělování půdy. V tomto smyslu byl soud prvního stupně
toho názoru, že žalovaná obec prokázala zmíněnými rozhodnutími Ministerstva
zemědělství, že sporné pozemky nabyla v rámci přídělového řízení.
Byl proto soud prvního stupně toho názoru, že žalovaná obec prokázala, že
sporné nemovitosti v katastrálním území M. jí byly přiděleny, že na těchto
pozemcích obec hospodařila a ty také později odevzdala po zestátnění státu.
Také ohledně pozemků v katastrálním území S. byl soud prvního stupně toho
názoru, že žalovaná obec prokázala existenci přídělu ke sporným pozemkům a
osvědčila ji listinami, které má na zřeteli ustanovení zákona o majetku obcí.
Proto soud prvního stupně žalobu žalujících L. ČR, s.p., zamítl, když není
důvod k tomu, aby se žalobce domáhal práva hospodaření na sporných pozemcích,
které nejsou ve vlastnictví státu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem z 8.4.2002, sp.zn. 8 Co 483/2003.
Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku, jímž byl zamítnut žalobní návrh na určení, že žalobce má právo
hospodaření k pozemkům v katastrálním území M. (označeným parc. č. 97/4, parc.
č. 97/9, parc. č. 279/2, parc. č. 595/3, parc. č. 595/5, parc. č. 595/6, parc.
č. 1595/10 a části pozemku parc. č. 933 o výměře 0,3993 ha). Rozsudek soudu
prvního stupně, týkající se vztahu k pozemkům v katastrálním území S. byl
změněn tak, že bylo určeno, že žalobce L. ČR, s.p., má právo hospodaření k
pozemkům v katastrálním území S. parc. č. 623/2, parc. č. 684, parc. č. 724/1,
parc. č. 740/3, parc. č. 1150/3, parc. č. 1150/1, parc. č. 724/2, k části
parcely č. 713/1, sestávající z pozemku parc. č. 713 (o výměře 3,3305 ha),
parc. č. 703 (o výměře 0,3658 ha a části ve výměře 0,3358 ha), parc. č. 714
(o výměře 0,2338 ha, a to části o výměře 0,1565 ha a části o výměře 0,0048 ha),
parc. č. 718 (o výměře 0,1565 ha, a to části o výměře 0,0048 ha), parc. č. 719
(o výměře 0,3561, a to části o výměře 0,1740 ha), parc. č. 764/1 (sestávající s
parcely č. 763 o výměře 0,0450 ha), parc. č. 765/4 (o výměře 1,6477 ha), parc.
č. 795/1 (se stávající z parcely č. 811 o výměře 0,7247 ha), parc. č. 1080/1
(sestávající z parcely č. 1065 o výměře 0,0539 ha), parc. č. 1071 (o výměře
1,8577 ha), parc. č. 1075 (o výměře 1,3398 ha), parc. č. 1083 (o výměře 1,0916
ha), parc. č. 1077 (o výměře 3,4096 ha), parc. č. 1079 (o výměře 1,3398 ha),
parc. č. 1088 (o výměře 0,3615 ha), parc. č. 1089 (o výměře 2,1778 ha), parc.
č. 1090 (o výměře 0,3273 ha), parc. č. 1093 (o výměře 0,2931 ha) a parc. č.
1094 (o výměře 2,1868 ha), které jsou zapsány u Katastrálního úřadu v Č. na
listu vlastnictví č. 10001 pro obec H., katastrální území S. Odvolací soud také
rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před
soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozsudek soudu prvního
stupně byl vydán na základě velmi podrobného dokazování.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v tomto řízení
bylo prokázáno nabytí pozemků ze strany žalované obce v katastrálním území M.
ve smyslu ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.),
zejména ustanovení § 2, § 2a odst. 1 a písm. a/ až d/ i odst. 3 a 4. Odvolací
soud zejména poukazoval na to, že Lesní družstvo M., jemuž byly přiděleny
rozhodnutím Ministerstva zemědělství z 10.2.1948, čj. 103072/47-IX-7/23, lesní
pozemky o výměře 74,8732 ha, se těchto pozemků v katastrálním území M. vzdalo
ve prospěch obce M., přičemž podle připojeného přehledu k rozhodnutí
Ministerstva zemědělství byla v roce 1951 obci M. přidělena zemědělská půda v
rozsahu 8,8399 ha a 1,0198 ha půdy jiné, celkem tedy 89,8597 ha. Podle
ustanovení § 5 dekretu č. 28/1945 Sb. byl přídělce povinen ujmout se držby toho
dne, který byl stanoven v rozhodnutí o přídělu půdy, přičemž přidělená půda
přecházela dnem převzetí její držby do vlastnictví přídělce. O přídělu půdy
konfiskované podle dekretu č. 2/1945 Sb. nerozhodoval N. p. f., ale ten
vykonával funkci správce konfiskovaného majetku a vykonavatele některých
administrativních úkonů, spojených s přídělovým řízením, a byl pověřen vydáním
návrhů ve vkladovém řízení – vkladových listin. Rozhodnutím o přídělu ve smyslu
ustanovení § 5 odst. 1 dekretu č. 28/1945 Sb. jsou míněna rozhodnutí
Ministerstva zemědělství podle ustanovení § 4 odst. 3 dekretu č. 28/1945 Sb.,
kterými dochází ke schválení plánu přídělců, vypracovaných příslušnými
osídlovacími komisemi. Podle názoru odvolacího soudu se uvedená rozhodnutí
Ministerstva zemědělství vztahují i na lesní půdu, obdobně jako je to uvedeno v
ustanovení § 4 dekretu č. 12/1945 Sb. Odvolací soud podle výsledků provedeného
dokazování pokládal za prokázanou existenci přídělu sporných pozemků právnímu
předchůdci žalované obce, takže bylo nutno zamítnout nedůvodný žalobní návrh na
určení, že žalobce má právo hospodaření k žalobcem označeným pozemkům v
katastrálním území M.
Odvolací soud však byl jiného názoru než soud prvního stupně, pokud šlo o
žalobcem uváděné pozemky v katastrálním území S., u nichž byl jako přídělce
označen N. p. f., přičemž šlo o lesní pozemky o celkové výměře 94,26 ha. I když
v roce 1951 tehdejší Místní národní výbor S. odevzdával Čs. státním lesům lesní
půdu o výměře 94,2669 ha, pak původní příděl pro obec S. v rozsahu 56,1392 ha
lesní půdy a 0,7288 ha jiné půdy se postupně vyvíjel v takovém rozsahu, který
byl původně svěřen N. p. f., od něhož ho později ve stejném rozsahu převzala
obec S. Žalované obci S. se tedy nepodařilo prokázat existenci přídělu v
rozsahu 94,26 ha půdy, neboť rozhodnutím Ministerstva zemědělství z 10.2.1948
byl prokázán příděl v rozsahu 56,139 ha půdy lesní a 0,7288 jiné půdy a
schválený přídělový plán nesvědčí pro obec S.; není tu žádná jiná listina,
která by byla způsobilá prokázat ve smyslu ustanovení § 2a odst. 3 zákona č.
172/1991 Sb. existenci přídělu další půdy. Proto odvolací soud změnil rozsudek
soudu prvního stupně (§ 220 odst. 1 občanského soudního řádu) tak, že žalobě
žalobce vyhověl a určil, že žalobce L. ČR, s.p., má právo hospodaření k jím
uváděným pozemkům v katastrálním území S.
O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení § 142
odst. 2 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátovi, který žalující L. ČR, s.p., v
řízení zastupoval, dne 7.6.2002 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u
Okresního soudu v Českém Krumlově dne 3.7.2002. Advokátu, který v řízení
zastupoval žalovanou obec byl rozsudek odvolacího soudu doručen 10.6.2002 a
dovolání ze strany žalované obce bylo předáno na poště dne 8.8.2002 k doručení
Okresnímu soudu v Českém Krumlově. Obě dovolání byla tedy podána ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se L. ČR, s.p., ve svém dovolání navrhovaly, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Své
dovolání pokládal tento dovolatel za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b/ a c/ občanského soudního řádu; za otázku po právní stránce zásadního
významu pokládal posouzení otázky, jaké dokumenty mohou sloužit pro dokazování
toho, zda obec nabyla nemovitosti podle zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona
č. 114/2000 Sb.). Jako dovolací důvody tento dovolatel uplatňoval, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel L. ČR, s.p., zdůrazňoval, že v katastrálním území M. obdržela obec M.
na základě předběžné přídělové listiny N. p. f. ze dne 28.12.1947, čj. K
2527/47, příděl „asi 5 ha“ zemědělských pozemků (součet pozemků činí 4,8535
ha). Rozhodnutím Ministerstva zemědělství z 10.2.1948, čj. 103072/47-IX/47-Z
23, nebyly obci M. přiděleny žádné pozemky v katastrálním území M.; lesnímu
družstvu M. byly přiděleny lesní pozemky o výměře 74,6732 ha. Lesní družstvo
zemědělců M. se vzdalo přídělu ve prospěch obce M. v roce 1951 a opravným
rozhodnutím Ministerstva zemědělství z 22.2.1951, čj. 226 365/51, byly obci M.
přiděleny lesní pozemky o výměře 88,8399 ha a nelesní parcela o výměře 1,0198
ha, tedy celkem 89,8597 ha. Podle názoru uvedeného dovolatele je rozhodnutí
Ministerstva zemědělství z 22.2.1951 jedinou listinou prokazující rozsah
přídělů; jiné listiny nelze brát za listiny, které by měly vlastnosti
předpokládané ustanovením § 2a zákona č. 172/1991 Sb.Dovolávající se Obec H.
navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a aby věc byla
vrácena k dalšímu řízení. Tato dovolatelka pokládala své dovolání za přípustné,
protože směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvody tato
dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a že toto rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu oporu v podstatné části v dokazování.
Dovolatelka Obec H. poukazovala na to, že v této právní věci bylo prokázáno, že
žalobcem uváděné pozemky byly zahrnuty do procesu přídělového řízení s určením
konkrétní obci jako nabyvatelce přídělu a že tato obec (právní předchůdkyně
žalované obce) tyto pozemky převzala a hospodařila s nimi. V daném případě byly
pozemky v katastrálním území S. určeny k přídělu obci S. a byly jí také
jednoznačně přiděleny. Z rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 10.2.1948, čj.
103072/47-IX-7/23, jakož i z rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 22.2.1951,
čj. 26365/51-IX, je zřejmé, že obci S. bylo v katastrálním území S. přiděleno
56,1392 ha lesní půdy. Obec S. se vzdala přídělu ve prospěch Č. s. l., n.p., a
to lesních porostů v katastrálním území S. (celkem lesní půdy 94.2641 ha). Tím,
že obec se v roce 1951 vzdala pozemků ve prospěch státu, nemohlo být negováno
přídělem jí vzniklé (konstituované) vlastnické právo existující na straně obce
S. k 31.12.1949. Č. s. l. převzaly od Místního národního výboru S. celkem
94,2641 ha lesní půdy. N. p. f. tu byl pouze pověřen správou majetku, když sám
o sobě nemohl být přídělcem. Přídělcem tu byl Místní národní výbor S. Ke vzniku
držby vlastníka – obce S. tu došlo legitimním postupem v přídělovém řízení;
obec S. převzala pozemky do držby a hospodařila s nimi jako s vlastními.
Při posuzování obou dovolání uvedených dovolatelů vycházel dovolací soud z
ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1, zákona č. 30/2000 Sb., podle
něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád
(zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím
účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1.1.2001).
Dovolání tu bylo přípustné, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jak to
odpovídá ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu.
Pokud dovolání dovolatele L. ČR, s.p., směřovalo proti výroku rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, bylo
možné přípustnost této části dovolání uvedeného dovolatele pouze podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, když tu nešlo o
potvrzení (odvolacím soudem) výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž by
tento soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který by dřívější rozhodnutí soudu prvního
stupně zrušil, jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/
občanského soudního řádu. Toto ustanovení nelze vztáhnout na případ, v němž
došlo ke zrušení rozsudku odvolacího soudu rozhodnutím dovolacího soudu.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu je přípustné
dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy anebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel L. ČR, s.p., uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí dovolacího
soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování (srov. § 241a odst. 3 občanského soudního
řádu).
Dovolací soud tu vychází z právního závěru uvedeného v rozhodnutí uveřejněném
pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že totiž rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování,
jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže
soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu
spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.
Z obsahu spisu v daném případě a ani z obsahu dovolání dovolatele L. ČR, s.p.,
nelze shledat jako doložené tvrzení, že by odvolací soud vzal v tomto řízení za
zjištěno něco, co ve spise vůbec není nebo že by pokládal za nezjištěnou
podstatnou skutečnost, která by bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývala.
Dovolatelem uplatněné tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v dokazování proto
neshledal dovolací soud jako opodstatněné. Co do svého obsahu obsahovalo
dovolání tohoto dovolatele výtky směřující proti hodnocení důkazů dovolacím
soudem; takové výtky nejsou v občanském soudním řízení zakotveny jako dovolací
důvod. Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek byl rovněž uveden právní závěr, že totiž dovolacím důvodem nemohou
být ani vady či omyly při hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 132
občanského soudního řádu.
Ostatně z hlediska posouzení přípustnosti dovolání dovolatele L. ČR, s.p.,
nevyplývalo z obsahu soudního spisu v této právní věci (sp.zn. 6 C 527/2001
Okresního soudu v Českém Krumlově) a ani z obsahu dovolání uvedeného
dovolatele, že by rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena právní otázka, která
by byla v rozhodování odvolacích soudů nebo dovolacího soudu řešena rozdílně,
jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu, jehož
se tento také dovolatel dovolával. Zda rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
směřovalo dovolání uváděného dovolatele, řešilo právní otázku v rozporu s
hmotným právem či právní otázku, která by dosud nebyla řešena v rozhodování
dovolacího soudu (srov. rovněž ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního
řádu) zabýval se dovolací soud v souvislosti s posuzováním toho, zda rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jak je dále
uvedeno), když totiž v dovolání dovolávající se Obce H. ve svém přípustném
dovolání (směřujícím proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé) uplatňovala dovolací důvod
právě ohledně nesprávného právního posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci (srov. § 241a odst. 2 písm. b/ občanského
soudního řádu) spočívá buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc
nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz
z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
text na str. 13 /45/).
Odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání obou dovolatelů,
posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. a
podle ustanovení dekretu č. 28/1945 Sb., která se nepochybně projednávané
právní věci týkala. Bylo tedy třeba v dovolacím řízení posoudit ještě, zda si
odvolací soud ustanovení uvedených právních předpisů také správně vyložil. V
tomto smyslu bylo třeba se zabývat tím, zda právní závěry odvolacího soudu
vycházely z právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (zejména ze Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), popřípadě, zda se
od nich odchylovaly. Bylo také třeba mít na zřeteli, že v této právní věci bylo
již dříve podáno dovolání, o němž rozhodoval dovolací soud ve svém zrušovacím
rozsudku z 23.8.2000 (30 Cdo 1787/99 Nejvyššího soudu), v němž již bylo
poukázáno na právní závěry z rozhodnutí uveřejněných pod č. 3/1997 a pod č.
54/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z těchto právních závěrů již
odvolací soud v dalším průběhu řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu
nadále vycházel.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
bylo zdůrazněno, že všechny věci z vlastnictví České republiky, ohledně nichž
to bylo stanoveno v zákoně č. 172/1991 Sb., přešly ze zákona do vlastnictví
obcí jen s výjimkou věcí uvedených v ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 172/1991
Sb. a s výjimkou věcí, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání
oprávněným osobám podle zákona č. 403/1990 Sb. a podle zákona č. 87/1991 Sb.
Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 28.4.1999, IV. ÚS 99/99, uveřejněném pod č. 64
ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, se zabýval zejména
otázkou okamžiku nabytí vlastnictví přidělené půdy jmenovitě podle dekretu č.
28/1945 Sb. a pokládal ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 a 2 tohoto dekretu za
rozhodující dekretem stanovenou povinnost ujmout se držby přidělené půdy, neboť
podle ustanovení § 5 odst. 2 dekretu č. 28/1945 Sb. přidělená půda přecházela
do vlastnictví přídělce dnem převzetí držby této půdy. Důraz kladený v těchto
ustanoveních na stav držby znamená, že podmínkou a okamžikem nabytí vlastnictví
bylo v tomto směru i při pozdějším vydání přídělové listiny skutečné převzetí
držby přidělené půdy.
Majetkové fondy podle konfiskačních předpisů z roku 1945 i z let následujících
byly chápány jako zatímní správce konfiskované majetkové podstaty (srov. k tomu
již rozhodnutí uveřejněné pod č. 233/1949 Sbírky rozhodnutí čs. soudů, vydávané
dříve Nejvyšším soudem).
N. p. f. náleželo v přídělovém řízení podle dekretu č. 28/1945 Sb. obstarat
zápisy v pozemkové knize podle § 10 odst. 2 tohoto dekretu (srov. k tomu nález
Ústavního soudu ČR z 9.10.1997, III. ÚS 355/96, uveřejněný pod č. 124 ve svazku
9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Vlastnické právo přídělce bylo podle ustanovení § 5 odst. 2 dekretu č. 28/1945
Sb. omezeno povinností na přidělené půdě hospodařit a přídělce ji směl zcizit,
dát do nájmu (pachtu) nebo jiného užívání jen výjimečně a jen se souhlasem N.
p. f. Pokud stanovené podmínky vlastník neplnil, mohl mu být příděl odňat
(srov. nález Ústavního soudu ČR z 11.11.1997, I. ÚS 308/96, uveřejněný pod č.
139 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Podmínkou a okamžikem nabytí vlastnictví bylo i při pozdějším vydání přídělové
listiny skutečné převzetí držby přidělené půdy (viz nález Ústavního soudu ČR z
30.11.1999, I. ÚS 101/99, uveřejněný pod č. 172 ve svazku 16 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR).
S poukazem na citované právní závěry z judikatury soudů a nálezů Ústavního
soudu ČR musel dovolací soud konstatovat, že odvolací soud ve svém rozhodnutí,
proti němuž směřovala obě dovolání dovolatelů, vycházel v podstatě ze stejných
právních závěrů při aplikaci ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. a dekretu č.
28/1945 Sb. Neshledal tedy dovolací soud, že by dovolací soud ve svém
rozhodnutí řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo že by
ve svém rozhodnutí řešil právní otázku, která by dosud v rozhodování dovolacího
soudu nebyla vyřešena (s přihlížením i k nálezům Ústavního soudu ČR). Nemohl
také dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by rozhodnutí odvolacího
soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, jak to má na zřeteli
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu.
Pokud bylo v dovoláních dovolatelů vytýkáno rozhodnutí odvolacího soudu, že
nesprávně hodnotil provedené důkazy, zejména pokud šlo o rozhodnutí příslušných
správních orgánů o přídělech půdy, co do jejich obsahu, šlo tu o výtky proti
hodnocení důkazů, jež soudům podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu
nepochybně náleží, výtky tohoto druhu nejsou v občanském soudním řádu zakotveny
jako jmenovitý dovolací důvod a nebylo také možno v daném případě dospět k
závěru, že by tu mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením bylo možné
konstatovat očividný rozpor (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR z 11.3.1999,
I. ÚS 101/97, uveřejněný pod č. 40 ve svazku 13 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR).
Za těchto uvedených okolností přistoupil dovolací soud k odmítnutí
nepřípustného dovolání dovolatele L. ČR, s.p., (nesplňujícího zákonné
předpoklady uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského
soudního řádu), a to podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/
občanského soudního řádu, a zároveň přistoupil dovolací soud i k zamítnutí
přípustného, ale nedůvodného dovolání dovolávající se Obce H., a to podle
ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a proto jim nenáleží právo na
náhradu nákladů řízení o dovolání.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 18. prosince 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu