28 Cdo 1950/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra v
právní věci žalobce A. – I. a V. j. p. K. ČR, zastoupeného advokátem, proti
žalované Č. k. u., zastoupené advokátem, o vyslovení neplatnosti valné hromady
žalovaného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 36 C 53/2004, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004, č.
j. 23 Co 306/2004-144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 13. 4. 2004, č. j. 36 C 53/2004-133,
zamítl žalobu na určení, že Valná hromada Č. k. u., zájmového sdružení
právnických osob, konaná dne 20.2.1999 v Praze, usnesení na ní přijatá a volba
předsednictva a dozorčí rady jsou neplatné, pro rozpor se zákonem a stanovami.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 11. 2004, č. j. 23
Co 306/2004-144, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a zavázal žalobce k
úhradě nákladů řízení. Po skutkové stránce převzal zjištění soudu prvního
stupně, podle nichž žalobce je občanským sdružením registrovaným Ministerstvem
vnitra ČR od 5. 2. 1992 pod č. j. VSC/1-10006/92-R. Shodně se soudem prvního
stupně vzal za prokázané, že žalovaný je zájmovým sdružením právnických osob
registrovaným odborem vnitřních věcí Obvodního úřadu Městské části P. 7, a to
od 20. 11. 1995. Odvolací soud zjistil, že orgány žalovaného jsou valná
hromada, předsednictvo a dozorčí rada, přičemž valná hromada je
usnášeníschopná, pokud je přítomna alespoň polovina delegátů. Též vzal za
prokázané, že činnost žalovaného a právnických osob v něm sdružených je
zaměřena na zájmovou, obecně prospěšnou kynologickou činnost. Dále zjistil, že
dne 20. 2. 1999 se konala valná hromada žalovaného, jíž se zúčastnilo 214
delegátů s hlasovacím právem, tato valná hromada mimo jiné zvolila
předsednictvo žalovaného, dozorčí radu žalovaného a klíč pro stanovení počtu
delegátů na příští valnou hromadu žalovaného tak, že každý člen vysílá na
valnou hromadu jednoho delegáta za každých započatých 300 členů. Z usnesení
VII. valné hromady žalovaného konané dne 1. 3. 2003 též odvolací soud zjistil,
že tato potvrdila rozhodnutí předsednictva žalovaného o pozastavení činnosti A. – I. a V. j. p. K. ČR a zamítla odvolání výše uvedeného klubu proti rozhodnutí
předsednictva žalovaného a rovněž rozhodla o vyloučení A. – I. a V. j. p. K. ČR
z Č. k. u. Podle odvolacího soudu žalovaný je právnickou osobou, jejíž poměry
se řídí pouze stanovami, neboť tento druh sdružení žádnou zákonnou úpravu nemá. Zaujal názor, že podle článku 20 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je
občanům zaručeno právo na sdružování a podle odstavce 4 tohoto článku jsou
sdružení odděleny od státu. Tento princip tak zaručuje sdružením plnou
autonomii, pokud jde o zásahy státu, tedy i soudní moci do vnitřních
záležitostí sdružení, což je i výslovně uvedeno v § 2 odst. 3 zákona č. 83/1990
Sb. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že právo člena sdružení
(právnických osob) na soudní ochranu musí být založeno zákonem a bez takového
zmocnění nemůže soud do vnitřních záležitostí právních uskupení zasahovat. Poté
vyslovil, že pro sdružení založená podle § 20f o. z. není zmocnění k soudnímu
zásahu do vnitřního života sdružení zakotveno ani v občanském zákoníku, ani v
jiném zákoně či stanovách sdružení a toto zmocnění nevyplývá ani z ustanovení §
4 o. z., které upravuje ochranu práv vyplývajících z občanskoprávních vztahů
založených občanským zákoníkem, a nikoliv z vnitřních předpisů zájmových
sdružení právnických osob. Odvolací soud poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR sp. zn. 32 Odo 726/2003 s tím, že mezi spolky se řadí i sdružení
právnických osob.
Konstatoval, že odloučenost od státu je ústavně zaručena a
promítá se zejména v tom, že stát vznik spolků jako právnických osob svým
rozhodnutím, vyplývajícím ze správního nebo soudního uvážení, nepovoluje, nýbrž
pouze administrativně registruje a to se týká i zániku spolků, potažmo
vnitřního života spolků. Tato odluka od státu se promítá v tom, že stát nijak
nezasahuje do vnitřních poměrů spolků, což znamená, že ani členové spolku
nemohou soudně vymáhat změnu rozhodnutí orgánu tohoto spolku, pokud tyto
výslovně nejsou v rozporu se zákonem. Odvolací soud zaujal názor, že tento
zmíněný ústavní princip nelze porušit názorem odvolatele, že porušení
povinnosti orgánu sdružení určené stanovami je současně porušením zákona, a
tudíž jejich splnění je soudně vymahatelné. Dospěl k závěru, že taková právní
ochrana člena a jeho členství ve spolcích není zákonem upravena. Z těchto
důvodů rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož
přípustnost dovozoval podle obsahu dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Nesouhlasil s právním posouzením věci odvolacího soudu. Tvrdil, že
toto rozhodnutí řeší otázku zásadního právního významu. Podle dovolatele soudy
obou stupňů řešily právní otázku v rozporu s hmotným právem. Namítal, že právní
otázka je rozhodována rozdílně dovolacím soudem. V této souvislosti odkazoval
na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 726/2003 a 33 Odo 387/2002.
Opakoval své námitky uplatněné v řízení před soudy obou stupňů, přičemž trval
na tom, že žalobce je sdružením založeným podle zákona č. 83/1990 Sb., a je
členem žalovaného, tedy zájmového sdružení právnických osob, vytvořeného podle
§ 20f o. z. Podle dovolatele sdružením ve smyslu čl. 20 Listiny je pouze
žalobce a nikoliv žalovaný. Zájmové sdružení právnických osob vytvořené
právnickými osobami podle § 20f o. z., kterým je žalovaný, nebylo vytvořeno
občany, proto na něj nelze vztahovat ustanovení uvedená v kategorii Politická
práva ve smyslu oddílu druhého Listiny. Nejde ani o sdružení občanů ve smyslu
zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, nýbrž o instituce zcela odlišné,
které mají sice stejné označení, avšak lišící se co do obsahu a právního
postavení. Zákon č. 83/1990 Sb. se nevztahuje na sdružování občanů k výdělečné
činnosti, zatímco žalovaný za úplatu poskytuje chovatelům servis, který má
ocenění ceníkem a kromě toho poskytuje řadu dalších služeb pro své členy.
Dovolatel trval na tom, že vzájemné vztahy mezi účastníky tohoto řízení jsou
upraveny stanovami žalovaného. Jde o quasi smlouvu, která mezi nimi byla
uzavřena. Není proto správný závěr odvolacího soudu, že chybí ustanovení
hmotného práva, neboť žalobcem tvrzený a prokázaný skutkový stav musí být
podřazen ustanovení příslušných interních předpisů zájmového sdružení
právnických osob, to je žalovaného. Z toho důvodu je rozhodnutí odvolacího
soudu neúplné a tudíž nesprávné.
Navrhoval zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a
vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným
advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o
dovolání v této věci nepřípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Jak plyne z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, spočívá jeho potvrzující
rozhodnutí na závěru, podle něhož právo člena sdružení právnických osob na
soudní ochranu musí být založeno zákonem a bez takového zmocnění nemůže soud do
vnitřních záležitostí právních uskupení zasahovat. Ježto pro sdružení podle §
20f o. z. není zmocnění k soudnímu zásahu do vnitřního života sdružení
zakotveno ani v občanském zákoníku, ani v jiném zákoně či stanovách sdružení a
toto zmocnění nevyplývá ani z ustanovení § 4 o. z., které upravuje ochranu práv
vyplývajících z občanskoprávních vztahů založených občanským zákoníkem, a
nikoliv z vnitřních předpisů zájmových sdružení právnických osob, schází
podmínka pravomoci soudu k zásahu do vnitřního života sdružení formou
projednání žaloby,kterou žalobce podal.
Dovolací soud se s těmito závěry ztotožňuje. Argumentace odvolacího soudu
vychází ze srozumitelného gramatického i systematického výkladu příslušných
shora uvedených ustanovení, respektuje smysl zásady o respektování autonomie
spolků, jakož i okolnost, že z žádného ustanovení platného práva neplyne
oprávnění člena sdružení právnických osob domáhat se přezkumu, respektive
zvrácení rozhodnutí orgánů sdružení právnických osob. Pro stručnost proto
dovolací soud odkazuje na dostatečně srozumitelné a instruktivní odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu, správnost jehož závěrů nebyla ani opakovanými
argumenty dovolání vyvrácena. Dovolací soud v tomto směru vychází ze závěrů
rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 726/2003,
které jsou shodné s těmi, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí. Lze
dodat, že ústavní stížnost proti citovanému rozsudku Nejvyššího soudu ČR byla
usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 388/04, jako zjevně
neopodstatněná odmítnuta. Odkaz dovolatele na dřívější usnesení téhož soudu ze
dne 12. 12. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1672/2000, považuje dovolací soud za
nepřípadný proto, že jde o rozhodnutí vztahující se k odlišnému skutkovému
stavu.
Z uvedeného prejudicielního závěru plyne, že otázka řešená odvolacím soudem,
nepředstavuje otázku zásadního právního významu ve smyslu shora citovaného
ustanovení, ježto jde o otázku již soudní praxí řešenou a rozhodnutí odvolacího
soudu není ani v rozporu s hmotným právem. Dovolání žalobce tak směřuje proti
usnesení odvolacího soudu, proti němuž nelze přípustnost dovolání dovodit z
žádného ustanovení platného procesního práva.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. za použití § 218 odst. 1
písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za
použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce
neměl se svým dovoláním úspěch a žalované v souvislosti s podaným dovoláním
zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.
r.
předseda senátu