ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a)
Mgr. E. D., b) Mgr. Z. D., obou zastoupených JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem
v Praze 2, Vyšehradská 21, doručování na adrese Čelákovice, Stankovského 144,
proti žalované Církvi československé husitské, se sídlem v Praze 6, Wuchterlova
5, zastoupené JUDr. Marií Oswaldovou, advokátkou v Praze 1, Bílkova 4, o určení
trvání služebního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C
25/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.
11. 2009, č. j. 62 Co 302/2009-248, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Městský soud v Praze rozsudkem výše označeným změnil rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 6 ze dne 25.11.2008, č.j. 4 C 25/2005-119, a to tak, že se určuje, že
služební poměr obou žalobců u žalované trvá. Žalovaná byla zavázána k náhradě
nákladů řízení, vzniklých žalobcům před soudy obou stupňů v celkové částce
46.637,- Kč.
Odvolací soud nesdílel právní názor soudu prvního stupně, že žaloba podléhala
prekluzivní lhůtě v délce dvou měsíců podle tehdy platného § 64 zákoníku práce;
jde o určovací žalobu v intencích § 80 písm. c) o. s. ř. s tím, že je třeba
postavit právní vztah mezi účastníky najisto. Odvolací instance poté s odkazem
na judikaturu Nejvyššího soudu (zejména Rc 9/1999) dovodila na základě
předchozích skutkových zjištění, že vnitřní předpisy žalované církve svěřují
rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru duchovního výhradně do pravomoci
její Ústřední rady, bez možnosti přenosu pravomoci na jiný orgán. Rozhodla-li
však o služebním poměru žalobců Diecézní rada v Plzni, pak šlo o absolutně
věcně nepříslušný orgán; nic na tom nemění následné schválení tohoto postupu
plenárním zasedáním Ústřední rady. Listinu ze dne 20. 7. 1993 vydanou Diecézní
radou navíc nelze považovat za náležitý individuální právní akt, ž něhož by
měly nastat účinky dovozované stranou žalovanou; je možné jej interpretovat
jako rozvázání, nikoli jako (právně nezbytné) propuštění žalobců ze služebního
poměru.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Tvrdila zejména, že
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 11. 2004 stanovil podmínku omezení soudního
přezkumu právních úkonů žalované tak, že jde o zjištění existence úkonu
žalované způsobilého být důvodem zániku služebního poměru. Přezkoumával-li
odvolací soud dodržení procedury vedoucí k vydání příslušného právního úkonu
žalovanou, pak rámec přezkumu překročil. Ve věci také nelze vyloučit aplikaci
obecných právních předpisů o promlčení, lhůtách, prekluzi (k ní mělo ve vztahu
k žalobě dojít) či litispendenci. Žalovaná žádala, aby dovolací soud zrušil
napadený rozsudek a věc vrátil odvolací instanci k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud shledal, že žalovaná strana podala dovolání včas a je zastoupena
advokátkou (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání byla
dána podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek
soudu prvního stupně. Dovolací důvod byl podle obsahu dovolání uplatněn podle §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tvrzeno je nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není důvodné.
Žalobci prošli od roku 1993 soudními řízeními, jejichž prvním zásadním předělem
byl nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 211/96. Ten dovodil, že se v případě
nároku žalobců na platovou náhradu z případného neplatného propuštění ze
služebního poměru jedná o nárok ze soukromoprávního vztahu a pravomoc
(civilního) soudu je tu dána.
Tím ovšem Ústavní soud nevyhnutelně, byť implicite, otevřel otázku prejudice
rozhodnutí o náhradě platu duchovních, spočívající v předchozím posouzení
(ne)platnosti právního úkonu církve, jímž dochází k propuštění duchovních ze
služebního poměru.
Nejvyšší soud poté usnesením sp. zn. 20 Cdo 1487/2003 zpřesnil výchozí teze
judikátu Ústavního soudu a připustil též možnost podání žaloby na určení, že
služební poměr duchovních nadále trvá. Současně vymezil kritéria, podle nichž
má probíhat soudní přezkum rozhodování interních orgánů církve o propuštění
duchovních ze služebního poměru; tedy kritéria eventuální prejudice žaloby o
určení dalšího trvání služebního poměru. Těmito kritérii, zůstávajícími v rámci
přezkumu rozhodovací procedury interního orgánu církve, jsou - v negativním
vyznění - 1) nezpůsobilost aktu o propuštění ze služebního poměru a 2) vydání
tohoto aktu orgánem věcně nepříslušným podle vnitřních předpisů. Věcný obsah
(důvody) zmíněného aktu zůstává v diskreci církve.
Takto vymezenými aplikačními, resp. interpretačními závěry Ústavního soudu a
Nejvyššího soudu se odvolací soud řídil a dospěl k věcně správnému rozhodnutí.
Především je nutné konstatovat, že si odvolací soud správně povšiml
flagrantního pochybení soudu prvního stupně, aplikujícího na předmětnou žalobu
analogicky ustanovení § 64 zákoníku práce (nyní § 72) o prekluzi. Nejde o
žalobu na neplatnost propuštění ze služebního poměru, ale o žalobu na určení
jeho dalšího trvání; naléhavý právní zájem žalobců na této určovací žalobě (§
80 písm. c) o. s. ř.) je tu dán.
Z obou procedurálních kritérií, jak je v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1487/2003
vymezil Nejvyšší soud vůči přezkumu rozhodování interních orgánů církve,
neobstálo ve světle závěrů odvolací instance ani jedno; dovolací soud v této
souvislosti připomíná, že je tu vázán skutkovým základem věci, jak jej nižší
instance zjistily. Předmětné rozhodnutí v neprospěch služebního poměru žalobců
vydal nepříslušný orgán (diecézní, nikoli ústřední rada) a právní akt tohoto
orgánu náležitě nevyjádřil vůli církevního orgánu propustit žalobce ze
služebního poměru.
Nelze než dodat, že dovolatelka nesprávně porozuměla judikátu Nejvyššího soudu,
jestliže v dovolání tvrdí, že rámec soudního přezkumu byl překročen a odvolací
soud byl oprávněn zkoumat pouze způsobilost úkonu žalované, směřujícího k
zániku služebního poměru žalobců.
Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že tvrzený dovolací důvod nebyl naplněn a
dovolání žalované proto zamítá (§243a odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Žalobci byli v řízení úspěšní, žádné náklady jim však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu