28 Cdo 2170/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského, a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobkyně České pojišťovny a.s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, IČO
45272956, adresa pro doručování: Česká pojišťovna a.s., Referát právní –
regresy, se sídlem Brno, Rašínova 7, proti žalované M. K., právně zastoupené
JUDr. Jaroslavem Sýkorou, advokátem se sídlem Příbram III, Zahradnická 74,o
zaplacení částky 209.316,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 57/2008, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014, č. j. 19 Co 309/2011-443,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 7.647,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k
rukám právního zástupce žalované JUDr. Jaroslava Sýkory.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou ze dne 30. 1. 2008 domáhala zaplacení částky 246.369,- Kč
s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení vzniklého žalované neoprávněným
vyplacením pojistného plnění. Uvedla, že dne 27. 12. 2005 žalovaná nahlásila
žalobkyni dopravní nehodu svého vozidla, když tvrdila, že dostala vozidlo do
smyku, sjela mimo komunikaci a oběma boky vozidla narazila do stromů. Na
základě uplatněného nároku byla dne 31. 1. 2006 zaplacena společnosti
provádějící asistenci faktura za odtah vozidla žalované ve výši 7.234,- Kč a
dne 9. 2. 2006 bylo žalované vyplaceno pojistné plnění ve výši 239.135, Kč. Dále žalobkyně uvedla, že kontrolou spisu škodní události nabyla podezření,
že k poškození vozidla nedošlo způsobem tvrzeným žalovanou. Na základě
znaleckého posudku č. L-12-12/2007 znaleckého ústavu MBL Crash expert s. r. o. ze dne 8. 6. 2007, který si objednala, dospěla žalobkyně k závěru, že k
poškození vozidla žalované nedošlo při dopravní nehodě, jakožto nahodilé
události. Žalované proto nevznikl nárok na pojistné plnění a vzniklo ji
bezdůvodné obohacení. Žalovaná odmítla tvrzení, že by k poškození vozidla nedošlo způsobem jí
uvedeným, zejména namítala, že se s obsahem znaleckého posudku vypracovaného
znaleckým ústavem MBL Crash expert s. r. o. nesouhlasí. Navrhla, aby soud zadal
zpracování znaleckého posudku nezávislému znalci. Ve věci rozhodoval opakovaně Okresní soud v Příbrami i Krajský soud v Praze a
jednou Nejvyšší soud. S ohledem na rozsah dovolání je však podstatné, že soudy
obou stupňů na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že k některým z
žalovanou uplatněných poškození vozidla nemohlo dojít při žalovanou deklarované
dopravní nehodě. Pokud pak žalobkyně vyplatila pojistné plnění i za tato
poškození, vzniklo žalované bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat. Jestliže však žalobkyně dovozovala povinnost žalované vydat celé vyplacené
pojistné plnění na základě tvrzení, že k poškození vozidla žalované nedošlo při
dopravní nehodě, jakožto nahodilé události, soudy obou stupňů uzavřely, že
dopravní nehoda deklarovaná žalovanou je technicky možná a nebylo prokázáno, že
by se jednalo o tzv. „fingovanou“ dopravní nehodu. Za účelem srozumitelnosti dovolací soud předesílá, že původním předmětem řízení
byla částka 246.369,- Kč. Již před posledním odvolacím řízením však byla
žalobkyni na základě výše uvedené argumentace pravomocně přiznána částka
37.053,- Kč odpovídající podle skutkových zjištění soudu prvního stupně
poškozením, ke kterým nemohlo při žalovanou deklarované dopravní nehodě dojít a
předmětem řízení posledního odvolacího řízení tak byla částka 209.316,- Kč. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 1. 2014, č. j. 19 Co 309/2011-443,
jako soud odvolací dospěl k závěru, že poškozením, ke kterým dle skutkových
zjištění soudu prvního stupně (které odvolací soud převzal) nemohlo dojít
odpovídá částka vyšší než doposud žalobkyni přiznaných 37.053,- Kč, a proto
žalobkyni z aktuálního předmětu řízení přiznal ještě dalších 32.741,- Kč.
Celkově tak bylo žalobkyní přiznáno 69.794,- Kč a její žaloba byla zamítnuta v
částce 176.575,- Kč. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení podle zásady
úspěchu ve věci, neboť neshledal žádný důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. Žalobkyni tak uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech všech řízení
částku 109.317,- Kč (srov. výrok II. a III. rozsudku). Z celkových nákladů
řízení státu uložil žalobkyni povinnost zaplatit částku 12.704,- Kč (srov. výrok IV. rozsudku) a žalované částku 4.940,- Kč (srov. výrok V. rozsudku).
B. Dovolání
Proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014, č. j. 19 Co
309/2011-443, o povinnosti žalobkyně nahradit žalované náklady řízení celkem ve
výši 109.317,- Kč (srov. výroky II. a III. rozsudku) a výroku zavazujícímu
žalobkyni k náhradě nákladů řízení státu celkem ve výši 12.704,- Kč (srov.
výrok IV. rozsudku), podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že:
a) rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení je v rozporu s
ustanovením § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí záviselo na znaleckém
posudku a žalobkyně byla ve věci částečně úspěšná.
b) rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení je v rozporu s
ustanovením § 150 o. s. ř., protože v řízení bylo prokázáno, že žalovaná uvedla
při uplatnění práva na pojistné plnění nepravdivé údaje o rozsahu pojistné
události (poškození). Uvedenou skutečnost měl odvolací soud posoudit jako
skutečnost zvláštního zřetele hodnou pro nepřiznání nákladů řízení žalované.
Žalovaná ve svém vyjádření zejména uvedla, že argumentace dovolatelky je v
rozporu se smyslem a účelem předmětných ustanovení o. s. ř., když se domnívá,
že naopak ona by se mohla aplikace těchto ustanovení a plné náhrady nákladů
řízení dovolávat.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, za
kterou jedná její zaměstnanec, který má právnické vzdělání, a že splňuje
formální obsahové znaky předepsané v § 241a odst. 2 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. „je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.“. K námitce dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení je v
rozporu s § 142 odst. 3 o. s. ř. (sub a/) dovolací soud uvádí, že rozhodující
pro souzenou věc je v tomto směru usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1969/2013, v němž byla řešena situace, kdy žalobkyně
požadovala náhradu ušlého zisku za období od 15. 5. 2003 do 31. 8. 2008 a
dovolávala se aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť naplnění podmínek § 142
odst. 3 o. s. ř. spatřovala ve skutečnosti, že byla v soudním řízení částečně
úspěšná, když jí byla přiznána náhrada ušlého zisku za rok 2003 a dále ve
skutečnosti, že vyčíslení ušlého zisku záviselo na znaleckém posouzení. Dovolací soud v tomto směru uvedl: „Dovolatelka přehlíží závěr odvolacího
soudu, že § 142 odst. 3 o. s. ř. nebylo možno aplikovat, neboť žalobou byla
požadována náhrada ušlého zisku za dobu od 15. 5. 2003 do 31. 8. 2008, přičemž
ušlý zisk byl přiznán jen za období roku 2003, tedy za kratší období, než které
žalobkyně po rozšíření žaloby skutkově vymezila.“ (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1969/2013). Obdobně v souzené věci
není možné aplikovat § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně požadovala vrácení
celého vyplaceného pojistného plnění s tvrzením, že k uplatněné škodě nedošlo
při žalovanou deklarované dopravní nehodě (srov. č.l. 2). Z provedeného
dokazování však soudy obou stupňů zjistily, že při žalovanou deklarované
dopravní nehodě nedošlo jen k některým škodám, přičemž v případě většiny
ostatních škod nebylo možno jejich souvislost s dopravní nehodou žalované
vyloučit, navíc nebylo možné vyloučit průběh dopravní nehody tak, jak byl
deklarován žalovanou. Neúspěch žalobkyně je tedy dán tím, že soudy obou stupňů
shledaly nárok žalobkyně oprávněným v menším než žalovaném rozsahu. Jinými
slovy, žalobkyně požadovala vrácení pojistného plnění vyplaceného za všechny
deklarované škody, zatímco soudy obou stupňů dospěly k závěru, že má nárok jen
na vrácení pojistného plnění vyplaceného za některé škody. Jedná se tedy o
situaci obdobnou jako ve výše citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1969/2013, kdy žalobkyně požadovala ušlý zisk za delší
období, než jí podle soudů náleželo. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že
žalobkyně svou žalobu opřela o znalecký posudek č. L-12-12/2007 znaleckého
ústavu MBL Crash expert s. r. o. ze dne 8. 6.
2007, v němž se uvádí, že
„deklarovaný nehodový děj nelze jednoznačně vyloučit, ale ani potvrdit, lze jej
hodnotit jako reálný, technicky možný. Provedeným rozborem předložených
podkladů však bylo zjištěno, že na vozidle bylo deklarováno poškození, které
nesouvisí s deklarovaným pohybem vozidla, vyjetí vpravo mimo komunikaci a vjetí
do lesního prostoru.“ (srov. č.l. 27). Žalobkyně tedy měla k dispozici znalecký
posudek, na základě kterého mohla usuzovat, že jí nenáleží vrácení celého
vyplaceného pojistného plnění, neboť podle závěru tohoto znaleckého posudku je
deklarovaná dopravní nehoda technicky možná a k některým škodám při ní mohlo
dojít. První z námitek vznesených dovolatelkou tedy přípustnost dovolání nemůže
založit. Pokud dovolatelka namítá, že měl odvolací soud při rozhodování o nákladech
řízení aplikovat § 150 o. s. ř. a nepřiznat žalované náhradu nákladů řízení
(sub b/), uvádí dovolací soud, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele ve
smyslu § 150 o. s. ř. se „rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v
konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu
účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě
požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením
nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud
přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech
účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl
hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí
dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska
aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění
nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další“ (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 2943/2013, obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 3542/2013, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013). Okolností, která by v souzené věci odůvodňovala aplikaci § 150 o. s. ř. však
podle dovolacího soudu není pouhá skutečnost, že žalovaná uváděla při uplatnění
nároku na pojistné plnění u žalobkyně větší, než soudy obou stupňů zjištěný
rozsah škody, protože rozsah poškození automobilu žalované byl samotnou
podstatou sporu. Současně platí, že úspěch či neúspěch účastníka řízení ve
sporu je zohledněn v rozhodnutí o nákladech řízení již na základě § 142 odst. 2
o. s. ř., a proto nelze jeho neúspěch opakovaně zohlednit za použití § 150 o. s. ř. s odůvodněním, že část tvrzení (nároku) účastníka řízení byla podle
zjištění soudů smyšlených. Opačný závěr by vedl k absurdnímu důsledku, kdy by
bylo možné aplikovat § 150 o. s. ř. vždy, pokud by byl účastník soudního řízení
ve sporu částečně neúspěšný a podle skutkových zjištění soudů by část jeho
tvrzení neodpovídala skutečnosti. Z uvedeného důvodu ani druhá námitka
dovolatelky nemůže založit přípustnost dovolání. S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12,
vyhlášený dne 7. 5. 2013 pod č.
116/2013 Sb., rozhodl Nejvyšší soud o nákladech
dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost
zaplatit žalované účelně vynaložené náklady, které ji vznikly v souvislosti s
podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady, bylo-li v
dovolacím řízení rozhodováno o nároku v tarifní hodnotě 122.021,- Kč (srov. § 8
odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), sestávají z odměny advokáta ve výši 6.020,-
Kč (§ 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z
paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300, Kč (§ 2 odst. 1,
§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 21% DPH (§ 137
odst. 3 o. s. ř., § 21 odst. 1 a odst. 4 a § 37 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.)
ve výši 1.327,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny
dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalované je
nepřípustné, a proto dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) odmítl
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.