28 Cdo 2210/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., v právní věci žalobce Ing. J. S., zastoupeného advokátem, proti žalované
Š. M., spol. s r.o. zastoupené advokátem, o zaplacení 159.519,40 Kč, vedené o
Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 191/97, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2008, č. j. 20 Co
689/2007-563, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 10.597,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokáta.
Krajský soud v Praze potvrdil rozsudkem ze dne 23. 1. 2008, č. j. 20 Co
689/2007-563, rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 7. 2007, č. j. 8 C
191/97-519, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit původním žalobcům
a) Ing. J. S., b) J. S. a c) M. S. (dále též jen „žalobci“) částku 21.080,60 Kč
s úrokem z prodlení ve výši 1.887,02 Kč, zamítnuta žaloba do částky 159.519,40
Kč a rozhodnuto o nákladech řízení i o soudním poplatku. Rozsudek soudu prvního
stupně byl potvrzen jen v napadeném zamítavém výroku o věci samé a v závislých
nákladových výrocích.
Bylo tak rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobci domáhali poskytnutí náhrady za
užívání jejich pozemků v období od 1. 8. 2003 do 30. 9. 2004 žalovanou. Každý z
žalobců je přitom vlastníkem ideální jedné třetiny pozemků č. 1496/2 a 1496/3 v
k. ú. P. nad L., které ve vymezeném období užívala žalovaná (měla na nich
stavby) bez právního důvodu (tedy i bez uzavřené nájemní smlouvy). Tento závěr
nebyl účastníky zpochybňován, sporným se stalo stanovení výše prospěchu
získaného žalovanou bez právního důvodu, tzn. výše bezdůvodného obohacení podle
§ 451 občanského zákoníku (dále jen o.z.). Okresnímu soudu byly v rámci
dokazování předloženy znalecké posudky pro určení obvyklého nájmu pozemků ze
strany žalobců
i žalované a zároveň si soud sám vyžádal znalecký posudek od Ing. K., který mu
posléze posloužil jako základ stanovení odpovídající náhrady ve výši 21.080,60
Kč, přičemž tento znalec ve svém posudku vycházel především ze stavu pozemků,
jak byl zaznamenán v katastru nemovitostí. Znalec rozlišil při stanovení
obvyklé výše nájemného pozemky zastavěné, ostatní, manipulační plochy a ornou
půdu. Posudek, předložený soudu žalobci, oproti tomu zhodnotil i to, že se na
určitých pozemcích (oproti stavu v katastru nemovitostí) nacházejí stavby, a
proto je třeba vycházet i z ceny stavebních pozemků. Okresní soud přiznal
žalobcům náhradu odpovídající užívání zemědělské půdy (výrok I), zamítl žalobu
ve výši přesahující tuto náhradu (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky III – V) i o vrácení soudního poplatku (výrok VI).
Proti tomuto rozsudku se odvolali žalobci a) Ing. J. S. a c) M. S. Zpochybnili
posudek Ing. K., považovali jej za nevěrohodný a chybný. Domnívali se, že cena
měla být stanovena za zastavěný pozemek v souladu s posudkem, který předložili,
a s místním šetřením, které bylo provedeno. Podle odvolatelů se znalec ani soud
nevypořádali se skutečností, že pozemky jsou částečně zastavěné. Odvolávali se
i na smír, který uzavřeli s předchozím vlastníkem budov na pozemích, jenž
taktéž obsahoval vyšší cenu za pozemky.
Vzhledem k tomu, že se odvolali jen dva žalobci, byl rozsudek přezkoumáván
pouze ve vztahu mezi nimi a žalovanou. Odvolací soud opětovně konstatoval, že
se jedná o bezdůvodné obohacení ze strany žalované zakládající povinnost vydat
vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, a pokud to není možné, povinnost
poskytnout peněžitou náhradu (§ 458 odst. 1 o.z.). Zároveň zhodnotil postup
stanovení obvyklého nájmu podle kategorie zemědělských pozemků Ing. K. jako
správný, stejně jako postup soudu prvního stupně při hodnocení tohoto posudku,
jež odpovídá i § 3i odst. 1 zák. č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve kterém se
stanoví, že se za ornou půdu považuje i zemědělsky obhospodařovaná půda pod
skleníky. V tomto případě se jedná o stavby skleníků, a není proto pochyb o
tom, že i výše obvyklého nájmu musí být stanovena jako u zemědělské půdy.
Zdůraznil, že znalecké posudky předložené žalobci se liší od posudku Ing. K.
především v tom, jak určují cenu nájmu pozemků zastavěných skleníky, přičemž
posudky předložené žalobci posuzují pozemky pod skleníky jako stavební, zatímco
Ing. K. jako pozemky zemědělské, z čehož vyplývá, že posudky, v nichž je
zemědělská půda posuzována jako stavební pozemky, nejsou v souladu se zákonem.
Na podporu své argumentace odvolací soud dále uvedl, že v souladu se zák. č.
334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, lze použít zemědělský půdní
fond k jiným než zemědělským účelům pouze v případě, že dojde k odnětí půdy ze
zemědělského půdního fondu podle citovaného zákona, což se v daném případě
nestalo a je třeba tedy považovat sporné pozemky za součást zemědělského
půdního fondu. Odvolací soud tak rozsudkem ze dne 23. 1. 2008, č. j. 20 Co
689/2007-563, potvrdil správnost prvoinstančního rozhodnutí ve výrocích II až V
(výrok I), uložil odvolatelům nahradit žalované náklady odvolacího řízení
(výrok II) a zastavil řízení ve vztahu k výroku VI, jímž byl vrácen přeplatek
soudního poplatku (výrok III).
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) Ing. J. S.
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle
dovolatele má rozhodnutí Krajského soudu v Praze zásadní význam po právní
stránce, neboť nastoluje otázku, zda pro stanovení výše bezdůvodného obohacení
spočívajícího v užívání pozemků bez právního důvodu je rozhodný stav evidence v
katastru nemovitostí nebo způsob skutečného využívání pozemků. Dovolatel
vyjadřuje názor, že pro stanovení výše bezdůvodného obohacení je rozhodující v
souladu s ustanovením
§ 458 o.z. to, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Pokud tedy žalovaná
pozemky užívala jako stavební, obohatila se ve výši odpovídající nájmu
stavebních pozemků.
Důvodnost dovolání shledává v nesprávném právním posouzení věci i ve vadách
dosavadního průběhu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) i b) o.s.ř.,
přičemž vady řízení spatřuje v tom, že se soud prvního stupně nezabýval
zjištěními učiněnými při místním šetření a jejich rozporem se znaleckým
posudkem. Stejně tak považuje za nesprávné hodnocení ostatních důkazů okresním
soudem, při němž byl jednoznačně upřednostněn posudek Ing. K., aniž tuto
skutečnost soud náležitě odůvodnil, což bylo přejato i odvolacím soudem, který
pouze konstatoval správnost tohoto postupu opět bez bližšího odůvodnění.
Dovolatel se rovněž domnívá, že okresní i krajský soud pochybily, když
nevyhověly jeho návrhu na provedení revizního znaleckého posudku. Další
nedostatky spatřuje dovolatel v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí a příliš
obecném zhodnocení důkazů prvostupňovým i odvolacím soudem, což činí rozhodnutí
nepřezkoumatelnými. Uvedeným postupem se dovolatel cítí poškozen na svém
ústavně zakotveném právu na spravedlivý proces. Ze všech těchto důvodů navrhl,
aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zdůrazňuje především správnost argumentů
použitých krajským soudem i jeho postupu. Mimoto se domnívá, že veškerá tvrzení
měl žalobce učinit již v řízení před soudem prvního stupně, a navrhla proto,
aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto, pokud by dovolací soud dospěl
k závěru, že věc má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou dle §
241 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností, přičemž nelze
pominout, že dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu pouze ve vztahu
mezi žalobcem Ing. J. S. a žalovanou.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není ve výroku o věci samé měnícím –
§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek
soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen – § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na
základě § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která
v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu
s hmotným právem.
Právní otázku lze pokládat za zásadně právně významnou, nejde-li o obvyklou
aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a obtížnost věci
nespočívá v jejím skutkovém základu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, publikované v Souboru civilních
rozhodnutí NS pod C 203, sv. 2, ročník 2001, ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo
1603/99, nebo ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 604/2000). Právní otázka tedy
postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto
jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže.
Sporným bodem v projednávané věci jsou především východiska pro stanovení
hodnoty pozemků. Pro posouzení dané otázky je podstatné především to, že se v
případě sporných pozemků jedná o pozemky v katastru nemovitostí vedené jako
orná půda, které jsou zároveň využívány pro zemědělské účely, přestože jsou na
nich stavby skleníků. Jak správně uvedl krajský soud, spadají pozemky pod
takovou stavbou podle
§ 3i písm. a) zák. č. 252/1997 Sb., o zemědělství, do kategorie orné půdy. Tato
výslovná úprava, týkající se skleníků, jež do zmiňovaného zákonného ustanovení
byla včleněna s účinností od 10. 11. 2005, byla vedena snahou zákonodárce
zpřesnit poněkud obecnou stávající formulaci zákona, a proto lze dovodit, že
orná půda pod skleníky měla i před 10. 11. 2005 shodný právní režim jako v
současné době. Ustanoveními zák. č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského
půdního fondu, je podmíněno využívání půdy náležící do zemědělského půdního
fondu k jiným než zemědělským účelům tím, že musí dojít k vynětí ze
zemědělského půdního fondu. Pokud se na takovéto půdě nacházejí stavby, stále
to nemění nic na skutečnosti, že se jedná zemědělskou půdu. Takto danému
charakteru půdy pak musí odpovídat i postup znalce. Ten je v tomto případě
podpořen i citovaným ustanovením zák. č. 252/1997 Sb., který výslovně řadí do
zemědělské půdy i stavby skleníků. Přestože se tedy na předmětných pozemcích
nacházejí uvedené stavby, jde stále o ornou půdu. Soudem určený znalec tak
postupoval zcela v souladu se zákonem, přičemž se nejedná o věc, která by
vykazovala po právní stránce zásadní význam, neboť je řešena přímo zákonnou
úpravou.
Dovolatel rovněž vyslovil nesouhlas s postupem soudů při hodnocení znaleckého
posudku Ing. K. ve vztahu k ostatním důkazním prostředkům a s nedostatečným
odůvodněním preference jeho závěrů. V této souvislosti je třeba uvést, že soud
prvního stupně se ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem zabýval hodnocením
všech předložených znaleckých posudků a ostatních důkazních prostředků i
zdůvodněním použití znaleckého posudku Ing. K., krajský soud pak shledal
správnost tohoto postupu právě s ohledem na výše citovaná ustanovení zák. č.
252/1997 Sb. a zák. č. 334/1992 Sb., která nebyla v jiných posudcích dostatečně
zohledněna, a tudíž je vylučovala z použití soudem při stanovení odpovídající
náhrady. Vypořádal se i tím, že v průběhu tohoto řízení byl uzavřen mezi
právním předchůdcem žalované a žalobci soudní smír. V tomto ohledu tedy nelze
odvolacímu soudu ničeho vytknout. Ze zásady volného hodnocení důkazů, jež je
projevem ústavního principu nezávislosti soudů
a součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv
a svobod, vyplývá, že dovolací soud nemůže předepisovat soudům nižších stupňů
pravidla, z nichž by měly při hodnocení důkazů vycházet (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2329/2006). Přestože tedy
není na dovolacím soudu přezkoumávat hodnocení důkazů provedených odvolacím
soudem, což by vedlo k tomu, že by dovolací soud předepisoval soudu nižšího
stupně, jak má prováděné důkazy hodnotit, v jeho závěrech stran hodnocení
důkazu dovolací soud neshledal žalobcem tvrzenou nelogičnost a rozpornost.
Navíc jsou námitky proti hodnocení důkazů námitkami proti skutkovým zjištěním,
takže jejich opodstatněnost nelze v dovolání přípustném podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. vůbec zkoumat (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Rovněž pak nelze
přitakat námitce dovolatele o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, do jehož
odůvodnění byly všechny relevantní závěry přehledně a pečlivě vtěleny.
Námitka dovolatele, že odvolací soud pochybil, když nevyhověl jeho návrhu na
provedení revizního znaleckého posudku, opomíjí skutečnost, že soud není vázán
důkazními návrhy účastníků a nemusí provést všechny navrhované důkazy. V
souladu s ustanovením § 120 odst. 1 o.s.ř. je na úvaze soudu, jak posoudí
důkazní návrhy a které z nich provede. Pokud soud nedospěje k závěru, že
posudky obsahují relevantní nedostatky, nemusí přistoupit k jejich přezkoumání
posudkem jiného znalce.
Námitky, které zpochybňují, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na
dostatečném skutkovém zjištění, majícím oporu podle obsahu spisu v provedeném
dokazování, zakládají dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř, jenž je však
možné uplatnit pouze v případech, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst.
1 písm. a) a b) o.s.ř., případně podle obdobného užití těchto ustanovení –
přípustné. V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., nemohou námitky vůči rozsahu a způsobu zjištění
skutkového stavu přípustnost dovolání založit.
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání směřující proti výroku I
rozsudku odvolacího soudu přípustné není, neboť zde není řešena otázka
zásadního právního významu, a proto Nejvyšší soud odmítl dovolaní žalobce proti
této části rozhodnutí krajského soudu ve smyslu § 243b odst. 5, věty první, a
§ 218 písm. c) o.s.ř.
Dovolání žalobce v rozsahu, v němž směřuje proti nákladovému výroku II rozsudku
Krajského soudu v Praze, je pak taktéž nepřípustné. Nejvyšší soud se již
vícekrát ve svých rozhodnutích zabýval problémem přezkumu rozhodnutí odvolacího
soudu o nákladech řízení s následujícím závěrem. Rozhodnutí o nákladech řízení
je svojí povahou nemeritorním usnesením, a to i tehdy, je-li obsaženo v
rozsudku, v němž je rozhodnuto ve věci samé. V ustanovení § 237 o.s.ř. jsou
zakotveny případy přípustnosti dovolání proti meritorním rozhodnutím. V
ustanoveních § 238, § 238a
a § 239 o.s.ř. jsou uvedena nemeritorní usnesení, proti nimž je dovolání
přípustné; možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto
o nákladech řízení, zde ale obsažena není, a proto dovolacímu soudu nezbývá než
konstatovat, že ani dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech
řízení nemůže založit jeho přípustnost (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Cdo 4933/2007, ze dne 26. září 2007, sp. zn.
32 Odo 468/2006, ze dne 21. srpna 2001, sp. zn. 30 Cdo 1267/2001, a ze dne 10.
prosince 2002, sp.zn. 28 Cdo 2218/2002). Nejvyšší soud z tohoto důvodu odmítl
dovolání žalobce i v této části podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm.
c) o. s. ř.
Ve svém dovolání žalobce neupřesnil, které výroky rozsudku krajského soudu
napadá, avšak z obsahu jeho dovolání se podává, že rozhodně nebylo úmyslem
dovolatele napadnout výrok III, jímž bylo zastaveno odvolací řízení o vrácení
soudního poplatku žalobcům, a proto se dovolací soud tímto výrokem dále
nezabýval.
Žalované vzniklo podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst.
3 o.s.ř. právo na úhradu nákladů dovolacího řízení spojených s jejím právním
zastoupením v celkové výši 10.597,- Kč (§ 3 odst. 1, bod 4, § 14, § 15 a § 18
odst. 1, věta první, vyhl. č. 484/2000 Sb. – sazba odměny 34.420,- Kč z částky
159.519,40 Kč, jež zůstala i v dovolacím řízení předmětem řízení, krácená
dvakrát o polovinu na částku 8.605,- Kč, plus režijní paušál 300,- Kč dle § 13
odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a vše navýšeno
o 19 % DPH).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu