28 Cdo 1880/2024-215
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Svádov, IČ 445 57 086, se sídlem v Ústí nad Labem, Jeseninova 80/2, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 90 C 24/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. března 2024, č. j. 4 Co 141/2023-193, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. 12. 2022, č. j. 90 C 24/2016-169, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Ústecký kraj ze dne 11. 1. 2016, č. j. SPU 011142/2016/508102/Mu, rozsudkem soudu tak, že se žalobkyni vydávají pozemky parc. č. 307, v rozsahu historického pozemku PK
parc. č. 67, v k. ú. Valtířov nad Labem (výroky I a II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně takto rozhodl poté, kdy byl předchozí rozsudek řečeného soudu ze dne 13. 5. 2016, č. j. 90 C 24/2016-54, zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2018, č. j. 4 Co 259/2016-74. Dospěl přitom k závěru, že v dané věci byly splněny podmínky pro použití výlukového důvodu dle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“, tedy nutnost použití pozemku k provozování veřejně prospěšné stavby nebo infrastruktury. Dále uzavřel, že v případě studní, nacházejících se na pozemku a majících charakter stavby, je rovněž dán výlukový důvod dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Naznal proto, že předmětný pozemek vydat nelze a žalobu zamítl.
2. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 3. 2024, č. j. 4 Co 141/2023-193, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a aproboval rovněž i
jeho právní posouzení ohledně výlukového důvodu dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Nesouhlasil však s krajským soudem v případě aplikace § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., neboť v dané věci neshledal podmínky pro jeho naplnění. Uvedl také, že vydání části pozemku, které by se nedotýkal zmíněný důvod, pro nějž nelze předmětnou nemovitost vydat, by bylo za určitých okolností možné, avšak žalobkyně i přes dostatečný časový prostor i náležité poučení o eventuálním petitu v daném směru žádný procesní návrh neučinila. 3. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze do jeho výroku I podala žalobkyně dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu. Zprvu se domnívá, že vrchní soud pochybil, nedostalo-li se dovolatelce poučení dle § 43 o. s. ř. o tom, že v žalobě nastíněný eventuální petit je neprojednatelný, a o způsobu, jak by měla danou vadu odstranit. Vedle toho namítá, že odvolací soud nerespektoval režim zákonné koncentrace řízení ve smyslu § 118b o. s. ř., když akceptoval postup nalézacího soudu, který připustil opožděná tvrzení účastnice řízení ohledně aplikace i dalšího výlukového důvodu dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Závěrem se dovolává nepřezkoumatelnosti naznačeného rozhodnutí. 4. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek v rozsahu výroku I zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. 5. K dovolání se účastnice řízení nevyjádřila. 6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolání není přípustné. 10. Argumentace dovolatelky se vztahuje toliko k postupu soudu v řízení a vystihuje vady řízení, jež nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné; srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř. Tvrzení dovolatelky o procesním pochybení spočívajícím v nedostatku poučení podle § 43 o. s. ř. nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., a přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 971/2019, či ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3055/2022). 11. Nad rámec řečeného lze snad uvést, že námitka absence poučení dle § 43 o. s. ř. v případě neprojednatelného eventuálního petitu se nezakládá na pravdě. Z protokolu o jednání ze dne 19. 3. 2021 je totiž zřejmé, že žalobkyně byla minimálně na zmíněném jednání usnesením poučena o nutnosti přesné specifikace eventuálního žalobního nároku (viz č. l. 162 předmětného spisu). Neučinila-li potom dovolatelka v tomto směru žádný procesní návrh, nelze odvolacímu soudu nikterak vytknout, že jejímu žádání nevyhověl ani z části. 12. Vytýká-li dále dovolatelka odvolacímu soudu, že akceptoval postup nalézacího soudu, který po zákonné koncentraci poskytl účastníkům poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., načež připustil opožděná tvrzení účastnice řízení ohledně aplikace i dalšího výlukového důvodu dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., lze dodat, že také předmětná výtka postrádá relevanci. Dovolatelka zřejmě přehlíží, že k danému poučení a doplnění tvrzení došlo poté, co byl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2016, č. j. 90 C 24/2016-54, zrušen soudem odvolacím. Platí přitom, že zruší-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že v řízení vyjde najevo potřeba provádět rozsáhlé dokazování s ohledem na ustanovení § 118a o. s. ř., které odvolací soud v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. učinit nemůže, neboť se týká skutečností, k nimž nebylo provedeno dokazování žádné, jak se také stalo v předmětné kauze (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2018, č. j. 4 Co 259/2016-74), musí pak soud prvního stupně v dalším řízení umožnit účastníkovi vylíčit chybějící rozhodné skutečnosti a označit důkazy, a to bez ohledu na to, že dříve došlo ke koncentraci řízení. V rozsahu, v němž skutková tvrzení a důkazy doplňuje jedna strana sporu i poté, kdy došlo ke koncentraci řízení, může doplnit tvrzení a označit důkazy i strana druhá (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012, či ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3233/2017). Nejvyšší soud zde nad rámec nezbytného rovněž připomíná, že procesní povinnost účastníka řízení tvrdit pro věc rozhodné skutečnosti a označit důkazy se týká rozhodných skutkových okolností, nikoliv jejich právní kvalifikace. Právní kvalifikace nároku, pokud je účastníky řízení uvedena, není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu (k tomu srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 203/2022, i ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1413/2017). V případě shora naznačené námitky tedy rovněž nelze dovolatelce přisvědčit, že by se odvolací soud dopustil jakéhokoliv pochybení při postupu posuzování právní kvalifikace nároku. 13. Lichá je konečně i dovolatelkou vytýkaná vada nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. K otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, se vyjádřil Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč. Zde uvedl, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobné platí i pro rozhodnutí odvolacího soudu a řízení dovolací. V daném případě odvolací soud zcela přezkoumatelným způsobem vysvětlil, z jakého důvodu dospěl k závěru o nevydání shora naznačeného pozemku. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nemohlo pro žalobkyni představovat překážku pro uplatnění jejích práv, neboť z obsahu dovolání je patrné, že důvody rozhodnutí odvolacího soudu jí byly zřejmé. 14. Z rozhodovací praxe se taktéž podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Rozsah reakce na konkrétní námitky je však co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, respektive i s otázkou případů hraničních, kdy je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští. Odvolací soud přitom v projednávané kauze dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně, a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2593/2023). 15. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a účastnici v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 1. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu