28 Cdo 1849/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) M. V., b) M. M.,
c) M. K., d) D. S., e) L. S., f) J. M., g) Ing. P. P., h) K. P., ch) J. P., i)
J. Z., j) A. P., k) B. H., a l) J. O., všech zastoupených JUDr. Libuší
Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18, proti žalované České
republice – Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy se sídlem v
Praze 4, Kongresová 1666/2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení náhrady za
bezdůvodné obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C
115/2005, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20.
února 2014, č. j. 58 Co 444/2013-286, takto:
Dovolání se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 17. 4. 2013, č. j. 30 C 115/2005-259,
uložil žalované zaplatit žalobkyni a) částku 109.737,- Kč s příslušenstvím,
žalobkyni b) částku 109.737,- Kč s příslušenstvím, žalobkyni c) částku 95.108,-
Kč s příslušenstvím, žalobkyni d) částku 58.524,- Kč příslušenstvím, žalobkyni
e) částku 95.108,- Kč s příslušenstvím, žalobkyni f) částku 219.473,50 Kč s
příslušenstvím, žalobci g) částku 658.422,50 Kč s příslušenstvím, žalobci h)
částku 70.636,- Kč s příslušenstvím, žalobci ch) částku 35.317,- Kč s
příslušenstvím, žalobkyni i) částku 35.317,- Kč s příslušenstvím, dále každé ze
žalobkyň j), k) a l) částku 40.811,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Obvodní soud, vycházeje z názorů
vyslovených v usnesení Městského soudu v Praze, jímž byl zrušen jeho předchozí
rozsudek v této věci, dospěl k závěru o důvodnosti podané žaloby, jejímž
prostřednictvím se žalobci s odkazem na § 451 obč. zák. domáhali vydání
bezdůvodného obohacení, kteréžto žalovaná nabyla užíváním pozemků v jejich
podílovém spoluvlastnictví bez právního důvodu. Výši prospěchu takto získaného
žalovanou soud určil dle znaleckým posudkem stanoveného obvyklého nájemného.
Jelikož činnost Policie České republiky (dále též jen „Policie“), jež dané
pozemky užívá, lze přirovnat k určitému atypickému podnikání státu, není důvodu
vycházet z výměrů Ministerstva financí regulujících výši nájemného u pozemků
nesloužících k podnikání, přičemž v této otázce lze mít za analogicky
aplikovatelné i nálezy Ústavního soudu publikované pod č. 582/2002 Sb. a č.
231/2000 Sb. Výkon žalovaného práva přitom neodporuje dobrým mravům, pro což
hovoří i to, že žalovaná si byla vědoma skutečnosti, že užívá pozemky bez
právního důvodu, a mohla tudíž již dříve poskytnout žalobcům částku, již neměla
za spornou. Soud tedy žalobě vyhověl a přiznal každému ze žalujících
spoluvlastníků právo na plnění odpovídající výši jeho ideálního podílu na
dotčených pozemcích.
K odvolání žalované, jíž bylo požadováno ponížení částek k zaplacení
jednotlivým žalobcům na sumy uvedené v odvolání, přezkoumal uvedené rozhodnutí
v takto vymezeném rozsahu Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 20. 2.
2014, č. j. 58 Co 444/2013
-286, zrušil ve výroku I. ve vztahu k žalobkyním a) a b) co do částky 81.274,83
Kč s příslušenstvím, žalobkyni c) co do částky 70.440,78 Kč s příslušenstvím,
žalobkyni d) co do částky 43.344,17 Kč s příslušenstvím, žalobkyni e) co do
částky 70,440,78 Kč s příslušenstvím, žalobkyni f) co do částky 161.211,64 Kč s
příslušenstvím, žalobci g) co do částky 483.636,93 s příslušenstvím, žalobci h)
co do částky 53.606,54 Kč s příslušenstvím, žalobci ch) co do částky 26.802,27
Kč s příslušenstvím, žalobkyni i) co do částky 26.802,27 Kč s příslušenstvím,
co do částky 30.971,76 Kč s příslušenstvím ve vztahu ke každé ze žalobkyň j),
k) a l) i v nákladových výrocích II. a III. a věc v naznačené části vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud shledal rozsudek soudu
prvního stupně nepřezkoumatelným, postrádajícím dostatečné odůvodnění výše
plnění pro jednotlivé žalobce, jakož i opomíjející vznesenou námitku započtení.
Náležitě nebyly vypořádány ani výhrady stran příslušenství žalované pohledávky
a rozporu jejího uplatnění s dobrými mravy. Úvaha připodobňující činnost
Policie podnikání státu pak neobstojí, neboť úkolem Policie coby státního
orgánu je ochrana státu a jeho obyvatel, což nelze hodnotit jako podnikatelské
aktivity prospívající samotné žalované. Výši nabytého obohacení je tedy třeba
určit dle příslušných výměrů Ministerstva financí vydaných na základě zákona č.
526/1990 Sb., o cenách, a regulujících maximální výši nájemného u pozemků
nesloužících k podnikání. Odvolací soud závěrem zdůraznil, že ve svém
předchozím rušícím usnesení nevyslovil závazný právní názor ohledně způsobu
stanovení výše obohacení, ale toliko poukázal na rozhodovací praxi v obdobných
sporech, stejně jako na rozhodnutí odklánějící se od judikaturou sledovaného
směru, a ponechal na soudu prvního stupně, aby se s tímto, a potažmo tak i
příslušnou námitkou žalobců vypořádal. Ke zrušení předchozího rozsudku soudu
prvního stupně ovšem přikročil především s ohledem na jeho nesoulad s § 157
odst. 2 o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Vyzdvihli úvahy
vyslovené odvolacím soudem v jeho předchozím rušícím usnesení v dané věci,
jimiž bylo soudu prvního stupně předně připomenuto, že by stranou jeho
pozornosti neměly zůstat nálezy Ústavního soudu publikované pod č. 528/2002 Sb.
a č. 231/2000 Sb., a dle nichž nebylo dostatečně odůvodněno stanovení rozsahu
nabytého prospěchu dle úpravy regulovaného nájemného. Obvodní soud se v
intencích zmíněného rušícího rozhodnutí přiklonil k uplatnění kritéria ceny
obvyklé, avšak odvolací soud při následném přezkumu vyslovil mínění opačné.
Formulace zvolené odvolacím soudem v jeho prvém rušícím usnesení přitom zjevně
nasvědčují závaznému právnímu názoru ohledně určení výše obohacení dle
obvyklého nájemného. Změnou náhledu městského soudu byl do řízení vnesen prvek
nestability a zmatečnosti. S právním hodnocením věci odvolacím soudem pak
žalobci nesouhlasí a domnívají se, že je záhodno, aby Nejvyšší soud v dané
souvislosti zodpověděl otázku (vykazující atributy požadované § 237 o. s. ř.),
má-li být výše bezdůvodného obohacení za užívání pozemků Policií posuzována dle
ceny obvyklé či regulované. Dle dovolatelů se odvolací soud dopustil v rámci
svého nazírání na tuto problematiku nesprávného právního posouzení ve smyslu §
241a o. s. ř., neboť na konání Policie je třeba analogicky pohlížet jako na
podnikání svého druhu, jež může být (jak tomu částečně je v jiných státech)
svěřeno do rukou soukromého subjektu, přičemž pak by se jednoznačně jednalo o
podnikatelskou aktivitu, byť by její náplň zůstávala stejná. Postrádá
opodstatnění, aby byli žalobci kráceni na svých právech proto, že předmětnou
činnost vykonává přímo žalovaná. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu
pak završili návrhem na jeho zrušení a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření zpochybnila argumenty dovolatelů a navrhla, aby bylo
dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno dle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §
241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a
usnesením, v nichž bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských
smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V projednávané věci nelze přehlédnout, že předmětem sporu zůstaly dílčí nároky
jednotlivých žalobců, jež u žalujících d), ch), i), j), k) a l) nepřesahují
bagatelní limit 50.000,- Kč, a proto je přípustnost dovolání v jejich případě
vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Přípustnost dovolání z
hlediska uvedeného ustanovení je totiž u rozsudků či usnesení, jimiž bylo
rozhodnuto o dílčích právech více samostatných účastníků, třeba zkoumat ve
vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně, bez ohledu na to,
zda součet dotčených nároků převyšuje částku 50.000,- Kč (k tomu srov. více viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 111/2009, či usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1992/2013).
Nejvyšší soud se dále zabýval naplněním předpokladů přípustnosti dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. ve vztahu k ostatním žalobcům. Je třeba zdůraznit, že
odvolací soud své rušící usnesení založil především na závěru o
nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, jež není dovolateli v
podstatě jakkoliv rozporován, pročež Nejvyšší soud, vázaný při zvažování
přípustnosti dovolání položenými otázkami, nemá prostor pro zpochybnění
korektnosti této úvahy. Obstojí-li přitom rozhodnutí odvolacího soudu už z toho
důvodu, nelze na přípustnost dovolání usuzovat ani z jiných v dovolání
uplatněných výtek, neboť se nejedná o otázky, na nichž by napadené rozhodnutí
záviselo a jejichž řešení by bylo s to ovlivnit výsledné posouzení jeho
správnosti (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6.
2015, sp. zn. 22 Cdo 1172/2015, či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.
6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4335/2010, a judikaturu zde odkazovanou, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006). Přesto Nejvyšší soud
pokládá v dané procesní situaci za vhodné uvést k výtkám dovolatelů
následující.
Předně je namístě podotknout, že odklon odvolacího soudu od názorů vyslovených
tímto soudem v předchozím rušícím rozhodnutí v téže věci nelze bez dalšího
pokládat za pochybení. Ze zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
neplyne, že by snad odvolací soud nemohl již jednou vyslovený právní názor
změnit v pozdějším odvolacím řízení, shledá-li za dané situace důvod, pro nějž
jeho předchozí právní názor již nemůže obstát jako správný (k tomu srov. více
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo
3342/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
80/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo
1289/2011). V projednávaném sporu se pak z formulací obsažených v předchozím
rušícím usnesení městského soudu podává, že odvolací soud vytknul rozsudku
soudu prvního stupně především procesní nedostatky, přičemž ve vztahu ke
způsobu peněžního ocenění nabytého prospěchu spíše instruoval soud prvního
stupně ohledně aspektů, s nimiž by bylo záhodno se vypořádat v rámci odůvodnění
rozhodnutí, než aby jej zavázal k respektování určitého právního názoru. Není
tak pražádného důvodu spatřovat v postupu odvolacího soudu žalobci nastiňovanou
nekonzistentnost v právních názorech.
Dožadují-li se dovolatelé dále toho, aby na konání Policie bylo nahlíženo jako
na podnikání (a tomu odpovídajícím způsobem byla následně vyčíslena i výše
majetkového prospěchu nabytého žalovanou), zcela pomíjejí význam tohoto pojmu v
právním řadu, stejně jako povahu úkolů, k jejichž zajišťování je v zájmu
řádného chodu státu a společnosti povolána Policie. Dle § 2 zákona č. 513/1991
Sb., obchodního zákoníku, účinného v rozhodné době, se podnikáním rozumí
soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na
vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Obdobné vymezení aktivit
podnikatele je pak předestřeno i v § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Z § 2 zákona č. 273/2008 Sb., o
Policii České republiky, se pak podává, že úkolem Policie je sloužit
veřejnosti, chránit bezpečnost osob a majetku i veřejný pořádek, předcházet
trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku
vnitřního pořádku i bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy
Evropské unie nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu.
Z citovaných definic je zřejmá diametrální odlišnost povahy i směřování
činnosti Policie a činnosti podnikatelské. Z podmínek, jejichž splnění je
nezbytné k tomu, aby na určitou aktivitu bylo možno pohlížet jako na podnikání,
by přitom u Policie přicházela do úvahy snad jen soustavnost, zatímco stěžejní
definiční prvek vyjadřující cíl počínání podnikatele je zcela jiný. Ostatně
Policie by jen stěží mohla plnit své poslání, kdyby jejím hlavním úkolem bylo
generovat zisk. Úvaha o zajišťování úkolů Policie prostřednictvím jiného
podnikatelského subjektu, dovolateli zjevně vyslovená jako myšlenka ryze
hypotetická a vyjádřená bez náležité opory v českém právním řádu, pak vskutku
postrádá význam pro nahlížení na činnost žalované, a potažmo tak i způsob
vyčíslení prospěchu nabytého užíváním předmětných pozemků.
Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na
přípustné ani ve vztahu k dovolatelům, jejichž nárok přesahuje zákonem
stanovený bagatelní limit, pročež Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1,
věty první, o. s. ř. odmítl v celém rozsahu.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
konečného rozhodnutí o věci (§ 151 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph. D.
předseda senátu