28 Cdo 2672/2024-412
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) D. P. S., b)
E. N. K., c) M. A. E. K., d) M. P. K., všichni zastoupeni Dr. Vratislavem
Pěchotou, advokátem se sídlem v Praze, Mánesova 1645/87, a e) J. H., zastoupen
JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, za
účasti: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO
69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování:
Územní pracoviště Brno, Příkop 11, o znovuprojednání věci rozhodnuté Státním
pozemkovým úřadem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 87/2017, o
dovoláních žalobců a České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2024, č. j.
18 Co 240/2018-301, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2024, č. j. 18 Co
240/2018-301, se ve výroku I a ve vztahu mezi žalobci a) až d) a Českou
republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových též ve výrocích
III a IV ruší; současně se ruší rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 8.
2018, č. j. 41 C 87/2017-155, ve výroku I a ve vztahu mezi žalobci a) až d) a
Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových též ve
výroku III a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobců se odmítají.
III. Žalobce e) je povinen zaplatit České republice – Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) výše označeným
rozsudkem rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze
dne 24. 8. 2018, č. j. 41 C 87/2017-155, potvrdil ve výroku I, jímž bylo
určeno, že žalobce a) je vlastníkem ideální 1/6, žalobkyně b) je vlastnicí
ideálních 5/36 a žalobci c) a d) jsou každý vlastníkem ideální 1/12 pozemků
parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, a bylo tím nahrazeno rozhodnutí Státního
pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 31.
5. 2017, č.j. SPU 259930/2017, 1815/96/14-RBD (výrok I rozsudku odvolacího
soudu), a ve výroku II, kterým byla odmítnuta žaloba žalobce e/ (výrok II
rozsudku odvolacího soudu), a v nákladovém výroku III jej změnil ve vztahu mezi
žalobcem e) a Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových tak, že žalobci e) uložil nahradit náklady řízení ve výši 300 Kč, a
jinak jej potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu); konečně rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
2. Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, že žalobcům a)
až d), coby právním nástupcům původních oprávněných osob – členů rodiny K.,
komplementářů komanditní společnosti Leo Czech a spol. – náleží restituční
nárok odpovídající jedné polovině majetku uvedené komanditní společnosti.
Majetek odpovídající podílu dalších komplementářů – členů rodiny H., jejichž
právní nástupci restituční nárok neuplatnili – pak odvolací soud s odkazem na
stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp.
zn. Cpjn 50/93, uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, při stanovení výše restitučního nároku žalobců a) až d)
odvozujících svá práva od komplementářů – členů rodiny K. – nezohlednil, když
vycházel toliko z majetkového podílu právních předchůdců žalobců a) až d) na
dotčené společnosti. Ve shodě se soudem prvního stupně proto odvolací soud
rozhodnutí pozemkového úřadu zčásti nahradil tak, že určil spoluvlastnické
podíly žalobců a) až d) ke sporným pozemkům (náležejícím původně do majetku
komanditní společnosti) v rozsahu odpovídajícím celkem jedné polovině. Ve
zbývající části (domáhali-li se žalobci a/ až d/ určení vlastnického práva k
předmětným pozemkům v celém rozsahu) odvolací soud jejich žalobě nevyhověl.
Žalobu žalobce e) pak odvolací soud shodně se soudem prvního stupně odmítl (§
250g odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů /dále jen – „ o. s. ř.“/), dovozuje, že žalobce e), jenž
nebyl účastníkem řízení před správním orgánem (rozhodnutím Státního pozemkového
úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 4. 9. 2017, č.
j. SPU 318469/2017, bylo deklarováno, že účastníkem správního řízení není, když
jeho právní předchůdkyně B. S. restituční nárok k pozemkům, původně vlastněným
komanditní společností Leo Czech a spol., neuplatnila – domáhala se vydání
jiného majetku svého právního předchůdce P. K.), není k jejímu podání věcně
legitimován.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci i Česká
republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.
4. Žalobci a) až d) kladli otázku, zda coby právní nástupci
komplementářů komanditní společnosti Leo Czech a spol. (členů rodiny K.) v
situaci, kdy právní nástupci zbývajících komplementářů (členů rodiny H.) k
jejímu majetku neuplatnili restituční nárok, mají ve světle § 21 zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve zněn pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), nárok na
restituci majetku této komanditní společnosti v celém rozsahu. Měli za to, že
se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od nálezů Ústavního soudu
ze dne 6. 10. 1998, sp. zn. I. ÚS 340/96, ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS
280/04, a ze dne 18. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 245/95, rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 30. 3. 1999, sp. zn. 2 Cdon 173/96, či stanoviska občanskoprávního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněného
pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Argumentovali, že
majetek komanditní společnosti Leo Czech a spol. představoval nerozdělené jmění
všech komplementářů. Navrhli, aby Nejvyšší soud výrok I rozsudku odvolacího
soudu zrušil.
5. Žalobce e) předestřel otázku vymezení podmínek, za nichž lze žalobu
dle části V. občanského soudního řádu odmítnout. Měl za to, že předestřenou
otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26.
10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2044/2015. Argumentoval tím, že je osobou oprávněnou
podle zákona o půdě a napadeným rozhodnutím správního orgánu byl dotčen na
svých právech. Domáhal se toho, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího
soudu ve výroku II tak, že se žaloba neodmítá.
6. Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových
kladla otázku, zda při posuzování restitučního nároku právních nástupců
odvozujících svá práva od podílů komplementářů na majetku komanditní
společnosti (zřízené dle čl. 150 zákona č. 1/1863 ř. z.) lze odhlédnout od
majetkových podílů komanditistů této společnost. Mínila, že jde o otázku
dovolacím soudem dosud neřešenou. Současně odkazovala na rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 30. 3. 1999, sp. zn. 2 Cdon 173/96, ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 28
Cdo 3362/2011, a ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3211/2011. Vytýkala, že
soudy nižšího stupně neodůvodnily, z jakého důvodu podíl komanditistů na
majetku posuzované komanditní společnosti nikterak nezohlednily. Navrhla, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I zrušil.
7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen – „ o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat
přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak,
je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak“.
8. Ve vztahu k výkladu a aplikaci ustanovení restitučních předpisů o
přirůstání podílů oprávněných osob se judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu
již opakovaně vyjádřila tak, že zákonná ustanovení, dle nichž „je-li
oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá
se jim věc celá“ (viz § 5 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, či § 21 zákona o půdě),
neopravňují k tomu, aby byly původním podílovým spoluvlastníkům vydávány další
spoluvlastnické podíly (i ty, které jim nebyly odňaty), nýbrž toliko umožňují,
aby osobám odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka (např. osoby
uvedené v ustanovení § 4 odst. 2 písm. e/ zákona o půdě), patřícím do téže
skupiny, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl)
původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve
lhůtě neuplatnily. Vydávání podílů náležejících původně (v době odnětí)
spoluvlastníku oprávněné osoby by již nebylo zmírněním majetkové křivdy, nýbrž
aktem bezdůvodného obohacení nad rámec křivdy, způsobené oprávněné osobě.
Uvedené závěry se přitom prosadily nejen při výkladu zákona č. 87/1991 Sb.
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 360/99, či jeho
usnesení ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 198/01, nebo stanovisko
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn
50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, pod č.
34, v bodě III. 8), ale i při výkladu zákona o půdě (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1550/13, stanovisko občanskoprávního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, pod č. 34, v bodě IV. 1, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 128/2000;130/2000,
nebo jeho usnesení ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 130/2015, a ze dne 18. 7.
2017, sp. zn. 28 Cdo 2394/2016).
9. Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře, na níž není důvodu
čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, dovodil-li, že žalobcům a) až d)
odvozujícím svůj restituční nárok od podílu svých právních předchůdců –
komplementářů, členů rodiny K. – na majetku komanditní společnosti Leo Czech a
spol. nepřirůstá majetkový (spoluvlastnický) podíl na majetku uvedené
komanditní společnosti náležející zbývajícím komplementářům (členům rodiny H.),
jejichž právní nástupci restituční nárok neuplatnili. Okolnost, že fyzické
osoby (jejich právní nástupci), které provozovaly pod společnou firmou činnost
v rámci veřejné obchodní společnosti, potažmo komanditní společnosti (zřízené
dle zákona č. 1/1863 ř. z.), jejíž majetek přešel v rozhodném období na stát,
mají restituční nárok odpovídající jejich příslušným podílům na jmění
společnosti, a nikoliv restituční nárok k celému majetku této společnosti,
přitom z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá rovněž (srov. stanovisko
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn
50/93, uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3362/2011, či ze
dne 2. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3211/2011). Prostřednictvím otázky kladené
žalobci a) až d) tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze (§ 237 o. s.
ř.).
10. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dále dospěla k závěru,
že k doložení svého oprávnění k podání žaloby ve smyslu ustanovení § 244 a
násl. o. s. ř. musí žalobce tvrdit, že rozhodnutím správního orgánu, který
rozhodoval ve věci soukromého práva, byl dotčen na svých právech (že byl v
těchto právech nějakým, byť málo významným, způsobem zkrácen) a že tuto újmu
lze odstranit tím, že o věci bude znovu rozhodnuto soudem (§ 246 o. s. ř.).
Posouzení otázky, zda žalobce je vskutku osobou dotčenou na svých právech
rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena,
změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta, je přitom závěrem o věcné legitimaci.
Tvrdí-li žalobce, že byl dotčen na svých právech, byť je to z povahy věci
vyloučeno, soud žalobu odmítne podle § 250g odst. 1 písm. b) o. s. ř. Okruh
účastníků restitučního řízení podle zákona o půdě je přitom ustanovením § 9
odst. 8 tohoto zákona taxativně vymezen tak, že jde toliko o osobu uplatňující
restituční nárok (osoba oprávněná) a osobu povinnou, naplňující znaky uvedené v
§ 5 zákona o půdě, jež je v daném restitučním řízení též pasivně věcně
legitimována; definice účastenství ve smyslu ustanovení § 27 odst. 2 zákona č.
500/2004 Sb., správního řádu, je zde vyloučena; § 250b odst. 2 o. s. ř. (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5678/2017, či ze
dne 22. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 327/2020).
11. Jestliže tedy žalobce e) napadá žalobou rozhodnutí pozemkového
úřadu, jímž bylo deklarováno, že není účastníkem správního řízení týkajícího se
restituce specifikovaných pozemků vlastněných původně komanditní společností
Leo Czech a spol., pak je zjevné, že tímto rozhodnutím nebyla nikterak
založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta jeho práva či povinnosti; k
podání správní žaloby tudíž není legitimován (§ 246 o. s. ř.). V situaci, kdy
jeho právní předchůdkyně (B. S.) k pozemkům vlastněným původně komanditní
společností Leo Czech a spol. restituční nárok neuplatnila, ostatně ustálené
judikatuře dovolacího soudu koresponduje i závěr správního orgánu, že žalobce
e) nenaplňuje definiční znaky oprávněné osoby ve smyslu § 9 odst. 8 zákona o
půdě. K významu dostatečné identifikace majetku, jehož vydání je v restitučním
řízení uplatňováno, srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp.
zn. 28 Cdo 3351/2015. Odvolací soud se tudíž svým závěrem o tom, že žalobu
žalobce e) je namístě odmítnout pro nedostatek věcné legitimace (§ 250g odst. 1
písm. b/ o. s. ř.), výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv
měnit, nezpronevěřil. Prostřednictvím otázky kladené žalobcem e) tudíž na
přípustnost podaného dovolání usuzovat rovněž nelze (§ 237 o. s. ř.).
12. Po zjištění, že dovolání České republiky – Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou, jednající pověřenou zaměstnankyní s právnickým
vzděláním – § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1
o. s. ř., je Nejvyšší soud shledal přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro řešení
otázky, zda při posuzování restitučního nároku právních nástupců odvozujících
svá práva od podílů komplementářů na majetku komanditní společnosti (zřízené
dle čl. 150 zákona č. 1/1863 ř. z.) lze odhlédnout od majetkových podílů
komanditistů této společnosti.
13. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.)
ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o
věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti
(srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a Česká republika
– Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových je ani nenamítá.
14. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený
dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem
v hranicích dovoláním vymezené otázky.
15. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1
o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že při
aplikaci ustanovení restitučního zákona o původních vlastnících je třeba vyjít
z toho, že veřejné obchodní společnosti a prosté komanditní společnosti nebyly
podle práva platného u nás před prvním lednem 1951 považovány za právnické
osoby, takže jejich jmění zůstávalo ve vlastnictví jejích společníků, byť se
jednalo o jmění do značné míry autonomní a účelově vyčleněné a vázané (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 1999, sp. zn. 2 Cdon 173/96). Z dobové
judikatury přitom vyplývalo, že veřejnou obchodní společnost nebylo lze
pokládat za osobu právnickou a její jmění, pokud šlo o poměr společníků mezi
sebou, bylo v jejich spoluvlastnictví (srov. nález Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 11. 1923, č. 15.544, Boh. F 1561). Komanditní společnost lišila se
pak od veřejné společnosti tím, že při ní ručili jednotliví společníci pouze
svým vkladem (čl. 150 zákona č. 1/1863 ř. z.), kdežto při veřejné společnosti
ručili všichni společníci neomezeně (čl. 85 zákona č. 1/1863 ř. z.). Jinak byla
ustanovení obchodního zákona o komanditní společnosti, pokud šlo o vztah
společníků k společenskému jmění, v podstatě stejná jako ustanovení o veřejné
společnosti (články 157 a 161 zákona č. 1/1863 ř. z.). Nutno bylo proto mít za
to, že i pro komanditní společnost platilo ustanovení § 1183 o. z. o., dle
něhož její jmění bylo ve spoluvlastnictví společníků. Každý ze společníků byl
pak spoluvlastníkem společenských věcí takovým podílem, který odpovídal jeho
účasti na společnosti, tedy jeho vkladu (čl. 161, resp. články 106 a 107 zákona
č. 1/1863 ř. z., § 1183 o. z. o.); srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 5. 1933, sp. zn. 13909/30, publikované pod č. 5231/1925 v
Bohuslavově sbírce. Na uvedených východiscích je pak založeno i stanovisko
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn
50/93, uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
dovozující, že fyzické osoby (jejich právní nástupci), které provozovaly pod
společnou firmou činnost v rámci veřejné obchodní společnosti, potažmo
komanditní společnosti (zřízené dle zákona č. 1/1863 ř. z.), jejichž majetek
přešel v rozhodném období na stát, mají restituční nárok na vydání majetku
veřejné obchodní společnosti či komanditní společnosti odpovídajícího jejich
prokazatelným majetkovým vkladům do nich, popřípadě právo na příslušné podíly
na jmění těchto společností. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v
rozsudcích ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3362/2011, a ze dne 2. 10. 2012,
sp. zn. 28 Cdo 3211/2011.
17. Jestliže tedy odvolací soud při posuzování podílu právních
předchůdců žalobců a) až d), coby komplementářů komanditní společnosti Leo
Czech a spol. (členů rodiny K.), na majetku uvedené komanditní společnosti
přihlížel toliko k výši majetkových vkladů jednotlivých komplementářů (členů
rodin K. a H.) a nikterak nezohlednil majetkový vklad komanditistů (členů
rodiny L., kteří dle skutkových závěrů odvolacího soudu shodně se členy rodiny
K. a rodiny H. vložili do komanditní společnosti (každá rodina) 400 000 Kč, ani
nevysvětlil, z jakého důvodu k majetkovému vkladu komanditistů (jejich podílu
na jmění společnosti) nepřihlédl, jsou jeho závěry zjevně neúplné, předčasné, a
tudíž nesprávné. Zjevně přitom nerespektují výše citované judikaturní konkluze,
dle nichž veřejné obchodní společnosti a prosté komanditní společnosti dle
práva platného před 1. 1. 1951 nebyly považovány za právnické osoby a jejich
jmění zůstávalo ve spoluvlastnictví jejich společníků, přičemž každý z nich byl
spoluvlastníkem společenských věcí takovým podílem, který odpovídal jeho účasti
na společnosti (majetkovém vkladu).
18. Z důvodu nesprávného, respektive neúplného, právního posouzení věci
tedy Nejvyšší soud, shledávaje dovolání České republiky – Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových opodstatněným, dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty
první, o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výroku I
(jímž bylo určeno, že žalobci a/ až d/ jsou vlastníky předmětných pozemků v
rozsahu jedné ideální poloviny, a bylo tím nahrazeno rozhodnutí pozemkového
úřadu) i v závislých nákladových výrocích. Jelikož se důvody, pro něž byl
rozsudek odvolacího soudu zrušen, vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud v příslušném rozsahu i tento rozsudek a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání žalobců pak dovolací soud jako nepřípustná odmítl (§ 243c odst. 1 věty
první o. s. ř).
19. Soudy nižšího stupně budou ve smyslu § 243g odst. 1, části věty
první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. v dalším průběhu
řízení vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
20. Ve vztahu mezi žalobci a) až d) nebylo o nákladech dovolacího řízení
rozhodováno, neboť vůči nim se tímto rozhodnutím řízení nekončí. O nákladech
řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude proto ve vztahu k těmto
účastníkům rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta
druhá, o. s. ř.). Žalobce e), jehož dovolání bylo odmítnuto, je pak povinen
nahradit České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
paušální náhradu režijních nákladů za jeden úkon (vyjádření k dovolání) ve výši
300 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální
náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151
odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).
P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 12. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu