28 Cdo 1895/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa
Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce L. ČR, státní
podnik proti žalovanému Městu Ž., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví
k pozemkům včetně vzájemného návrhu, vedené u Okresního soudu v Lounech pod
sp.zn. 7 C 853/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 1. 4. 2004, č. j. 11 Co 189/2003-244, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2004, č. j. 11
Co 189/2003-244, se ve výroku označeném jako b/ zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem výše označeným byl ve
výroku sub a/ potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 24. 10. 2002,
č. j. 7 C 853/93-205, a to ohledně výroků II., III., kterými byl zamítnut
vzájemný návrh žalovaného na určení vlastnictví k pozemkům tamtéž vyjmenovaným
v k. ú. H.; zároveň byl však výrokem b/ rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
I. změněn tak, že se žaloba na určení, že Český stát, L. ČR, s. p., je
vlastníkem pozemků v k. ú. H. (identifikovaných též v přiloženém geometrickém
plánu), zamítá. Žádný z účastníků nebyl zavázán k náhradě nákladů řízení
protistrany před některou z obou instancí.
Žalobce poté podal dovolání, směřující proti zamítavému výroku b/ o
určení vlastnictví státu k označeným pozemkům, jak bylo rozhodnuto v měnící
části rozsudku odvolacího soudu. Poukazoval na ustanovení § 16 odst. 2 zákona
č. 77/1997 Sb. o státním podniku, podle něhož je státní podnik, hospodařící s
majetkem státu, oprávněn jednat před soudem vlastním jménem ve věcech majetku
státu i tehdy, jde-li o žalobu na určení vlastnictví státu. Odvolací soud tedy
podle dovolatele pochybil, dovodil-li nedostatek aktivní věcné legitimace a
tedy i nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na určovací žalobě.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil v dovoláním napadené části
rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce podal dovolání včas. Dovolání bylo
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále „o. s.
ř.“). Dovolatel uplatnil, podle obsahu dovolání, dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř., podle něhož spočívá napadený rozsudek na nesprávném
právním posouzení věci.
Dovolání je důvodné.
Závěr o nedostatku žalobcovy aktivní věcné legitimace opřel odvolací
soud o judikaturu Nejvyššího soudu. Je nutno konstatovat, že v řadě rozhodnutí
dovolací instance se skutečně dovozuje, že státní podnik nemá zákonné oprávnění
k podání žaloby na určení vlastnictví státu k věcem, ke kterým vykonává právo
hospodaření (naproti tomu v roli žalovaného tu vystupovat může). Tento právní
názor vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku publikovaném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/1997 a implicite též v rozsudku uveřejněném v
téže Sbírce pod č. 54/2000; v různých argumentačních modifikacích je týž právní
názor obsažen zejména v rozsudcích ze dnů 27. 11. 2001, 28. 2. 2002 a 23. 4.
2003, sp. zn. 30 Cdo 958/2001, 20 Cdo 537/2001 a 22 Cdo 397/2003, publikovaných
v Souboru rozhodnutí NS ve svazcích 12, 14, 25 (str. 97, 140, 106 jednotlivých
svazků). Všechna tato rozhodnutí však vycházela z jiného právního stavu, než
platil nyní v době rozhodování odvolacího soudu.
V souvislosti s úpravou statusu resp. oprávnění Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových (zák. č. 201/2002 Sb.) byly do návazného zákona č.
202/2002 Sb. zahrnuty změny, které se v této souvislosti dotkly jiných právních
předpisů; zákon současně využil možnost zakotvit i nová oprávnění jiných
subjektů vystupovat navenek v určitých věcech jménem státu. Pro oblast
civilního procesu tu připravil půdu nový odst. 2 § 20 o. s. ř., podle něhož
přiznává-li zvláštní právní předpis namísto státu někomu jinému způsobilost
samostatně jednat před soudem ve věci týkající se majetku státu, jedná tato
osoba jako účastník. Částí čtvrtou článkem IV posledně citovaného zákona pak
byl změněn též zákon č. 77/1997 Sb., o státním podniku. Ustanovení § 16 odst. 2
tohoto zákona zní nyní tak, že „Podnik vykonává při hospodaření s majetkem
státu práva vlastníka podle zvláštních právních předpisů, vlastním jménem jedná
v právních vztazích týkajících se majetku státu a účastní se řízení před soudy
a jinými orgány ve věcech týkajících se majetku státu včetně řízení o určení,
zda tu vlastnické nebo jiné obdobné právo státu je, či není.“
Ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb. nelze podle dovolacího
soudu vykládat jen tak, že by byl státní podnik ve věcech o určení vlastnictví
státu nadále legitimován pouze pasivně. Výslovné znění zákona tu ve spojení s
doplněným odst. 2 § 20 o. s. ř. založilo od data účinnosti zákona č. 202/2002
Sb. (1. 7. 2002) oprávnění státního podniku podat též žalobu na určení
vlastnického práva státu, jestliže k předmětnému majetku týž státní podnik
vykonává právo hospodaření. Aktivní legitimace i naléhavý právní zájem žalobce
na určovací žalobě jsou nyní v posuzované věci dány.
Poněvadž citovaná ustanovení byla účinná v době rozhodování
odvolacího soudu a ten je nerespektoval, zrušil dovolací soud v rozsahu
napadeném dovoláním jeho rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2, 3 o. s. ř.) s tím, že z hlediska rozhodování o nákladech řízení není
třeba brát v úvahu jakékoli náklady některé ze stran v dovolacím řízení.
Odvolací soud ovšem zváží, zda nepřikročí k dodatečnému poučení žalobce: ten by
měl upřesnit – jinak v zásadě správnou – formulaci petitu žaloby o tvrzeném
vlastnictví České republiky a právu hospodaření státního podniku L. České
republiky.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. února 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu