U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2,
zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou v Praze 2,
Karlovo nám. 2, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR, se
sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, za ni jedná Úřad pro zastupování státu ve
věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o určení
vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21
C 332/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
11. 1. 2011, č. j. 55 Co 405/2010-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech řízení o dovolání
do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně částku
6.360,- Kč.
Předmětem řízení byla žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem
domu č. p. 500, pozemku parc. č. 773 (zastavěné plochy) a pozemku parc. č. 774
(zahrady), vše v kat. úz. B., jak blíže identifikováno ve výroku rozsudku soudu
prvního stupně.
Soud prvního stupně žalobu dne 3. 6. 2011 pod č. j. 21 C
332/2009-43 zamítl, odvolací soud jeho rozsudek následně potvrdil (údaje viz
výše). Žalovaná byla zavázána k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolací instance podala žalovaná do všech výroků ve
lhůtě dovolání, v němž brojila zejména proti závěru odvolacího soudu o přechodu
vlastnictví k předmětným věcem na obec (hlavní město) ještě do 31. 12. 1949 a
též proti závěru o nesplnění podmínky vydržení na straně žalované, ač ta měla
být v dobré víře; běh vydržecí doby však označil odvolací soud za nedovršený
(běžící od 1. 7. 2000) podáním předmětné žaloby. Žalovaná žádala, aby dovolací
soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, poté jej zrušil a věc vrátil
druhé či první instanci k dalšímu řízení.
Strana žalující se k dovolání prostřednictvím své právní zástupkyně
písemně vyjádřila a žádala, aby bylo dovolání odmítnuto, eventuálně zamítnuto.
Rozhodly-li nižší instance shodně bez předchozí kasace odvolacím
soudem s jeho závazným právním názorem, mohlo být dovolání přípustné jen podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 7/2009
Sb. (viz datum rozhodnutí odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu by musel
mít zásadní právní význam, musel by tedy řešit právní otázku dosud Nejvyšším
soudem neřešenou nebo soudy rozdílně rozhodovanou nebo by dovolací soud měl
připustit dovolání z toho důvodu, že chce k již řešené právní otázce zaujmout
odlišný právní názor. Tato přípustnost dovolání se tedy neváže ke skutkovému
základu věci (ten byl závazně zjištěn nižšími instancemi) ani ke všem jejím
právním aspektům, ale předpokládá judikatorní přesah napadeného rozhodnutí.
V oblasti obecních restitucí podle zákona č. 172/1991 Sb. jsou ve
zbylých případech opakovaně řešeny tři problémové okruhy právních otázek.
Prvním z nich je ten, zda ze sporných přídělů lze uznat za
naplňující podmínku tzv. historického majetku obce ty, které se uskutečnily v
den či bezprostředně přede dnem zániku obecního vlastnictví (31. 12. 1949).
Nejvyšší soud tu učinil více výjimek, v nichž tyto příděly z funkčních důvodů
za příděly podle § 2 citovaného zákona neuznal (srov. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo
154/2004 a další). Tento judikatorní přístup však nehodlá rozšiřovat. V
posuzované věci se odvolací soud a nepřímo i dovolatel shodli na tom, že
předmětný správní akt ve prospěch obce (někdejší příděl) nelze posuzovat podle
§ 2 zákona č. 172/1991 Sb. Jde tedy o právní posouzení pro dovolatele v tomto
ohledu nikoli nevýhodné.
Druhým problémem, resp. právní otázkou je rozsah aplikace novelou
č. 114/2000 Sb. doplněného ustanovení § 2a citovaného zákona z hlediska
okamžiku existence vlastnictví České republiky buď již k datu nabytí účinnosti
zákona č. 172/1991 Sb. v původní verzi (24. 5. 1991), nebo k datu nabytí
účinnosti zmíněné novely (1. 7. 2000). Dovolací soud zde opakovaně judikoval,
že rozhodné ustanovení § 2a nelze vykládat retroaktivně a že podmínka
vlastnictví České republiky musí být splněna k datu účinnosti novely. Plyne z
toho, že nemovitosti, u nichž přichází v úvahu restituce obci, mohly být ke dni
24. 5. 1991 ještě ve vlastnictví československé federace (ČSFR), ale pokud po
sukcesi na Českou republiku ke dni 1. 1. 1993 zůstaly v jejím vlastnictví i ke
dni 1. 7. 2000, restituce ve prospěch obce se tak stala možnou (viz rozhodnutí
sp. zn. 28 Cdo 1743/2006 a z poslední doby 28 Cdo 1822/2010 a série dalších).
Splnění podmínky vlastnictví ČR k posledně uvedenému dni je v nyní posuzované
věci nepochybné.
Třetí okruh právních otázek je spojen s eventualitou vydržení
potenciálního obecního majetku státem. Tuto možnost Nejvyšší soud opakovaně
připustil – viz rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1603/2005, 28 Cdo 3360/2008, 28 Cdo
2404/2006. Současně však judikoval, že si obce nemohou nárokovat vlastnictví,
byť vzniklé ex lege ke dni 24. 5. 1991, po období časově neomezené (rozhodnutí
sp. zn. 28 Cdo 3822/2008). S uplatněním nároku obcí jsou spojeny další právní
úkony (viz § 8 zákona č. 172/1991 Sb.); kromě toho může nastat situace, v níž
lze u nabyvatele v mezidobí (z privatizace apod.) dovodit dobrou víru při
nabytí předmětného vlastnictví. Právě v nyní posuzované věci se žalovaná brání
námitkou vydržení – žaloba byla podána v roce 2009 a v mezidobí nastalo podle
ní hned několik právních skutečností, od nichž se může datovat uplynutí
desetileté vydržecí doby ve prospěch žalované. Ani z dovolání, jinak
obsahujícího podrobný právní rozbor situace, ale zejména ani ze závěrů odvolací
instance však nevyplývají zcela konkrétní skutečnosti, jež by mohly podepřít
závěr o takovém vydržení. Jde zejména o žádoucí popisy okolností nepřerušeného
užívání, konkrétního způsobu užívání nemovitostí apod. V posuzované věci se
všichni podrobně zabývali právními aspekty věci, aniž by se věnovali též
konkrétnímu stavu „na místě samém“. O něm, při vázanosti skutkovými zjištěními
nižších instancí, dovolací soud neví nic více, než že má jít o „administrativní
budovu“.
Ze všech uvedených závěrů nelze než dovodit, že věc postrádá
potřebný judikatorní přesah a přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c), odst. 3 o. s. ř. tu není dána. Nejvyšší soud proto dovolání strany žalované
odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 1, § 146
odst. 3, § 243b odst. 5 a § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nebyla v řízení o
dovolání úspěšná, žalobci vznikly náklady řízení spočívající v odměně právní
zástupkyně za vyjádření k dovolání. Podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.
představovala odměna za jeden úkon právní služby částku výchozích 20.000,- Kč,
jež však bylo nutné dvakrát krátit o polovinu pro odmítnutí dovolání a jediný
úkon v řízení na 5.000,- Kč (§ 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 cit. vyhl.). S
přičtením 300,- Kč režijního paušálu (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a DPH
představovala odměna zástupkyně strany žalující částku 6.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu