28 Cdo 3822/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce o. P. L., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. a k. K., a.s.,
zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 213/99, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 29. 4. 2008, č. j.
60 Co 537/2007-385, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 29. 4.
2008, č. j. 60 Co 537/2007-385, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl rozsudkem výše označeným
tak, že změnil rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 14. 8. 2007, č.j. 7
C 213/99-365. Odvolací soud určil, že žalobce je vlastníkem jednak pozemků
parc. č. 312/1
a následujících v katastrálním území P. L., dále stavby vodovodní jímky na
jednom z označených pozemků a stavby vodojemu tamtéž a konečně stavby podzemní
vodovodní sítě (vodovodního řadu) a kanalizačního vedení (stoky), vše opět v
katastrálním území a obci P. L., jak podrobněji označeno ve výroku I. rozsudku
odvolacího soudu. Odvolací soud též rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit
státu náklady řízení ve výši 102.192,- Kč a žalobci náklady řízení před soudy
obou stupňů ve výši 53.275,- Kč.
Odvolací instance po doplnění dokazování dospěla k závěru, že označené
nemovitosti tvoří jeden funkční celek a je žádoucí, aby byly užívány jedním
vlastníkem – žalující obcí. Nebyla přijata právní konstrukce soudu prvního
stupně, že došlo ke zpracování věci státem podle § 135b odst. 1 obč. zák. v
době po zániku obecního vlastnictví v roce 1949. Krajský soud vycházel zejména
ze znaleckých posudků doc. Ing. P. H., CSc. a VUT B., z nichž měl za zřejmé, že
jsou (kromě pozemků) vodovodní řad, vodojem a vodovodní jímka jedním funkčním
celkem; totéž platí pro kanalizační vedení (stoku). Jde zčásti o původní
vodovodní řad a stoku, takže nemohlo dojít k vytvoření zcela nové kanalizační
či vodovodní sítě. Tyto nemovitosti je nutné považovat za tzv. historický
majetek obce ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z
majetku České republiky do vlastnictví obcí. Vodovodní řad i kanalizace byly
zrekonstruovány, rozšířeny a zhodnoceny, to však nemá vliv na posouzení
vlastnictví. K přechodu vlastnictví nemovitostí na obec došlo ze zákona dne
24.5.1991 a z tohoto důvodu nelze považovat privatizaci předmětných
nemovitostí, probíhající od roku 1991, za platnou (viz nález sp.zn. IV. ÚS
147/96).
Proti rozsudku odvolací instance podal žalovaný dovolání. V něm namítl,
že se žalobce domáhal k určení vlastnictví k věcem, které nejsou jeho majetkem.
Není prokázáno, v jakém poměru byla původně vybudovaná stavba vodovodu a
kanalizace k nynějšímu stavu nemovitostí. Předmět sporu tedy nebyl přesně
specifikován; tato specifikace by vyžadovala fyzické odkrytí vedení vodovodu a
kanalizace. Z toho vyplývají i faktické vady znaleckého posouzení, jež
nestanovilo, čí podíl na rekonstruovaných nemovitostech je větší – zda podíl
žalobce nebo žalovaného. Žalobci se tak dostává rozsudkem bezdůvodného
obohacení. Dovolatel nezpochybnil eventuální splnění podmínky vlastnictví
historického majetku obcí, ale konstatoval, že na základě privatizačního
projektu byl se souhlasem obcí a měst příslušný majetek transformován do
akciové společnosti, což se týkalo i předmětných nemovitostí. Se všemi
dotyčnými obcemi, které vybudovaly před datem 31. 12. 1949 vodovodní či
kanalizační síť, žalovaný jednal a žádal o jejich vyjádření, zda souhlasí s
jejich vkladem do zakládané akciové společnosti, zřízené ke správě předmětných
nemovitostí. Ty obce, které nesouhlasily, nebyly do privatizace zařazeny a
jejich historický majetek jim byl vydán. Žalobce se však takto nevyjádřil,
naopak souhlasil s oceněním vlastního majetku a přijal akcie žalovaného.
Odvolací soud se touto otázkou nezabýval. Ze všech uvedených důvodů dovolatel
žádal, aby byl napadený rozsudek dovolacím soudem zrušen a věc vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s právními závěry
odvolacího soudu a navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný podal dovolání prostřednictvím
advokátky, jež se s textem ztotožnila, v zákonné lhůtě (240 odst. 1, § 241
odst. 1 o. s. ř.). Dovolání bylo přípustné, neboť odvolací soud změnil
prvostupňové rozhodnutí (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvod byl
podle obsahu dovolání uplatněn v intencích § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. -
dovolatel vytkl odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci.
Úvodem právního posouzení věci Nejvyšší soud předesílá, že v řízení
nebyla spornou otázka potencionálního zařazení věcí do tzv. historického
majetku obce, tedy otázka existence obecního vlastnictví ke dni 31. 12. 1949
(viz § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb.). Obec totiž vystavěla původní
kanalizační a vodovodní zařízení již v roce 1936, aniž by do zániku obecního
vlastnictví tyto nemovitosti pozbyla.
Podstatou právního posouzení věci před oběma nižšími instancemi se
stala otázka, zda lze považovat rekonstrukci, zhodnocení či dostavění
vodovodního
a kanalizačního zařízení na předmětných pozemcích, provedenou státem
(organizací spravující tzv. národní majetek) v mezidobí od roku 1949 do roku
1991, a případně též později žalovaným, za takové činnosti, které by podstatnou
měrou změnily rozsah, funkční vlastnosti a technické parametry původního
vodovodního a kanalizačního zařízení; v důsledku toho by nyní mohlo vodovodní a
kanalizační zařízení proporčně převažovat vůči původnímu zařízení vybudovanému
obcí. Alternativou, kterou využil odvolací soud, bylo považovat původní
vodovodní a kanalizační zařízení za základ celé stavby (funkčního celku),
přičemž jakákoliv změna (rekonstrukce, zhodnocení, přístavba atd.) nemovitostí
by se stala jen jakousi „přidanou hodnotou“, která nemůže nic změnit na
vlastnictví původního stavebníka.
Odvolací soud vycházel při svých závěrech ze znaleckých posudků znalce
doc. H. a V. u. t. v B. Závěry posudků byly odvolacím soudem reprodukovány tak,
že součástí vodovodní a kanalizační sítě v obci je i původní vodojem, původní
jímka a stoka; až pak došlo k rekonstrukci a rozšíření. Nemohlo tedy dojít k
vytvoření nové vodovodní a kanalizační sítě, čímž podepřel odvolací soud své
rozhodnutí ve prospěch žalobce.
Nejvyšší soud v těchto souvislostech zdůrazňuje, že je soudem zásadně
právního posouzení věci, který (kromě restriktivně postavených výjimek) nemůže
provádět úkony jako nalézací soud – tedy úkony směřující ke zjištění nových
skutečností (viz konstantní výklad ustanovení § 243a o. s. ř.). Nejvyšší soud
je vázán skutkovým základem věci, zjištěným nižšími instancemi, tedy i
skutkovými závěry soudu odvolacího. Jestliže odvolací soud vyšel ze závěrů
znaleckých posudků o funkčním propojení všech dotčených nemovitostí, pak je
nutné tato fakta přijmout. Jde o skutková zjištění a z nich plynoucí právní
závěry, které akcentují rekonstrukční či zhodnocující doplnění vodovodního a
kanalizačního zařízení v obci jako součást původní stavby (§ 120 odst. 1 obč.
zák.).
Nejvyšší soud navíc ve věcech funkčního propojení více nemovitostí
opakovaně judikoval např. pod sp. zn. 28 Cdo 2502/2008, 2 Cdon 1026/96 a
dalšími. V rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2518/2006 pak (v části II. odst. 12) vytyčil
kritéria, která jsou rozhodná pro posouzení uceleného souboru nemovitostí,
funkčně spojeného, jako tzv. areálu. Je zjevné, že těmto měřítkům předmětné
nemovitosti přinejmenším převážnou měrou vyhovují. Současně je ovšem otázkou,
nakolik mohou nemovitosti těmto kritériím vyhovovat ohledně proporcí stavebních
prací pozdějších ve vztahu ke stavbě původní. Zde je však důkazně významné, že
by přesnější posouzení těchto proporcí vyžadovalo fyzické odkrytí vedení jak
vodovodu, tak kanalizace (str. 2 znaleckého posudku VUT v B.), tedy vlastně
znehodnocení nemovitostí. Dovolací soud tu dost dobře nemůže zavázat nižší
instance, aby k proporcím dřívější a pozdější části staveb provedly další
dokazování.
Praktické aspekty celé věci jsou nepochybně pozoruhodné. Zatímco
odvolací soud ve svém rozsudku uvádí, že „v případě rozdílného vlastnictví by
to vedlo ke ztížení užívání a správy stavby“, tedy nechce narušit funkční celek
ve prospěch obce, tak naopak soud prvního stupně shledal, že je to žalovaný,
kdo provádí správu a údržbu nemovitostí.
Dosud shrnutými závěry se však právní posouzení věci nevyčerpává.
Soud prvního stupně mj. zjistil, že žalobce získal od žalovaného, jako
protihodnotu majetku vloženého do akciové společnosti při jejím založení,
akcie v nominální hodnotě celkem 453.000,- Kč. O co se jednalo: podle obsahu
spisu
i provedených důkazů měla nyní žalující obec skutečně možnost nezapojit se do
privatizace vodovodních a kanalizačních sítí do žalované akciové společnosti
a restituovat tyto sítě jako obecní majetek podle zákona č. 172/1991 Sb., a to
bezprostředně po nabytí účinnosti zákona. Tuto možnost nevyužila. V letech 1991
– 1993 proběhl privatizační proces zmíněných sítí v okrese a v celém období
jednala žalující strana tak, že lze oprávněně hovořit o přinejmenším
konkludentním jednání, směřujícím k ponechání nemovitostí žalovanému – či jinak
řečeno, ke vzdání se restitučního nároku za určitou protihodnotu.
Kam by se poděla právní jistota, kterou předpokládali účastníci
zakládané akciové společnosti? V letech 1991 – 1993, jakož i v letech
následujících, byla provedena celá řada právních úkonů ve vztahu k založení i
fungování akciové společnosti; úkonů, jimž nelze upřít potřebné právní
náležitosti. Žalobce nepopírá, že se stal akcionářem žalovaného. Vykonával
povinnosti i práva akcionáře, zúčastnil se valných hromad. Plyne to z listin
založených ve spise zejména na č.l. 227 – 244, 276 – 280, soud prvního stupně
to měl za prokázané a žalobce netvrdí opak. Podle seznamu držitelů akcií
vystavených Fondem národního majetku (č.l. 313, 314) je žalobce držitelem 453
ks akcií a jeho podíl na základním kapitálu společnosti činí 0,07. Realizovaný
privatizační projekt (č.l. 258 – 260) počítal s transformací vodovodních a
kanalizačních sítí obcí s jejich souhlasem a privatizační záměr se opíral též o
odborné důvody. Konkrétně šlo o to, že „fyzický“ převod (restituce) předmětných
sítí na obce vázl na propojenosti všech sítí – ty tvořily v obecních „podílech“
dílčí, technologicky neucelené a samostatně nefungující části větších
vodohospodářských celků.
Do privatizačního procesu se v regionu zapojilo 27 –
nerestituujících – obcí. Jen organizační stránka procesu byla řešena po dobu
dvou let (viz č.l. 18, 21, 42 spisu). Žalobce neměl až do roku 1997, kdy podal
první určovací vlastnickou žalobu k předmětným věcem, proti celému procesu
žádné zásadní výhrady. Jeho určovací žaloba neuspěla u soudu prvního stupně (OS
Kroměříž, sp. zn. 12 C 198/97) a ještě před právní mocí zamítavého rozsudku
byla vzata zpět. V roce 1999 pak byla podána nynější (obdobná) určovací žaloba.
Žalobce musí nyní uplatňovat své argumenty nikoli separovanou
vlastnickou žalobou, ale z pozice akcionáře již dříve založené společnosti. Do
té přece dobrovolně vstoupil. Nelze účinně negovat privatizaci, která byla ve
směru stát – akciová společnost realizována, a kterou není obecný soud oprávněn
přezkoumat a tím ani účinně zpochybnit (R 44/94). Ve vztahu k potenciální
obecní restituci se zajisté velmi těžko – a tím trpí i odůvodnění rozsudků
nižších instancí – hledá právní opora pro posouzení jednání žalobce, neboť
stručný restituční zákon obsahuje převážně pozitivní výčty věcí přecházejících
na obce, nikoli podrobnější ustanovení konkretizující úkony s restitucí
spojené. Přece však lze per analogiam použít ustanovení § 7 odst. 4 zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož má oprávněná osoba v
případě zhodnocení věci právo volby mezi požadavkem vydat věc a finanční
náhradou. V nyní posuzované věci volila obec zjevně druhou alternativu.
Zákon č. 172/1991 Sb., upravující obecní restituce (přechod
vymezených věcí na obce od státu), není statickou normou, zajišťující obcím
jejich vlastnictví „automaticky“ navždy. Ustanovení § 8 zákona o povinnosti
obce podat do jednoho roku od nabytí vlastnictví návrh na záznam vlastnictví k
věcem do katastru zajisté nezakotvuje prekluzivní lhůtu, jde jen o povinnost
pořádkové povahy. To však neznamená, že tu absentuje dynamický aspekt právní
stránky věci; je nutné brát v úvahu, jaké právní úkony a s jakými důsledky se
udály od 24. 5. 1991 (účinnost zákona č. 172/1991 Sb.) dále. V následujícím
období mohly být založeny zcela nové vlastnické vztahy k věcem, které byly
předtím považovány ex lege k datu účinnosti zákona o obecních restitucích za
znovunabyté obecní vlastnictví. Nelze opomenout ani časový faktor – tedy dobu,
jež uplynula od zákonem konstruovaného přechodu věcí ze státu na obec.
Nerealizuje-li obec svá vlastnická práva, „nehlásí-li se“ po delší dobu ke svým
oprávněním, pak jakékoli pozdější uplatnění tvrzeného restitučního nároku může
vážně a v důsledcích nepřijatelně působit proti právům třetích osob,
opírajících se o zesílenou právní jistotu v mezidobí.
Tento závěr Nejvyššího soudu dopadá na nyní posuzovanou věc.
Právní důsledky jednání žalující obce vedly k privatizaci předmětných
nemovitostí ve prospěch žalované společnosti a k vlastnickému stavu, jež dosud
trvá. Z toho je třeba vycházet při právním posouzení věci, jež bude po zrušení
dovoláním napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu znovu provedeno.
Odvolací soud tedy neposoudil věc správně a dovolací soud přikročil
ke zrušení jeho rozsudku a vrácení věci v celém rozsahu tomuto soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení, v němž bude odvolací soud vázán právním názorem
Nejvyššího soudu, se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. září 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu