20 Cdo 750/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka
ve věci žalobkyně Ř. f. u K. S. J. S., P., zastoupené advokátkou, proti
žalovaným 1/ České republice, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46 a 2/ P. f. České republiky,
o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Příbrami
pod sp. zn. 6 C 169/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 8. listopadu 2005, č. j. 28 Co 456/2005-96, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl
žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemkové parcely č. 3724, pozemku
vedeného ve zjednodušené evidenci – původ Pozemkový katastr s tím, že tato
nemovitost je doposud zapsaná na LV č. 186 pro k. ú. a obec P. u Katastrálního
úřadu v P. (správně u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště
P.). Odvolací soud se přihlásil k závěru Ústavního soudu ČR, vyjádřenému v jeho
nálezu ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02. Podle zde uvedeného
právního názoru je přechod majetku církví upraven ustanovením § 29 zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku
ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), podle
něhož nelze majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a
kongregace, převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákona o tomto
majetku. Zákon č. 229/1992 Sb. tedy předpokládá, že zemědělský majetek, který
byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, bude řešen samostatným
zákonem a do doby vydání tohoto zákona je chráněn. Na tento majetek je proto
nutno vztahovat režim restitučních zákonů a není zde prostor pro podávání
určovacích žalob z důvodu absence naléhavého právního zájmu. Odvolací soud
proto dovodil, že je třeba považovat předmětný spor za restituční, neboť ze
strany žalobce je zde snaha dosáhnout žalobou o určení vlastnictví navrácení
majetku, který přešel na stát v rozhodném období mezi 25. únorem 1948 až 31.
prosincem 1989. Uzavřel proto, že není splněna základní podmínka určovací
žaloby podle ustanovení § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“).
Žalobkyně v dovolání namítla, že řízení bylo postiženo vadou, která
měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.),
a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Napadenému rozhodnutí též vytýká, že vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je toho právního názoru, že
dotčená nemovitost nemohla na žalovaného 1/ přejít na základě rozhodnutí o
výkupu Okresního národního výboru v P. ze dne 10. května 1949, č. j.
611.12.II.1949-VK, neboť z důvodu nedoručení potvrzujícího rozhodnutí odvolací
instance žalobkyni toto rozhodnutí o výkupu nenabylo právní moci. Odvolacím
soudem nebyl také respektován názor dovolacího soudu formulovaný v usnesení ze
dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1679/2003. Navrhuje proto, aby dovolací
soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná 1/ ve vyjádření uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu je
věcně správné, neboť žalobkyně neměla na určovacím výroku soudu naléhavý právní
zájem, jelikož přechod majetku církví je upraven kogentním ustanovením § 29
zákona č. 229/1992 Sb a na daný spor je proto potřeba pohlížet jako na spor
restituční. S tímto názorem také korespondují závěry uvedené ve Sdělení
Ústavního soudu ČR o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1.
listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/02. I kdyby nebylo možné prokázat
právního moc předmětného nabývacího titulu a kdyby se tedy jednalo o nabytí
majetku bez právního důvodu (§ 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.), je
toho názoru, že rozhodnou skutečností je přechod nemovitostí do moci státu nebo
jiné právnické osoby; o takovou situaci jde i v tomto případě, když stát s
nemovitostí disponoval a choval se k ní jako vlastník. Tento závěr odpovídá
právnímu názoru dovolacího soudu vyjádřenému v rozsudku ze dne 13. března 2003,
sp. zn. 28 Cdo 1719/2002.
Žalovaný 2/ ve vyjádření uvedl, že odvolací soud spornou věc posoudil
po právní stránce přiléhavě a skutkově ji také správně zhodnotil. Žalobkyně
neměla na určovacím výroku soudu naléhavý právní zájem, přičemž obsahově shodně
poukázal na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 2. února 2005,
sp. zn. II. ÚS 528/02.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán uplatněnými
důvody; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne
dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2
písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož existence vad vyjmenovaných v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř.
namítána nebyla a nevyplývá ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací
soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho jak jej dovolatel obsahově
vymezil (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu
právní závěr odvolacího soudu, podle kterého není v dané věci - tedy v případě
otázky vlastnického poměru k výše uvedené pozemkové parcele (louce) - splněna
podmínka naléhavého právního zájmu předpokládaná ustanovením § 80 písm. c/
o.s.ř.
Žalobkyní v dovolání předestřenou otázku o právní povaze jí uplatněného nároku,
a tudíž o možnostech užití obecných institutů ochrany vlastnického práva v
souvislostech možností obnovení vlastnického práva subjektům, které byly svého
vlastnického práva zbaveny za okolností, které jsou jinak za vymezených
podmínek zohledněny v tzv. restitučních zákonech, již Nejvyšší soud opakovaně
podroboval právnímu rozboru. Například v rozsudku velkého senátu dovolacího
soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 formuloval a odůvodnil
právní závěr, podle kterého mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v
rozhodné době (§ 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) bez právního důvodu, žádat o
vydání těchto nemovitostí podle § 6 odst. 1 písm. p/ citovaného zákona, nemůže
se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle předpisů obecných, a to ani
formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c/ o.s.ř. Dovodil, že z
povahy zákona č. 229/1991 Sb., jakožto zákona zvláštního, vyplývá, že nároky
jím upravené nelze řešit jinak než podle jeho ustanovení ve smyslu obecné
zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali). Stanoví-
li proto zákon o půdě určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nelze
tentýž nárok uplatňovat podle jiného předpisu, byť tento předpis stanovil
některé podmínky odlišně. V uvedené věci převzal stát věc na základě správního
výměru o vyvlastnění, který nebyl řádně doručen a nenabyl tak právní moci.
Velký senát zde vyšel ze závěru, že převzetím věci bez právního důvodu je i
převzetí na základě právního důvodu sice existujícího, ale nezpůsobilého
vyvolat zamýšlené právní důsledky. Z uvedeného rozhodnutí vycházel dovolací
soud také například ve svém rozsudku ze dne 24. srpna 2005, sp. zn. 28 Cdo
814/2005, v němž zároveň zdůraznil, že naléhavý právní zájem na určení je dán
zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by
se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má
tak povahu preventivní, jejímž účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení
(právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a
naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde
je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle § 80 písm. b/ o.s.ř.;
prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění
následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu
nebo práva již mít nemůže. Tyto právní závěry jsou plně použitelné v předmětném
sporu, v němž dovolací soud nemá důvodu se od nich odchýlit ani v této věci.
Otázkou existence či neexistence naléhavého právního zájmu ve sporech
spadajících pod tzv. restituční zákonodárství se ostatně opakovaně zabýval i
Ústavní soud ČR. Vedle odvolacím soudem aplikovaného nálezu Ústavního soudu ze
dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, podrobil v poslední době Ústavní soud
zmíněnou problematiku ústavnímu přezkumu také ve svém stanovisku pléna, sp. zn.
Pl ÚS 21/2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., Sdělení Ústavního soudu o
přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 ve věci
žaloby o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle
restitučních předpisů, v němž Ústavní soud formuloval závěry – I. Tvrzením
vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí,
v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna
preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c/ o.s.ř., a tedy není dána ani
naléhavost právního zájmu na jejím podání, a – II. Žalobou o určení
vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. V
odůvodnění stanoviska Ústavní soud vyjádřil názor, že o naléhavý právní zájem
může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že
právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se
jeho právní postavení stalo nejistým, což – řečeno jinými slovy – znamená, že
buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době
vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci,
v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp.
pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (viz obdobně také
nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95). Tam, kde
právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika
desítkami let, nikoli dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě
prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na
základě kterých právo žalobce zaniklo, není určovací žaloba nástrojem prevence,
nýbrž ve skutečnosti směřuje k narušení právní jistoty na straně nynějšího
vlastníka. Pouze prostřednictvím restitučních předpisů lze dosáhnout
zpochybnění správního aktu nebo určení následků jeho neexistence.
I ve stanovisku uveřejněném pod č. 13/2006 Sb., Sdělení Ústavního soudu o
přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp.zn. Pl ÚS
– st. 22/05, ve věci posouzení povahy zákona č. 298/1990 Sb. se Ústavní soud
přihlásil k nálezu sp. zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2. února 2005, když vyjádřil,
že kasuistické řešení majetkových křivd způsobených církvím a církevním
právnickým osobám formou jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních
případech by bylo natolik aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích
vedlo k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby
moci přísluší pouze moci zákonodárné.
Nepřípadnou se pak jeví argumentace dovolatelky vytýkající odvolacímu soudu
nerespektování závěrů dovolacího soudu uvedených v jeho rozhodnutí ze dne 16.
prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1679/2003. Dovolatelka pomíjí, že otázku
přípustnosti dovolání pojící se k otázce zásadního právního významu dle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - vznesené dovolatelem v uvedené věci
- lze poměřovat toliko a jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež
jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Pokud tedy dovolatelka v uvedené
věci otázku možnosti obnovení vlastnického práva prostřednictvím určovací
žaloby nyní řešenou dovolacímu soudu k přezkumu nepředložila, a své dovolání
stavěla na argumentaci odlišné a otázku zásadního právního významu spatřovala
jinde (zde konkrétně - vedle skutkových námitek - v otázce výkladu ustanovení §
10 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb.), pak dovolacímu soudu nepříslušelo poměřovat
přípustnost dovolání (a tím i jeho důvodnost) námitkami nevznesenými. Protože
tedy odvolací soud zastával v předmětné otázce dovolatelkou vytýkané
hmotněprávní názory souladné s publikovanou judikaturou, nebyla splněna
základní podmínka přípustnosti dovolání a dovolací soud se již věcným přezkumem
napadeného rozhodnutí zabývat nemohl; otázka uplatnění práva prostřednictvím
určovacího návrhu otázku po právní stránce zásadního významu ani pro případný
rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) pro svůj procesní charakter
založit nemohla.
Ostatně Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo
1485/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2006 pod
poř. č. 4 ve vztahu ke svému rozsudku ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo
1679/2003, se sice přihlásil k názoru, že zákon č. 298/1990 Sb. není dotčen ani
tehdy, jestliže k přechodu církevního majetku na stát došlo na základě zákona
č. 46/1948 Sb., upozornil však s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 2.
února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, že tím není řečeno, že úspěch žalob o určení
vlastnictví je už proto zaručen.
Právní názor odvolacího soudu založený na nálezu Ústavního soudu ze
dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, uplatněný při posuzování otázky
naléhavého právního zájmu předpokládaného ustanovením § 80 písm. c/ o.s.ř., je
tedy správný. Proto neobstojí ani výtky dovolatelky pojící se ke skutkovým
okolnostem, zejm. pak okolnosti doručování rozhodnutí Krajského národního
výboru v P. ze dne 16. června 1949, neboť ty se jeví ve světle nesplnění
základního předpokladu přípustnosti (a tedy i případné úspěšnosti) určovací
žaloby dle ustanovení § 80 písm. c/ o.s.ř., tedy existence naléhavého právního
zájmu, bezcenné; nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je totiž
samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a
který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí, aniž by se soud zabýval
meritem věci.
Protože je rozhodnutí odvolacího soudu správné, postupoval dovolací
soud podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. a dovolání žalobkyně jako nedůvodné
zamítl.
Žalobkyně s dovoláním úspěšná nebyla, žalovaným, kteří by jinak měli
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu
spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142
odst. 1, 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů
dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. června 2006
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu