28 Cdo 1992/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
ve věci žalobce J. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. S., o
určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod
sp. zn. 4 C 773/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 12 Co 418/2005-108 , takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Třebíči (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 4. 2004, č.
j. 4 C 773/2001-87, ve výroku pod bodem I zastavil řízení ve vztahu k
tehdejšímu žalobci a) Ing. J. D., ve výroku pod bodem III připustil změnu
žaloby ze dne 26. 4. 2004 a ve výroku pod bodem IV zamítl návrh žalobce na
určení, že je vlastníkem pozemku p.č. 278/5 – orná půda, o výměře 1480 m2
zapsaného na LV č. 76 pro k. ú. O. na M. (dále jen „pozemek“ nebo „předmětný
pozemek“); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a V).
Soud prvního stupně z provedeného dokazování vzal za prokázané, že žalobce b)
se stal vlastníkem předmětného pozemku na základě trhové smlouvy ze dne 8. 7.
1947 (tato smlouva byla pro nezletilost žalobce b/ schválena soudem dne 8. 7.
1947) a jako vlastník byl evidován v pozemkové knize, knihovní vložka č. 135.
Na základě přídělového řízení v roce 1948 byl pozemek přidělen M. S. a J. S.
st., právním předchůdcům J. S. a J. S. ml. Žalobci se nepodařilo prokázat, že
se původní přídělci přídělu vzdali a v řízení bylo zjištěno, že J. S. a J. S.
ml. jsou spoluvlastníky předmětného pozemku, každý v rozsahu ½.
Rozhodnutím Okresního úřadu v T. - pozemkového referátu ze dne 5. 4. 1995
nebylo žalobci přiznáno vlastnické právo k předmětnému pozemku, ačkoli
žalobce byl shledán osobou oprávněnou ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č.
229/1991, o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku
(dále jen „zákon o půdě“), a byly naplněny podmínky pro uplatnění restitučního
titulu podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, protože tento pozemek je ve
vlastnictví fyzických osob.
Soud prvního stupně neshledal určovací žalobu důvodnou s odkazem na rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, v němž
Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že „osoba, jejíž nemovitost převzal stát v
rozhodné době stanovené v jednotlivých právních předpisech, tedy i v zákoně č.
229/1991 Sb., bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva
podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80
písm. c) o.s.ř., mohla-li žádat vydání věci podle restitučních předpisů“.
Žalobce svůj nárok mohl uplatnit u soudu podle zákona o půdě. V prekluzivní
lhůtě stanovené v § 13 odst. 3 tohoto zákona tak však neučinil.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací (poté, co soud
prvního stupně usnesením ze dne 11. 4. 2005, č. j. 4 C 773/2001-99, rozhodl, že
na místě žalovaného J. S., který zemřel po vyhlášení jeho rozsudku, bude v
řízení dále pokračováno s žalovaným J. S.) rozsudkem ze dne 22. 11. 2006, č. j.
12 Co 418/2005-108, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud rovněž vycházel z výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, a
proto se ztotožnil s právním názorem vysloveným soudem prvního stupně v jeho
rozsudku, jejž shledal věcně správným.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci
spatřuje v tom, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí opřely o právní názor
vyslovený Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo
1222/2001, přestože nárok dovolatele nelze posuzovat podle zákona o půdě, čímž
byl rozšířen „výklad právního názoru Nejvyššího soudu i na věci, kterých se
tento výklad netýká“, a bylo tak rozhodováno v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel uvádí, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by jeho vlastnictví
přešlo na stát, proto ani nemohlo dojít k přídělovému řízení ve prospěch
právních předchůdců žalovaného. Přídělové řízení bylo dle dovolatele prováděno
podle § 11 zákona č. 90/1947 Sb. a bylo časově omezeno, takže fyzické osoby
nemohly nabýt vlastnictví k předmětnému pozemku na základě přídělové listiny z
roku 1961. Dovolatel vytýká soudům obou stupňů, že se nezabývaly dokazováním
toho, jestli dovolatel pozbyl svého vlastnického práva přechodem na stát. Dle
dovolatele je určovací žaloba podle § 80 písm. c) o. s. ř. namístě, neboť v
minulosti došlo k duplicitnímu zápisu vlastnického práva ve prospěch předchůdců
žalovaného, když dovolatel svého vlastnického oprávnění nepozbyl a svůj nárok
nemohl uplatnit podle zákona o půdě. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR
zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a zavázal žalovaného k úhradě nákladů
dovolacího řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem
2 a 3 zákona č. 59/2005 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve
znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného
prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být
přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
(způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu je
upravena ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3
o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Odvolací soud v dané věci vycházel z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu
ČR ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, v němž Nejvyšší soud zaujal
právní názor, že osoba, jejíž nemovitost převzal stát v tzv. rozhodné době (25.
2. 1948 až 1. 1. 1990) i bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany práva
podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 občanského zákoníku)
ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c)
občanského soudního řádu. K tomu lze dodat, že podle rozsudku velkého senátu
Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 5. 2006, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, převzetím
věci bez právního důvodu je i převzetí na základě právního důvodu sice
existujícího, ale nezpůsobilého vyvolat zamýšlené právní důsledky
(nepravomocného rozhodnutí, neplatného právního úkonu).
Zásadní výklad k právní otázce vztahu restitučních předpisů a obecných předpisů
o ochraně vlastnického práva byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu
ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS – st. 21/05, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb., v
němž Ústavní soud mimo jiné dovodil: Vlastnické právo oprávněných osob podle
restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti
legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro
tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně
uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v
zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v
podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal
konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to,
že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit
na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně
vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů,
neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. Žalobou o určení
vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Žaloba na určení práva (§ 126 občanského zákoníku ve spojení s § 80 písm. c/
o.s.ř.) byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými
zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní - jejím účelem je předejít stavům
nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze
praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba
více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití. Základní
podmínkou uplatnění určovací žaloby je naléhavý právní zájem na požadovaném
určení. Ač je možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem
na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu
naléhavý právní zájem žalobce dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy
žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let,
nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby
na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo
žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají
být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné. Ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž
k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci. Tvrzením vlastnického
práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě
absence legitimního očekávání na straně navrhovatele (žalobce) není naplněna
preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) o.s.ř., a tedy není dána ani
naléhavost právního zájmu na jejím podání. V nálezu ze dne 2.2.2006, sp. zn. II.ÚS 346/03, Ústavní soud konstatoval, že pokud by obecné soudy postupovaly v
rozporu s uvedenými závěry, zasáhly by ústavně garantované právo na spravedlivý
proces a vlastnické právo (čl. 36 a č.
Judikatura Nejvyššího soudu uvedené závěry respektuje (srov. např. rozsudky ze
dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3318/2006, ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo
750/2006, nebo ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 64/2005).
Neshledal-li tedy odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, žalobu
důvodnou, neodchýlil se od konstantní judikatury, proto nelze napadenému
rozsudku přiznat zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c) o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalovanému
náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo, v souvislosti s
tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2007
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu