28 Cdo 2160/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobkyně A. K., zastoupené JUDr. Denisou Neumannovou, advokátkou
se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, proti žalovanému Pozemkovému
fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a, o převod náhradních
pozemků, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 288/2005,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27.1.2009,
č. j. 13 Co 574/2008-137, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27.1.2009, č. j. 13 Co 574/2008-137, a
rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30.4.2007, č. j. 9 C
288/2005-79, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k
dalšímu řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27.1.2009, č. j. 13 Co 574/2008-137,
byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30.4.2007, č. j. 9 C 288/2005-79, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně o uložení povinnosti
žalovanému vydat jí pozemky blíže specifikované ve výroku rozsudku soudu
prvního stupně. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, plynoucích z
výpovědi žalobkyně, podle nichž pozemky, které jí byly doposud vydány,
nevyužívá zcela, neboť je potřeba tyto odvodnit, k čemuž může přistoupit až pod
vydání pozemků, o které žádala. Dále zjistil, že žalobkyně se nepřihlašovala do
žádných výběrových řízení, neboť neměla zájem o jiné pozemky než o ty, které
učinila předmětem řízení. Odvolací soud vyšel se závazného názoru Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.9.2008,
č. j. 28 Cdo 2278/2008-124, který zrušil dřívější rozsudek odvolacího soudu ze
dne 30.10.2007, č. j. 13 Co 358/2007-94. Dovolací soud ve shora uvedeném
rozhodnutí zaujal názor, že odvolací soud rozhodl věc plně v souladu se zákony
České republiky i ustálenou judikaturou včetně dřívější judikatury Nejvyššího
soudu. Podle dovolacího soudu následně však byla judikatura prolomena rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, který vyšel z
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. V tomto rozsudku Nejvyšší soud v
dovolacím řízení určitým způsobem rozlišil skupinu postupníků z hlediska
ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě) na
skupinu, která sledovala získáním práva na náhradní pozemek spekulační nebo
komerční hlediska, a na osoby které sledovaly získáním náhradních pozemků
rozšíření svého zemědělského hospodaření, a u nichž by újma spojená se zánikem
práva na náhradní pozemek se jevila jako nepoměrná ztráta majetku. Dovodil, že
na první skupinu lze aplikovat úvahy Ústavního soudu, obsažené v jeho nálezu ze
dne 20. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, které jej vedly k tomu, že nezrušil
ustanovení zákona o půdě o ukončení jejich práva na náhradní pozemek, aplikaci
tohoto ustanovení na druhou skupinu však podrobil hlediskům zakotveným v
Evropské úmluvě o lidských právech, kterou jako mezinárodní smlouvu, jíž je
Česká republika vázána, je třeba aplikovat přednostně před vnitrostátním
právem. Vytvořil tak rovnost práv oprávněných osob, jimž nemohly být vydány
jejich původní pozemky, a osob spadajících do druhé skupiny postupníků,
fyzických osob, které pozemky potřebují pro své zemědělské hospodaření, a u
nichž lze spekulační důvody vyloučit. Podle odvolacího soudu žalobkyně od samého počátku žádala pro účely uspokojení
jejích restitučních nároků o vydání konkrétních pozemků v k. ú. D. a z převážné
části bylo jejímu požadavku v roce 1998 vyhověno. Konstatoval, že její zbylý
nárok nebyl uspokojen z důvodu, že žalobkyně neměla zájem o jiné náhradní
pozemky než o ty, o které sama žádala. Dospěl k závěru, že dosud neuspokojené
nároky z postoupených pohledávek na poskytnutí náhradních pozemků podle § 11
odst. 2 zákona o půdě v důsledku restituční tečky k 31.12.2005 zanikly.
Odvolací soud uzavřel, že žalobkyni, která neprovozuje zemědělskou výrobu a ani
tuto činnost v případě uspokojení jejich restitučních nároků neplánovala, nelze
podřadit do druhé skupiny postupníků, fyzických osob, které by bylo možno
vyjmout z nálezu Ústavního soudu ze dne 20.12.2005. Vyslovil závěr, že dosud
neuspokojená část restitučních nároků žalobkyně proto není výsledkem libovůle
či dokonce svévole žalovaného, pro které by bylo možno žalobkyni přiznat nárok
na výběr konkrétních náhradních pozemků. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalobkyně včas
dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle
dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Namítala, že na předmětnou věc je nutno aplikovat rozhodnutí Ústavního soudu ČR
ze dne 4.3.2004, sp.zn. III. ÚS 495/02, bez ohledu na rozhodnutí Ústavního
soudu ČR ze dne 13.12.2005, sp.zn. Pl. ÚS 6/2005. Poukazovala na skutečnost, že
žádost na vydání předmětných pozemků podala dne 9.3.1995, avšak následně dne
25.7.1995 uzavřel žalovaný k předmětným pozemkům nájemní smlouvu se Střední
zemědělskou školou v D. Konstatovala, že uzavření nájemní smlouvy bylo
opakovaně uváděno jako důvod pro nevydání předmětných pozemků. Tvrdila, že dne
17.10.1997 žalovaný schválil předmětné pozemky k vydání, avšak její požadavek
na oddělené části pozemků nebyl zařazen k projednání. Dovozovala, že její nárok
na vydání náhradních pozemků nebyl dlouhodobě uspokojen. Vytýkala soudům
nevypořádání se s jejími námitkami, že žalovaný nemá zájem na vydávání pozemků,
neboť je pronajal Střední zemědělské škole v D. a má z jejich správy prospěch. Podle dovolatelky jí dříve vydané pozemky jsou bez předmětných pozemků
bezcenné, protože jsou zavodněné a pouze díky předmětným pozemkům může dojít k
jejich odvodnění a účelnému využití. V dovolání poukazovala na rozpor s článkem
2 odstavce 2 Listiny, resp. článku 2 odstavce 3 Ústavy ČR. Podle dovolatelky
pokud požadovala vrácení konkrétních pozemků, činila tak v souladu s pokyny
žalovaného. Tvrdila, že sám žalovaný při ústním jednání před Okresním soudem v
Karlových Varech ze dne 22.2.2006 uvedl, že žalobkyně postupovala v souladu s
metodikou Pozemkového fondu České republiky platnou do srpna 1998. Namítala, že
jí nebylo dosud vyhověno z důvodu, že se v srpnu 1998 změnila metodika
žalovaného. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací – se zřetelem k době
vydání rozhodnutí odvolacího soudu – postupoval v dovolacím řízení podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II, bod 12 zák. č. 7/2009 Sb.).Při posuzování dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas,
osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§ 240
odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovolatele bylo třeba v daném případě posoudit
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož
je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud
dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst.
3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
nebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou
právní otázku v rozporu s hmotným právem. O posledně uvedený případ jde v posuzované věci. Dovolací soud dospívá
k závěru, že na dovolání je třeba pohlížet jako na přípustné (§ 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř.) a současně i důvodné, a to z dále uvedených důvodů. Odvolacím soudem řešenou otázkou, tj. problematikou převodů náhradních
pozemků oprávněným osobám za pozemky, které jim nelze vydat (vrátit) podle
zákona o půdě, se dovolací soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. zejména
rozsudek ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2008, popř. rozsudky ze dne
28.5.2008, sp. zn. 28 Cdo 1197/2008; ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo
808/2008; ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008; ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1082/2008; a mnohé další). Neopomněl vždy připomenout, že jedná se o
problematiku komplikovanou a zákonodárcem nepřehledně upravenou, což bezpochyby
přispělo k tomu, že žalovaný svou povinnost převádět náhradní pozemky
oprávněným osobám plnil v míře nedostatečné a nápravě majetkových křivd podle
restitučních zákonů (zde podle zákona č. 229/1991 Sb.) tak nebyla v tomto směru
věnována patřičná pozornost. Již v rozsudku ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo
1847/2001, přitom vyslovil závěr, že nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek
je právem, jehož splnění musí být vynutitelné; jde tedy o právo soudem chráněné
a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je tentokrát založen na
argumentaci, podle níž žalobkyně zemědělskou činnost neprovozovala ani ji
neplánovala provozovat, nelze ji proto podřadit do druhé skupiny postupníků,
fyzických osob, které by bylo možno vyjmout z nálezu Ústavního soudu ze dne
20.12.2005. V otázce libovůle či svévole žalovaného odvolací soud dospěl k
závěru, že Pozemkový fond se nemohl dopustit libovůle, neboť žalovaný
předmětné pozemkové parcely nezahrnul do výběrového řízení. Senát dovolacího soudu příslušný k rozhodování problematiky ustanovení
zákona č. 229/1991 Sb., vychází přirozeně rovněž z respektování dosavadních
judikatorních závěrů, na o které odvolací soud své rozhodnutí opřel. Přitom
však bral do úvahy vůdčí zásadu, podle níž posuzování tak právně složitých a
lidsky choulostivých otázek, které před soudní praxi nalézací činnost soudů
nižších stupňů klade, vyžaduje (při jinak obecně přijatelném respektování
nutnosti jednotnosti judikatury v této oblasti) rovněž respekt k hodnocení toho
kterého případu. Šablonovitý, případně až juristicky limitovaný výklad v úvahu
přicházejících ustanovení by se pak ovšem příčil principu nalézání práva v
zájmu obou stran sporu.
Dovolací soud nemá důvod odchýlit se od závěrů své dosavadní (pozdější)
a dnes již stabilně přijímané rozhodovací praxe, jejímž výrazem byl i předchozí
zrušovací rozsudek Nejvyššího soudu č.j. 28 Cdo 2278/2008-124 ze dne 4. 9. 2008, zahrnující odkaz na relevantní v úvahu přicházející pozdější závěry
soudní praxe vztahující se k posouzení této konkrétní věci. Dovolací soud v této souvislosti považuje za nutné zdůraznit, že
obecným soudům zůstává zachována diskreční pravomoc k posouzení individuálních
okolností každého jednotlivého případu. To se týká obzvláště distinkce mezi
posuzováním případů postupníků (obecně), kteří nejsou ani personálně (typicky z
důvodů příbuzenského vztahu) svázáni s původními oprávněnými osobami a nesou
proto logicky důsledky, na které zmíněný nález Ústavního soudu míří a mezi tou
skupinou případů oprávněných osob (respektive postupníků), kteří tak učinili z
důvodů právem aprobovaných, vedeni poctivou snahou pokračovat kupříkladu v
někdejší tradici zemědělského podnikání v zájmu jeho zachování, udržení a
rozšíření. Pak ovšem nastupuje nutnost tomu odpovídajícího pojmu „zemědělská
výroba“, respektive „zemědělské podnikání“ tak, aby to odpovídalo smyslu a
účelu zákona č. 229/1991 Sb. Z preambule tohoto zákona je patrno, že jedním z hlavních cílů zákona je
dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních
vlastnických vztahů k půdě a upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu se
zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny
a životního prostředí. Je zřejmé že zákon tím sledoval promyšlený, cílený přístup nejen k zachování,
ale i rozvinutí kvality zemědělské půdy (zemědělského původního fondu), k němuž
typicky patří i dlouhodobě i v minulosti akceptované a realizované formy
zlepšování kvality pozemků typicky i meliorací). Požadavky zejména zemědělské
velkovýroby, pak přímo vyžadují takové zásahy. Při úvaze o výběru vhodného/vhodných pozemku/pozemků tyto aspekty
nemohou zůstat stranou rozhodování jak příslušného správního orgánu, tak
soudu/soudů. Ve světle těchto úvah nemohl dovolací soud spolehlivě dospět k závěru o
správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem. Okolnost uplatňovaná
žalobkyní v celém průběhu řízení a akcentovaná posledně v dovolání žalobce,
totiž nutnost provedení meliorace pozemků v dovolání zmíněných, jejichž
realizaci absence získání pozemku p.č. 533/2 a 534/2 v katastrálním území D.,
by bránila, je natolik významná, že neměla zůstat mimo posuzování soudu
odvolacího, potažmo soudu prvního stupně. Pominutí této skutečnosti, vyjádřená
nepřímo v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, by vedla k ochuzenému,
restriktivnímu výkladu pojmu požadavků zemědělské výroby, respektive
obhospodařování zemědělských pozemků, které již žalobkyně (dovolatelka)
vlastní. Stranou nelze ponechat ani fakt, že provádění meliorací v rozsahu a
způsoby odpovídajícím nejnovějším vědeckým (odborným) poznatkům je i v
celospolečenském zájmu. Ani tento aspekt nelze opomenout při posuzování nároků
žalobkyně stranou.
Podle dovolacího soudu pojem provozování zemědělské výroby
nelze vázat izolovaně na jednotlivé pozemkové parcely, pakliže podle
podnikatelského záměru vydání pozemků parcely č. 533/2 a 534/2 v k.ú. D. bylo
nezbytným předpokladem pro odvodnění dosud vydaných pozemků. Obecně vyjádřeno, je-li vydání náhradního pozemku nutnou podmínkou pro
doplnění bloku zemědělské půdy proto, že na něm bude zřízena meliorace sloužící
k odvodnění již vydaných pozemků, které jsou odděleny právě požadovaným (dosud
nevydaným) pozemkem, je nárok oprávněné osoby v souladu s požadavky na rozvoj
zemědělské výroby podle ustanovení zákona č. 229/1991. Sb. V této konkrétní věci pak, hodnoceno z pohledu shora zmíněných
současných nároků na zachování, udržitelnost a rozvíjení zemědělské výroby,
nelze pak upřít důvodnost argumentace dovolatelky, která od počátku řízení
(zahájeného podáním žaloby dne 29. 9. 2005) tvrdila a dokládala, že shora
popsané pozemkové parcely požadovala jako náhradní v rámci restituce podle
zákona č. 229/1991 Sb. Od roku 1995, kdy o vydání pozemku žalovaného požádala,
však nebyl její nárok zcela uspokojen. Smlouvou ze srpna 1998 totiž žalovaný na
ni převedl jen část pozemkových parcel č. 533 a 534, které před uvedeným
převodem nechal geometrickým plánem rozdělit s odůvodnění, že restituční
nároky, které doložila, na vydání těchto parcel jako celku nestačí. S tímto
postupem žalovaného, který zbývající část uvedených pozemků pronajal a do
dalších svých nabídek už je nezařadil, nesouhlasila. Bylo tomu tak proto, že
již před uzavřením převodní smlouvy žalovaného informovala o tom, že její
restituční nárok se rozšířil o nárok bratra, který jí ho postoupil.V den
zasedání komise měla žalobkyně doložený restituční nárok ve výši 183.040 Kč a v
listopadu roku 1997, po postoupení pohledávky od svého bratra Josefa, již její
nárok činil 244.053.-Kč. Podle opakovaných tvrzení uplatněných žalobkyní,
komise pozemkového fondu ještě mnohokrát zasedala, avšak ze zlé vůle pracovníků
pozemkového fondu již nebyl její požadavek na vydání pozemků, které jsou
předmětem tohoto sporu, do komise k projednání zařazeny. Vědomě byl tak její
požadavek zamítán a odkládán do doby, kdy již pozemkový fond bez veřejné
nabídky nemohl nic vydat. Dovolací soud dále uvádí, že při zkoumání postupu Pozemkového fondu z
hlediska dovolatelkou uplatněných tvrzení o jeho libovůli či dokonce svévoli,
nelze odhlédnout od výsledků řízení, jak se z obsahu spisu podávají Pakliže
žalovaný nejdříve docílil geometrickým plánkem rozdělení původně požadovaného
pozemku, jehož zbývající část posléze pronajal jinému subjektu (to svědčí o
skutečnosti, že jde o pozemek vhodný k zemědělskému využívání) a následně trval
na svém požadavku, že je na žalobkyni, aby se o vydání tohoto pozemku domáhala
ve veřejné soutěži, do níž však tento pozemek nezahrnul, nelze přičítat k tíži
žalobkyně, že se jeho veřejných nabídek na převod jiných zemědělských pozemků
nezúčastňovala.
Požadavek žalobkyně o získání konkrétního pozemku byl totiž
legitimní z hlediska shora vyložených zásad pro respektování požadavků
zemědělské výroby, postupem žalovaného jí však vydání těchto pozemků bylo
znemožněno. Dovolací soud tak nemohl spolehlivě dospět k závěru o správnosti posouzení věci
odvolacím soudem, a to jak v otázce zániku dosud neuspokojených nároků
žalobkyně z postoupeních pohledávek na poskytnutí náhradních pozemků podle § 11
odst. 2 zákona o půdě dnem 31. 12. 2005, tak v otázce posuzování statusu
žalobkyně jako oprávněné osoby, a to s odkazem na své závěry obsažené již v
dřívějším zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 28 Cdo 2278/2008-124 ze dne
4. 9. 2008. Přistoupil proto dovolací soud ke zrušení rozhodnutí jak odvolacího soudu, tak
i soudu prvního stupně (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.) a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení je soud prvního stupně, případně soud odvolací, vázán
právním názorem dovolacího soudu a rozhodne nově o nákladech řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.