USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobkyně Římskokatolické farnosti Vlašim, se sídlem ve Vlašimi, Husovo náměstí
46, identifikační číslo osoby: 47084341, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti České
republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, jednajícího prostřednictvím
Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o vydání věci a o
nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.
zn. 38 C 42/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 14. ledna 2021,
č. j. 4 Co 127/2019-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit České republice – Státnímu pozemkovému
úřadu náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Krajský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2018, č. j. 38 C 42/2017-88, nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu,
Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Praha, ze dne
7. 3. 2017, č. j. SPU 072992/2017, sp. zn. SP12403/2015-537100, tak, že
žalobkyni vydal pozemek parc. č. 1937/166 v katastrálním území Vlašim – dále
„předmětný pozemek“ (výroky I. a II.), a České republice – Státnímu pozemkovému
úřadu uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady
řízení ve výši 20.570,- Kč (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve
smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi
a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013,
sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), a že jí žalobou nárokovaný pozemek byl odňat v důsledku
skutečností uvedených v ustanovení § 5 odkazovaného předpisu. Mezi účastníky
řízení bylo sporné, zda vydání požadovaného pozemku žalobkyni jakožto oprávněné
osobě brání ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Soud prvního
stupně shledal, že předmětný pozemek se dle schváleného územního plánu nachází
v koridoru přeložky silnice II/125 a je veden jako územní rezerva v
katastrálním území Vlašim. Dovodil, že předmětný pozemek není zasažen veřejně
prospěšnou stavbou dopravní nebo technické infrastruktury, jež by ve smyslu
ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. bránila jeho vydání
oprávněné osobě, je-li určen toliko jako územní rezerva, pro niž předmětný
pozemek dle názoru soudu prvního stupně vyvlastnit nelze. Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání České republiky –
Státního pozemkového úřadu rozsudkem ze dne 14. 1. 2021, č. j. 4 Co
127/2019-112, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žalobkyni
nevydává pozemek parc. č. 1937/166 v katastrálním území Vlašim a v tomto
rozsahu se nenahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského
pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Praha, ze dne 7. 3. 2017,
č. j. SPU 072992/2017, sp. zn. SP12403/2015-537100 (výrok I.). Žalobkyni uložil
povinnost nahradit České republice – Státnímu pozemkovému úřadu náklady řízení
před soudem prvního stupně ve výši 1.200,- Kč (výrok II.) a náklady odvolacího
řízení ve výši 600,- Kč (výrok III.). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ve vztahu k
předmětnému pozemku je namístě aplikovat ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona
č. 428/2012 Sb., jelikož označený pozemek je dle územního plánu dotčen
plánovanou veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury, opodstatňující
možnost vyvlastnění odnětím vlastnického práva k tomuto pozemku. S odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2020, sp. zn.
28 Cdo 4323/2019 (zmíněný
rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, je přístupný
na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz), konstatoval, že
zahrnutí pozemku do koridoru přeložky silnice v režimu územní rezervy vyjadřuje
úmysl využít jej pro konkrétní záměr (veřejně prospěšnou stavbu dopravní
infrastruktury), který je ovšem třeba prověřit co do jeho plošných nároků.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.) podala
žalobkyně dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu
ustanovení § 237 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
„o. s. ř.“), spatřuje v tom, že dovolacím soudem vyřešená otázka, zda je dána
překážka naturální restituce podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. v případě pozemku, který je dle platného územního plánu situován
uvnitř vymezeného koridoru přeložky silnice a je veden jako územní rezerva, by
měla být posouzena jinak. V této souvislosti poukázala
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4323/2019. Dle
mínění žalobkyně je třeba zohlednit rozdílnost vyjádření intenzity veřejného
zájmu v územně plánovací dokumentaci při stanovení veřejně prospěšné stavby
koridorem pro její výstavbu a koridorem pro její rezervu. Připomíná, že pro
posouzení otázky, zda je naplněn výlukový důvod ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je rozhodující primární vymezení dotčeného
území v územním plánu, přičemž koridor územní rezervy představuje pouze tzv. plochu překryvnou. Zdůrazňuje, že koridor územní rezervy není vymezením stavby
ve schválené územně plánovací dokumentaci, ale vymezením pro zcela jiné účely,
a to pro prověření možnosti využití daného území. Dále se domnívá, že je
nezbytné zohlednit též časové hledisko. Jestliže je požadovaný pozemek veden v
územním plánu jako územní rezerva od září roku 2010, aniž by byl předmětný
koridor územní rezervy v následujících letech jakkoli zpřesněn, má žalobkyně za
to, že došlo k překročení doby nezbytné pro prověření možnosti využití území
pro stanovený záměr a ke snížení intenzity
(či dokonce zániku) veřejného zájmu. Namítá, že právní názor vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4323/2019, je pro
žalobkyni neúměrně restriktivní a v rozporu se zásadou in favorem
restitutionis. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Účastnice řízení, Česká republika – Státní pozemkový úřad, ve vyjádření
označila dovolání žalobkyně za nedůvodné a rozsudek odvolacího soudu za
správný. Upozornila,
že pokles intenzity veřejného zájmu nenastal, přestože koridor územní rezervy
nebyl dosud zpřesněn, poněvadž z hlediska ustanovení § 8 odst. 1 písm. f)
zákona č. 428/2012 Sb. je nevýznamné, „kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu), bude na dotčených
pozemcích zahrnutých do územní rezervy veřejně prospěšná stavba realizována“. V
tomto směru zmínila usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28
Cdo 349/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo
3341/2018. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl, popřípadě
odmítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání
rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. 1. 2021
(srovnej bod 2., části první článku II. zákona č.
296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236
odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240
odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení
dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání
žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné, neboť dovolatelkou nastolená právní otázka již byla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, odvolací soud se od judikaturou
přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tuto otázku dovolacím soudem
znovu posoudit odchylně. K výlukovému důvodu ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. rozhodovací praxe Nejvyššího soudu mimo jiné dovodila, že
překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu uvedeného ustanovení je veřejný
zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické
infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit (srovnej např. §
170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, stavební
zákon, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon č. 183/2006 Sb.“), vyjádřený
ve schválené územně plánovací dokumentaci; rozhodujícím hlediskem pro
posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona
nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy
postačí zřízení věcného břemene, je pak okolnost, zda by církevní právnická
osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání
realizovat své vlastnické právo či nikoliv
(k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28
Cdo 255/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, jež bylo publikováno pod číslem 115/2018 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a přiměřeně i nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014,
sp. zn. I. ÚS 581/14, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14; tato rozhodnutí jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí
Ústavního soudu, přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz). Právě u staveb pozemních komunikací (jako staveb
dopravní infrastruktury; § 2 odst. 1 zákona č.
183/2006 Sb.) dochází v naprosté
většině případů po jejich uskutečnění ke znemožnění užívání pozemků k původnímu
účelu (a přitom i ke změně druhu pozemku), kdy i případnému restituentu pozemků
zůstalo by prakticky pouze tzv. holé vlastnictví (byl-li by podstatně omezen v
právu věc užívat a požívat její plody a byla-li by i jeho držba permanentně
rušena). Jestliže tedy odvolací soud, vyšed ze zjištění, že předmětný pozemek je v
platném územním plánu města Vlašim v celém svém rozsahu dotčen vymezeným
koridorem
pro uskutečnění plánované veřejně prospěšné stavby – přeložky silnice II/125,
shledal, že v případě předmětného pozemku, byť v územním plánu označeného jako
územní rezerva, jsou naplněny předpoklady pro jeho vyvlastnění za účelem
realizace takto plánované veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury –
přeložky silnice II/125, a tudíž je dána překážka z restituce dle ustanovení §
8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., nikterak se od výše citované
judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. K argumentaci dovolatelky, že označení předmětného pozemku v územním plánu jako
„územní rezerva“ odůvodňuje závěr, že zákonná překážka znemožňující vydání
pozemku oprávněné osobě dána není, jeví se vhodným uvést, že územním plánem
města Vlašim je daný koridor vymezen pro veřejně prospěšnou stavbu – přeložku
silnice II/125, tj. veřejně prospěšnou stavbu dopravní infrastruktury, pro niž
by bylo lze práva k jím dotčeným pozemkům vyvlastnit. To, že se pozemek dotčený
koridorem přeložky silnice II/125 nachází v režimu územní rezervy, pak pro nyní
projednávanou věc znamená jen to, že jde o území (koridor), které je dotčené
úmyslem (plánem) využít jej pro konkrétní záměr (přeložku silnice II/125,
mající povahu veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury), který je ovšem
třeba ještě prověřit co do jeho plošných nároků. Samotné umístění územní
rezervy je tudíž motivováno tím, že je uvažováno o využití území ke konkrétnímu
záměru (stavbě veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury) a prozatím
proto bude vhodné dané území „blokovat“ do doby, než bude připravena
podrobnější dokumentace, na jejímž základě dojde k realizaci plánovaného záměru
– přeložky silnice II/125 [přiměřeně srovnej rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 Aos 2/2012-53, a rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 8. 2017, č. j. 6 As 67/2017-38 (uvedené rozsudky
jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu
http://www.nssoud.cz), či komentář k § 36 stavebního zákona k územní rezervě,
Macháčková, J. a kol., Stavební zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2013, str. 153]. Pro nyní projednávanou věc to pak znamená pouze to, že v době
rozhodování o vydání pozemku oprávněné osobě není zřejmé, kdy, popř. zdali
vůbec (či v jakém rozsahu) bude na dotčeném pozemku zahrnutém do územní rezervy
veřejně prospěšná stavba realizována, což je ovšem pro posouzení, zda je dána
překážka naturální restituce podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. v zásadě nevýznamné (přiměřeně srovnej např.
usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné pod číslem
115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a
obchodní, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 335/2019,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2988/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo
2777/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo
341/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo
3341/2018). Přisvědčit nelze ani tvrzení dovolatelky o nízké míře intenzity veřejného zájmu
na vybudování určité veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury, je-li
zájem na jejím vybudování vyjádřen v územním plánu toliko koridorem její územní
rezervy. Sporná územní rezerva slouží k časově náročné přípravě stavby silnice
II. třídy. Je tedy namístě zohlednit, že záměr, pro který byla rezerva zřízena,
je záměrem stavby značného rozsahu i významu
a orgánům územního plánování je zapotřebí poskytnout určitý čas pro jeho
přípravu. Na druhou stranu je zřízením územní rezervy zachován rovněž požadavek
proporcionality mezi úvahou o budoucím využití dotčených pozemků a právy
vlastníků jednotlivých pozemků. Byť lze se žalobkyní souhlasit, že územní rezerva představuje omezení dočasného
charakteru, a proto by měla trvat pouze po dobu nezbytnou pro prověření
možnosti využití území pro stanovený záměr, sluší se podotknout, že ustanovení
§ 55 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb. počítá s vypracováním pravidelných zpráv o
uplatňování územního plánu v uplynulém období, a to vždy nejpozději do 4 let od
vydání územního plánu a poté v intervalu nejméně jednou za 4 roky, k nimž
veřejnost může v souladu s ustanovením § 47 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb. uplatnit písemné připomínky. Jinak řečeno, zákon č. 183/2006 Sb. zakotvuje
postup, jenž slouží ke sledování a vyhodnocování uplatňování územního plánu. Nemůže být sice absolutně vyloučena možnost, aby soud rozhodující o restitučním
nároku církevní právnické osoby učinil úvahu, zda určitý územní rezervou
dotčený pozemek má být pro záměr vymezený v územně plánovací dokumentaci nadále
blokován, nicméně taková úvaha by musela být odůvodněna konkrétními skutkovými
zjištěními učiněnými v nalézacím, popřípadě odvolacím, řízení. Taková skutková
zjištění ovšem předpokládají, že do řízení budou oprávněnou osobou v
relevantních procesních stádiích řízení vnesena taková jednoznačná skutková
tvrzení a navrženy (označeny) takové důkazy, jež konkluzi v uvedeném směru
umožní formulovat; v poměrech projednávané věci však dovolatelka žádná taková
tvrzení neuplatnila (a důkazy nenavrhla či neoznačila). Soud rozhodující o
restitučním nároku církevní právnické osoby pak není v případech zkoumání
existence výlukového důvodu dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. vzhledem k zásadě enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí (viz
článek 2 odst. 3 Ústavy ČR a článek 2 odst.
2 Listiny základních práv a svobod)
oprávněn samostatně si trvání blokace určitého pozemku coby územní rezervy
posoudit, aniž by zohlednil stanovisko příslušných orgánů územního plánování. Považuje-li dovolatelka výklad výlukového ustanovení § 8 odst. písm. f) zákona
č. 428/2012 Sb. za nepřípustně restriktivní v rozporu se zásadou ex favore
restitutionis,
je třeba poukázat na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, podle níž je
ústavní ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
přiznávána pouze
již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému
restitučnímu nároku (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995,
sp. zn. I. ÚS 3/94, nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS
719/2000, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08,
a usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017), jakož
i na právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, že snaha o volbu interpretace vstřícné vůči oprávněným
osobám nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového
vyrovnání s církvemi. Zakotvení právního rámce pro nápravu historických
bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného
zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené
pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře
kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (k
tomu dále přiměřeně srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4835/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 883/2016). Ze shora uvedeného plyne, že dovolání není přípustné, a proto Nejvyšší soud
dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se Česká
republika – Státní pozemkový úřad domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 8. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu