28 Cdo 2076/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobkyně Ing. V. Š., bytem v P., zastoupené Mgr. Liborem Buchtou,
advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16,
o zaplacení částky 116.109,59 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 50/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 19. 1. 2012, č. j. 20 Co 487/2011-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Dne 6. 8. 2010 uplatnila žalobkyně u žalované nárok na náhradu škody ve výši
116.109,59 Kč s příslušenstvím, kterou jí žalovaná měla způsobit nesprávným
úředním postupem soudu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem. Uvedla, že v původním řízení jí bylo rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 14. 6. 2004, č. j. 15 C 87/2001-93, uloženo zaplatit Ing. L. T.
a A. T. částku 200.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 9. 1997 do 10. 6.
2001 a dále s úrokem ve výši 26 % ročně od 11. 6. 2001 do zaplacení. Odvolání
podané žalobkyní proti uvedenému rozsudku dne 30. 7. 2004 bylo Městskému soudu
v Praze předloženo až na základě předkládací zprávy ze dne 24. 10. 2006.
Městský soud v Praze potvrdil napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne 28. 3. 2007,
č. j. 13 Co 508/2006-149. Dne 17. 9. 2007 uhradila žalobkyně jistinu
pohledávky, dne 13. 8. 2009 uhradila úroky z prodlení. Podle žalobkyně vznikly
v řízení průtahy, když od podání odvolání do předání spisu odvolacímu soudu
uplynuly více než dva roky. Tím žalobkyni vznikla škoda, jejíž výše odpovídá
úrokům z prodlení, které za toto období uhradila žalobcům. Žalovaná jí
stanoviskem ze dne 25. 11. 2010 náhradu škody nepřiznala.
Žalobkyně poté uplatnila nárok na náhradu škody u Obvodního soudu pro
Prahu 1, který žalobu zamítl rozsudkem ze dne 30. 6. 2011, č. j. 27 C
50/2011-26, s tím, že mezi průtahy v řízení a vzniklou škodou v podobě úroků z
prodlení není příčinná souvislost, neboť povinnost uhradit úroky z prodlení
vzniká již prvním dnem prodlení dlužníka a nikoli deklaratorním rozhodnutím
soudu. Průtahy v řízení na vznik povinnosti uhradit úroky z prodlení neměly
vliv. Pokud by žalobkyně uhradila dlužnou částku včas, úroky z prodlení by v
dané výši nevznikly. Dále soud prvního stupně uvedl, že nárok na náhradu škody
je promlčen.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2012, č. j. 20 Co 487/2011-51,
potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Právní názor soudu prvního stupně
shledal nesprávným v otázce promlčení, neboť soud prvního stupně nesprávně
určil den počátku běhu promlčecí doby. Za správný však považoval závěr o
nedostatku příčinné souvislosti, neboť soud v původním řízení pouze deklaroval
existenci uplatněného nároku, jehož splatnost a následně povinnost žalobkyně
zaplatit po lhůtě splatnosti úrok z prodlení vznikly nezávisle na soudním
rozhodnutí a na délce trvání soudního řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřovala v § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Zásadní
právní význam shledala v otázce, zda může po žalované požadovat náhradu škody
spočívající v zaplacených úrocích z prodlení za dobu průtahů v řízení. Jako
dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Konkrétně namítala, že:
a) příčinná souvislost mezi průtahy v řízení a vznikem škody je zcela
zřejmá, neboť škoda by nevznikla, nebýt nesprávného úředního postupu Obvodního
soudu pro Prahu 1 v původním řízení. Je totiž nezadatelným právem žalobkyně,
aby její záležitost byla projednána nezávislým a nestranným soudem v přiměřené
lhůtě. Žalobkyně měla vůli svůj dluh plnit, chtěla však vyčkat rozhodnutí
odvolacího soudu;
b) podle § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. se v případě
nároku na náhradu škody způsobené průtahy v řízení podle ust. § 13 odst. 1 věta
druhá a třetí cit. zákona přihlédne ke konkrétním okolnostem případu, zejména k
významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle judikatury Nejvyššího soudu je
třeba ve vztahu k předmětu řízení přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka „v
sázce“. V rozhodnutí ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že je třeba přihlédnout i k případné smluvní pokutě a
její narůstající výši v průběhu řízení.
V dodatku k dovolání žalobkyně shrnula skutkový stav a dovodila nesprávnost
rozhodnutí v původním řízení. Uvedla, že průtahy v původním řízení byla
postižena finančně a zároveň došlo k zásahu do její osobnostní sféry. Žádá
proto o spravedlivé posouzení svého nároku.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání žalobkyně je podáno včas, oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem a splňuje formální a obsahové znaky předepsané v § 241a
odst. 1 o. s. ř.
V projednávané věci může být přípustnost dovolání založena jedině podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.
K otázce povinnosti státu uhradit účastníku řízení škodu, která svou výší
odpovídá úrokům z prodlení za dobu průtahů v řízení, se již Nejvyšší soud
opakovaně vyjadřoval. V rozsudku ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009,
uvedl, že „základním předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. je krom nesprávného
úředního postupu a vzniku škody též příčinná souvislost mezi pochybením orgánu
veřejné moci a újmou vzniklou na straně osoby, do jejíž majetkové sféry bylo
tímto způsobem zasaženo. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li
konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce […]
Povinnost platit úroky z prodlení je ustanovením § 517 odst. 1 obč. zák.
předvídaný následek skutečnosti, že dlužník nesplní svůj závazek řádně a včas.
Tvrdí-li tedy žalobce, že utrpěl újmu tím, že mu bylo soudem uloženo zaplatit
věřiteli žalovanou částku na úrocích z prodlení, je třeba příčinu vzniku této
újmy spatřovat právě ve skutečnosti, že z jeho strany nedošlo k řádnému a
včasnému splnění dluhu, a nikoliv v nesprávném úředním postupu soudu“. (obdobně
srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1421/2004).
Otázku příčinné souvislosti řešily soudy v souladu s dosavadní judikaturou
Nejvyššího soudu, a proto zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dán není.
Důvod ke změně popsané ustálené rozhodovací praxe dovolací soud neshledal i s
ohledem na závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011.
Nepřípadný je rovněž odkaz žalobkyně na § 31a odst. 3 písm. e) zák. č. 82/1998
Sb., podle něhož v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k […] významu předmětu řízení pro
poškozeného. Uvedené ustanovení se výslovně vztahuje na zadostiučinění za
nemajetkovou újmu vniklou porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené
lhůtě, nikoli na náhradu škody (majetkové újmy) takovým porušením vzniklé.
Rovněž v žalobkyní citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 765/2010, se Nejvyšší soud vyjadřoval k náhradě nemajetkové
újmy, nikoli škody, tzn. majetkové újmy vyjádřitelné penězi. Náhrady za
nemajetkovou újmu se však žalobkyně v projednávané věci nedomáhala.
Závěrem Nejvyšší soud uvádí, že k tvrzením žalobkyně uvedeným v dodatku
k dovolání nepřihlížel, neboť správnost rozhodnutí v původní věci v tomto
řízení přezkoumávat nemůže a náhrady nemajetkové újmy způsobené průtahy v
původním řízení se s ohledem na zákaz uplatňování nových skutečností v
dovolacím řízení (§ 241a odst. 4 o. s. ř.) dovoláním domáhat nelze.
Protože Nejvyšší soud neshledal ve věci zásadní právní význam podle § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., dovolání jako
nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 a 218 písm. c) o. s. ř.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne
21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené
ustanovení je stále součástí právního řádu, nezbylo Nejvyššímu soudu než
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posoudit.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 3 a § 243c odst. 1
o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť
žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované v tomto řízení žádné
prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 20. listopadu 2012
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu