28 Cdo 219/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
M. B., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z
23.7.2003, sp.zn. 12 Co 725/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu
v Lounech pod sp.zn. 7 C 102/92 (žalobců: 1. K. M., 2. V. B., zastoupených
advokátem, 3. O. B., zastoupeného K. M., 4. M. B., zastoupené advokátkou, 5. M.
B., a 6. T. B., proti žalované Obci L., zastoupené advokátem, o vydání
nemovitostí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Žalobou, podanou u soudu 5.2.1992, byl v této právní věci uplatňován nárok na
vydání domu čp. 460 v L. s pozemkem parc. č. 877, zapsaných na listu
vlastnictví č. 33 pro katastrální území L. V žalobě bylo uvedeno, že tyto
nemovitosti byly nedůvodně zahrnuty do znárodnění podniku Ing. M. L., L., podle
výměru Ministerstva lehkého průmyslu z 30.6.1951, čj. 226.667/51-A-II-2, jímž
byl stanoven rozsah znárodnění, k němuž tu došlo podle ustanovení § 4 odst. 7
dekretu č. 100/1945 Sb. V žalobě byl uváděn názor, že do tohoto znárodnění byl
v rozporu se znárodňovacími předpisy zahrnut dům čp. 460 a pozemky kat. č. 875
a 876 (jež byly dříve zapsány ve vložce č. 900 pozemkové knihy pro katastrální
území L.) přesto, že tyto nemovitosti patřily jinému vlastníku – A. O. B., otci
žalobkyně K. M. Výzva k vydání nemovitostí byla řádně a včas podána 25.9.1991,
ale bezvýsledně.
Žalovaná Obec L. navrhla zamítnutí žaloby s tím, že výzva k vydání nemovitostí
nebyla u ní řádně a včas podána.
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze 7.7.1999, čj. 7 C 102/92-82, byla
zamítnuta žaloba žalobců K. M., V. B., O. B., M. P., M. B. a T. B. proti
žalovanému Městu L. o vydání domu čp. 460 a pozemku parc. č. 877, zapsaných na
listu vlastnictví pro katastrální území L. u Katastrálního úřadu v L. Žalobcům
bylo uloženo zaplatit žalovanému městu na náhradu nákladů řízení 1.840 Kč do 3
dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v žalobě uvedené
nemovitosti patřily původně A. O. B. Tyto nemovitosti byly jako židovský
majetek v důsledku rasové perzekuce za okupace odňaty německými úřady a pak
kupní smlouvou ze 6.5.1941 prodány německé firmě Ing. M. L. v L. Jako německý
majetek pak byly uvedené nemovitosti konfiskovány podle dekretu č. 108/1945 Sb.
rozhodnutím bývalého národního výboru v L. podle ustanovení § 1 odst. 4
uvedeného dekretu; rozhodnutí nabylo právní moci před 25.2.1948 (srov. § 1
zákona č. 87/1991 Sb.). Nárok na vrácení uvedeného nemovitého majetku nebyl
uplatněn v poválečném období podle zákona č. 128/1946 Sb. Vzhledem k těmto
okolnostem byl soud prvního stupně toho názoru, že tu nelze použít na tento
případ zákon č. 87/1991 Sb.; jestliže totiž stát nabyl vlastnické právo k
předmětným nemovitostem již konfiskací, a to před 25.2.1948, nemohl jej později
nabýt znárodněním.
Soud prvního stupně proto žalobu žalobců zamítl a o nákladech řízení rozhodl
podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem z 23.7.2003, sp.zn. 12 Co 725/99. Tímto
rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn potud, že
žalované město je povinno vydat žalobkyni K. M. podíl v rozsahu 5/66, žalobci
V. B. podíl v rozsahu 5/53, žalobci O. B. podíl v rozsahu 5/66, žalobkyni M. B.
(dříve P.) podíl v rozsahu 5/99, a to domu čp. 460 a pozemku parc. č. 877 (o
výměře 1.037 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 10001 pro katastrální území
L. u Katastrálního úřadu v L.; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen
a ohledně žalobce T. B. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Bylo
dále rozhodnuto, že žalobci K. M., V. B., O. B., M. B., M. B. a žalované Město
L. nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalovanému
městu bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Lounech na soudním poplatku 500
Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že lze souhlasit se závěry
soudu prvního stupně, že ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. ke dni
1.4.1991) byly nemovitosti, uvedené v žalobě žalobců, v držení Podniku bytového
hospodářství města L. Vůči tomuto subjektu uplatnila žalobkyně K. M. dne
6.11.1991 výzvu k vydání věcí. Z uvedeného podniku přešel majetek v důsledku
zákona č. 172/1991 Sb. do majetku Obce L. a žalobci opětovně vyzvali dne
9.8.1994 tehdy existující Podnik bytového hospodářství města L. k vydání
nemovitostí a dále žalobci uplatnili výzvu k vydání nemovitostí rovněž vůči
Obci L., kterou lze tedy nyní pokládat podle ustanovení § 4 zákona č. 87/1991
Sb. za osobu povinnou. Podle názoru soudu prvního stupně byly výzvy žalobců
podány ve lhůtě upravené v článku II, bod 1 zákona č. 116/1994 Sb. (kterým byl
změněn a doplněn zákon k uplatnění nároku žalobou u soudu podle článku II, bod
3 zákona č. 116/1994 Sb.), protože žalobkyně K. M. podala žalobu 5.2.1992 a
žalobci O. B., V. B. a A. B. přistoupili do řízení na straně žalující procesním
postupem podle ustanovení § 92 odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž
souhlas se vstupem do řízení byl jim dán ještě před uplynutím lhůty vyplývající
ze zákona (30.6.1995).
Odvolací soud dále uváděl, že žalující K. M. a O. B. (jenž v průběhu řízení
zemřel a jeho právním nástupcem se stal syn O. B.) byli dětmi původního
vlastníka A. B.; žalobce A. B., jenž zemřel v průběhu řízení před soudem
prvního stupně, byl synem původního vlastníka F. B., a po tomto zemřelém
žalobci jsou nástupci M. B., jeho manželka, M. B. a T. B., jeho děti, tedy
vnuci po původním spoluvlastníku F. B. Na uvedené žalobce je tedy třeba hledět
jako na oprávněné osoby.
Podle názoru odvolacího soudu bylo však nutno nároky žalobců posuzovat podle
ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.).
V případě žalobců je podle názoru odvolacího soudu rozhodné, že v řízení bylo
prokázáno, že původní vlastníci měli na vrácení konfiskovaného majetku nárok
podle dekretu č. 5/1945 Sb. a nebylo tu rozhodné, zda tehdejší orgány o nároku
rozhodovali (např. podle zákona č. 128/1946 Sb.) či nikoli. Žalobci jsou tedy
oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.
Z důkazů provedených v tomto řízení vyplývalo, že spoluvlastnické podíly
původních spoluvlastníků nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, A. B., Ing. B.
B. a F. B. činily u každého z nich ideální pět třiatřicetin a tedy žalobci jako
odvozené oprávněné osoby mají právo na vydání podílů na nemovitostech po těchto
původních oprávněných osobách v rozsahu odpovídajícím majetkovému podílu na
nemovitostech, jež patřily uvedeným původním spoluvlastníkům. V případě
žalobkyně K. M. a žalobce O. B. jde o spoluvlastnické podíly v rozsahu 5/66, v
případě žalobce V. B. jde o podíl po Ing. B. B. v rozsahu 5/33 a v případě
žalobkyně M. B. a žalobkyně M. B. jde o podíl po F. B. v rozsahu 5/33 a na
každého z nich připadá podíl v rozsahu 5/99.
Z uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle
ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu a uložil žalovanému městu
vydat žalobcům podíly na nemovitostech, o něž v tomto řízení jde, v uvedeném
rozsahu, ale pokud se žalobci domáhali vydání nemovitostí jako celku, byl
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části výroku potvrzen jako věcně
správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech řízení
bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 2 a § 224 odst. 1
občanského soudního řádu; o soudním poplatku bylo rozhodnuto podle ustanovení §
11 odst. 2 písm. j/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobkyni M. B. (k rukám jejího zástupce
na základě plné moci) dne 20.11.2003 a dovolání ze strany dovolatelky M. B.
bylo dne 8.12.2003 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Lounech, tedy
ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka M. B. navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka uváděla, že je její
dovolání přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž došlo
ke změně rozsudku soudu prvního stupně; jako dovolací důvod dovolatelka
uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Nesprávnost právního posouzení věci spatřovala uvedená dovolatelka v tom, že
odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že každému ze žalobců náleží jen podíl,
který vlastnil jejich právní předchůdce a že nemůže jim přirůst podíl po jiném
ze spoluvlastníku, který zemřel a nezanechal po sobě osobu (osoby) uvedenou v §
3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. anebo tato osoba nárok na vydání věci
neuplatnila. Proti tomuto názoru, který dovolatelka pokládá za nesprávný,
namítala dovolatelka, že všichni původní spoluvlastníci, z jejichž majetku
přešly věci na stát, byli sourozenci a žalobci jsou proto jako děti těchto
sourozenců oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. e/ zákona č.
87/1991 Sb., k čemuž nebylo v tomto řízení přihlédnuto, třebaže tato skutečnost
nebyla v průběhu řízení zpochybněna.
Žalované Město L. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky M. B. poukazovalo na
to, že otázka „dělení podílů“ nebyla předmětem žaloby žalobců a žalované město
vycházelo stále v tomto řízení z toho, že jedinou osobou, která tu podala
žalobu, byla žalobkyně K. M., která však dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu nepodala.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté
části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, se projednají a rozhodne
se o nich podle dosavadních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu –
zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Přípustnost dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 238 odst. 1
občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.),
podle něhož bylo přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci.
Podle ustanovení § 242 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění)
dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok dovoláním napaden.
Dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů i v případech, kde jde o
taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na
všechny jejich účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a kde platí úkony
jednoho z nich i pro ostatní (§ 91 odst. 2 občanského soudního řádu v již
uvedeném znění), třebaže dovolání podal jen některý z těchto účastníků.
Z těchto ustanovení občanského soudního řádu dovolací soud vycházel a posuzoval
dovolání dovolatelky jako přípustné.
Dovolatelka jako dovolací důvod uplatňovala,a že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci lze spatřovat buď v tom, že soud použije na
projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní
předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Odvolací soud posoudil v daném případě projednávanou právní věc podle
ustanovení § 5 odst. 1, § 4 odst. 1 a § 3 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb.,
která se nepochybně projednávané právní věci týkala. V řízení o dovolání bylo
třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Při posuzování toho, zda si odvolací soud uváděná ustanovení správně vyložil,
vycházel dovolací soud z právních závěrů obsažených v uveřejněné judikatuře
soudů ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem
(popřípadě z nálezů Ústavního soudu ČR uveřejněných ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR), které pokládá dovolací soud za použitelné i v daném
případě.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek bylo vyloženo (na str. 110 /244/): „Uplatní-li nárok na vydání věci
jen jeden z podílových spoluvlastníků a druhý spoluvlastník (další
spoluvlastníci) nikoli, nemůže být celá věc vydána jen některému (některým) z
podílových spoluvlastníků“.
Další oprávněné osobě lze vydat v případě podílového spoluvlastnictví podíl,
který náleží osobě, jíž byl odňat (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1992
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V již dříve vydaných rozhodnutích Nejvyššího soudu (např. 28 Cdo 1175/2002 nebo
28 Cdo 1326/2002) byl zaujat právní názor, že v ustanovení § 3 odst. 2 zákona
č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) není uvedena okolnost, zda
nárok byl uplatněn podle dekretu č. 5/1945 Sb. anebo podle zákona č. 128/1946
Sb. K témuž právnímu závěru dospěl i Ústavní soud ČR ve svém nálezu z
9.12.1998, II. ÚS 3/98, uveřejněném pod č. 152 ve svazku 12 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
byl zaujat právní názor: „Ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.
vylučuje s přechodu majetku státu do vlastnictví obce pouze ty věci, ohledně
nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona
č. 87/1991 Sb. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí se všemi právy a
povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují včetně povinnosti věc vydat“.
Při uvážení citovaných výkladových závěrů k zákonu č. 87/1991 Sb. i k zákonu č.
172/1991 Sb. musel však dovolací soud konstatovat, že z těchto závěrů vycházel
i odvolací soud ve svém rozsudku z 23.7.2003 (sp.zn. 12 Co 725/99 Krajského
soudu v Ústí nad Labem), takže nemohl dovolací soud přisvědčit názoru
dovolatelky o důvodnosti jejího dovolání co do nesprávného právního posouzení
věci odvolacím soudem. Neshledal proto dovolací soud přesvědčivých důvodů k
vyhovění dovolání dovolatelky a ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle
ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací
zákonem č. 30/2000 Sb.). Proto dovolací soud dovolání dovolatelky podle téhož
ustanovení občanského soudního řádu zamítl.
K uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení o dovolání některému z účastníků
řízení nebyly dovolacím soudem shledány zákonné předpoklady podle ustanovení §
243b odst. 4 a § 224 odst. 1 a § 142 občanského soudního řádu (v již citovaném
znění).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 24. září 2004
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu