i Králové, Nový Hradec Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby 421 96 451, za účasti: Cisterciácké opatství Vyšší Brod, se sídlem ve Vyšším Brodu, Klášter 137, identifikační číslo osoby 004 76 684, zastoupeného JUDr. Tomášem Holasem, advokátem se sídlem v Praze 1, Celetná 602/3, o vydání nemovitých věcí, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 34/2017-263, 11 C 33/2017, o dovolání účastníka proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2019, č. j. 4 Co 134/2018-301, o návrhu účastníka na odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku, takto:
Návrh na odklad právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2019, č. j. 4 Co 134/2018-301, se zamítá.
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) byl změněn rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. ledna 2018, č. j. 11 C 34/2017-263, 11 C 33/2017, tak, že se účastníkovi nevydávají ve výroku specifikované pozemky v k. ú. XY a v dotčeném rozsahu byly nahrazeny rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 31. 8. 2017, č. j. 201603/2013/R481/RR8912-4, a ze dne 13. 9. 2017, č. j. 201603/2013/R481/RR22766-3 (výrok I rozsudku odvolacího soudu); zároveň bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II a III).
Označené rozhodnutí odvolacího soudu napadl účastník – Cisterciácké opatství Vyšší Brod (dále též jen „dovolatel“), dovoláním. Zároveň s dovoláním podal i návrh na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Podle § 243 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (k předpokladům, za nichž může Nejvyšší soud odložit právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
9. 2017, sp. zn. 23 Nd 268/2017, přiměřeně pak také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 29 Nd 78/2016). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že návrhu na odklad právní moci nelze vyhovět z důvodu nenaplnění předpokladu (v důsledku poměrů nastolených napadeným rozsudkem) závažného ohrožení práv dovolatele. Z předestřeného návrhu se nepodávají takové skutečnosti, z nichž by bylo možno uzavřít, že v důsledku pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu je dovolatel závažně ohrožen ve svých právech.
Takové okolnosti nevyplývají ani z obsahu spisu. K argumentaci dovolatele veřejným zájmem na ochraně lesa (tvrzení účastníka v odůvodnění návrhu na odklad, že jeho způsob hospodaření je ekologický a příznivě ovlivňuje odolnost lesa proti škůdcům) lze uvést, že pokud se na základě napadeného rozhodnutí vlastnictví předmětných (lesních) pozemků znovu ujímá žalobce (Lesy České republiky, s.p.), má i on povinnost s tímto majetkem řádně hospodařit (nebyly doloženy žádné skutečnosti svědčící o tom, že by jeho hospodaření nemělo být řádné) a bude také povinen zatímně provádět veškerá potřebná opatření k prevenci a obraně proti působení všech škodlivých činitelů na les [k tomu srov. i § 32 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů; přiměřeně srov. např. i usnesení ze dne 25.
9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3427/2018, jímž Nejvyšší soud zamítnul návrh na odklad právní moci rozhodnutí založený na obdobné argumentaci], přičemž je k tomu odborně a materiálně patřičně vybaven. Závažné ohrožení práv účastníka předpokládané § 243 písm. b) o. s. ř.
nelze bez dalšího dovodit z pouhé změny vlastníka specifikovaných pozemků ani ve světle argumentace dovolatele investicemi do změny způsobu hospodaření na specifikovaných pozemcích (jež dovolací soud neshledal relevantními). Nejvyšší soud závěrem považuje za vhodné rovněž uvést, že ochrana majetkových zájmů oprávněných osob dle zákona č. 428/2012 Sb. je ex lege rovněž zajištěna i dočasnou blokací majetku (zákazem zcizení, přenechání jiné osobě k užívání, či jeho zatížením právem jiné osoby), trvající i po dobu dovolacího řízení (srov. § 13 odst. 1 písm. c/ zákona č. 428/2012 Sb.). Z vyložených důvodů Nejvyšší soud návrh dovolatele na odklad právní moci napadeného rozhodnutí zamítl. Odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách – www.nsoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2019
Mgr. Petr Kraus předseda senátu
Byť pak Nejvyšší soud za konkrétních okolností přiznává restituční nárok rovněž osobám, jimž náležel nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb., jakožto subjektům, jejichž majetek byl dotčen převody (přechody) v období německé okupace, přičemž se ne vždy vyžaduje formálně korektní (sledující postupy předvídané poválečnými restitučními předpisy) uplatnění takového nároku (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1746/99, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19.
4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000), nelze přehlížet, že se tyto závěry váží výlučně k aplikaci zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (viz jeho § 3 odst. 2), resp. v režimu restitucí zemědělského majetku dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, k aplikaci zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. (viz jeho § 2 odst. 1). Uvedené právní předpisy, upravující restituční nároky fyzických osob, totiž na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb., za oprávněné osoby výslovně označovaly subjekty, jimž svědčil nárok podle zmiňovaných poválečných restitučních norem.
Prostý přenos závěrů judikatury do kauz řešených v režimu jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se přitom jeví nepřijatelným, poněvadž by tím mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (k tomu srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97). Ústavní soud ve své judikatuře ostatně již několikrát zopakoval, že z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb., přičemž nepostačila pouhá žádost o obnovení knihovního stavu.
Náprava poměrů nastalých za doby nesvobody byla totiž spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili, kolaborovali s okupanty a podobně (srov. zejména usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 18/97, či jeho usnesení ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. I. ÚS 285/2000, ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 318/06, a ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. III. ÚS 88/06). Obdobné závěry jest přijmout i v režimu zákona č. 428/2012 Sb.
Na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. tedy nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů – dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, ústavní stížnost vůči němu směřující byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 4163/18) – a nelze ji dovozovat ani ze samotné okolnosti, že k vydání konfiskačních aktů došlo až v rozhodném období, nebyla-li tím snad svévolně anulována či nahrazena rozhodnutí vydaná dříve (typicky ještě před započetím rozhodného období) ve prospěch původních vlastníků, resp. jejich právních nástupců (viz výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 309/97).
Z judikatury pak dále vyplývá, že k převzetí majetku československým státem konfiskací podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., směřující vůči osobám poškozeným nacistickým režimem, docházelo i v případech, kdy tento majetek přešel na Německou říši v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945) a v době vydání konfiskačního rozhodnutí nebyl oprávněné osobě ve smyslu poválečných právních předpisů dosud restituován (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, jehož závěry nalezly odraz i v judikatuře dovolacího soudu – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3427/2018).
Dovodil-li tedy odvolací soud, aniž se blíže zabýval dovolatelem tvrzenými vadami konfiskačního řízení (zejména namítanou nicotnost konfiskačních rozhodnutí, jež měla být vyvolána tím, že dovolatel, coby jejich adresát, v době jejich vydání nebyl vlastníkem konfiskovaného majetku – tím měla být Německá říše), že československý stát (bez ohledu na to, zda předmětné nemovitosti přešly v období nesvobody na Německou říši, a na výsledky snah dovolatele o jejich restituci ve smyslu poválečných právních předpisů) převzal veškerý majetek dovolatele na podkladě dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., a to na základě jemu adresovaných konfiskačních rozhodnutí (vyhláška Okresního národního výboru v Kaplici ze dne 6. 3. 1948, č. j. 80/48, a výměr Zemského národního výboru v Praze ze dne 16. 9. 1948, č. j. XIII-1-10176/9-1947), nikterak se tím od výše citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit a jež bezezbytku řeší otázky, jejichž zodpovězení je relevantní pro právní posouzení věci, neodchýlil.
Nebyla-li v souvislosti s konfiskací podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. svévolně anulována či nahrazena rozhodnutí vydaná již dříve ve prospěch dovolatele, jakožto původního vlastníka (opačný skutkový závěr se z provedeného dokazování nepodává), nelze z výše uvedeného postupu státu usuzovat ani na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. (viz § 5 písm. j/ tohoto zákona); případy zneužití dekretů č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. v rozhodném období jsou nadto zjevně dotčeny restituční výlukou ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. (srov. k tomu z aktuální judikatury Ústavního soudu též odstavec 25 odůvodnění jeho usnesení ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19).
Se zřetelem k odchylné právní úpravě restitucí církevního majetku od restituční problematiky posuzované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1578/2011, a úzké provázanosti citovaného rozhodnutí s individuálními skutkovými okolnostmi tehdy posuzovaného případu pak závěry odvolacího soudu zjevně nekolidují ani s konkluzemi vyslovenými (nadto navýsost v obecné rovině) v tomto dovolatelem označeném rozhodnutí.
Jestliže ke konfiskaci majetku podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. docházelo ex lege ke dni jejich účinnosti, tedy ke dni 23. 6. 1945, případně k 30. 10. 1945, nastal majetkový přesun realizovaný na podkladě uvedených normativních aktů navíc zjevně již před počátkem rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; srov. § 1 zákona č. 428/2012 Sb.); k důsledkům realizace majetkových přesunů mimo rozhodné období v režimu zákona č. 428/2012 Sb. viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 458/2018, nebo ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019.
Ze shora uvedeného vyplývá, že relevantní otázky hmotného práva odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, tudíž že nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.).
Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (uvádí-li v dovolání, že je podává proti rozsudku „v celém rozsahu“), ve vztahu k těmto výrokům (jež v kontextu rozsahu dovolání patrně zmiňuje toliko jako výroky akcesorické) žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
O dovolatelem současně podaném návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. b/ o. s. ř.) bylo již dříve rozhodnuto samostatným rozhodnutím.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání účastníka řízení bylo odmítnuto a kdy náklady žalobce představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 10. 2019
Mgr. Petr Kraus předseda senátu