USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) J. V., b) M. M., c) V. V., d) M. V., a e) J. V., všichni zastoupeni Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem se sídlem v Praze, Novotného lávka 5, za účasti: 1) Univerzita Karlova, IČO 00216208, se sídlem v Praze, Ovocný trh 560/5, zastoupená prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, a 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 58/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. února 2025, č. j. 8 Co 1297/2024-1160, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni rovným dílem zaplatit Univerzitě Karlově na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 022 Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Miroslava Běliny, CSc., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobci a Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen – „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 2. 2025, č. j. 8 Co 1297/2024-1160, potvrdil výroky I, II a III rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 4. 2024, č. j. 6 C 58/2004-1098, jimiž bylo určeno, že spoluvlastníky pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je budova s č. p. XY, a pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je budova bez čísla popisného nebo evidenčního, v k. ú. XY (dále i jen „předmětné nemovitosti“), jsou žalobci a), b), d) a e), každý v rozsahu ideálního podílu o velikosti 7/144, a žalobce c) v rozsahu ideálního podílu o velikosti 7/72, žaloba o určení spoluvlastnického podílu žalobců k dalším ideálním 17/24 na předmětných nemovitostech byla zamítnuta a bylo deklarováno, že nová úprava nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Strakonice ze dne 24. 3. 2003, č. j. PÚ/ 1050/91/P/Č/41, a rozhodnutí Ministerstva zemědělství Ústředního pozemkového úřadu ze dne 16. 6. 2003, zn. 17734/03-7130 (výrok I rozsudku odvolacího soudu); odvolací soud současně změnil nákladové výroky IV až VI rozsudku soudu prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně, žalobci podali dovolání. Předestřeli otázku, zda, coby právní nástupci J. V. (nar. XY), mají ve světle § 21 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), nárok na restituci předmětných nemovitostí jako celku. Měli za to, že tato otázka (ve skutkových souvislostech projednávané věci) v judikatuře dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena.
3. Univerzita Karlova navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že právo na vydání nemovitostí v režimu zákona o půdě musely oprávněné osoby formou písemné výzvy adresované povinné osobě uplatnit v zákonné prekluzivní lhůtě (§ 13 odst. 3, 4 a 5 zákona o půdě), jinak jejich nároky zanikly (srov. přiměřeně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1348/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/1999, či ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1053/98, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27.
9. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1862/2005). Věcí, která má být vydána, je pak i spoluvlastnický podíl na věci, jež byla před převedením na stát v podílovém spoluvlastnictví oprávněných osob. Oprávněná osoba může z důvodu podílového spoluvlastnictví sama uplatnit jen nárok na vydání odňatého spoluvlastnického podílu (srov. přiměřeně stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 34/1993, bod III.8).
K výkladu a aplikaci ustanovení restitučních předpisů o přirůstání podílů oprávněných osob se dále judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu opakovaně vyjádřila tak, že zákonná ustanovení, dle nichž „je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá“ (viz § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích , ve znění pozdějších předpisů, či § 21 zákona o půdě), neopravňují k tomu, aby byly původním podílovým spoluvlastníkům vydávány další spoluvlastnické podíly (i ty, které jim nebyly odňaty), nýbrž toliko umožňují, aby osobám odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka (např. osoby uvedené v ustanovení § 4 odst. 1 a 2 zákona o půdě), patřícím do téže skupiny, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily.
Vydávání podílů náležejících původně (v době odnětí) spoluvlastníku oprávněné osoby by již nebylo zmírněním majetkové křivdy, nýbrž aktem bezdůvodného obohacení nad rámec křivdy, způsobené oprávněné osobě. Uvedené závěry se přitom prosadily nejen při výkladu zákona č. 87/1991 Sb. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 360/99, publikovaný pod č. 40/2000 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 198/01, publikované pod č. 27/2001 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15.
7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 34/1993, v bodě III. 8), ale i při výkladu zákona o půdě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1550/13, publikovaný pod č. 92/2014 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 34/1993, v bodě IV. 1, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14.
8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 128/2000;130/2000, ze dne 2. 12.
2024, sp. zn. 28 Cdo 2672/2024, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 130/2015, a ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2394/2016).
6. Odvolací soud se tedy výše citované rozhodovací praxi dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, dovodil-li, že žalobci, jakožto právní nástupci oprávněné osoby (J. V., nar. XY, zesnulého XY), jež v režimu zákona o půdě v prekluzivní lhůtě uplatnila toliko nárok na vydání spoluvlastnického podílu o velikosti ideálních 7/24 na předmětných nemovitostech [viz skutkové závěry soudů nižšího stupně (zejména odstavec 49 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavce 25 a 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), jež v dovolacím řízení zaměřeném na revizi právních závěrů přezkumu nepodléhají (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], bez ohledu na spoluvlastnictví jejího otce (J. A. V., zesnulého XY) k dotčeným nemovitostem v rozsahu podílu o velikosti jejich jedné ideální poloviny (nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví řečených oprávněných osob přešly na stát bez náhrady na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 15. 6. 1948, č. j. 57042/48-IX/R12, podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy) a okolnost, že ostatní potomci J. A. V. jeho podíl úspěšně nezrestituovali, nabývají podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem dle § 9 odst. 4 zákona o půdě pouze v rozsahu podílu uplatněného v prekluzivní lhůtě jejich právním předchůdcem (7/24), a nikoliv předmětné nemovitosti jako celek. Zákonná ustanovení, dle nichž „je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá“ (viz § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., či § 21 zákona o půdě), neopravňují totiž k tomu, aby byly původním podílovým spoluvlastníkům vydávány další spoluvlastnické podíly, respektive, aby oprávněným osobám byly vydány spoluvlastnické podíly ve větším rozsahu, než v jakém je v restitučním řízení samy (případně jejich právní předchůdci) v prekluzivních lhůtách uplatnily.
7. Z uvedeného je tedy zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nejsou (§ 237 o. s. ř.).
8. Napadají-li snad dovolatelé též nákladové výroky rozsudku odvolacího soudu, není dovolání v této části dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
9. Z předestřených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy k nákladům Univerzity Karlovy patří odměna advokáta ve výši 3 700 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b), § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 5 022 Kč. Ve vztahu mezi žalobci a Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem, jež se k dovolání nevyjádřila, a náklady jí tak nevznikly, nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z nich.
11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 10. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu