28 Cdo 2037/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr.
Petra Krause ve věci žalobkyně E. H., zastoupené JUDr. Tomášem Samkem,
advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti žalovaným 1) Pozemkovému
fondu České republiky, IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a
2) Ing. A. Z., zastoupenému JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Sokolská 60, o určení vlastnického práva k pozemkům a určení neplatnosti
smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 10 C 126/2007, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. července
2009, č. j. 28 Co 193/2009-151, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. července 2009, č. j. 28
Co 193/2009-151, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze jako soud odvolací ve
věci samé (výrocích I, II a III) potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha –
západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 2. 10. 2008, č.j. 10 C
126/2007-98, jímž tento soud zamítl žalobu o určení, že vlastníkem pozemků
stav. parc. č. 58/2, stav. parc. č. 58/3 a parc. č. 66/1 v katastrálním území
J. je Česká republika a správcem Pozemkový fond České republiky, a o určení
neplatnosti smluv o bezúplatném převodu označených parcel, uzavřených mezi
žalovaným 1) a žalovaným 2) dne 22. 6. 2005 (jde-li o stav. parcely č. 58/2 a
58/3), resp. 9. 5. 2005 (parc. č. 66/1). Rozsudek změnil pouze ve výroku IV, o
náhradě nákladů řízení (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).
Po zopakování a doplnění dokazování se odvolací soud ztotožnil se
skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, z nichž vyplývá, že
žalobkyně má nárok na převod náhradních pozemků podle ustanovení § 11 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě), který nabyla děděním po
zůstaviteli J. J. (zemř. 27. 4. 1997) jako oprávněné osobě, jíž nemohly být
vydány v rozhodné době odňaté pozemky z důvodu jejich zastavěnosti podle § 11
odst. 1 písm. c) zákona o půdě. K uspokojení nároku na převod náhradních
pozemků žalobkyně požádala Českou republiku-Úřad pro zastupování státu ve
věcech majetkových i žalovaného 1) o převod shora označených pozemků ve
vlastnictví státu a ve správě žalovaného 1) do svého výlučného vlastnictví;
tento její návrh nebyl označenými subjekty akceptován. Smlouvami ze dne 9. 5.
2005 a 22. 6. 2005 pak žalovaný 1) převedl pozemky do vlastnictví žalovaného 2)
k uspokojení jeho restitučního nároku s odkazem na ustanovení § 18a zákona o
půdě, který žalovaný 2) získal na základě smlouvy o postoupení pohledávky
uzavřené dne 4. 1. 2005 s postupitelem M. J.
Při právním posouzení věci se odvolací soud ztotožnil se závěry
soudu prvního stupně, že na určení neplatnosti převodních smluv uzavřených mezi
žalovanými žalobkyně nemá naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm.
c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), jelikož otázka platnosti smlouvy má ve
vztahu k určení vlastnictví povahu otázky předběžné. Na rozdíl od soudu prvního
stupně – který posoudil vlastnickou žalobu i po stránce věcné – odvolací soud
uzavřel, že ani na určení vlastnického práva České republiky k předmětným
pozemkům žalobkyně naléhavý právní zájem nemá. Řídil se tím, že žalobkyně není
účastníkem právního vztahu založeného smlouvou, jíž neplatnost napadá, a
vyhovění žalobě o určení vlastnictví nemůže mít příznivý dopad na její právní
postavení, neboť neprokázala, že by měla přednostní právo na převod předmětných
pozemků jako pozemků náhradních k uspokojení restitučního nároku podle § 11
odst. 2 zákona o půdě. Vycházel přitom ze zjištění, že ke dni účinnosti zákona
o půdě pozemky neměly charakter zemědělských nemovitostí ve smyslu § 1 odst. 1
tohoto zákona, které by mohly být ve správně žalovaného 1) a ten je proto
nemohl převádět jako náhradní pozemky do vlastnictví oprávněných osob ani podle
zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z
vlastnictví státu na jiného osoby a změně dalších zákonů (dále jen „zákon č.
95/1999 Sb.“). Ovšem i při závěru opačném, připustíme-li zemědělský charakter
pozemků, nelze pozemky převést přednostně žalobkyni, jelikož k takovému postupu
nejsou splněny podmínky uvedené v ustanovení § 11a odst. 2 věty druhé zákona č.
95/1999 Sb. (správně zákona o půdě) ani podle § 11a odst. 11 téhož zákona a
pozemky mohou být převáděny pouze na základě veřejné nabídky Pozemkového fondu
zájemcům, postupem podle § 7 zákona č. 95/1999 Sb. V něm je úspěch žalobkyně v
konkurenci s ostatními možnými uchazeči nejistý a za tohoto stavu „nelze
vnucovat vlastnictví k předmětným pozemkům státu“. Docházeje k závěru o absenci
naléhavého právního zájmu žalobkyně na obou žádaných určením se proto odvolací
soud otázkami platnosti smluv a vlastnictví již věcně nezabýval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V otázce
jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
uplatnila v něm v dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Především zpochybňovala závěr
odvolacího soudu o absenci naléhavého právního zájmu na žádaném určení
neplatnosti uzavřených smluv i na deklarování vlastnického práva státu k
předmětným pozemkům. Dovozovala, že zvláštní povaha smluv o převodu pozemků z
vlastnictví státu, jejichž uzavření je výsledkem nabídkového řízení, jakož i
požadavek právní jistoty a její specifické postavení jako oprávněné osoby jsou
pádnými důvody, pro které má naléhavý právní zájem jak na určení neplatnosti
uzavřených převodních smluv, tak i vlastnického práva státu k pozemkům.
Tvrdila, že takové určení může významně ovlivnit i její právní postavení a
umožní jí, aby se znovu ucházela o převod předmětných pozemků. Současně
namítala, že převodem pozemků jiné osobě, žalovanému 2), bylo porušeno její
přednostní právo podle § 7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb. Na existenci
naléhavého právního zájmu na žádaném určení usuzovala i z širšího hlediska,
poukazujíc na celospolečenský zájem na hospodárném nakládání státu se svěřeným
majetkem a na rovném přístupu osob v jeho nabytí. Navrhla, aby rozsudky soudů
obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaný 1) se k dovolání nevyjádřil.
Žalovaný 2) označil rozsudek odvolacího soudu ve výroku za správný.
Ačkoliv se s jeho důvody plně neztotožnil, závěry odvolacího soudu o absenci
naléhavého právního zájmu žalobkyně na žádaném určení pokládal za správné.
Tvrdil, že pokud předchůdci žalobkyně nebyly předmětné pozemky vráceny
rozhodnutím pozemkového úřadu z důvodu jejich zastavěnosti, nemohou být
žalobkyni převedeny do vlastnictví jako pozemky náhradní. Pozemky měly původně
zemědělský charakter a byly ve správě žalovaného 1), který je podle zákona o
půdě, jinak postupem upraveným zákonem č. 95/1999 Sb., převedl právoplatně do
vlastnictví žalovaného 2). Tento žalovaný proto označil dovolání za nepřípustné
a navrhl, aby je dovolací soud odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7.
2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po
30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.
s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento
soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§
237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.);
to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s.
ř.), ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení
nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§ 237 odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.) a ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je
součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských
společenství (§ 237 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.).
Pro úvahu, je-li rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím
či měnícím, je rozhodující nikoliv to, jak jej odvolací soud označil a zda
formálně rozhodl podle ustanovení § 219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle §
220 o. s. ř., nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích
účastníků po obsahové stránce jinak než soud prvního stupně (srov. též
odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 47/1998 a 27/1999
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně o zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva proto, že
odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně, který se věcí zabýval
meritorně - dospěl k závěru, že žalobkyně nemá na žádaném určení naléhavý
právní zájem (§ 80 písm. c/ o. s. ř.), je po obsahové stránce měnícím rozsudkem
odvolacího soudu (k tomu srovnej i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.
8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 224/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č.
12/2003, pod pořadovým číslem 210) a dovolání proti němu je tudíž přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Naproti tomu proti výrokové
části rozsudku o určení neplatnosti převodních smluv, kde soudy obou stupňů při
posouzení otázky naléhavého právního zájmu dospěly k závěrům totožným, může být
dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li v této otázce rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam; tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí
odvolacího soud právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným odvolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.
s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož vady řízení, k nimiž dovolací soud u přípustného dovolání
přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovolání namítány
a z obsahu spisu se nepodávají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je dán důvod
uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci
odvolacím soudem v žalobkyní nastolené otázce existence naléhavého právního
zájmu na žádaném určení vlastnického práva i na určení platnosti uzavřených
převodních smluv (v posléze uvedeném případě již z hlediska posouzení
přípustnosti dovolání).
Odvolací soudu správně poukázal na ustálenou judikaturu obecných
soudů, jež zastává názor, že naléhavý právní zájem žalobce na žádaném určení ve
smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. je dán zejména tam, kde by bez tohoto
určení bylo právo nebo právní vztah, na kterém je účasten, ohroženo, popřípadě
tam, kde by se bez tohoto určení jeho postavení stalo nejistým (srov. například
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne
27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura,
sešit č. 3, ročník 1997, pod pořadovými čísly 20 a 21). Přitom obecně platí, že
lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není zpravidla dán naléhavý
právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního
vztahu týká (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn.
22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
68, ročník 2001).
V judikatuře Nejvyššího soudu se však konstantně uplatňuje názor, že
je-li žalobou na určení neplatnosti právního úkonu zpochybňována platnost
smlouvy, která byla (či měla být) uzavřena na základě některé z forem
výběrového řízení, tedy za nároku na jistou transparentnost projednání nabídek,
žalobce naléhavý právní zájem na žádaném určení nepostrádá (v případě tvrzeného
porušení pravidel obchodní veřejné soutěže srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Odon 8/1996, publikovaný v časopise Soudní
judikatura pod č. 60, ročník 1998; u nabídkového řízení při převodu obecního
majetku rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn 2 Cdon 824/1997,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 9/2001). Stejný
názor Nejvyšší soud uplatnil i při posuzování platnosti smluv o převodu
náhradních pozemků oprávněným osobám podle § 18a zákona o půdě, kdy uzavírá, že
„rozsudek, kterým je určena neplatnost smlouvy uzavřené s jiným zájemcem, může
být podkladem k tomu, aby se neúspěšný zájemce mohl znovu domáhat práv, jež mu
porušením pravidel výběrového řízení byla upřena“ (srov. zejména rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1308/2010, veřejnosti
dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu). Tento závěr lze pak vztáhnout
i na žaloby o určení vlastnického práva k majetku státu, který byl předmětem
zpochybňovaného převodu. Žaloba o určení neplatnosti smlouvy a vlastnického
práva ke státem převáděnému majetku však nemůže být používána jako prostředek
kontroly občanů při nakládání se státním majetkem; žalobce může mít naléhavý
právní zájem na žádaném určení jen tehdy, jestliže tvrdí a prokazuje, že byl
dotčen na svých subjektivních právech vyplývajících z práva soukromého (mutatis
mutandis srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo
4365/2009, jež řeší podobnou otázku při hospodaření s obecním majetkem).
O případ zásahu do soukromoprávní sféry žalobkyně jde přitom i v
posuzované věci, ve které žalobkyně tvrdí, že jako oprávněná osoba (dědic
nároku) projevila zájem o převod předmětných náhradních pozemků jako náhradních
pozemků k upokojení svého restitučního nároku, na který nebyl brán zřetel,
zatímco obdobný nárok žalovaného 2), který získal restituční nárok jako
postupník (§ 33a odst. 1 zákona o půdě), došel uspokojení a podle tvrzení
žalobkyně se tak stalo postupem, který zákonu odporuje. Rozsudek, jímž by totiž
byla deklarována neplatnost smluv a zachováno vlastnického právo státu k
převáděným pozemkům může ovlivnit právní postavení žalobkyně již tím, že ji
znovu poskytne možnost ucházet se o převod předmětných pozemků, byť v
konkurenci i s jinými uchazeči v nabídkovém řízení i tehdy, není-li její právo
na převod pozemků přednostní povahy, jak uzavírá odvolací soud. Činí-li
současně závěr, že s pozemky nebyl žalovaný 1/ oprávněn nakládat, jelikož
nejde o nemovitosti podřaditelné nemovitostem uvedeným v ustanovení § 1 odst. 1
zákona o půdě (v době nabytí jeho účinnosti; 24. 6. 1991), jde o závěr
předčasný, při němž odvolací soud přehlíží, že za majetek uvedený v § 1 odst. 1
zákona o půdě je považován i majetek, který byl k tam uvedeným účelům užíván v
době odnětí vlastnického práva (srov. § 30 zákona o půdě) a ze skutkových
zjištění soudů obou stupňů přitom vyplývá, že i tyto pozemky byly spravovány
Pozemkovým fondem České republiky (§ 17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), který
je převedl na žalovaného 2/ smlouvami, jejichž platnost žalobkyně napadá.
Jelikož dovolacímu přezkumu je otevřena pouze otázka naléhavého
právního zájmu na žádanému určení vlastnického práva a neplatnosti převodních
smluv ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., kdy se odvolací soud nezabýval žalobou
po stránce věcné, nemůže ani Nejvyšší soud předjímat, zda žalovanými uzavřené
smlouvy jsou neplatné či nikoliv a který subjekt je vlastníkem předmětných
pozemků, resp. zda jde o pozemky způsobilé k převodu oprávněným osobám za jim
nevydané (odňaté) pozemky a zda žalobkyně i v konkurenci s jinými uchazeči o
převod těchto pozemků může být najisto úspěšná. K otázce právního režimu smluv
o převodu náhradních pozemků uzavřených mezi oprávněnými osobami (případně
osobami, která získaly restituční nárok jeho postoupením; § 33a odst. 1 zák. o
půdě) a Pozemkovým fondem České republiky dovolací soud pouze odkazuje na již v
minulosti nastoupenou judikatorní linii, podle které je platnost převodu
zapotřebí posuzovat nejenom podle relevantních ustanovení zákona o půdě, nýbrž
i podle zákona č. 95/1999 Sb., který poskytování náhradních pozemků oprávněným
osobám začlenil do systému převodů, v zákoně uvedených, jak výslovně plyne i z
ustanovení § 1 odst. 2 písm. a) tohoto zákona (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, uveřejněný v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6, ročník 2008, pod
pořadovým č. C 5293).
Nejvyšší soud proto uzavírá, že rozsudek odvolacího soudu - založený
pouze na závěru o absenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na žádaném určení
neplatnosti smluv a vlastnického práva - správný není; proto jej zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 části věty za
středníkem, § 243b odst. 3 věty první o. s. ř.).
Právním názorem Nejvyššího soudu je odvolací soud v dalším řízení
vázán. V novém rozhodnutí o věci rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení
(§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 13. července 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu