28 Cdo 2167/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobkyně České republiky – Ministerstva pro místní rozvoj se sídlem v
Praze 1, Staroměstské náměstí 6, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou,
CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, proti žalované ROYAL G. spol. s
r. o. v likvidaci, IČ 00671282, se sídlem v Teplicích, Přítkovská 1689,
zastoupené JUDr. Vlastimilem Ajmem, advokátem se sídlem v Teplicích, Josefská
577/10, o zaplacení částky 1.125.000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu
na zaplacení částky 39.819.780,20 Kč, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod
sp. zn. 8 C 584/94, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 19. 11. 2010, č. j. 12 Co 554/2008-565, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího
řízení částku 12.360,- Kč k rukám prof. JUDr. Miroslava Běliny, CSc., advokáta,
do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se po žalované původně domáhala zaplacení částky 15.372.580,- Kč s
přísl. z titulu bezdůvodného obohacení vzhledem k tomu, že žalovaná v období od
ledna do října 1994 užívala nemovitosti (stavbu a stavební pozemek), jejichž
spoluvlastnicí je žalobkyně, bez právního důvodu. Žalovaná podala vzájemný
návrh, jímž požadovala, aby žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit jí částku
39.819.780,20 Kč rovněž z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého jednak na
základě investic ve výši 31.031.280,20 Kč, které do nemovitosti vložila, jednak
na základě zaplaceného nájemného za dobu od června 1992 do srpna 1993 ve výši
8.788.500,- Kč.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 30. 10. 2007, č. j. 8 C 584/94-520,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.125.000,- Kč s přísl.
(výrok I.), co do částky 14.287.580,- Kč s přísl. žalobu zamítl (výrok II.),
zamítl rovněž vzájemný návrh, jímž se žalovaná domáhala, aby jí žalobkyně
zaplatila částku 39.819.780,20 Kč (výrok III.), rozhodl o náhradě nákladů
řízení mezi účastníky (výrok IV.) a o povinnosti státu zaplatit právnímu
zástupci žalované odměnu za právní zastoupení a náhradu hotových výloh (výrok
V.). Z výpisu z katastru nemovitostí č. LV 15 ze dne 16. 4. 1992 pro obec hl.
m. Praha k. ú. S. soud zjistil, že Čs. stát – Československý rozhlas k tomuto
datu byl vlastníkem 18/32 nemovitosti č. p. 616 se st. p. č. 761. Ze smlouvy o
nájmu ze dne 6. 5. 1992 soud prvního stupně zjistil, že byla uzavřena mezi
Československým rozhlasem a Z. a M. M. jako spoluvlastníky nemovitostí, tedy
pronajímateli, a žalovanou coby nájemkyní. Předmětem nájmu byla příslušná
nemovitost se stavební parcelou. Nájemné bylo stanoveno ve výši 9.072.000,- Kč
za první rok nájmu a následně ve výši 14.400.000,- Kč ročně. Nájemkyně se
současně zavázala investovat do rekonstrukce nemovitosti nejméně 15.000.000,-
Kč. Z provedeného znaleckého posudku soud prvního stupně zjistil, že obvyklá
cena nájemného za užívání předmětné budovy – hotelu v období let 1994 a 1995
činila 2.400.000,- Kč za rok. Žalovaná nemovitost užívala, a to tak, že ji
rekonstruovala a hodlala v ní provozovat hotel, to vše v době od roku 1992 do
24. 11. 1995, kdy ji vyklidila. Nájemní vztah zanikl ze zákona ke dni 21. 12.
1992 (zjevně míněno ke dni 31. 12. 1992). Za období od ledna do října 1994,
vzhledem ke spoluvlastnickému podílu žalobkyně na předmětné nemovitosti, jí má
být vydáno bezdůvodné obohacení ve výši 1.125.000,- Kč. V tomto rozsahu tedy
soud prvního stupně žalobě vyhověl a ve zbytku ji zamítl, jednak z důvodu
částečného promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení (za pozdější
období), jednak s ohledem na vypracovaný znalecký posudek, který obvyklé
nájemné stanovil výrazně nižší, než jak je požadovala žalobkyně. Vzájemný návrh
soud prvního stupně zcela zamítl, když v částce 31.031.280,20 Kč shledal právo
na vydání bezdůvodného obohacení promlčeným, neboť žalovaná podala vzájemnou
žalobu teprve dne 10. 11. 2003, přičemž investice měla proběhnout v období od
srpna 1992 do února 1994. Část sumy 8.788.500,- Kč, zaplacená v době od června
do prosince 1992, byla hrazena na základě platně uzavřené nájemní smlouvy, a
nelze ji tak nyní požadovat zpět. Její druhá část, zaplacená od ledna do srpna
1993, nemůže představovat bezdůvodné obohacení žalobkyně, když ji žalovaná
hradila zcela jinému subjektu, a není tak dána pasivní věcná legitimace
žalobkyně.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 11.
2010, č. j. 12 Co 554/2008-565, rozsudek soudu prvního stupně v napadených
výrocích I. a III. potvrdil, změnil jej, pokud jde o náhradu nákladů řízení
(výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky i vůči
státu (výroky II. a III.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně a odkázal současně na jím provedené právní posouzení
věci. Zabýval se především otázkou, zda žalovaná v době od ledna do října 1994
předmět nájmu skutečně užívala a zda byly splněny podmínky pro vznik vztahu z
bezdůvodného obohacení. Poukázal v tomto směru na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 924/2003, z nějž vyplývá, že pro posouzení
vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor je
irelevantní, zda a jakým způsobem žalovaný poskytnuté plnění konzumoval, a
rozhodné je pouze to, že byly nebytové prostory k užívání přenechány a
žalovaným to bylo akceptováno. Jelikož mezi účastníky není sporu o tom, že
žalobkyně přenechala předmětné nemovitosti žalované do užívání na základě
nájemní smlouvy ze dne 6. 5. 1992, v užívání ji nerušila a žalovaná nemovitost
držela až do 24. 11. 1995, kdy ji předala žalobkyni, je zjevné, že žalovaná
nemovitost užívala. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalované, že mezi ní
a žalobkyní vznikl obchodní vztah. Předmětem nájmu byla nemovitost č. p. 616 a
stavební parcela č. 761, jde proto o nájemní smlouvu dle ust. § 663 a násl.
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „obč. zák.“). Jedná se tedy o vztah občanskoprávní, na čemž nic nemění ani
ustanovení předmětné smlouvy o žalovanou provedené rekonstrukci. Nedošlo ke
stavení promlčecí doby již dnem zahájení řízení o žalobě žalobkyně. V případě
vzájemné žaloby jde o samostatný nárok a teprve s jeho uplatněním u soudu jsou
spojeny hmotněprávní účinky zahájení řízení, včetně stavení promlčecí doby.
Vzájemnou žalobou uplatněné právo je pak v celém rozsahu promlčeno. Nejpozději
se dnem, kdy žalovaná předala nemovitost žalobkyni (24. 11. 1995), je třeba
spojovat počátek běhu dvouleté promlčecí doby ve smyslu ust. § 101 a § 107
odst. 1 obč. zák. Uplatnila-li žalovaná své právo teprve dne 20. 11. 2003
(správně 10. 11. 2003, viz č. l. 230 spisu), učinila tak po uplynutí
subjektivní promlčecí doby. Odvolací soud rovněž konstatoval, že nepřichází v
úvahu vzájemná podmíněnost práv a povinností.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném
právním posouzení věci. Domnívá se, že v rozhodovací činnosti dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena otázka nevypořádaných majetkových práv a finančních
nároků účastníků smluvních vztahů v případech, kdy rozhodnutím státu (v tomto
případě přijetím zákona č. 597/1992 Sb., o zrušení Československého rozhlasu,
Československé televize a Československé tiskové kanceláře) dojde k zániku
těchto smluvních vztahů. V daném případě byl smluvní vztah ukončen, aniž by se
žalované dostalo náležité kompenzace za jí vynaložené prostředky, které byly
nesrovnatelně vyšší než prostředky vložené žalobkyní. Dovolatelce se nedostalo
plnění, na něž měla podle uzavřené smlouvy právo, a to bez jejího zavinění (v
daném směru považuje žalovaná za podstatnou otázku souladu vymáhání plnění
žalobkyní s dobrými mravy, stejně jako svou dobrou víru). Dovolatelka
zdůraznila, že při posuzování charakteru a typu smluvního závazku je
rozhodující jeho obsah a nikoliv forma (v posuzovaném případě se nemohlo jednat
o smlouvu nájemní, neboť nebyly splněny její náležitosti). Na věc nelze
automaticky aplikovat závěry rozsudku sp. zn. 33 Odo 924/2003, pokud jde o
užívání nemovitosti. Odvolací soud podle názoru žalované pochybil, když se
nezabýval otázkou platnosti mezi účastníky uzavřené smlouvy (ve smyslu zákona
č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, totiž zmíněná
nemovitost nebyla způsobilým předmětem nájmu a žalovaná ji nemohla užívat).
Jestliže pak odvolací soud posoudil smlouvu podle ust. § 663 a násl. obč. zák.,
není dovolatelce zřejmé, proč akceptoval znalecký posudek, který mimo jiné
vycházel z právních předpisů upravujících nájem nebytových prostor. Žalovaná z
uvedeného vyvozuje „absolutní neplatnost předmětné smlouvy coby smlouvy o
nájmu“ a domýšlí se naopak, že se jedná o smlouvu inominátní podle obchodního
zákoníku. Současně je přesvědčena, že došlo ke stavení promlčecí doby ohledně
jejího práva již okamžikem uplatnění nároku žalobkyní, a to vzhledem k ust. §
97 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů. Dovolatelka zdůraznila, že uplatnění námitky promlčení musí být v
souladu s dobrými mravy. Závěrem žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že žalovaná opomněla vymezit
otázku zásadního právního významu, jež by měla vztah k projednávané věci.
Vypořádání účastníků zaniklého smluvního vztahu řeší obecné předpisy občanského
práva. V předmětné věci byly navíc posuzovány právo na vydání bezdůvodného
obohacení za užívání nemovitosti bez právního důvodu v období po zániku nájemní
smlouvy a otázka promlčení práva žalované na vydání bezdůvodného obohacení, jež
mělo vzniknout především zhodnocením nemovitosti. Z toho důvodu není ani
významná otázka platnosti či charakteru uzavřené smlouvy. Žalobkyně poukazuje
na to, že v daném případě se nejednalo o smlouvu o nájmu nebytových prostor,
ale o nájemní smlouvu podle ust. § 663 a násl. obč. zák. Napadá-li žalovaná
závěry znaleckého posudku, předkládá tím dovolacímu soudu k posouzení otázku
skutkovou, nikoliv právní, což je však za daných okolností nepřípustné.
Žalobkyně se na rozdíl od dovolatelky domnívá, že se v daném případě jednalo o
platnou nájemní smlouvu. Je současně přesvědčena, že došlo k promlčení práva
žalované na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 107 obč. zák.,
přičemž nelze aplikovat obchodněprávní úpravu. Nemohlo dojít ke stavení
promlčecí doby pro uplatnění práva žalované tím, že žalobu podala žalobkyně. Je
rovněž nesprávné tvrzení dovolatelky, že se její nárok vztahuje ke stejné
smlouvě jako nárok žalobkyně, jelikož žalobkyně neuplatňuje nárok ze smlouvy,
ale nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního
důvodu. Žalobkyně poukázala na to, že ust. § 3 odst. 2 zákona č. 597/1992 Sb.,
na jehož základě došlo k zániku zmiňovaného nájemního vztahu, je součástí
všeobecně závazného právního předpisu, jímž byl upraven zánik mimo jiné
Československého rozhlasu v souvislosti s dělením ČSFR, takže soudy byly tímto
zákonem v řízení vázány. Fakt, že žalovaná předmětnou nemovitost užívala, je
dle názoru žalobkyně zřejmý (vyplývá z judikatury).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání
bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou
a zastoupenou advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná dovozuje
přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod,
který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným,
byl uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán
rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen se závazným právním názorem),
může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ust. § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust.
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. § 237 odst. 3 o.
s. ř.).
O takový případ se zde však nejedná.
Předně je třeba podotknout, že předmětem tohoto sporu z větší části nejsou
práva a povinnosti účastníků, jež by vyplývaly z nájemní smlouvy, z níž vzešlý
nájemní vztah zanikl ex lege vzhledem k ust. § 3 odst. 2 zákona č. 597/1992 Sb.
ke dni 31. 12. 1992, ale bezdůvodné obohacení žalované, jež vzniklo tím, že
užívala nemovitosti ve spoluvlastnictví žalobkyně bez právního důvodu v období
od ledna do října 1994, na jedné straně, a nárok žalované vyplývající z toho,
že do nemovitosti investovala a platila žalobkyni nájemné (toliko tato práva
žalované, navíc jen zčásti, vyplývají z předmětné smlouvy, avšak jsou
promlčena, viz dále) a třetímu subjektu další platby. Žalovaná ve svém dovolání
celou věc prezentuje tak, jakoby stát individuálním právním aktem autoritativně
rozhodl o zániku právního vztahu, jehož účastnicí žalovaná byla. Ve skutečnosti
však k zániku právního vztahu došlo na základě normativního právního aktu, jímž
byl zákon č. 597/1992 Sb. Nedošlo tedy k tomu, že by stát svým jednáním
namířeným proti žalované cíleně ukončil mezi účastníky existující právní vztah,
ale byla toliko řešena situace (v rámci standardního legislativního procesu)
rozpadu ČSFR a jeho právních následků.
Žalovanou předestřenou otázku majetkových práv a finančních nároků účastníků
smluvních vztahů, jež zanikly ze zákona (slovy dovolatelky „z rozhodnutí
státu“), jež má podle jejího názoru zásadní právní význam, dovolací soud
posoudit nemohl, jelikož nárok žalobkyně byl odvolacím soudem posouzen jako
nárok na vydání bezdůvodného obohacení (a nesouvisí tedy s dříve uzavřenou
nájemní smlouvou) a práva žalované byla shledána promlčenými, takže položená
otázka zásadní právní význam mít nemůže, neboť ať by ji dovolací soud posoudil
jakkoliv, nemohlo by to na výsledku sporu nic změnit. Tvrdí-li žalovaná, že
smluvní vztah mezi ní a žalobkyní byl ukončen, aniž by se jí dostalo kompenzace
za vložené investice, je třeba zdůraznit, že jí nic nebránilo v tom, aby se
svého nároku zavčasu domáhala. Dovolací soud se v tomto směru ztotožňuje s
názorem soudu odvolacího, že práva žalované, jichž se domáhá svou vzájemnou
žalobou, se nepochybně promlčela. Ať už by se jednalo mezi účastnicemi o vztah
občanskoprávní či obchodněprávní (přičemž neexistuje důvod pro to, aby byl
uvedený vztah považován za obchodněprávní, když se jednalo o nájemní smlouvu
podle ust. § 663 a násl. obč. zák.), došlo by v každém případě k marnému
uplynutí promlčecí doby s ohledem na délku promlčecích dob upravenou v
občanském a obchodním zákoníku, což koneckonců dovolatelka ani výslovně
nenamítá. Názor žalované, že ke stavení promlčecí doby v případě jejího práva
došlo již uplatněním nároku žalobkyně u soudu, je nesprávný. Dovolatelka zde
zřejmě naráží na ust. § 404 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), ale taková
úvaha je mylná. Jednak mezi účastnicemi neexistoval obchodněprávní vztah,
jednak žalobkyně žalobou neuplatnila právo, které by se týkalo jakékoliv mezi
účastnicemi uzavřené smlouvy, ale právo na vydání bezdůvodného obohacení, takže
nepřichází v úvahu, že by se nárok i protinárok vztahovaly k mezi účastnicemi
uzavřené smlouvě (či smlouvám), jak to vyžaduje ust. § 404 odst. 1 obch. zák.
Jestliže tedy žalovaná uplatnila své nároky teprve po uplynutí promlčecí doby,
nelze to přičítat k tíži žalobkyně. Většina námitek žalované tak bude
posuzována pouze ve vztahu k nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení,
neboť na výsledku řízení o vzájemné žalobě nemůže ničeho změnit.
Konstatuje-li žalovaná, že se jí ze smlouvy nedostalo dohodnutého plnění, nelze
již takovou otázku – námitku posuzovat, jelikož došlo k promlčení veškerých
práv žalované, jež snad mohla v této souvislosti vzniknout (je pak i
bezpředmětné posuzovat otázku zavinění). K otázce dobrých mravů se odvolací
soud výslovně nevyjádřil, avšak z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že
porušení tohoto principu neshledal. Otázku, zda určitý výkon práva (uplatnění
práva žalobkyní) je podle zjištěných skutkových okolností významných pro
posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, je nutno posuzovat
individuálně, a proto ji zpravidla nelze považovat za otázku zásadního právního
významu, s obecným dosahem na soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004). Oprávnění učinit otázku
aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s
dobrými mravy předmětem dovolacího přezkumu má dovolací soud jen v případě
zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů nižších stupňů v nalézacím řízení
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo
825/2011). O takový případ se v posuzované věci nejedná. Totéž se pak týká
otázky souladu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy. Dobrá víra, jíž se
žalovaná dovolává, nehraje při posuzování bezdůvodného obohacení žádnou roli
(vyjma ust. § 458 odst. 2 obč. zák., které se však v dané situaci neuplatnilo).
Pro předestřenou otázku nemá žádný význam ani to, o jaký typ smluvního závazku
se mezi účastnicemi jednalo, či zda byla uzavřená smlouva platná, když nárok
žalobkyně vyplývá z bezdůvodného obohacení žalované vzniklého plněním bez
právního důvodu. To, zda žalovaná předmětnou nemovitost užívala či nikoliv, je
otázkou skutkovou, která za dané procesní situace nemůže být podrobena
dovolacímu přezkumu, přičemž v případě práva žalobkyně na vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu nejsou námitky žalované ohledně
právní nemožnosti plnění dle uzavřené smlouvy rozhodně přiléhavé. Stejně tak
zpochybňuje-li dovolatelka závěry vypracovaného znaleckého posudku (resp.
způsob jeho vypracování), uplatňuje tak dovolací důvod podle ust. § 241a odst.
3 o. s. ř., k němuž vzhledem k ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. nemůže být
přihlédnuto.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní
význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146
odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se
zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši
10.000,- Kč podle ust. § 3 odst. 1 bodu 6., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a
§ 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., a v
paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč
podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010
Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. § 137 odst. 1 o. s. ř., celkem tedy
12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. března 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu