28 Cdo 1935/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní
věci žalobkyně a. Doc. RNDr. H. K. CSc., zastoupené Mgr. Hanou Ferklovou,
LL.M., advokátkou se sídlem Praha 1, 28. října 767/12, a dále žalobců b. Z. D.,
c. M. N., d. H. Z., e. I. Z., zastoupených JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem
se sídlem Kolín, Politických vězňů 98, proti žalovanému Družstvu cementářů
družstvo, IČ: 00028258, se sídlem Praha 8, Novákových 24, zastoupenému JUDr.
Janem Pavlokem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 391/7, o vydání
nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 258/2000, o
dovolání žalobkyně a. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 8.
2013, č.j. 25 Co 229/2012 – 874, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne
10. 10. 2013, č.j. 25 Co 229/2012 – 885, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2013, č. j. 25 Co 229/2012-874,
ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 10. 2013, č.j. 25 Co
229/2012 – 885, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 12. 2011,
č.j. 30 C 258/2000-770, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 23. 11.
2012, č.j. 30 C 258/2000-836, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 1 k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně a. se žalobou ve znění pozdějších změn domáhala na žalovaném vydání
pozemků parc. č. 641/7, parc. č. 3060 a parc. č. 5183, vše v k.ú. K. do svého
výlučného vlastnictví. Uvedla, že tyto nemovitosti byly znárodněny v rozporu s
tehdejšími předpisy, přičemž ona je oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991
Sb., neboť uvedené nemovitosti byly v okamžiku znárodnění ve vlastnictví jejího
strýce, který je závětí odkázal jí a její již zemřelé sestře M. Z. S věci žalobkyně byla sloučena věc žalobců J. Z. a I. Z. (žalobce e.), kteří se
na žalovaném rovněž domáhali vydání pozemků parc. č. 641/7, parc. č. 3060 a
parc. č. 5183, vše v k.ú. K. a navíc i staveb na těchto pozemcích. Každý ze
žalobců se domáhal vydání spoluvlastnického podílu na těchto nemovitostech o
velikosti ?. V průběhu řízení J. Z. zemřel a jako jeho procesní nástupci v
řízení pokračovali Z. D. (žalobkyně b.), M. N. (žalobkyně c.) a H. Z. (žalobkyně d.). Žalobci b. až e. uvedli, že uvedené nemovitosti byly znárodněny
v rozporu s tehdy platnými předpisy, jsou oprávněnými osobami k těmto
nemovitostem a že dne 1. 4. 1991 odeslali J. a I. Z. žalovanému výzvu k vydání
těchto nemovitostí, na kterou žalovaný odpověděl dopisem ze dne 17. 6. 1991, z
čehož vyplývá, že výzvu učinili včas ve smyslu § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991
Sb. Protože jim žalované nemovitosti nebyly vydány, domáhají se jejich vydání
soudně. Ve věci bylo vydáno více rozhodnutí, z nichž je však pro dovolací řízení
rozhodný toliko rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 12. 2011, č.j. 30 C 258/2000-770, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 23. 11. 2012,
č.j. 30 C 258/2000-836 (dále též jen „poslední rozhodnutí soudu prvního
stupně“) a následný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2013, č.j. 25 Co 229/2012-874, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 10. 2013, č.j. 25 Co 229/2012-885. Za účelem srozumitelnosti dovolací soud předesílá, že posledním rozhodnutím
soudu prvního stupně došlo k rozdělení pozemku parc. č. 641/7 podle
geometrického oddělovacího plánu Ing. Jaroslava Harapese ze dne 2. 6. 2006,
č.pl. 4058-24/2006 (dále též jen „geometrický oddělovací plán“), který je
přílohou rozsudku soudu prvního stupně, na dvě části, z nichž jedna nese
označení parc. č. 641/122 a druhá původní označení parc. č. 641/7. Současně
došlo tímto rozsudkem k rozdělení pozemku parc. č. 3060 podle geometrického
oddělovacího plánu na pozemky parc. č. 3060/1 a parc. č. 3060/2. Důvodem
uvedeného dělení pozemků byly skutková zjištění soudu prvního stupně, podle
nichž má žalobkyně a. a její zemřelá sestra M. nárok toliko na vydání „zadní“
části pozemku parc. č. 641/7 před rozdělením (právě této „zadní“ části zůstalo
po rozdělení podle geometrického oddělovacího plánu označení parc. č. 641/7),
která zahrnuje i pozemek parc. č. 5183 (který zůstal posledním rozhodnutím
soudu prvního stupně nedotčen) a část pozemku parc. č. 3060, která je nově
podle geometrického oddělovacího plánu označena jako parc. č. 3060/2. Ostatní
žalobci (b.
až e.) mají podle zjištění soudu prvního stupně společný nárok na
vydání „přední“ části pozemku parc. č. 641/7 před rozdělením, která je nově
podle geometrického oddělovacího plánu označena jako parc. č. 641/122 (vznikla
rozdělením pozemku parc. č. 641/7) a která zahrnuje část pozemku parc. č. 3060,
která je nově podle geometrického oddělovacího plánu označena jako pozemek
parc. č. 3060/1. Navíc pozemek parc. č. 641/7 měl jinou rozlohu i před rokem
1938, kdy od něj byl oddělen pozemek parc. č. 641/61, jak bude dále uvedeno. Z
uvedeného důvodu bude dovolací soud používat označení „pozemek parc. č. 641/71938“ pro stav tohoto pozemku před rokem 1938, označení „pozemek parc. č. 641/72010“ pro stav tohoto pozemku od roku 1938 do právní moci rozhodnutí soudu
prvního stupně, jímž byl tento pozemek rozdělen podle geometrického
oddělovacího plánu a označení „pozemek parc. č. 641/72011“ pro stav tohoto
pozemku jak byl vymezen geometrickým oddělovacím plánem, který je přílohou
posledního rozhodnutí soudu prvního stupně. Současně dovolací soud uvádí, že
pozemek parc. č. 5183 byl vymezen uvnitř pozemku parc. č. 641/7 teprve v roce
1976 a geometrickým oddělovacím plánem zůstal nedotčen, a proto u něj nebude
používáno žádného zvláštního označení. Ani označení pozemku parc. č. 3060
nečiní potíže, neboť ačkoliv byl rozdělen geometrickým oddělovacím plánem,
který je přílohou posledního rozhodnutí soudu prvního stupně, je jeho rozdělení
zřejmé z označení tímto rozdělením vzniklých pozemků, které nesou označení
parc. č. 3060/1 a 3060/2. Konečně ani pozemek parc. č. 641/122, který byl
geometrickým oddělovacím plánem oddělen od pozemku parc. č. 641/7 nebude zvlášť
označován, protože nese nezaměnitelné označení. Jinými slovy, všichni žalobci
uplatnili nárok na vydání pozemků parc. č. 641/72010, 3060 a 5183, ale žádnému
z žalobců nebylo v plné míře vyhověno a dva z těchto pozemků (parc. č. 641/72010 a 3060) proto musely být soudem prvního stupně na základě skutkových
zjištění rozděleny na pozemky parc. č. 641/122, 641/72011, 3060/1 a 3060/2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 12. 2011, č.j. 30 C 258/2000-770, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne
23. 11. 2012, č. j. 30 C 258/2000-836, rozhodl tak, že je žalovaný povinen
vydat žalobkyni a. spoluvlastnický podíl o velikosti ? k pozemkům parc. č. 641/72011, parc. č. 3060/2 a parc. č. 5183, vše v k. ú. K. V části, kterou bylo
žalobkyní a. požadováno vydání i druhého spoluvlastnického podílu o velikosti ? ke stejným pozemkům, tedy k pozemkům parc. č. 641/72011, parc. č. 3060/2 a
parc. č. 5183, vše k.ú. K., byla žaloba žalobkyně a. zamítnuta. Žalobu
žalobkyně a. soud prvního stupně zamítl i v části, ve které požadovala vydání
pozemků parc. č. 641/122 a parc. č. 3060/1, vše v k.ú. K. Ve vztahu k žalobcům
b. až e. soud prvního stupně rozhodl tak, že uložil žalovanému vydat jim celý
pozemek parc. č. 641/122 (žalobkyním b. až d. každé spoluvlastnický podíl o
velikosti 1/6 a žalobci e. spoluvlastnický podíl o velikosti 3/6) a celý
pozemek 3060/1 (ve stejném poměru spoluvlastnických podílů). Žalobu žalobců b. až e.
soud prvního stupně zamítl v části, v níž tito žalobci požadovali vydání
celého pozemku parc. č. 641/72011, celého pozemku parc. č. 3060/2 a celého
pozemku parc. č. 5183, vše v k.ú. K. Celkem tedy byl žalobkyni a. vydán
spoluvlastnický podíl o velikosti ? k pozemkům parc. č. 641/72011, parc. č. 3060/2 a parc. č. 5183. Zbývající podíl o velikosti ? ke stejným pozemkům nebyl
žalobkyni a. vydán z důvodu konkurenčního restitučního nároků právních nástupců
její zemřelé sestry M., jak bude dále rozvedeno. Žalobcům b. až e. byly celkem
do jejich podílového spoluvlastnictví vydány pozemky parc. č. 641/122 a parc. č. 3060/1. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že strýc žalobkyně a. J. Z. ve své
závěti ze dne 4. 9. 1956 uvedl, že dcerám svého bratra B. Z., tedy žalobkyni a. a její sestře M. odkazuje „ideální polovinu ohrady za cementárnou“, kterou
zdědil po svém otci F. Z. a u níž se v soudním smíru uzavřeném předky všech
žalobců dne 23. 1. 1952 zavázal odkázat ji žalobkyni a. a její sestře M. Zbytek
majetku ve stejné závěti odkázal své manželce. Dále zjistil, že dne 19. 5. 1952
byla usnesením Okresního soudu v Kolíně přiznána účinnost soudnímu smíru
uzavřenému dne 23. 1. 1952 předky všech žalobců, jímž došlo k rozdělení pozemku
parc. č. 641/72010 na dva díly, přičemž tzv. „přední“ díl připadl do
rovnodílného spoluvlastnictví J. Z. (právního předchůdce žalobců b. až d.) a I. Z. (žalobci e.) a tzv. „zadní“ díl do výlučného vlastnictví J. Z., tedy strýce
žalobkyně a., který se ve smíru zavázal odkázat tento díl dětem svého bratra B. Z., tedy žalobkyni a. a její sestře. V průběhu celého řízení pak byla předmětem
sporu otázka předmětu smíru a v konečném důsledku tedy otázka, co strýc
žalobkyně a. J. Z. odkázal jí a její sestře M. Žalobkyně a. totiž tvrdila, že
předmětem smíru byl pozemek parc. č. 641/71938, který byl smírem rozdělen na
pozemek parc. č. 641/61 (podle žalobkyně a. tzv. „přední“ díl) a pozemek parc. č. 641/72010 (podle žalobkyně a. tzv. „zadní“ díl). Žalobkyně a. tedy svůj
restituční nárok vztahovala k pozemku parc. č. 641/72010, který obsahoval i
celé pozemky parc. č. 3060 a 5183. Podle zjištění soudu prvního stupně
založeného na znaleckém posudku Ing. Jaroslava Harapese však byl pozemek parc. č. 641/71938 v roce 1938 rozdělen na pozemek parc. č. 641/72010 a pozemek parc. č. 641/61 (tehdy byl jeho součástí i pozemek v současné době označen parc. č. 641/119) a předmětem smíru v roce 1952 byly jen pozemky parc. č. 641/72010 a
parc. č. 3060. Jinými slovy, žaloba žalobkyně a. byla založená na tvrzení, že
soudním smírem z roku 1952 byly řešeny vlastnické vztahy k pozemku parc. č. 641/71938 a že tímto smírem bylo dohodnuto, že „přední“ díl pozemku parc. č. 641/71938 připadne J. Z. (právnímu předchůdci žalobců b. až d.) a I. Z. (žalobci e.) a „zadní“ díl pozemku parc. č. 641/71938 J. Z., který jej později
závětí odkázal žalobkyni a. a její sestře M. Jak již bylo výše uvedeno, podle
žalobkyně a. je „zadní“ díl představován pozemky parc. č. 641/72010, parc. č. 3060 a parc. č. 5183. „Předním“ dílem je pak podle žalobkyně a. pozemek parc. č. 641/61, který byl od pozemku parc. č.
641/71938 oddělen v roce 1938 a jehož
součástí byl tehdy i pozemek v současné době označen parc. č. 641/119. S
ohledem na skutková zjištění založená na znaleckém posudku Ing. Jaroslava
Harapese však soud tvrzením žalobkyně nepřisvědčil a uzavřel, že její strýc J. Z. odkázal jí a její sestře toliko pozemky parc. č. 641/72011, parc. č. 3060/2
a parc. č. 5183. Jinými slovy dospěl k závěru, že soudním smírem z roku 1952
došlo k reálnému rozdělení pozemku parc. č. 641/72010 a pozemku 3060, který se
nacházel uvnitř pozemku parc. č. 641/72010 na „přední“ díl (ve smyslu
geometrického oddělovacího plánu Ing. Jaroslava Harapese, který je přílohou
posledního rozhodnutí soudu prvního stupně jde o pozemky parc. č. 641/122,
parc. č. 3060/1) a „zadní“ díl (ve smyslu geometrického oddělovacího plánu Ing. Jaroslava Harapese, který je přílohou posledního rozhodnutí soudu prvního
stupně jde o pozemky parc. č. 641/72011, parc. č. 3060/2 a parc. č. 5183). Pro
úplnost dovolací soud uvádí, že žalobkyně navrhovala provedení důkazu znaleckým
posudkem Ing. Čecha, který nechala vypracovat, avšak soud prvního stupně tento
důkazní návrh zamítl, neboť znalecký posudek Ing. Čecha nesplňoval předpoklady
ustanovení § 127a o.s.ř. a navíc byl vypracován před účinností tohoto
ustanovení o.s.ř., podle něhož mohou být znalecké posudky předložené účastníky
posuzovány stejně jako znalecké posudky vyžádané soudy. Poté co soud prvního
stupně takto zjistil, ke kterým pozemkům má žalobkyně a. a její sestra M. restituční nárok, zabýval se otázkou vzájemného vztahu restitučních nároků
žalobkyně a. a její sestry. Žalobkyně a. se totiž žalobou domáhala i vydání
spoluvlastnického podílu připadajícího její sestře M. a odůvodněním, že její
sestra již zemřela a proto její spoluvlastnický podíl musí být podle § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. in fine vydán žalobkyni a. Podle zjištění soudu prvního
stupně však nárok na vydání spoluvlastnického podílu na předmětných
nemovitostech připadajícího sestře žalobkyně a. M. uplatnili v zákonných
lhůtách její právní nástupci, a proto uzavřel, že žalobkyně a. nemá nárok na
vydání spoluvlastnického podílu na předmětných pozemcích připadajícího na její
sestru M.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 8. 2013, č.j. 25
Co 229/2012-874, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 10. 2013, č.j. 25 Co
229/2012-885, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. K námitce žalobkyně a.,
že právní nástupci její sestry M. neuplatnily svůj restituční nárok v zákonné
lhůtě, se odvolací soud zabýval zejména touto otázkou. S odkazem na usnesení
Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 198/01, uvedl, že žalobkyně
a. je oprávněnou osobou ve smyslu § 3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb.
jako dědička původního vlastníka k určité části věci, a proto je oprávněná
pouze k této části věci a není oprávněná k části věci, která náleží její sestře
M., resp. jejím právním nástupcům. Pokud jde o předmět smíru, ztotožnil se se
závěrem soudu prvního stupně opírajícím se o znalecký posudek Ing. Jaroslava
Harapese, že předmětem smíru předků všech žalobců ze dne 23. 1. 1952 byly
pozemky parc. č. 641/72010 a parc. č. 3060, když shledal znalecký posudek Ing.
Jaroslava Harapese přesvědčivým, neboť přesně rozebral a odůvodnil vůli
účastníků smíru z roku 1952 a současně vysvětlil, proč se jeho závěry liší od
závěrů žalobkyně a. založených na znaleckém posudku Ing. Čecha. Proto také
dospěl k závěru, že žalobkyni a. a její sestře M. byly jejich strýcem J. Z.
závětí odkázány pozemky parc. č. 641/72011, 3060/2 a 5183 a že právo na vydání
pozemků parc. č. 641/122 a 3060/1 náleží žalobcům b. až e. Z uvedených důvodů
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
B. Dovolání
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2013, č.j. 25 Co 229/2012
– 874, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 10. 2013, č.j. 25 Co
229/2012 – 885, podala žalobkyně dovolání, v němž namítla:
a) Pozemky, které byly předmětem vydání žalobkyni a. (parc. č.
641/72011, 3060/2 a 5183 podle geometrického oddělovacího plánu Ing. Jaroslava
Harapese ze dne 2. 6. 2006, č.pl. 4058-24/2006) jí měly být vydány celé,
nikoliv jen v rozsahu ideální jedné poloviny. Právo na vydání uvedených pozemků
měla žalobkyně a. a její sestra M., a to každá v rozsahu jedné poloviny.
Protože sestra žalobkyně a. M. již nežije, měli právo na vydání její poloviny
vydávaných pozemků její právní nástupci. V případě, že právní nástupci zemřelé
sestry žalobkyně a. M. neuplatnili nárok na vydání poloviny vydávaných pozemků
v prekluzivních lhůtách podle zákona č. 87/1991 Sb., měl být spoluvlastnický
podíl připadající na právní nástupce zemřelé sestry žalobkyně a. M. vydán ve
smyslu § 5 odst. 1 věty třetí zákona č. 87/1991 Sb. žalobkyni a. Soudy obou
stupňů však uvedené ustanovení pominuly a v této souvislosti proto ani
nepostavily na jisto, zda právní nástupci zemřelé sestry žalobkyně a. M.
uplatnili svůj nárok včas.
b) Žalobkyni a. mělo být vydáno více pozemků, než kolik jí bylo vydáno
na základě rozhodnutí soudů nižších stupňů. Soudy obou stupňů totiž nesprávně
vycházely z předpokladu, že předmětem smíru ze dne 23. 1. 1952, schváleného dne
19. 5. 1952 Okresním soudem v Kolíně, byly jen pozemky parc. č. 641/72010 a
parc. č. 3060. Dovolatelka má za to, že předmět smíru byl širší a nároky
žalobců b. až e. byly uspokojeny vydáním pozemků parc. č. 641/61, parc. č.
641/119 žalovaným podle dohody o vydání věci ze dne 1. 3. 1991.
Žádný z dalších účastníků řízení se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a
odst. 2 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. „je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.“.
Přípustnost dovolání žalobkyně a. je založena skutečností, že odvolací soud věc
posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž
„ustanovení § 5 odst. 1 rest. zákona vyplývá, že neučiní-li všechny oprávněné
osoby, které jsou uvedeny v příslušné skupině vymezené v § 3 odst. 4 rest.
zákona v odpovídajícím pořadí, výzvu vůči povinné osobě k vydání věci ve lhůtě
podle § 5 odst. 2 rest. zákona, náleží právo na vydání věci v celém rozsahu
zbývající oprávněné osobě (zbývajícím oprávněným osobám) z příslušné skupiny
oprávněných osob, pokud včas podala (podaly) výzvu. K dalším oprávněným osobám,
které výzvu nepodaly, se nepřihlíží.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 89/96, obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
3. 1998, sp. zn. 23 Cdo 374/98, uveřejněný pod č. 32/1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2012,
sp. zn. 28 Cdo 349/2012).
D. Důvodnost
Námitkou, podle níž soudy obou stupňů nesprávně vycházely z předpokladu, že
předmětem smíru ze dne 23. 1. 1952, schváleného dne 19. 5. 1952 Okresním soudem
v Kolíně, byly jen pozemky parc. č. 641/72010 a parc. č. 3060 (sub b/)
dovolatelka napadá skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů a tato námitka
proto nemůže ve smyslu § 241a odst. 1 o.s.ř. důvodnost jejího dovolání založit. K námitce, podle níž měly být vydané pozemky žalobkyni a. vydány v celém
rozsahu (sub a/)
Podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb, o mimosoudních rehabilitacích (dále jen
„zákon o mimosoudních rehabilitacích“) je oprávněnou osobou fyzická osoba,
jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona o
soudních rehabilitacích (dále jen „původně oprávněná osoba“). Ustanovení § 3
odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích stanoví, že zemřela-li oprávněná
osoba před uplynutím lhůty k uplatnění nároku na vydání věci, je předně
oprávněn k vydání věci dědic oprávněné osoby ze závěti, jež byla předložena při
dědickém řízení, který nabyl celé dědictví (písm. a/). Není-li takové osoby, je
k vydání věci oprávněn „dědic ze závěti, který nabyl část dědictví, avšak pouze
v míře odpovídající jeho dědickému podílu; to neplatí, jestliže dědici podle
závěti připadly jen jednotlivé věci nebo práva; byl-li dědic závětí ustanoven
jen k určité části věci, na kterou se vztahuje povinnost vydání podle § 6, je
oprávněn pouze k této věci“ (písm. b/). Ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) až e)
zákona o mimosoudních rehabilitacích vymezují další skupiny osob oprávněných k
vydání věci, která přešla na stát z vlastnictví původně oprávněné osoby. Podle
§ 5 odst. 1 věty třetí zákona o mimosoudních rehabilitacích platí, že je-li
oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní v zákonné lhůtě jen
některé z nich, vydá se jim věc celá. Žalobkyně a. a její zesnulá sestra M. jsou oprávněnými osobami podle § 3 odst. 4 písm. b) zákona o mimosoudních rehabilitacích jako dědicky, které nabyly část
dědictví a to tak, že jim podle závěti připadly „jen jednotlivé věci nebo
práva“, konkrétně ideální polovina ohrady za cementárnou, což jsou podle
skutkových zjištění soudu prvního stupně pozemky parc. č. 641/72011, 3060/2 a
5183 (dále jen „věc“, „polovina ohrady za cementárnou“, či „předmětné
pozemky“). Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně uplatnila žalobkyně
a. svůj nárok včas a nárok zesnulé sestry žalobkyně a. M. uplatnili včas její
právní nástupci. Odvolací soud se otázkou včasnosti uplatnění nároku sestry
žalobkyně a. M. jejími právními nástupci nezabýval, neboť uzavřel, že žalobkyně
a. je oprávněná pouze k určité části věci (k části poloviny ohrady za
cementárnou, tedy části pozemků parc. č. 641/72011, 3060/2 a 5183) a ve smyslu
§ 3 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích jí proto lze vydat jen část
věci, která ji podle závěti J. Z. ze dne 4. 9. 1956 náleží a nikoliv část věci
připadající podle závěti její sestře M. Z uvedeného důvodu nebylo podle názoru
odvolacího soudu rozhodné pro souzenou věc řešení otázky, zda právní nástupci
sestry žalobkyně a. M. uplatnili restituční nárok včas, neboť i v případě, že
jej včas neuplatnili, nemůže uvedená skutečnost založit právo žalobkyně a. na
vydání části věci připadající podle závěti J. Z. ze dne 4. 9. 1956 její sestře
M.
S tímto závěrem odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje a naopak
zastává právní názor, že pokud restituční nárok zesnulé sestry žalobkyně a. M. na vydání části věci nebyl uplatněn včas, má být celá věc vydána žalobkyni a. Dovolací soud nejprve toliko pro srozumitelnost předesílá, že pokud jde o
otázku rozsahu restitučních nároku žalobkyně a. a její sestry M., lze odkázat
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 1997, sp. zn. 3 Cdon 330/96, v němž
uvedl, že pokud nejsou „ustanoveným dědicům určeny jejich podíly na dědictví
jako takovém, nýbrž každému z ustanovených dědiců je zůstavitelem určena (jak
umožňoval tehdy platný občanský zákoník
- viz jeho již shora zmiňovaný § 477) vždy pouze jednotlivá, konkrétní věc, ať
již celá či ve formě podílu na ní, přičemž žádná z takto určených věcí není
totožná s věcmi, jejichž vydání je předmětem daného sporu, není žádný z
testamentárních dědiců ustanovených Z. K., tudíž ani žalobce, ve vztahu k
věcem, o jejichž vydání jde, oprávněnou osobou podle § 3 odst. 4 písm. b/
zákona.“. Z uvedeného plyne v souzené věci nesporný závěr, že žalobkyně a. a
její sestra M. mohly uplatnit restituční nárok toliko k věci (předmětným
pozemkům), která jim byla závěti jejich strýce J. Z. ze dne 4. 9. 1956
odkázána, a naopak nemohly uplatnit restituční nárok např. na věci, které na
základě závěti připadly manželce jejich strýce. Dále je třeba vyřešit vztah restitučních nároků žalobkyně a. a její sestry M.,
resp. jejích právních nástupců. Jinými slovy, otázku, zda v případě neuplatnění
restitučního nároku v zákonné lhůtě jednou ze sester, může připadnout její
spoluvlastnický podíl na restituované věci (předmětných pozemcích) druhé ze
sester, tedy té, která restituční nárok včas uplatnila. Odvolací soud dospěl v
tomto směru k závěru, že se dědici mohou domáhat jen vydání spoluvlastnického
podílu na věci, který jim měl podle závěti připadnout. Odvolací soud přitom
vycházel při interpretaci § 5 odst. 1 věty třetí zákona o mimosoudních
rehabilitacích, podle něhož uplatní-li restituční nárok na vydání věci jen
některé z oprávněných osob, vydá se jim věc celá, z nálezu Ústavního soudu ze
dne 30. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 198/01, který je založen na právním názoru, že
„je namístě "věcí celou" rozumět i spoluvlastnický podíl“ a následně uzavřel,
že žalobkyně a. je osobou oprávněnou „jako dědička původního vlastníka v
rozsahu ustanoveném v závěti původního vlastníka, tedy k určité části věci a je
oprávněna jen k této části věci“. Uvedený závěr odvolacího soudu je však založen na nesprávné interpretaci nálezu
Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 198/01, v němž Ústavní soud
uvedl, že § 5 odst. 1 věta třetí zákona o mimosoudních rehabilitacích
„neopravňuje k tomu, aby byly podílovým spoluvlastníkům, popřípadě osobám,
které od nich odvozují své oprávnění podle § 3 odst. 4 zákona, vydávány další
spoluvlastnické podíly, ale opravňuje pouze k tomu, aby osobám odvozujícím své
oprávnění od původního vlastníka, patřícím podle § 3 odst. 4 písm.
a) - e) do
téže skupiny, a které restituční nárok uplatnily, byla vydána celá věc (při
podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z
osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily. Vydávání podílů jiných
spoluvlastníků osobám, které k nim nejsou v žádném ze vztahů podle § 3 odst. 4
zákona, by již nebylo zmírněním majetkové křivdy, ale v relaci k takovým osobám
by šlo o bezdůvodné obohacení nad rámec křivdy, způsobené jim nebo jejich
předchůdci. V tomto smyslu je třeba také chápat myšlenkovou konstrukci
vyjádřenou Ústavním soudem ve věci sp. zn. I. ÚS 340/96, zejména konstatování,
že podmínkou přirůstání podílu druhým přihlášeným je, aby šlo o spoluoprávněné
na jedné úrovni.“. Citovaný nález Ústavního soudu tedy řešil otázku, zda se
může oprávněná osoba ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích
(dále jen „původně oprávněná osoba“), resp. osoba oprávněná podle § 3 odst. 4
písm. a) až e) zákona o mimosoudních rehabilitacích domáhat vydání celé věci v
případě, kdy před tím, než věc přešla na stát jedním ze způsobů uvedených v § 6
zákona o mimosoudních rehabilitacích, původně oprávněná osoba vlastnila jen
spoluvlastnický podíl na této věci. Ústavní soud zodpověděl tuto otázku
negativně, tedy tak, že se původně oprávněná osoba, resp. osoba oprávněná podle
§ 3 odst. 4 písm. a) až e) zákona o mimosoudních rehabilitacích může domáhat
vydání věci jen v rozsahu, v němž tuto věc původně oprávněná osoba vlastnila
před tím, než věc přešla na stát jedním ze způsobů uvedených v § 6 zákona o
mimosoudních rehabilitacích. V obecné rovině Ústavní soud uvedl, že věcí celou
je nutno rozumět i spoluvlastnický podíl. V souzené věci je však situace
odlišná, když strýc žalobkyně a. a její sestry M. – J. Z. – byl vlastníkem celé
věci (předmětných pozemků) připadající podle závěti J. Z. ze dne 4. 9. 1956
žalobkyni a. a její sestře M. a žalobkyně a. se tedy domáhá vydání věci
(pozemků) v rozsahu, v němž tuto věc původně oprávněná osoba (její strýc J. Z.)
vlastnila před tím, než věc (předmětné pozemky) přešla na stát jedním ze
způsobů uvedených v § 6 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Obdobně i v nálezu ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 360/99, Ústavní soud
uvedl: „V souladu s judikaturou obecných soudů je namístě v obdobných případech
"věcí celou" rozumět i spoluvlastnický podíl. Citované ustanovení neopravňuje k
tomu, aby byly podílovým spoluvlastníkům, popřípadě osobám, které od nich
odvozují své oprávnění podle § 3 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., vydávány další
spoluvlastnické podíly, ale opravňuje pouze k tomu, aby osobám odvozujícím své
oprávnění od původního vlastníka, patřícím podle § 3 odst. 4 písm. a) - písm. e) do téže skupiny, a které restituční nárok uplatnily, byla vydána celá věc
(při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé
z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily. Vydávání podílů
jiných spoluvlastníků osobám, které k nim nejsou v žádném ze vztahů podle § 3
odst. 4 zák. č.
87/1991 Sb., by již nebylo zmírněním majetkové křivdy, ale v
relaci k takovým osobám by šlo o bezdůvodné obohacení nad rámec křivdy,
způsobené jim nebo jejich předchůdci.“. Jinými slovy, jak již bylo uvedeno o
odstavec výš, osoby oprávněné k vydání věci podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. a) až e) zákona o mimosoudních rehabilitacích mohou své právo uplatnit jen k
majetku, který náležel původně oprávněné osobě ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o
mimosoudních rehabilitacích. Pokud původně oprávněná osoba vlastnila jen
spoluvlastnický podíl na určité věci, nemohou se osoby oprávněné ve smyslu § 3
odst. 4 písm. a) až e) zákona o mimosoudních rehabilitacích domáhat vydání
většího spoluvlastnického podílu než náležel původně oprávněné osobě (srov. i
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. 23 Cdo 374/98, uveřejněný
pod číslem 32/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Stanovisko Nejvyššího
soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné pod číslem 34/1993
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 349/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2004,
sp. zn. 28 Cdo 219/2004). Z citovaných rozhodnutí Ústavního soudu tedy neplyne závěr, že žalobkyni a. nemůže být vydán spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech, na jehož
vydání měla nárok její sestra M. Naopak v obou citovaných nálezech se Ústavní
soud výslovně přihlásil k právnímu názoru, že § 5 odst. 1 věta třetí zákona o
mimosoudních rehabilitacích opravňuje k tomu, "aby osobám odvozujícím své
oprávnění od původního vlastníka, patřícím podle § 3 odst. 4 písm. a) - e) do
téže skupiny, a které restituční nárok uplatnily, byla vydána celá věc (při
podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z
osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily.“ (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 198/01, nález Ústavního soudu ze dne
21. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 360/99). Obdobně i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne
27. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 89/96, uvedl, že z „ustanovení § 5 odst. 1 rest. zákona vyplývá, že neučiní-li všechny oprávněné osoby, které jsou uvedeny v
příslušné skupině vymezené v § 3 odst. 4 rest. zákona v odpovídajícím pořadí,
výzvu vůči povinné osobě k vydání věci ve lhůtě podle § 5 odst. 2 rest. zákona,
náleží právo na vydání věci v celém rozsahu zbývající oprávněné osobě
(zbývajícím oprávněným osobám) z příslušné skupiny oprávněných osob, pokud včas
podala (podaly) výzvu. K dalším oprávněným osobám, které výzvu nepodaly, se
nepřihlíží.“. Stejně tak v rozsudku ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. 23 Cdo 374/98,
uveřejněném pod č. 32/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací
soud rozvedl, že podal-li "výzvu k vydání věci jen některý ze spoluoprávněných
osob (a nezáleží na tom, zda další oprávněné osoby chtěly nebo nechtěly
uplatnit svůj nárok na vydání), část věci (věcí je míněn i spoluvlastnický
podíl) připadající na nepřihlášeného spoluoprávněného přirůstá ostatním
spoluoprávněným, kteří vydání požadují rovným dílem.
Nezbytné ovšem je, aby šlo
o spoluoprávněné na jedné úrovni“ (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 349/2012). Z uvedeného vyplývá, že osobám oprávněným podle § 3 odst. 4 písm. a) až e)
zákona o mimosoudních rehabilitacích bude vydána celá věc (celý spoluvlastnický
podíl), na jejíž vydání měla původně oprávněná osoba nárok i v případě, že bude
nárok na vydání věci uplatněn jen některými oprávněnými osobami podle § 3 odst. 4 písm. a) až e) zákona o mimosoudních rehabilitacích. Pokud tedy právo původně
oprávněné osoby na vydání věci připadne fyzickým osobám na základě § 3 odst. 4
písm. c) až e) zákona o mimosoudních rehabilitacích, tedy fyzickým osobám v
příbuzenském vztahu s původně oprávněnou osobou, bude podíl na vydané věci
připadající osobě, která svůj nárok neuplatnila, rozdělen mezi ostatní
oprávněné osoby. Ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) až e) zákona o mimosoudních
rehabilitacích totiž zakládá nárok určených osob v příbuzenském vztahu k
původně oprávněné osobě na vydání jakékoliv věci, jejíhož vydání by se mohla
původně oprávněná osoba domáhat, pokud by žila. Stejná situace nastává v
případě, kdy osobami oprávněnými k vydání věci jsou podle § 3 odst. 4 písm. b)
zákona o mimosoudních rehabilitacích dědici, kteří měli podle závěti nabýt
závětí určený ideální podíl na pozůstalosti a v případě, kdy osobou oprávněnou
k vydání věci je podle § 3 odst. 4 písm. a) zákona o mimosoudních
rehabilitacích je dědic, který měl podle závěti předložené v dědickém řízení
nabýt celou pozůstalost. V těchto případech mohou totiž oprávněné osoby rovněž
uplatnit nárok na vydání jakékoliv věci, kterou původně oprávněná osoba
vlastnila předtím, než tato věc přešla do vlastnictví státu jedním ze způsobů
uvedených v § 6 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Naproti tomu v případě,
kdy jsou osobami oprávněnými k vydání nemovitosti dědici podle § 3 odst. 4
písm. b) zákona o mimosoudních rehabilitacích, kterým podle závěti připadly jen
jednotlivé věci, je situace odlišná v tom, že tyto osoby se nemohou domáhat
vydání jakékoliv věci, jejíhož vydání by se mohla domáhat původně oprávněná
osoba, nýbrž jen věci, která jim podle závěti měla připadnout (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 1997, sp. zn. 3 Cdon 330/96). Rozhodující pro
souzenou věc je tak otázka, zda v případě, že měla jedna věc (ideální polovina
ohrady za cementárnou) podle závěti připadnout více dědicům (žalobkyni a. a
její sestře), se mohou tito dědici domáhat jen vydání spoluvlastnického podílu
na věci, který jim měl podle závěti připadnout, anebo zda se mohou za
předpokladu, že dědici ostatních spoluvlastnických podílu na věci (tj. sestra
žalobkyně a.) své právo neuplatní, domáhat vydání celé věci. Dovolací soud v
této souvislosti dospěl k závěru, že není rozumného důvodu, proč by se nemělo
pravidlo zakotvené v § 5 odst. 1 větě třetí zákona o mimosoudních
rehabilitacích, podle něhož uplatní-li nárok na vydání věci jen některé z
oprávněných osob, vydá se jim věc celá vztahovat i na dědice, kterým podle
závěti připadly jen jednotlivé věci.
Podstatné zůstává, že postavení dědiců ze
závěti, kterým podle závěti připadly jen jednotlivé věci, je stejné jako
postavení dědiců ze závěti, kteří nabyli určitý podíl na pozůstalosti, či osob
oprávněných podle § 3 odst. 4 písm. c) až e), které jsou oprávněné k vydání
jakékoliv věci, která přešla na stát z vlastnictví původně oprávněné osoby, od
níž odvozují svůj restituční nárok. Jediný rozdíl spočívá v tom, že osoby
oprávněné k vydání věci podle § 3 odst. 4 písm. b) zákona o mimosoudních
rehabilitacích jako dědici, kterým podle závěti připadly „jen“ jednotlivé věci,
se nemohou domáhat vydání jakékoliv věci, která přešla z vlastnictví původně
oprávněné osoby na stát jedním ze způsobů uvedených v § 6 zákona o mimosoudních
rehabilitacích, ale jen věci, která jim podle závěti původně oprávněné osoby
měla připadnout. Pokud je takovou závětí ustanoveno k jednotlivé věci
(jednotlivým věcem) více dědiců, jsou tito oprávněnými osobami na jedné úrovni
ve smyslu výše citované judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Současně
platí, že neuplatní-li jedna z těchto oprávněných osob nárok na vydání věci,
nabývají její podíl ostatní oprávněné osoby z téže skupiny (ze skupiny dědiců
jednotlivé věci) rovným dílem. Uvedený závěr dovolacího soudu se nakonec podává i ze znění § 3 odst. 4 písm. b) zákona o mimosoudních rehabilitacích, podle jehož části za druhým středníkem
platí: „byl-li dědic závětí ustanoven jen k určité části věci, na kterou se
vztahuje povinnost vydání podle § 6, je oprávněn pouze k této věci“. Zákon tedy
výslovně počítá s tím, že pokud byla dědici odkázaná jen část věci, je tento
dědic oprávněn k celé této věci. V opačném případě by totiž citované ustanovení
muselo stanovit, že je dědic ustanoven k určité části věci oprávněn pouze k
„této části věci“ a ne „k této věci“.
Pro souzenou věc z výše uvedeného plyne, že za situace, kdy nárok na vydání
věci (předmětných pozemků) uplatnila včas jen jedna ze sester (žalobkyně a.),
vydá se jí ve smyslu § 5 odst. 1 věty třetí zákona o mimosoudních
rehabilitacích věc celá. Námitka žalobkyně, podle níž ji měly být vydány
pozemky parc. č. 641/72011, 3060/2 a 5183 v celém rozsahu a nejen v rozsahu
spoluvlastnického podílu o velikosti ?, je proto důvodná.
Nad rámec odůvodnění dovolací soud uvádí, že otázka, zda právní nástupci sestry
žalobkyně a. M. uplatnili restituční nárok včas, není v souzené věci rozhodná,
neboť nelze „za osobu oprávněnou považovat takovou fyzickou osobu, která své
oprávnění odvozuje od svého právního předchůdce, jenž by byl osobou oprávněnou
dle ust. § 3 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., kdyby se byl dožil dne účinnosti
tohoto zákona“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 28
Cdo 3033/2007). Obdobně Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 20. 1. 1996, sp.
zn. 14 Co 25/93, uveřejněném pod číslem 8/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, uvedl, že v případě dědiců ze závěti jako osob oprávněných nelze
„dovozovat, že stejný nárok mají zachován i jejich vnuci nebo děti. Zákon o
mimosoudních rehabilitacích nově upravuje okruh osob, které mají nárok na
odstranění křivd a stanoví i závazné pořadí v odstavci druhém (fyzické osoby v
tomto pořadí ...).Pokud by měl zákonodárce na zřeteli založit posloupnost
dědickou právě u dědiců závětních, pak by nemělo smyslu uvádět další okruhy
oprávněných osob. Např. u písmen d) a e) zákon výslovně uvádí, že v případě
smrti dětí a manžela původního vlastníka nastupují jejich děti, a podobně u
sourozenců. Nečinil by tak zajisté u jedněch osob oprávněných a druhých nikoli,
když by chtěl zachovat stejný postup. Na dědice závětního nelze, podle názoru
odvolacího soudu, pohlížet jako na původního vlastníka dále i proto, že
uvedením dědice závětního jako prvního v pořadí okruhu osob oprávněných má být
především respektována vůle vlastníka. Vykládat jeho vůli dále tak, že měl na
mysli povolat za dědice i jeho děti či vnuky, je příliš širokým výkladem.
Přednost před zákonným dědicem (ustanovení § 3 odst. 2 písm. c/ zákona č.
87/1991 Sb.) má zajisté dědic závětní; není však důvodu, proč by jeho potomci
měli mít rovněž přednost před dědici ze zákona.“. Jinými slovy, právní nástupci
sestry žalobkyně a. M. nemohou uspět při uplatnění restitučního nároku, který
náležel jejích právní předchůdkyni M. Pokud tedy z osob oprávněných podle § 3
odst. 4 písm. b) zákona o mimosoudních rehabilitacích, tj. dědiček předmětných
pozemků, nárok uplatnila toliko žalobkyně a., vydají se ji předmětné pozemky v
celém rozsahu, nikoliv jen spoluvlastnický podíl k nim o velikosti jedné
poloviny. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že pokud by nárok na vydání věci
(předmětných pozemků) neuplatnila ani žalobkyně a., mohly by nárok na vydání
věci (předmětných pozemků) uplatnit oprávněné osoby z dalších skupin
oprávněných osob vymezených v § 3 odst. 4 písm. c) až e) zákona o mimosoudních
rehabilitacích.
Z důvodu shora uvedených dovolací soud bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.)
rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody,
pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek (§ 243e odst. 2 věta druhá
o. s. ř.), a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §
226 odst. 1 o. s. ř.)
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. 5. 2000 jsou k dispozici na
internetových stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 14. srpna 2014
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu